Cínovec, od první zmínky v roce 1378, dlouho závisel na Krupce.
Ložisko objevili havíři a rýžovníci, přicházející z české strany od Krupky. Svědčí o tom skutečnost, že se
krupští podnikatelé usazovali nejdříve na místech pozdější osady zvané Přední Cínovec, v jiných pramenech
Horní Cínovec. Teprve dalšími prospektorskými cestami se dostali na území dnešní obce, kde se ujal název
Zadní (z hlediska pochodu od Krupky) neboli Dolní Cínovec.
U havířů a důlních podnikatelů 14. a 15. století nemůžeme
předpokládat plánovitou nebo z hlediska využití ložiska řízenou těžbu. Každý kopal tam, kde měl nejbohatší
výtěžek. Zajisté však i v nejstarších dobách Cínovce byla uplatňována alespoň některá ustanovení horního
práva. Není pochyb, že v Krupce, a tudíž také na Cínovci, se řešily majetkoprávní poměry podle Václavova
královského horního práva, vydaného v roce 1300.
Pokud se z těchto dob zachovala svědectví o Cínovci, jsou
to především zprávy o prodeji důlního majetku, v nichž se mluví o důlních měrách a jejich částech, o prádlech,
mlýnech na rudu a často také o nářadí, s nímž havíři pracovali. Horník a geolog se dovídají jen minimum zpráv,
které je z ložiskového hlediska zajímají. Ve většině případů není jmenován kov, který se těžil takže jen na
základě současných vědomostí lze usuzovat, o jaké rudy na tom kterém místě šlo. Na Cínovci to bylo vedle cínu
stříbro, zatímco wolfram zůstal ještě po staletí neznámým kovem.
Soudě podle charakteru ložiska, docházíme k závěru, že v prvních
desetiletích až po vypuknutí husitských válek se na Cínovci jen rýžovalo. V dobách neklidu a majetkové nejistoty
bylo dolování vždy v úpadku, takže ani Cínovec v letech 1420-1440 netvořil výjimku. Město Krupka a později i
hrad podlehly husitským vojskům a ležely v rozvalinách. Jakmile však nastal v zemi poměrný klid, byla Krupka
vybudována znovu. Je tak zaznamenáno k roku 1444. Krupské doly sice dávaly stále ještě dobrý výtěžek, ale
Cínovec se stával jejich vážným konkurentem. V té době musíme počítat s prvními, i když nehlubokými důlními
díly, jelikož bohaté náplavy a zvětralé výchozy žil musely být z valné části již vytěženy.
V polovině 16. století směřoval hlavní zájem k otvírce plochých
žil, na Cínovci obecně zvaných flece. Cínovecký terén na sever od vodního předělu (od dnešního hotelu Pomezí)
je plochý a svažuje se mírně směrem do Saska. Lobkovické horní ředitelství uvádělo, že horní provoz na Cínovci
byl zahájen ještě před rokem 1464, kdy bylo k odvodnění dolů započato s ražbou původní, tzv. hořejší Bynovské
štoly. Protože v 16. století již nedostačovala, začalo se v roce 1585 s ražbou dolní Bynovské štoly, která po
svém dokončení byla 660 metrů dlouhá a podsedala důlní díla v hloubce asi 40 metrů. Její ražba postupovala
nejdříve pomalu, protože páni z Bynova z důvodů nějakého sporu na svých důlních dílech nepracovali. Císařská
komise, která se dostavila na Cínovec roku 1596, spor urovnala a ražba štoly i těžba pak rychle pokračovaly.
V té době byla také postavena lobkovická huť, která pak s přestávkami pracovala až do konce 19. století. Ač
Cínovec byl a je znám jako naleziště cínových rud, objevují se i zprávy o výskytu rud stříbra a mědi.
Záznamy o nálezech stříbrných rud se pak častěji nebo řidčeji
opakují až do poloviny osmnáctého století. V geologické literatuře není obyčejně o výskytu stříbrných rud zmínky.
Stříbronosné minerály se s největší pravděpodobností těžily na strmých žilách. Je také možné, že některé partie
greisenu byly prostoupeny stříbronosným galenitem, neboť i poslední průzkum Cínovce v letech 1966-73 greisen s
galenitem v omezené míře objevil.
Třicetiletá válka znamenala v českých zemích úpadek hornictví,
který zasáhl i Cínovec. Centrem protireformace bylo poutní místo Bohosudov, odkud jezuité obraceli okolní
protestantské obyvatelstvo na katolickou víru. Na Cínovci, kde žil i krupský evangelický pastor, se
protestantismus udržel ještě několik desetiletí. Po ukončení třicetileté války se začala důrazně uplatňovat
zásada jediného přípustného náboženství i na hornických pracovištích. V roce 1671 odešla z českého Cínovce
první skupina evangelických havířů, ne ovšem daleko, jen za hraniční čáru, kde pod ochranou saského kurfiřta
založila osadu Georgenfeld, později zvaný Starý Georgenfeld. Zbytky nekatolických havířů se udržely až do roku
1728, kdy český Cínovec opustilo na 800 lidí, kteří založili v Sasku Nový Georgenfeld a u Fojtovic osadu
Gottgetreu.
Teprve od tohoto data je nutno rozlišovat těžbu v české a saské
části žulové kopule. Do té doby, od počátku těžby na sklonku 14. století, je nutno chápat těžbu na Cínovci jako
jeden celek. Jednak proto, že v oné době nelze důlní díla, pokud jsou vůbec známa, lokalizovat na českou a saskou
stranu, jednak proto, že v roce 1728 byla těžba na německé straně celkem neveliká. Jen těžce se hojily rány
třicetileté války, která postihla obě části Cínovce, zvláště ve svém závěru.
Těžba v obou částech Cínovce se jen pomalu zvedala. Město
Krupka, které bylo v ostrém rozporu se svou vrchností, nemělo peníze na drahé otvírkové práce. Na krupském území
se prakticky nepracovalo. Clary-Aldringové, kteří drželi Krupku od roku 1710, se neustále snažili zmocnit se
jejího důlního majetku. Zadlužená Krupka nakonec podlehla.
V claryovské části Cínovce rovněž pokračovaly pokusy o
oživení těžby. Z roku 1838 je zachována zpráva o hloubení nové jámy. Je z ní zřejmé, že ještě v druhé čtvrtině
19. století se postupovalo metodami obvyklými v 16. století.
Tak plynula poklidná doba zhruba tří desetiletí mezi koncem
napoleonských válek a rokem 1848. Claryovská těžba nebyla veliká a ani Lobkovicové nevykazovali činnost o mnoho
větší. Zvyšování těžby znamenalo totiž značné investice.
Pro Lobkovice byly rudné doly na Cínovci pouze součástí poměrně
rozsáhlého důlního podnikání, a tak na Cínovci prováděli jen udržovací práce. Ty se jim vyplatily. Po roce
1879, kdy byl objeven význam wolframu pro tvrzení oceli a v Evropě nastala sháňka po tomto kovu, mohlo horní
ředitelství přikročit k těžbě wolframitu bez velkých nových investic. Mnoho rudy se v těchto letech získalo
překutáváním starých hald a ručním vybíráním velkých kusů wolframitu. V roce 1882 to bylo 3.300 kg. Cín se
stal vedlejším produktem. Zpeněžován byl i čistý křemen, získaný při přebírání hald a základek v dole. Prodával
se do skláren, do keramických továren, nebo se dodával jako drť k sypání cest v parcích.
V době první světové války se zvýšený zájem o domácí těžbu
rud barevných kovů projevil dříve v Německu než v Rakousko-Uhersku. Německá strana se již na podzim 1914
začala starat o možnosti zvýšení těžby cínowolframových rud. Hornicko-ložiskovou expertizou byl pověřen známý
geolog Richard Beck, jenž obrátil pozornost na českou stranu Cínovce.
Závod byl dán pod vojenský dohled, investice do dolu, a těch
nebylo málo, šly k tíži rakousko-uherskému ministerstvu války. Začala se čerpat voda ze zatopených dobývek
a z Teplic se postavila přípojka elektrického vedení. Vojenské investice byly takového rozsahu, že na dobu
příštích třiceti let vtiskly lobkovickému dolu nové jméno, které zůstalo zachováno i za druhé světové války
- Vojenská jáma (Militärschacht). Lobkovická hlavní těžební jáma byla rozšířena a postavila se těžní věž.
Dobývání bylo zmodernizováno, zavedeno vrtání stlačeným vzduchem, jímž se poháněly vrtné soupravy Craelius,
sloužící těžebnímu průzkumu. Poněvadž v době války se dynamit pro civilní sektor dodával jen v omezeném množství,
byla v roce 1916 postavena výrobna tekutého kyslíku. Havíři však s ním prováděli trhací práce neradi, jelikož
zacházení s tekutým kyslíkem bylo nebezpečné. Vedle kyslíku se používal dynamon.
Úpravna byla vylepšena zavedením přebíracích pásů, u nichž
nalezly zaměstnání cínovecké ženy. Osazenstvo dolu se skládalo hlavně ze zajatců, Francouzů, Rusů a Italů.
Ruda se dopravovala nejdříve povozy na železniční stanici Dubí, později byly zřízeny tři na sebe navazující
lanovky. Z Dubí byla ruda dopravována do Příbrami po železnici. Vojenská správa příbramských dolů zabrala pro
úpravu wolframových rud úpravnu na dole Anna. V letech 1916 a 1917 docházelo na tuto úpravnu denně až dvacet
vagónů o deseti nebo patnácti tunách rudy. Nebyla to ovšem jen těžba z Cínovce, část rudy pocházela z dolů v
Horním Slavkově a Krásnu.
V české části Cínovce ustala těžba hned po skončení války.
Rakousko-Uhersko se rozpadlo, vojenská správa důl opustila a v přechodné době do konce roku 1918, než se i
na Cínovci uplatnila československá státní moc, byla mnohá zařízení samovolně demontována. O lanovky nemělo
lobkovické báňské ředitelství zájem, proto je zrušilo.
I když Německo mělo po první světové válce značné hospodářské
obtíže, říšskoněmecký zájem o českou část Cínovce neustával. Beckerovy ocelárny chtěly roku 1922 propachtovat
lobkovické důlní pole, a to na pět let. Navrhovali placení za množství vytěžené rudy.
Cena wolframového koncentrátu na světových trzích však měla
sestupnou tendenci a roku 1928 Lobkovicové omezili provoz. Lobkovický důl zůstal až do počátku druhé světové
války v klidu.
Není divu, že po okupaci českého pohranicí se říšskoněmecké
báňské úřady vrhly na mnohem bohatší českou část Cínovce jako na vítanou kořist. Zájem o vlastní saskou část
upadl a do konce války se zde prakticky s výjimkou udržovacích prací na odvodňovacích štolách nedělalo.
Po stránce majetkoprávní šli nacisté bezohledně za svým cílem.
Zatímco roku 1939 ještě mluvili o pronájmu lobkovické části Cínovce, takže se měla opakovat situace z první
světové války, roku 1940 uvalují na veškerý lobkovický majetek komisařskou správu, čímž ho prakticky zabavují
ve prospěch říše.
Již 13. června 1940 počíná pražská stavební firma Pittel a
Brausewetter se stavbou nové úpravny, dokončené za necelé dva roky. Strojové zařízení vyrobila firma Krupp.
Za války pracovalo na Cínovci průměrně 600 lidí. Byli tu i zajatci, Rusové, Francouzi a po vystoupení Itálie
z války v roce 1943 také Italové. Totálně byl na Cínovci nasazen i nepříliš velký počet Čechů. V letech 1940-41
zde pracovali i svobodní dělníci z Belgie.
Cínovec zůstal ušetřen všech válečných událostí, nebyl bombardován
a ani v průběhu posledních dní války nedošlo na Cínovci k bojům. Pronikající jednotky maršála Koněva, který z
prostoru Drážďan prováděl obchvatnou operaci k záchraně bojující Prahy, nenalezly na Cínovci žádný odpor.
Poválečný stát potřeboval cín a wolfram, zvláště pro rozvoj
strojírenství. Těžba dolu se v této době rozjela téměř naplno. Problém nedostatku pracovních sil v důsledku
odsunovaných Němců nahrazovali zvýšenou aktivitou a pracovní iniciativou.
Ložisko, kde po několik staletí byly těženy cíno-wolframo-lithné
žíly, bylo po roce 1945 systematicky těženo až do roku 1979, kdy byla vyrubána bilanční oblast rudonosných žil.
Tento rok znamenal pro ložisko Cínovec jednoznačně uzavření celé historické oblasti.
Nový rozvoj nastává pro těžbu cínowolframových rudnin až předáním
ložiska Cínovec - jih. Urychleně začala příprava ložiska pro těžbu i dorozvědkové práce. V souvislosti s tím
prodělala zásadní změny i úpravnická technologie.
Přestože byly zjištěny dostatečné rudní zásoby, byla geologickému
průzkumu nadále věnována systematická pozornost.
3D model podzemí Cínovce je ke stažení
!ZDE!
Prohlížečka VRML je ke stažení
!ZDE!
Práce na rudní žíle
Starý Cechhaus
Cesta na Geisingen, v pozadí hlavní pila
Výsledek magnetické separace rudy
Zachycovací splavy
Rozdružovací zařízení v úpravně
Usazovací kádě
Hlavní halda
Hlavní halda
"Huthaus" - v popředí propadlá dobývka
Ruční hašpl s lezným oddělením
Podzemní kompresorovna
"Mundloch" dolní Bynovské štoly
Zbytky haldy staré šachty Petri
Vypouštění rudniny ze sýpu
Těžební komora na staré "Abbaustrecken"
Těžba akumulátorovou lokomotivou
Nový "Zechenhaus" na dolní Bynovské štole
Historický hašpl na prohlídkovém okruhu
Ochranný poval se zděnou zakládkou v dobývce
Podzemní kompresorovna
Částečně zatopená komora
Česká republika-Německo. Hranice platí i v podzemí.
