Významnou a záslužnou roli sehráli v dobývání
železné rudy na dole Hrouda koně. Po více jak 300leté těžbě v tomto prostoru,
dopravovaly koňské povozy vytěženou rudu do železáren v Komárově, do Obecnice u
Jinců a později do Králova Dvora. Konec této dopravě učinila až Pražsko železárenská
společnost, jako nový majitel dolu Hrouda, která uvedla do provozu v roce 1914
moderní lanovou dráhu ze zdického dolu do Králodvorských železáren.
Na dole však koně přece jen zůstali. Pracovali
pod zemí na 31. patře. Tady přepravovali vozíky s vytěženou horninou mezi druhou a
první těžní jámou po trase dlouhé asi 600 m. Jejich trvalým pobytem se stalo tmavé
podzemí. Aby úplně neoslepli, vybavili je havíři obdobnými karbidovými lampami, jako
měli sami, zavěšenými na chomoutu.
Jen občas byli koně za noci vyváženi těžní klecí
na povrch, aby zvolna přivykli dennímu světlu přicházejícímu s ranním rozedněním. Popásli
se na zelených stráních kolem dolu, kovář jim při této příležitosti vyměnil podkovy a opět
sfárali do tmavého podzemí. Nebylo divu, že se stali miláčky havířů, jímž byla vlastní
láska ke všemu živému. Nikdy na ně nezapoměli s nějakou sladkostí od vlastního oběda, či
z rodinných oslav. Když nic jiného, tak se jim od havířů dostalo přátelské poplácání po
hřívě či zadku, spolu s několika hřejivými slovy. To byl denní rituál člověka a zvířete
při nástupu obou do namáhavé práce, nebo při odchodu domů.
Teprve počátkem padesátých let minulého století byla
koňská síla v dole nahrazena silou elektrickou. Poslední dva koně pracující v podzemí,
pojmenovaní Karel a Jiskra, koupil pan Antonín Procházka, známý zdický povozník. Všeobecný
konec koňských potahů nastal s postupným rozvojem železniční přepravy a hlavně automobilismu.
Od té doby zůstaly koňské potahy jen v paměti starší generace a na stránkách, kterou píše historie.
