Dne 10. 2. 1958 vznikl požár výdřevy 4. jámy dolu Hrouda.
V odpolední směně došlo k přeražení silového kabelu při opravě výdřevy a následnému zkratu,
od kterého se vznítila suchá výdřeva. Pracovníky, nacházející se pod ohniskem požáru se
technikovi podařilo vyvést do ještě čistých větrů na hlavě 4. jámy, odkud byli rychlou akcí
techniků závodní správy po obnově napájení dolu el. energií na poslední chvíli zachráněni.
Důl pak bylo nutno na 54. patře vzduchotěsně uzavřít, což provedl báňský záchranný sbor
revíru, následně i za pomoci odborníků Ústřední báňské záchranné stanice v Kladně. Ti
přinesli i novinky v technice - jílovou netuhnoucí pastu k utěsňování hrází a poklopů
a technologii stříkaného latexu na silonovou síť k rychlému budování provizorních hrází
a přestupních komor. Požár byl po 9 dnech udušen a nyní nastalo obnovování vyhořelé výdřevy
a elektrického rozvodu, což se podařilo asi po 3 měsících. Těžbu převzal pobočný provoz Černín,
který výpadek plně nahradil.
Z horníků, fárajících na Hroudě, žijí dnes jen tři.
A toto je vyprávění jednoho z nich, bývalého hlavního mechanika p. Prokopa:
Požár vypukl na odpolední šichtě. V ten osudný
den jsem byl s pomocníkem Bedřichem Procházkou na kontrole čerpacích stanic až na 145.
patře. Ještě jsme ani nedokončili prohlídku, když zvonil telefon a strojník z páté
strojovny nám volal: "Okamžitě vyfárejte nouzovým lezením nahoru, ve čtvrté šachtě hoří."
Tak jsme na nic jinýho nečekali a tím nouzovým lezením
(už v kouři) šplhali po žebřících nahoru. Ze čtvrté strojovny jsme sebrali strojníka (ten
byl astmatik, špatně se mu už dejchalo) a byl v takovým stavu, že by nahoru sám nevylezl.
Tak jsme ho vzali a postrkovali před sebou a po strastiplné cestě po žebříkách jsme se
dostali prakticky polomrtví až nahoru, kde nám museli nasadit kyslík, abychom se trochu
zadaptovali. Mezitím již vedení závodu volalo na báňskej úřad, co se stalo, ten zalarmoval
kladenskou záchrannou stanici a poslali do Zdic pracovníky na uzavření výdušnejch cest a
zazdění hlavních chodeb, aby k tomu požáru nešel vzduch.
Přitom se (tuším asi 10 dnů) hlídal výskyt kysličníku
uhelnatého, aby se poznalo, jestli požár ještě hoří nebo jak to celé pokračuje dál. Zhruba
po 14 dnech výron CO-čka ustal a tak dva záchranáři z té kladenské záchranné stanice v
kyslíkových přístrojích ještě vlezli dolu a zjistili, že se požár skutečně podařilo uhasit.
Potom tam sfárala celá komise a zjistila, že tesaři, co dělali údržbu, měli povoleno vyrabovat
z výdřevy akorát jeden vadnej pár a nahradit jej novým. Jenomže oni chtěli být brzy hotoví,
aby si mohli "vorazit" a vyrabovali páry dva. Ze stropu, sotva vyrabovali druhej pár, se
uvolnil - havíři tomu říkají "štika" - takovej placatej kus horniny a po potrubí sjel dolů.
Jenže nad potrubím vedly kabely silovejch rozvodů a ty kabely ta "štika" přerazila, nastal
zkrat a kabel začal hořet. Okolo vyrabovanejch párů na zemi ležely dřevěný odštěpky, ty
kabel zapálil a od nich chytla i výdřeva.
No a ti tesaři, místo aby se snažili vznik toho požáru
utlumit - protože v jejich silách to bylo - tak zpanikařili a utekli. Tim pádem se požár
rozhořel na celou tu tragédii. Naštěstí ti tesaři, když utekli, řekli o požáru strojníkovi
a díky tomu se všechny pracovníky podařilo evakuovat mimo šachtu. Celá ta likvidace trvala
přes tři měsíce, než se těžba zase obnovila.
Dlužno podotknout, že cesta ze 145. patra, odkud pan
Prokop se svým kolegou prchali po žebřících, na šesté, kde nouzové lezení vycházelo na den
drhomskou štolou, činí výškový rozdíl přes 700 metrů.
