V letošním roce uplynulo 68 let od katastrofy na dole Ferdinand
v roce 1937. Jako vzpomínku na všechny, kteří tam položili svoje životy a také na rodiny obětí, uveřejňujeme část
kroniky obce Chomle – zapsal kronikář Josef Pešek.
Na severní straně za obcí, kde se křižují cesty do Radnic,
Kamence, Mostiště a Vejvanova, stojí kamenouhelný důl Ferdinand, 62 metry hluboký. Majitelem dolu jest pan
Leontin Kautský z Vejvanova a František Cajthaml z Kamence, kteří zaměstnávali kolem sta horníků.
Kolem půl jedenácté hodiny dopolední zpozoroval jsem silný
proud vzduchu a během dvou minut přiběhli někteří horníci, celí vyděšení sdělující, že se voda provalila do
pracovních míst. Poněvadž jsem viděl jen několik horníků prchat, běžel jsem zpět, kde horníci pracovali, maje
na mysli jejich záchranu. Horník Tryner byl již u šachty a zvolal: "Mám tam bráchu," vrátil se a zůstal tam také...
Aby si čtenáři učinili představu polohy pod zemí, kde horníci
pracovali, uvádím, že pracovní místa byla o 11 m níže než dno těžní jámy a vzdáleno asi 400 m od jámy. Doběhl
jsem ku konci západní úpadnice a dále nemohl, protože proti mně se valila voda plnou chodbou, takže 14 horníků
bylo již utopeno, neboť byli ještě níže a tam voda nejdříve vnikla. Toto dílo zkázy bylo vykonáno během několika
minut, poněvadž za 15 minut stoupla voda již k těžní jámě. Nezbývalo nic jiného, nežli běžet rychle zpět, abych
zachránil sebe. Po vyjetí na povrch, pokusil jsem se s horníkem Rohlou z Kladrub a kovářem Braumem z Vejvanova
sestoupit do větrací jámy vzdálené asi 100 m od těžní jámy, které jsou chodbami spojené, avšak na dno jámy jsme
se nedostali, protože voda i zde již stoupala do šachty. Zdrceni a sklíčení, že nám nebylo možno ani jednoho z
horníků zachrániti, vrátili jsme se zpět. V závodní kanceláři bylo zjišťováno, kteří horníci se zachránili a
které stihla hrozná smrt utopením. V uvedenou chvíli neštěstí bylo v dole třicet lidí, z nichž se zachránili:
Pak Jaroslav ze Svinné, Bezstarosti Franta z Jablečna, Hruštinec Matěj a Taubr František z Mostiště, Kratina
Václav, Hůla František, Záhrobský Jan , Šefrhans Jaroslav, Krchov František, Zeman František z Vejvanova a Rohla
Josef z Kladrub, Smeták Josef ze Svinné, Jaroš z Hlohovic, Fišer Antoním z Němčovic, Zíka Jaroslav Z Kamence –
štajgr, a moje maličkost – Josef Pešek z Chomle.
Zpráva o této hrozné katastrofě roznesla se bleskurychle po
celém kraji, neuplynula ani hodina a již docházely na místo tragedie manželky a děti horníků, aby zvěděli,
jestli muži a otcové vyvázli z nebezpečí strašné smrti. Srdcervoucí scény odehrávaly se na místě neštěstí.
Stále a stále přicházeli lidé k dolu Ferdinand a tam v dole dodělávala voda své zhoubné dílo – stoupala výš
a výše. Dle výpočtu odborníků hrnulo se do dolu sedm kubických metrů za vteřinu, takže 2.700 m chodeb bylo
zaplaveno v necelých patnácti minutách.
Voda v jámě neustále stoupala až do vyrovnání podzemní hladiny,
která je velmi rozlehlá, poněvadž celá oblast je poddolovaná a spojena chodbami ze zaniklého dolu Pistorius,
David a Prkénka. Prudkost vody valící se do dolu Ferdinand, jeví se v tom, že ohromná spousta vody, nashromáždění
v třech vyrubaných dolech měla velký spád a tlak do dolu Ferdinand. S určitostí lze říci, že voda z Prkénky se
protrhla do jedné z chodeb Ferdinanda, poněvadž při katastrofě voda z jámy Prkénka klesala. Dle důlních map měla
býti mezi jámou Ferdinand a Prkénka stěna 240 m silná, dosud neprodělaná, takže zde nebylo obav z jakési vodní katastrofy.
Ještě v den neštěstí přijeli k vyšetřování okresní hejtman a vrchní rada r. Kumpt, vrchní báňský rada ing. Chudoba,
dále soudní komise, četnictvo a zástupci odborových organizací. Hlavní otázkou bylo, jak k neštěstí došlo a kdo
je viníkem Posudek komise byl jednomyslný, že zatím nelze nikoho vinit, nýbrž vyčkat do doby, až se voda vyčerpá
a pak na místě samém se zjistí, jak k zátopě došlo, kdo nese vinu na této katastrofě. V odpoledních hodinách
rozhlas již vysílal o katastrofě v Chomli. Druhý den, 25. dubna o Vojtěšské pouti, měla být zábava, která
samozřejmě byla zrušena a zajisté na ni nikdo ani nepomyslel. Každý myslel jen na těch 14 horníků, tátů a
manželů. Voda v těžní jámě stoupala na Prkénce klesala. Za pochmurného jitra a po celý den docházejí a přijíždějí
spousty lidí na místo neštěstí. O půl deváté dopoledne dostavili se na obecní úřad zástupci úřadů a to: ministr
veřejných prací – ing. Dostálek a okresní hejtman Luděk Pik. Bylo jednáno o vyproštění utonulých horníků a o
okamžitou pomoc pozůstalým. Bylo rozhodnuto toto:
1) Okamžité pomoci - mimořádnou podporu pozůstalým.
2) Vypsání sbírky k podpoře pozůstalým, ke zřízení fondu pro 27 sirotků.
3) Pomoc státu při čerpání vody ze zatopeného dolu, aby se těla podařilo vyprostit.
4) Urychlení a schválení projektovaných prací investičního obvodu Radnic, aby bylo náhradní zaměstnání pro ty,
kdo na dole někoho ztratili.
Okresní rada Kumpf slíbil, že požádá zemský úřad o mimořádnou
sbírku i mimo okres. Pan ministr Dostálek podal zprávu ve sněmovně a jako první výpomoc poskytl 10.000 korun z
úvěru min. veřejných prací k podpoře pozůstalých, z úvěru pro sociální péči hornickou.
Okresní hejtman nařídil dobrovolnou sbírku v okrese. Na žádost
starosty Plzně Pika usnesla se městská rada na provolání ke sbírkám, z níž na knížku každého dítěte bude vloženo
1.000 korun a zbytek odevzdán vdovám. Na okresní a obecní úřad v Radnicích zasílány peněžité dary. Dle posudku
od horníků bude čerpání vody z dolu Ferdinand vyžadovat dlouhé doby, aby pak utonulí horníci mohli být vyzdviženi
a pohřbeni. V den 1. května, na svátek práce šli horníci z Vejvanova s hudbou do Radnic. Tentokráte však šli
bez hudby, s praporem zahaleným smutkem. Voda v těžní jámě vystoupila na 27 metrů. 19. května byli vyslechnuti
krajským soudem všichni zaměstnanci, každý zvlášť, za příčinou zjištění viníka katastrofy.
Během několika dnů po zatopení, nařídil báňský úřad v Plzni
čerpání vody z dolu Ferdinand a též z dolu Prkénka. Firma J.D. Stark, majitelka jámy "Prkénka" ihned začala
s přípravnými pracemi, dala zavést přípojku elektřiny z Rovniček, která jest vedena z Nadryb do Zvíkovce.
Dále byla firma nucena zřídit strouhy na vody. Z dolu Ferdinad začalo se čerpat l. června a to pumpou Nautilus
o výkonnosti 2000 litrů – dvě pumpy byly na Ferdinandu a dvě na Prkence. Všechna 4 čerpadla, ponorná o výkonu
8.000 l za minutu. Z obou těchto dolů tekl potok vody, z počátku špinavé a páchnoucí, do obecního rybníka a
dále ke mlýnu a Radnicům. Voda se čerpala nepřetržitě až na malé výjimky, kdy museli pumpu posunovat níže. 23.
června započato se znovu s těžbou uhlí, ne však těžní jamou Ferdinand, nýbrž ve slojích, kde se již dříve
pracovalo a kde jsou zbytky uhlí pouze 5–10 m pod povrchem. Těžba je ovšem malá, uhel podřadný, přes to však
je zaměstnáno na 60 dělníků. Stále docházejí a dojíždějí lidé zvláště o nedělích, podívat se na důl Ferdinad,
s otázkou, kdy bude voda stažena. Na vrcholu těžné jámy vlaje černý prapor, symbol této tragedie.
Nadále přinášejí občané květy utonulým. Na Prkence svítí
velká elektrická žárovka pro obsluhu dělníkům, zaměstnaným u čerpadel. 19. srpna byla z dolu Ferdinand
vyčerpáno tolik vody, že byly nalezeny mé hodinky, které jsem tam ve spěchu při katastrofě zapomněl. Hodinky
byly zavěšené na hřebu u vchodu a zastavily se v 11. hodin 5 minut dopoledne, tj. že byly v chodu ještě 20
minut ve vodě, nežli se zastavily. Od těžní jámy bylo možno postoupit k horníkům vpředu, asi 30 m, protože
byly stropy polámané, nános bahna, vozíky nakupeny na sobě, špatný vzduch. Práce odklizovací byly nebezpečné
a namáhavé. Po několika dnech přestala fungovat jedna pumpa a důl se znovu zatopil. Jáma Prkénka byla 57 m
hluboká a byla vyhloubena na počátku minulého století. Důl byl tehdy v majetku císařské rodiny a pak přešel
do majetku J.D. Stark. Při dolování na dole David, byla Prkénka spojena s těžní jámou David jako větrací a
úniková jáma. Když na dole David se přestalo v roce 1931 těžit, naplnily se prázdné prostory vodou a tudíž
i jáma Prkénka. Po katastrofě, když byla voda stažena, že se jáma mohla dřevit, pozorovali horníci, že dno
jámy není původní, že jest nános a dno jámy je ještě hlouběji. Po odklizení nánosu zjištěno, že je o 5 m
hlubší. Od jámy Prkénka vedla chodba přes 500 m do dolu Ferdinand. V blízkosti této chodby pracovali horníci
z Ferdinandu, aniž tušili nebezpečí, jež bylo na dosah ruky.
Pouze 70 cm silná stěna dělila horníky od davidských chodeb
naplněných vodou! Následkem odstřelu uhlí vznikl otvor velikosti 2x2 m a tato voda pod velkým tlakem strhávala
vše co bylo v cestě a do dolu Ferdidand hrnulo se 7 kubických metru vody za vteřinu, což odpovídalo skutečnosti
učiněné průrvy. Při odklízecích pracích nemohli horníci z Prkénky dále, kde byla voda z Ferdinadu. Vyšetřovací
komise zjistila, že příčina neštěstí se jeví v tom, že v dřívější době se nevěnovala náležitá pozornost
zakreslování důlních map. Kdyby byla na mapě správně zakreslena chodba z Prkénky, bylo by odpadlo tvrzení,
že mezi Prkénkou a Ferdinandem jest stěna 240 m silná, dosud neprodělaná. Zajisté se mohlo tímto zabránit katastrofě.
Pohřbů utonulých se zúčastnilo veliké množství lidí, náklady
hradil částečně majitel dolu L. Kautský a Fr. Cajthaml, dále hornická nemocenská pokladna a revírní rada
hornická v Plzni. Poslední z pohřbů se konal až za 8 měsíců od důlní katastrofy, teprve tehdy bylo tělo nalezeno.
Tehdy se o této katastrofě psalo všude jako o dani hornickému
povolání. Také já jako kluk jsem tomu věřil. Teprve horníci z dolu Ferdinand, kteří vyváželi své mrtvé
kamarády a čistili šachtu, zjistili, že k zátopě nikdy nemuselo dojít, kdyby se dodržovaly hornické bezpečnostní
předpisy. Za dané situace mělo se předvrtávat (tak zvané bezpečnostní sondy) a horníci by se byli zachránili.
(Vypsáno z kroniky obce Chomle, kronikářem Josefem Peškem, horníkem
od 14 let a obyvatelem obce)
Ať již byla pravda jakákoli, život to nikomu navrátit nemůže.
Proto za všechny naše horníky a zejména ty "radnické" nechávám uveřejnit tento článek, aby se nikdy na oběti
této tragedie nezapomnělo. (J. Svoboda, Břasy 300, 338 24)
Pro časopis Mikroregion Radnicko, na základě kroniky obce
Chomle zapsala V. Gregorová
