SDH 5
DOBÝVÁNÍ CÍNU V BLATENSKÉM REVÍRU
Ladislav JANGL
Ložiska cínových rud v blatenském žulovém masívu a jeho fylitovém plášti představují v pravém slova smyslu školní příklad z hlediska ložiskového i historického. Je to proto, že se zde vyskytují téměř všechny možné typy ložisek, a také proto, že písemnosti týkající se jejich exploatace jsou tak neobyčejně bohaté, že umožňují podrobnou znalost všeho podstatného o jejich dobývání a tedy umožňují aplikaci zákonitostí, jimiž se řídil vývoj zde, na jiné důlní revíry.
Na jedné straně zasluhují ložiskové a geologické poměry pozornost proto, že zde nalezneme rozsáhlá sekundární ložiska (aluvia), k nimž tvoří přechod sesuvy a rozsypy na rozložených výchozech primárních ložisek. Z vlastních primárních ložisek zde byla dobývána ložiska žilná, ať se již jednalo o jednotlivé žíly či žilná pásma skládající se z většího počtu rovnoběžně probíhajících odžilků, dále rudní tělesa svisle (tzv. "fally"), nebo vodorovně uložená a konečně i tzv. příkontaktní zóny, tj. zrudněné polohy na kontaktu žul a fylitů, zvláště tam, kde fylitovým pláštěm prorážejí žulové elevace téměř až k povrchu.
Vyskytují se zde rozdílné druhy rud. Vedle cínových byly dobývány železné a spolu s nimi manganové rudy, vázané zpravidla na značně mocná poruchová pásma severozápadního směru, a polymetalické rudy analogické rudám jáchymovské pětiprvkové formace, ve kterých převládaly kobalt a stříbro, pro které byly zdejší žíly dobývány. Poměrně nejméně se zde vyskytovaly skarny.
Jednotlivé druhy rud nebyly od sebe přísně odděleny. Známe řadu případů, kdy železnorudné žíly byly doprovázeny a prostupovány cínovými žilami (např. Bludenská železnorudná žíla nedaleko ústí štoly František aj.). Známe také případy, kdy se na zdejších žilách projevovala typická horizontální zonálnost. V propůjčkách i důlních zprávách jsou údaje o celé řadě rudních žil v nejbližším okolí Potůčků, které byly zprvu dobývány jako cínovcové, zatímco ve větší hloubce (kolem 40 metrů) se na nich dobývaly polymetalické rudy. Podobně se chovaly některé žíly na tzv. Kozí šachtě a v blízkosti osady Stráň.
Do hloubky ztrácely také někdy cínové žíly svou mocnost, jindy se v jejich rudní výplni místo cínových rud objevovaly arzenopyrit, pyrit, snad i pyrrhotin a oxidy železa.
Stejně jako je blatenský žulový masív téměř sbírkou ložiskových typů, je i klasickou ukázkou nejrůznějších vývojových typů dolů, dobývajících způsobů i důlní techniky. Na jedné straně zde vznikaly v 18. století doly, které bychom mohli při dobré vůli nazvat moderními - rozsáhlé komplexy dolových měr, otevřené do délky i hloubky, které můžeme vyjádřit ve stovkách metrů, s početným osazenstvem, dobře vybudovaným systémem odvodňování, větrání a důlní dopravy. Na druhé straně ve stejné době vedle nich existovaly nebo až do druhé poloviny 19. století vznikaly primitivní doly nejmenších rozměrů, se šachticemi, hlubokými několik málo metrů, kde pracoval tu a tam havíř po směně na velkém dolu, aby tím poněkud vylepšil svou hubenou mzdu.
Stejně tak i otvírka a dobývací způsoby. Nalezneme zde krátké povrchové štolky i hluboké štoly, vytvářející celé systémy štolových čeleb. V mapách i měřičských záznamech zjistíme, že šachty byly raženy téměř výhradně v úklonu po žíle (šachty byly hloubeny nejen v úklonu žíly, nýbrž často i v průsečíku rovin tvořených dvěma vzájemně se protínajícími nebo scházejícími žilami, tedy v podstatě v úklonu mnohem plošším), vzácně byly hloubeny svisle tam, kde byla dobývána rudní tělesa. Ze zpráv máme k dispozici celou řadu údajů o dobývání slednými chodbicemi, o sestupkových a výstupkových porubech, ale i o příčném dobývání ze směrných ražených mimo ložisko. Odvodňování i větrání umožňovaly vedle šachet komíny a hloubení, ale také vrty v délce několika metrů (Na šachtě Vavřinec na Sněžné hůrce bylo umožněno rychlé spojení s odbočkou Volské štoly vrtem dlouhým 13 metrů již roku 1756. Na dalším dolu Vavřinec, tentokrát v SZ části Sněžné hůrky, se roku 1759 v hloubce 118,5 metru od povrchu předvrtávalo na dvou čelbách i do hloubky do vzdálenosti nejméně 2 metry. Cílem vrtů bylo zjistit případné zrudnění.), stejně jako se předvrtávalo - a to záhy po polovině 18. století. Rubalo se ručně, špičákem, želízkem a mlátkem, používalo se žárové práce, ale také se užíval střelný prach. Vodu k vodním kolům úpraven a hutí, zčásti i pro rýžoviště, sem přiváděl 20 km dlouhý Blatenský příkop až od Božího Daru, byly zde v činnosti poměrně složité vodotěžné stroje na dolech Konrád a Vavřinec, vedle nich i jednoduché a málo výkonné vodotěžné stroje např. na malých dolech na Sněžné hůrce. Podobně tomu bylo i s důlní dopravou. Z historie revíru můžeme sledovat i změnu v úpravě cínové rudy; název osady Háje zní německy Zwittermühl, tedy doslova cvitrový mlýn. Ale autentické zprávy z doby po založení Horní Blatné již se zmiňují jenom o stoupovnách, máme tedy doložen přechod od suché úpravy (mletí rudy) k mokré úpravě (stoupování).
Ale nejen to. O velké většině našich důlních revírů můžeme těžko říci, kdy vlastně na nich začal důlní provoz a jaká byla jejich produkce za celou dobu jejich existence. O zdejším revíru víme, že byl znám již od poloviny 14. století, ale současně víme bezpečně, že až do roku 1532, kdy byla založena Horní Blatná, byla výroba v podstatě mizivá a že v úhrnné produkci nehrála žádnou roli. Lze říci, že známe vlastně celý provoz od počátku až do konce, což si můžeme jinak dovolit říci jen o několika málo českých důlních revírech.
To souvisí s písemnými zprávami o zdejším dolování, které se zachovaly vlastně tak úplně, jak jen to je vůbec možné, v podstatě od roku 1534 až do zrušení horního úřadu roku 1548. Vedle jiných písemností jsou k dispozici horní knihy, především knihy propůjček dolových měr, existují zprávy o dolech, vizitační relace a od poloviny 18. století konzultační protokoly, které jsou zcela přesné. Můžeme z nich rekonstruovat některá důlní díla a jejich vývoj takřka metr po metru, zvláště když doplníme písemné údaje mapami. V mnoha případech pomohou staré měřičské záznamy, z jakých byla např. sestrojena po 200 letech znovu naprosto přesná mapa dolu Konrád, jejíž originál se během doby ztratil. V podstatě tedy ani nevadí, že literatura o tomto kousku Krušných hor je tak chudá. Autentické písemné materiály jsou víc než dobrou základnou pro zhodnocení ložisek i jejich exploatace.
Jejich hlavním představitelem jsou ložiska žilného typu, ať je tvoří jednotlivé osamocené žíly, nebo celá žilná pásma. Žíly měly obvykle úklon 65-75 stupňů, jejich mocnost kolísala od několika cm do několika dm, vzácně až přes 2 metry. Podle autentických zpráv byly na některých žilách dobývány "fally", svisle orientované rudní čočky zvýšené mocnosti až 4 metry (vzácně více), poměrně krátké ve vodorovném směru (5-20 metrů) a rozsáhlejší do hloubky (30 i více metrů). Nebyly zvláštností ani čočky vodorovně orientované, které byly nazývány "břicha" a jejichž rozměry byly řádově obdobné nebo menší než "fally". Celková směrná délka dobyvatelných úseků rudních žil byla různá, u významnějších žil až několik set metrů. Na některých místech jsou dodnes zachovány poruby otevřené až k povrchu (např. na pásmu Zuzana na Sněžné hůrce, na pásmu Jiří na Blatenském vrchu) v délce 100-200 metrů, pak následuje další úsek ve stejném směru, vyznačený souvislou řadou propadlin, takže je patrné, že celková dobývaná délka dosahovala téměř 1000 metrů. Tato varianta žilného typu je charakteristická pro ložiska v krušnohorské žule.LOŽISKA
Žilná ložiska ve fylitech mají podle zachovaných zpráv poněkud odlišný charakter. Jejich příznačná vlastnost je častější vytváření "fallů", které někde přecházejí téměř až do rudních sloupů. Žíly dosahují obecně menší mocnosti než v krušnohorské žule a v prostoru mezi fally bývají nejen velmi úzké, nýbrž i chudé až zcela vyhluchlé.
Druhým typem, který se objevuje jak v krušnohorské žule, tak i ve fylitech, jsou rudní tělesa. Jejich délka je zpravidla značná, až kolem 200 metrů, jejich šířka kolísá mezi 8 až 20 i vice metry. Jejich základem jsou rudní pásma složená z většího počtu odžilků probíhajících v malé vzdálenosti od sebe, charakteristické pro ně je však zrudnění horniny mezi odžilky i v bocích pásma. Jako typické příklady pro ně lze uvést ve fylitech velký porub dolu Glücksburg, v krušnohorské žule např. velkou propadlinu na žíle Wolfgang na Blatenském vrchu, propadlinu na žíle Narození panny Marie na Bludné aj. Jako "propadliny" jsou označeny proto, že se v podstatě jedná o povrchové poruby, jejichž dno se jen v některých případech dodatečně propadlo.
Přechod mezi žilami a tělesy tvoří pásmo Kryštof na dole Konrád, kde až 12 odžilků vytvářelo pruh přes 300 metrů dlouhý o kolísavé mocnosti 1 až 8 metrů. Rozdíl proti rudním tělesům je v tom, že mocnost je menší a že hornina mezi odžilky byla zrudněna jen velmi nepravidelně, zato zrudnění sahalo do podstatně větší hloubky (5. patro leželo na úrovni 134 metrů pod ohlubní těžné šachty), zatímco pro zdejší rudní tělesa je charakteristická hloubka 8-20 metrů pod úrovní sousedního terénu, hlouběji pokračují již jen samotné žíly bez prorudnění sousední horniny.
Třetí typ jsou zrudněné polohy na kontaktu krušnohorské žuly a fylitů. Jsou známé z Jeleního vrchu, kde vychází kontakt na povrch, a z prostoru Kozí šachty, kde byl tento typ zrudnění zjištěn na žulových elevacích zakrytých slabou vrstvou (10-20 metrů) fylitového pláště v prostoru dolu František z Pauly, a dále na dolu Jan a Jiří v blízkosti osady Stráň.
TOPOGRAFIE REVÍRU
Blatenský vrch
Konrád
Horní Blatná
Jelení vrch
Písečný vrch
Luhy
Mrtvý potok
Bludná
Sněžná hůrka
Vlčí hora - Smolné Pece
Kozí šachta
Rabenberg
Rozhraní
Blatenský revír byl již od začátku rozdělen na řadu okrsků podle význačnějších center báňského provozu nebo podle ryze terénních hledisek. Toto rozdělení dodržujeme i my, a současně se zachovává geologické hledisko, protože nejprve jsou probrány okrsky v blatenském žulovém masívu a pak okrsky v jeho fylitovém plášti.
Byl nejvýznamnějším okrskem v revíru. Známe desítky jmen žil a dolů, na nichž se zde v 16. století pracovalo. Mezi nejvýznamnější patří ty, které byly v 18. a 19. století znovu otevřeny a dobývány v rámci dolu Vavřinec. Především to byl Wolfgang, jehož staré povrchové poruby a zčásti i propadlé komory zanechaly ve velké Vlčí propadlině dodnes svědectví o nesmírné práci zde vykonané. Největší délka této propadliny je zhruba 120 metrů, šířka 15 metrů. Bylo zde dobýváno žilné pásmo směru h-3 až 4, místy až 220-230 cm mocné. Obsah rud byl spíše nízký. Směr žil je udáván v horách (hodinách), které vznikají rozdělením půlkruhu na 12 dílů. Každá hodina je dále dělena na 8 bodů (p = punctum). Druhým největším pozůstatkem hornické činnosti jsou povrchové poruby a propadliny na žíle Kammergang. Tato žíla byla pojmenována po významném těžaři, nazývaném ve spisech Jan von Bunnicka, který byl komořím saského vévody Jana Bedřicha. Původně nesla jméno Straewein a někdy i Ostgang podle své polohy. Měla směr h-5 až 7, její mocnost v hloubce byla poměrně malá, v průměru nejvýše 30 cm, ale projevovala se také jen jako pouhá prasklina. Pozůstatky na povrchu mají délku kolem 90 metrů a největší šířku 6 metrů.BLATENSKÝ VRCH
Dalšími významnými žilami byly: - Nuter (byla zvána také Neithardt, směr měla h-12, mocnost 60-80 cm, ruda byla prostřední kvality), - Trojice (Dreifaltigkeit, směru h-12, mocnosti kolem 30-160 cm), - Rappelt (směru h-12, kvalitní a mocná na křížení se žilou Kammergang a od něj k severu a k jihu, změnila ve vzdálenosti 33 metrů na sever od tohoto křížení směr na h-10 p-5 a proto její severní pokračování bylo někdy zváno nesprávně Černý odžilek, Schwarzes Trumm), - Sprengkessel (byla zrudněna v podstatě jen na křížení se žilou Wolfgang a v jeho blízkosti), - Anděl strážce (Schutzengel, směru h-11 p-3, rozdělená v odžilky a dobyvatelná na křížení se žilou Mayer), - Jiří (Georg, směru h-11 p-5, poměrně úzká a chudá), - Mayer (také Meurer; název pochází ze jména prvního těžaře Meyera, směr měla h-9, mocnost nejvýše 30-45 cm, zrudněná byla velmi nepravidelně, po ní byla ve své první části ražena štola Vavřinec).
Vedle nich byla otevřena řada dalších žil ležících dále na východ a na SV, směrem k vrcholu Blatenského vrchu a k silnici vedoucí od Horní Blatné do Božího Daru. Mezi nimi vynikaly žíly: - Orel (Adler, Goldene Adler, Romische Adler) - pásmo Tetřev (Auerhahn, později zvané také Schösser nebo Sebald či Werner podle těžaře - schwarzenberského berního Sebalda Wernera) s žilami: Král David, Vůle Boží, Dušiček, Vít, Naděje v Boha, Kryštof, Bohatý rozsyp, Kyzová, Bílá, Červená, Jan na poušti a četné další. Byly otevřeny několika mělčími štolami, ze kterých byly významnější Anna, Martin, Vít, Tetřev a Neuter. Tato druhá skupina byla otevřena a rubána především v 16. století, pozdější doby na důlních dílech již příliš nezměnily. Jestliže počet a rozměry propadlin a hald s největšími z prostoru pozdějšího dolu Vavřinec, zůstávají pochopitelně v pozadí.
V 17. století byly práce podnikané na zdejších dolech většinou zcela nevýznamné. Teprve v 18. století došlo k pokusům podsednout zdejší díla, zprvu mělčími štolami Neuter a Vít, od roku 1749 obecní štolou Vavřinec. Postupně zde vznikl komplex, který se od roku 1781 stal rentabilním. Teprve na začátku 19. století po vyrubání rudních zásob na nejvýznamnějších žilách začalo krizové období, začínající roku 1811, které vyvrcholilo roku 1817 dočasným opuštěním dolu. Od roku 1818 je převzal stát a pod vedením blatenského horního úřadu se zde pracovalo - ovšem do značné míry průzkumně - až do roku 1837.
Na západním úpatí Blatenského vrchu, blízko města a na území Kozích sejfů, byl situován druhý nejvýznamnější okrsek revíru, pojmenovaný podle největšího blatenského dolu Konrád. V 16. století zde byla dobývána řada žil, především stejnojmenná žíla Konrád, která měla směr h-9 p-6, úklon k jihozápadu a jejíž mocnost se pohybovala mezi 60-200 cm. Kvalitní byla zvlášť při povrchu a v místech, kde se k ní připojovaly odžilky (zde se vytvářely rudní čočky větší mocnosti s bohatšími rudami). Proto přitahovala v 16. století pozornost více než ostatní žíly. Křížilo ji několik příčných žil. Nejzápadnější byla žíla Nové štěstí, směru h-10 až 11, mocná 50-200 cm, provázená slabšími odžilky v nadloží i podloží, které byly v 16. století otevírány od povrchu do malé hloubky, kde bylo jejich dobývání ještě ekonomické. O něco východněji probíhala téměř rovnoběžně nejvýznamnější žíla Kryštof; směru SJ a západního úklonu. Provázely ji četné paralelní odžilky, které u povrchu byly od sebe více vzdáleny, zatímco v hloubce se k sobě přibližovaly. Vytvářely tak žilné pásmo, skládající se z 10 až 12 odžilků, které pak místy dosahovalo mocnosti až 4 metry, na křížení se žilou Konrád, kde se spolu obě žíly vlekly v délce víc než 20 metrů, byla jejich úhrnná mocnost dokonce kolem 8 metrů. Tento charakter zrudnění vysvětluje neobyčejné množství dolů, které zde byly v 16. století v provozu a o kterých později již není ani zmínka, i velký úspěch dobývání zdejších žil v 18. století, kdy bylo rubáno žilné pásmo velké mocnosti. Dále na východ situované žíly Bůh otec, Tři králové, Jan a další daly v 16. století podnět k řadě úspěšných prací, nebyly však již tak mocné, ani tak kvalitní, aby umožnily pokračování rozsáhlé těžby v 18. století.KONRÁD
Pokračováním žil dolu Konrád byly žíly dolu Gabriel, situované dále na sever za mohutnou jílovou poruchou SZ směru. Ty byly v 16. století využívány v menší míře, hlavní práce zde byla vykonána až v 18. století.
Téměř v celém prostoru obou dolů na Kozích sejfech byly dobývány rozložené výchozy zdejších žil rýžovnickou technikou s velkým úspěchem po téměř celou dobu existence revíru. Mocnost dobývané horniny zde činila až 8 metrů a stopy po rýžování se zde dodnes zachovaly ve formě rozsáhlých odrubaných prohlubní a stěn.
V 17. století se zde - jako všude jinde v Krušných horách - projevovaly důsledky třicetileté války a pokud byly zdejší žíly dobývány, pak šlo o krátkodobé podnikání v malém. Skutečný rozmach nastal až v 1. polovině 18. století, zvlášť po roce 1732, kdy F. Hessler investoval do dolů větší částky, cílevědomě je otevíral a rozšiřoval všemi - i nepoctivými - prostředky. Postupně zde vznikl důl na svou dobu neobyčejně moderní a výkonný, na kterém byly žíly otevřeny a rubány až do úrovně 5. patra (asi 134 metrů pod povrchem). V 70. letech 18. století však byly již hlavní žíly většinou vydobyty, práce na méně významných žilách (Nenadálé štěstí, Narození Páně aj.) nemohly již důl udržet v provozu. Těžařstvo se snažilo zachránit situaci spojením s těžařstvem dolu, ovšem to bylo jen dočasné řešení, stejně jako pokus o otvírku a dobývání žil bývalého obecního dolu v místě u dnešního rybníka v Kozích sejfech (Jan, Bůh otec, Tři králové a další). Po málo úspěšných pokusech o otvírku práce zcela ustaly na dole Konrád roku 1790, na dole Gabriel roku 1809 a na ostatních jen o málo později.
Pod vlastním centrem města, náměstím, byly otevřeny rudní žíly, které tvořily jižní pokračování žil z okrsku Konrád a z Blatenského vrchu. Jejich exploatace spadala do 16. a zčásti ještě do 17. století, k pozdějšímu obnovení provozu již nedošlo. V provozu zde byly dědičná štola Dům rakouský a saský a doly Jiří a Svatý Duch.HORNÍ BLATNÁ
Na západ od okrsku Konrád byly na Jelením vrchu otevřeny cínovcové žíly Praděd, Bohatá útěcha, Nový rok, Mikuláš, Slavkovský Jan, Vavřinec, Vůle boží, Cvitrová, Karel, Jakub, Štěstí s radostí a další. I zde se v počátku projevila vysoká extenzivita provozu, řada mělkých dolů na jednotlivých žilách i na odžilcích je provázejících. Během 2. poloviny 16. století však byly žíly vyrubány ve velkém směrném rozsahu a důlní vody znemožňovaly postup do hloubky. Tehdy ražené dědičné štoly, zvlášť Roland a hlubší Jiří, odvodňovaly jen malou část okrsku a vzhledem k velkým nákladům musely být brzy opuštěny.JELENÍ VRCH
V 18. století ukázalo zmáhání a další ražení štoly Jiří, že na její úrovni mají některé zdejší žíly poměrně vysokou kovnatost, ale pro malou mocnost neposkytují předpoklady k dobývání. Nejsou ani vzácné případy, že žíly s mohutnými povrchovými poruby zužují se na úrovni štoly na pouhé praskliny. Naproti tomu byly zastiženy mocné rudní partie na kontaktu krušnohorské žuly a fylitů.
Vedle vlastních cínovcových žil zde byla zvlášť v 18. století a pak ještě do 20. století dobývána manganová a železnorudná žíla, zvaná Marie Terezie, jejíž mocnost se do hloubky zvětšovala a v jejiž výplni byl zjištěn poměrně vysoký obsah cínu.
Tento okrsek ležel na sever od Horní Blatné, za Černým potokem. Jak již bylo uvedeno, první počátky báňského provozu zde spadaly do poloviny 14. století a vyvrcholení do 16. a zčásti do 17. století. Žíly měly značnou mocnost a kovnatost pouze blízko povrchu. Byla zde dvě centra, jedno na vrchu Čupřina (Zottenberg), kde byly v provozu doly Naděje v Boha, Wildbahn a další. Druhé, důležitější centrum leželo západně odtud a patřil k němu jednak prostor zvaný Sauschwemm s dolem Michal, jednak vlastní vrcholek Písečného vrchu se žilami a stejnojmennými doly Streitpingen (doslova "sporná propadlina", toto jméno připomíná původní název Streitbergu), Fischovo pásmo, Nové štěstí, Ondřej a Červená žíla. Propadliny a zbytky povrchových porubů, i když nejsou tak mohutné jako na Blatenském vrchu, jsou rozsáhlé a svědčí jednak o značné intenzitě nejstašího provozu, jednak i o mocnosti ložisek.PÍSEČNÝ VRCH
V 18. a na začátku 19. století zde vedl stát kutací práce na starých dílech a především prováděl rozsáhlý průzkum na úrovni štoly Streitpingen. Ukázalo se, že ložiska na povrchu bohatá do hloubky chudnou a jejich mocnost se pronikavě snižuje.
Dále na východ a jihovýchod odtud navazují na Písečný vrch okrsky Luhy, Mrtvý potok, Bludná a Sněžná hůrka. Společným poutem je železnorudná žíla, sledující mohutnou poruchu SZ směru, při její otvírce bylo zastiženo mnoho paralelních i příčných cínovcových žil. Kromě primárních ložisek zde byla dobývána i ložiska sekundární již před založením Horní Blatné. Cínové doly byly většinou mělké a jejich provoz skončil v 16., zčásti až v 17. století kromě málo výjimek, totiž těch, které bylo možno pro lepší kvalitu, mocnost i polohu otevřít ze štol, ražených pro potřebu železnorudných dolů na bludenské žíle.
Na tomto okrsku byla řada drobných dolů, které známe většinou jen jménem: Tobiáš, Mladý Hengst, Naděje, Vinná réva, Pinhacke a Samuel (oba názvy podle těžaře Samuela Pinhacka, kterému byl důl roku 1566 propůjčen), Nové štěstí, Trojice, Svornost, Boží dar a další. Roku 1586 byly již dlouho opuštěny kvůli vodě, proto byla tehdy vzata do provozu Pilská štola (zvaná také stará Lužská štola), ale k dolům se mělo razit ještě 460 metrů, když byla znovu pro nedostatek peněz opuštěna. Výše ležely doly Naděje v Boha a Marie Pomocná, ale ty byly středem zájmu spíš koncem 18. a v 19. století. Tehdy byla opět zmáhána a ražena Pilská štola pod jménem Gründlerova štola po bludenské železnorudné žíle, dobývané dolem Přátelství bratří, ale bez vážnějšího výsledku. Byla obnovována rovněž štola Marie Pomocná. Kromě stejnojmenného dolu Marie Pomocná byly v jeho blízkosti na hořejší části Luhů ještě doly Jan na poušti, Kryštof, Jakub větší, Štěstí s radostí, Šimon a Juda, Filip a Jakub, Narození panny Marie, Ondřej, Michal a další. Tato díla 18. století nepřekročila vpodstatě příliš rozsah prací ze 16. století a neměla žádný zvláštní význam. Rozvinutí prací zde totiž bránily jak nepříliš vysoká kvalita a mocnost žil, tak i provozní obtíže, způsobené značným zvodněním terénu a poměrně hlubokým rozvětráváním žuly, spojeným s náplavy pocházejícími z vyšších poloh.LUHY
Na tomto okrsku (také Totenbach nebo Totenseifen) se dobývala sekundární ložiska již před začátkem 16. století a rýžování zde pokračovalo ještě do 18. století. Vedle drobných bezvýznamných dolů se zde na stejnojmenném dolu otevřela žíla Nanebevstoupení panny Marie, se štolou totožnou s pozdější štolou Pomoc boží. Další významná žíla byla Tur (Auerochs), která byla hlavním cílem nových průzkumů v letech 1738-60. Měla téměř SJ směr a její mocnost se pohybovala mezi 10-50 cm, vzácně až 100 cm. Byl na ní zastižen i fall o mocnosti 3-4 metry a délce přes 10 metrů, který byl dobýván až do hloubky 80 metrů s úspěchem, další postup hlouběji byl zastaven zatopením dolu. Kromě žíly Tur byly sledovány drobné žilky paralelní i příčné, zvlášť žíla Petr, za bludenskou poruchou na západní straně byla rubána žíla Alexandr. Kvalita rudy nebyla valná, úpravenský koncentrát bylo nutno přečišťovat kvůli vysokému obsahu železa (téměř 16 %), aby se z něj mohl vyrobil prodejný cín.MRTVÝ POTOK
Byla zde dobývána řada žil i odžilků na dolech Bohaté dílo, Drahá kožešina, Vavřinec, Jiří, Narození panny Marie, Bohatá útěcha, důl Dej štěstí a Bílá žíla. Většina prací na nich a řadě dalších žilek blízko povrchu byla vykonána v 16. století, kdy byl tento okrsek považován za jeden z nejvýznamnějších hned po Blatenském vrchu, ale již v 80. letech doly upadaly. V 17. století a ve 20. letech 18. století se podnikaly nesoustavné pokusy o jejich nový průzkum a těžbu, ale teprve v polovině 18. století převzalo většinu dolů těžařstvo železnorudného dolu Pomoc boží a intenzívním průzkumem zjistilo, že důl Bohaté dílo byl bohatý jen při povrchu, kde byla vedle dvou hlavních žil dobývána ještě řada paralelních odžilků. Podstatně větší výsledek mělo nové otevření dolu Drahá kožešina (1754-1810), který byl otevřen štolami železnorudného dolu Pomoc boží na úrovni 40 a 80 metrů pod povrchem. Do této úrovně byla úspěšně rubána nejen žíla Drahá kožešina (směru h-3 p-4, východního úklonu, mocnosti 15-130 cm), nýbrž i příčná žíla Jiří (strmého východního úklonu a směru h-1), považována u povrchu za bohatou žílu, ale v hloubce velmi kolísavé kvality i mocnosti, pak žíla Vavřinec a Boží dar (obě směru h-1 až 2 a východního úklonu), které měly význam pouze na křížení se žilou Drahá kožešina. Značně dlouhá a poměrně úspěšná exploatace zdejších žil skončila až roku 1810, do roku 1832 byl důl jen udržován.BLUDNÁ
Tento okrsek navazoval na Bludnou komplexem důlních děl, spojených s Volskou štolou, která je od Bludné odvodňovala. Nejvýznamnější důl 16. století byl založen na žíle Zuzana. Po něm dodnes zůstaly poruby otevřené až k povrchu. Vedle něj zde byly další, Vavřinec, Zdař Bůh, Pomoc boží, Gottlob, Václav, Jan, Ondřej, Červená žíla a další. Sám důl Volská štola vznikl již před založením Horní Blatné, jak dokazuje zápis ze středy po velikonocích 1535 o propůjčce nálezné jámy a obou nejbližších měr "na starém odloženém dole mezi Sněžnou hůrkou a Přední Bludnou položeném, zvaném Ochsenstal". Nositelem propůjčky zde byl nadto František Gutkesz, pocházející ze starého krupeckého těžařského rodu, podobně jako Hengstové. Doly byly v provozu v 16. století, dokonce v 1. polovině 17. století to byl jeden z mála činných provozů, který nevyřídila třicetiletá válka. Od roku 1651 do roku 1708 byl mimo provoz a ostatní se těšily minimální pozornosti. V 1. polovině 18. století byl znovu úspěšně otevřen a do roku 1741 vyrubán až do úrovně, do níž stačil vodotěžný stroj zmáhat přítoky důlních vod. Pak se obrátila pozornost k žilám Zuzana a Vavřinec, které byly otevřeny s menším úspěchem štolovou odbočkou. Od roku 1760 byl dolový komplex mimo provoz až do konce století, roku 1804 jej převzal stát, ale prakticky se zde již nic neudělalo a roku 1817 byl důl zcela opuštěn.SNĚŽNÁ HŮRKA
V severozápadní části Sněžné hůrky byl středem provozu jiný důl Vavřinec, k němuž se družily doly Trojice, Svatý duch, Bůh otec, Bůh syn, Jiří a další. Ani zdejší pozůstatky starého provozu nejsou příliš aplanovány, protože okrsek kryje les, a proto se zde zachovalo dodnes značné množství propadlinek po kutacích a mělkých porubných pracech. Do začátku 17. století zde byly vyrubány lepší partie na žilách, místy až do hloubky 120 metrů pod povrchem. V 18. století proto byly sice mocné, ale dost chudé žíly s poměrně málo kvalitní rudou (obsahovala příměs pyritu, snad i arzenopyritu a oxidu železa) otevírány znovu bez úspěchu. Zkoumány byly žíly Vavřinec, Trojice a Svatý duch, zatímco ostatní zůstaly nedotčeny.
Byl to nejzápadnější okrsek blatenského revíru. Na Vlčí hoře, zvané někdy "Farbleithen" podle závodů na výrobu kobaltové barvy, byly vedle ložisek železných rud sledovány i menší výskyty chudších rud polymetalických a cínových, na kterých bylo v činnosti v 16., hlavně však v 17. a zčásti ještě v 18. století několik mělkých cínových dolů, známých pod jmény Jakub, Tři bratři, Nový Kryštof, Nový Jan Nepomucký a o něco hlubší doly Nové požehnané štěstí a štola Martin, vedle nich ještě další, méně významné.VLČÍ HORA - SMOLNÉ PECE
Pokračování tohoto území na sever k Potůčkům je prostor kolem Smolných Pecí, kde byly v 18. století v provozu štoly Císař Karel a Vogelova štola. Touto poslední štolou měly být prozkoumány zdejší křemenné žíly, protože na základě nálezu zlatinek a několika menších kusů křemene se zlatinkami se očekávalo, že budou objevena primární ložiska zlata, průzkum však byl bezvýsledný.
Na tomto okrsku byly hlavním typem zrudnění žíly velmi plochého nebo naopak zase velmi strmého úklonu, dobývané do malé hloubky (10-25 metrů, průzkumně pak otevírané až do 40 metrů). Taková ložiska byla známa na východním břehu Kozího potoka v prostoru jihovýchodně od Potůčků na dole František z Pauly, např. Heldovo pásmo, Leyerovo pásmo, žíly Job, Jan a další. Na jih odtud se vyskytovaly na západě od Kozího potoka v prostoru dolu Šedivec a v blízkosti osady Stráň.KOZÍ ŠACHTA
Kromě toho na rozhraní fylitů a skrytých elevací krušnohorské žuly byly blízko pod povrchem zjištěny a dobývány bohatě zrudněné příkontaktní zóny, prostoupené ještě žilami nebo žilnými pásmy. Na Kozí šachtě v dolovém poli dolu František z Pauly byla taková žulová elevace zastižena na žíle Tomáš (také zvané Král David) a u osady Stráň na dole Jan a Jiří.
Další typ představovaly žíly u obce Potůčky a na tzv. Hamerním vrchu jižně od obce, kde na povrchu převažoval v rudní výplni cínovec, zatímco ve větší hloubce (někdy až 40 metrů) převažovaly polymetalické rudy, dobývané pro obsah stříbra a kobaltu. Mezi ně patří i svislé odžilky na dole František z Pauly (Svislý odžilek, Kyzový odžilek a Jáchym) a některé žíly u osady Stráň. Sekundární ložiska byla dobývána v nejstarší etapě provozu přímo u Potůčků na soutoku Blatenského, Kozího a Černého potoka, později podél Kozího a Blatenského potoka.
V 18. století po všeobecném oživení důlní činnosti zde převzal některé doly i stát, především důl František z Pauly, ale výsledek nebyl příliš potěšující a práce byly roku 1786 zastaveny. Kutací štola Antonín byla opuštěna po státním bankrotu roku 1811.
Byl to původně rozsáhlý důlní okrsek, táhnoucí se od Bystrého potoka na sever k Breitenbrunnu. Po rozdělení panství Schwarzenberg zůstala větší část Sasku, menší část byla přivtělena k Čechám. Práce na primárních ložiscích začaly v důsledku těžby rozsáhlých náplavů a rozsypů po obou stranách Bystrého potoka již velmi dávno, pravděpodobně ještě ve 14. století, stejně jako na Písečném vrchu a na severní části Rabenbergu u Breitenbrunnu. Hlavní období dolování však spadalo do rozmezí mezi 80. léta 16. a polovinu 17. století, kdy byly vykonány větší práce na dole Glücksburg. Bylo zde dobýváno rudní těleso protáhlého tvaru, prostoupené žilným pásmem. Délka propůjčeného dolového pole dosáhla až 750 metrů a šířka 55-83 metrů. Byla zde v činnosti ještě řada méně významných dolů, v blízkosti ležely Naděje v Boha a Nově nalezené štěstí, Waldgott, Ondřej, Pomoc boží a další skupina Rosenzweig a Ondřej, které byly odvodňovány odbočkou štoly Glücksburg. V sousedství pak byly soustavy dolů a jámy Pevná puklinka, Pět bratří, Svornost, Bartoloměj a další. Práce na převážné většině z nich - pokud byly v 18. století brány alespoň na čas do provozu - skončily nejdéle v polovině 18. století.RABENBERG
Tudy procházela jedna z nejstarších spojnic Čech a Saska, vedoucí přes Abertamy, Hřebečnou a Bludnou na sever do Schwarzenbergu a Breitenbrunnu. To bylo kromě sousedství Rabenbergu příčinou, proč zde některá díla předcházela 16. století. Intenzita hornické činnosti nebyla příliš veliká, pravidelně se střídala období většího zájmu a období stagnace, jak můžeme zjistit z pramenů od 16. do 18. století. Vedle cínovce zde byly dobývány i polymetalické rudy se stříbrem a kobaltem. Na chudých a úzkých cínových žilách se občas vyskytovaly svislé čočky, fally, na něž byla především zaměřena pozornost. Vedle dědičné štoly zvané Bůh s námi zde bylo několik méně významných dolů, mezi nimiž stojí za uvedení důl Naděje v Boha. Ložiska nebyla příliš příznivá pro rentabilní provoz, byla však přitažlivá snadným zpracováním, protože cínovec neměl téměř žádné nevhodné příměsi.ROZHRANÍ
_________________________________
Pramen:
Studie z dějin hornictví 5, str. 116-132
Dokumentační fond CMC
