Havírky jsou nejrozsáhlejší písecké zlatodoly, a snad proto
se o nich zachovalo nejvíce písemných dokladů. Leží na katastru města Písku, východně od části
Semic zvané Na Flekačkách, na lesních parcelách č. 2374 a 2344. Název lesní části "na Hawierkach"
najdeme již na mapě píseckých lesů z roku 1759 od Jana Josefa Manna. Šachty a propadlé štoly na
Havírkách tvoří dvě řady severojižního směru. Hlavní řada stařin je dlouhá kolem 800 metrů, druhá
řada dosahuje délky asi 200 metrů. Tyto zbytky staré báňské činnosti jsou v nadmořské výšce od
460 do 495 m.
Hlubinnou těžbu zlata u Písku ve druhé polovině 13. století
a počátkem 14. století prokázal objev a výzkum technického zařízení na úpravu zlaté rudy při řece
Otava v Písku. Výsledky výzkumu byly impulsem k intenzívnímu pátrání po památkách souvisejících s
těžbou a zpracováním zlata nejen v okolí Písku, ale v celém Pootaví i v jiných oblastech. První
písemnou zprávu o těžbě zlata u Písku nalezneme v zástavní listině Jana Lucemburského z roku 1336.
V okolí města však máme zlotodolů několik, a tak nevíme, odkud se svážela ruda do písecké úpravny
a konkrétně, kterých dolů se písemná zpráva týká. Vedle Havírek jsou větší stopy staré těžby např.
na Jarníku, Kraví hoře a na Kloboučkách. V posledních letech zjistil J. Fröhlich 600 metrů
jihozápadně od jižního konce šachet na Havírkách další, dosud neznámou řadu zasypaných šachet.
Havírky a další výše zmíněné zlatodoly se nalézají v tzv.
Píseckých horách, tj. v oblasti, kterou v roce 1974 vyhlásil ONV v Písku jako "území klidu". Název
Písecké hory patrně souvisí s místní těžbou a vyskytuje se poprvé v listině krále Václava IV. ze
16. listopadu 1400. Písecké hory byly původně v držení králů a teprve v 16. století byly připojeny
k městu.
Kolem roku 1800 pořídil tehdejší písecký purkmistr Martin Káš
opis listiny z druhé poloviny 17. století, která se v originálu nezachovala. Podle ní se pracovalo
na Havírkách od roku 1530 na čtyřech hlavních šachtách - sv. Rocha, sv. Bernarda, sv. Kleofáše a
sv. Mikuláše. Listina uvádí též další zlatodoly v píseckém okolí a novějšími terénními průzkumy
byla věrohodnost většiny údajů potvrzena. Toto však nelze říci o dalším záznamu o Havírkách, totiž
že v hloubce 68 sáhů byla hnána k řece Otavě štola sv. Mikuláše. Otava je vzdálená od Havírek 4 km
a o tak rozsáhlém díle by se musely dochovat nějaké zprávy, navíc tak nákladné dílo by neodpovídalo
významu Havírek. Nejspíše zde lidová fantazie dala do souvislosti s Havírkami štolu při Otavě u
Sulanova, 47 m dlouhou.
Nicméně těžbu zlaté rudy na Havírkách v prvé polovině 16. století
potvrdil vůbec první archeologický výzkum tohoto druhu u nás, který zde v roce 1968 provedl J.
Kudrnáč. Na zkoumané ploše 117 m2 při okraji dvou šachet v severní části hlavní řady
stařin zjistil sídlištní vrstvu. V ní byly převážně zlomky nádob z první poloviny 16. století, dále
zde byly úlomky kachlů, železné nůžky a další předměty. Nejbližší souvislost s těžbou má patrně
bronzový značkovaný kotouček s otvorem, který je pravděpodobně pracovní hornickou známkou. V
blízkosti zkoumané vrstvy byly zbytky menšího stavení z kamenů s píckou uvnitř, datované podle
nalezených keramických zlomků, rovněž do první poloviny 16. století.
V roce 1609 je připomínán šichmistr zlatých hor píseckých
Michal Kayzar. Roku 1674 dal zlatou rudu u Písku hledat dvěma havíři Jiří Fabián Ferdinand Šindler.
Nepochybně jej můžeme ztotožnit se správcem horního úřadu v Jáchymově Fabianem Schindlerem. Na
jeho podnikání se podílel též písecký děkan Jan Šebestian Šindler, který byl patrně jeho bratrem.
Toto dolování se však s největší pravděpodobností Havírek netýkalo.
Nejvíce zpráv o dolování na Havírkách se nám zachovalo z druhé
poloviny 18. století. V roce 1751 došlo k vizitaci píseckých zlatých hor. K další prohlídce došlo v
roce 1769, kdy byly zároveň brány vzorky. Jelikož některé vzorky byly nadějné, byly v roce 1770
zřízeny dvě těžařské společnosti. Vedle Havírek se pracovalo rovněž na Vinici a obě místa byla osazena
8 havíři. Při každém díle bylo vydáno 124 kukusů, tedy celkem 248 kukusů, ke kterým později přibylo
ještě dalších 10 kukusů. Na Havírkách se těžilo na šachtě sv. Josefa a současně se prováděl průzkum
stařin. Dolování skončilo v roce 1772.
Je potřebné jen připomenout, že dolování probíhalo za zvlášť
nepříznivých okolností. Totální neúroda v letech 1770 až 1772 měla za následek hlad a epidemie.
Odhaduje se, že v Čechách v té době zemřela asi desetina obyvatel. Nelze se proto divit, že obchodníci
ve městě odmítali dávat horníkům zboží na dluh. Podle dochovaných záznamů z jara 1771 zaplavovala
spodní voda neustále šachty. Opět zde měla příroda nepříznivý vliv. Například do Pamětní knihy města
Netolic zapsal kronikář, že v letech 1770 a 1771 byla shnilá zima, totiž mokrá, ale i jako, a pro tak
velké mokro s těžkostí se mohlo do polí. Lijáky v roce 1771 zaznamenávají i další prameny.
Po ukončení dolování byl známým důlním odborníkem Alisem v roce
1774 pořízen plán zlatodolu, který se jen nepatrně liší od plánu J. Marka z roku 1924.
Zajímavý dopis týkající se Havírek je uložen v Okresním archivu
Písek. Městský lesmistr Josef Zenker v něm žádá 4. března 1884 purkmistrovský úřad, aby šachty na
Havírkách byly z bezpečnostních důvodů buď kamením zavezeny, anebo alespoň bezpečně ohrazeny. Ohrazení
šachet bylo nařízeno revírníku Eduardu Biskupovi z revíru Nový Dvůr.
Poslední pokus o obnovení těžby učinil zde v roce 1919 příbramský
podnikatel J. Bambas. Najal si několik lidí z okolí a začal těžit v nejsevernější z hlubokých šachet,
které místní lidé dnes říkají "Zlatá". Podle svědectví dosud žijících pamětníků byl při čištění šachty
nalezen údajně žebřík, zbytky výdřevy, dřeváky a snad další předměty. Na této šachtě se předtím
pracovalo v sedmdesátých letech 18. století, a tak nálezy pocházely z té doby. Přesto je škoda,
že se žádný z nich nezachoval. Výdřeva byla ponechána na místě a bude pod vodou dosud, žebřík byl
donesen do vsi k používání, ale po seschnutí se rozpadl. Původní hloubka stařiny byla na severním
úzkém boku 16 m a na jižním 21 m. V roce 1919 byla šachta prohloubena do 28,5 m, kde po
několikaměsíční práci bylo dolování v důsledku velkého přítoku spodní vody zastaveno. Po opuštění
šachty zůstala v ní pod vodou 2 ruční železná čerpadla. J. Bambas uvádí, že zde bylo starými
horníky dobýváno metodou sestupkovou a že zbytky po vrtných děrách nalezeny nebyly.
Dosud nebyla zodpovězena otázka, kde se upravovala zlatonosná
rudnina z Havírek. Prozkoumaná písecká úpravna při řece Otavě u Staré pazderny je vzdálena od
Havírek přes 4 km. Terén směrem k řece však klesá, takže případná doprava nemusela být tak obtížná.
Není proto vyloučeno, že v počátcích těžby se sem ruda vozila. Písecký historik Jan Matzner uvádí,
že mlýn pro úpravu rudy z Havírek byl na rybníku Ocas. Pro své tvrzení však neuvádí žádné doklady.
Tento rybník býval hned pod Havírkami na Mehelnickém potoku a připomíná se poprvé v polovině 16.
století. Dosud se z něho zachovala vysoká hráz. Domníváme se, že název rybníka Ocas může pocházet
od hornického názvu ocas, kterým byl označován konec žíly.
Koncem roku 1975 započal klub sportovního potápění Nekton z
Písku průzkum zasypaných a zatopených šachet a štol na Havírkách. Celá akce probíhala ve spolupráci
a s podporou PhDr. Jaroslava Kudrnáče, CSc, z Archeologického ústavu ČSAV v Praze.
Průzkum se soustředil na skupinu hlubších šachet přibližně ve
střední části hlavní řady stařin. Středem každé zkoumané šachty byly položeny dva kmeny ve
vzdálenosti asi 1 m od sebe a nad vzniklou mezerou byla zatlučena prkna s výjimkou středu šachty.
Nad šachtami byly ze tří kmenů vztyčeny tzv. "těžní věže", na jejichž vrcholu byly řetězem upevněny
kladky. Na okraji šachet byl umístěn vrátek s kovovým válcem a kovovými klikami pro obsluhu 2 osob.
Zásypový materiál byl vrátkem vytahován na ocelovém laně přes kladku nad středem šachty v kovových
vědrech obsahu 65 litrů. Vytažený materiál se pomocí karabinek přepnul na další kladku a po silném
ocelovém laně byl odvážen na skládku. Zde se vědro pomocí páky překlopilo a materiál byl podrobně
prohlížen, aby neunikly žádné archeologické a mineralogické nálezy.
Potápěčský průzkum byl prováděn na šachtě, kterou označili č. 4
(na plánku Krejčího šachta č. X). Jediná tato šachta byla k potápění vhodná. Zde se provádělo též
čerpání pomocí dvou benzinových čerpadel o výkonu 500 a 175 minutových litrů. Hladina vody při
čerpání jedním čerpadlem klesala přibližně o 30 cm za hodinu. Čerpáním se snížila hladina vody o
11 metrů, po deštích a po tání sněhu však hladina značně stoupala. Čerpáním v šachtě č. 4 bylo
prokázáno, že zkoumané šachty č. 1-7 jsou propojeny chodbami. Plyny z čerpadel byly na povrch
vyváděny zvláštním potrubím. Do konce ledna 1977 bylo na Havírkách odpracováno celkem 1108 hodin.
Průzkum byl zahájen na šachtě č. 1 (Krejčího šachta č. XII).
Byla vyčištěna do hloubky 8,2 m a zde má profil cca 2x1 m s delší osou S-J. Na jižní straně je v
hloubce 6 m strop štoly. Při vybírání zásypu této štoly bylo nalezeno 40 zlomků středověké keramiky.
Nejzajímavější byl zlomek nádoby zdobený na horní široké ploše okraje jednoduchou vlnovkou a
zlomek jiné nádoby s uchem napojeným v okraji. Dále zde byl nalezen zlomek železa pokrytý silnou
vrstvou rzi a minerálních nečistot. Pravděpodobně se jedná o část hornického želízka.
Ze severní strany šachty se dostali 2 metry dlouhou štolou do
šachty č. 2, která nebyla na povrchu téměř znatelná, a proto není na žádném plánu Havírek. Šachta
je 5,5 m dlouhá a má obdélníkový profil 120x140 cm. Při vybírání jaloviny, kterou byla šachta a
část štoly zasypány, bylo nalezeno 13 zlomků nádob, z nichž některé se datují do období od konce
13. století až do počátku 14. století. Většina keramiky patří do 16. století. Mezi důležité
doklady staré těžby patří zde nalezené zlomky železných hornických nástrojů. Je to část želízka
s rozklepanou dotloukací plochou a s částí čtyřhranného otvoru pro násadu, dále špička patrně
jiného želízka a blíže neurčený menší železný zlomek.
Během průzkumu v Havírkách byla věnována pozornost dalším
zajímavým objektům. V severní části stařin je zatopený lom, který podle názorů geologů nesouvisí
s důlními pracemi. V jižní polovině hlavní řady stařin je do jednoho odvalu zahloubena chata,
jejíž stěny jsou obloženy kameny na sucho kladenými. Chata je 2 m dlouhá a 1,5 m široká a
maximálně 1,6 m hluboká Ve východní stěně je pícka. Stáří a účel chaty jsou nejasné. Spíše se
jedná o novější objekt, který s hornickou činností na Havírkách vůbec nemusí souviset.
Zmáhací šachty ve středním úseku hlavního tahu stařin jsou
založeny v biotitických žulorulách podolského komplexu moldanubika. Podle přímého pozorování ve
starých dílech obsahují konformní kry porfyrických i neporfyrických durbachitů typu Čertova
břemene velikosti řádově v metrech až desítkách metrů. Starými díly jsou sledovány dvě tektonické
poruchy S-J směru, a to jedna vertikální a jedná úklonná s nepravidelným sklonem 55-75° k
východu, které se navzájem kříží v hloubce 6-7 m. Vertikální porucha je přitom odhozena úklonnou
v prozatím neznámém směru a amplitudě. Ústí šachet jsou založena převážně na vertikální dislokaci,
kterou jámy sledují až po křížení a níže je pak sledována porucha úklonná. Poruchy jsou
představovány 5-15 cm mocnou mylonitovou zónou. Místy jsou na nich čočkovitě vyvinuty křemenné
žíly maximální zjištěné mocnosti 7 cm s hojnými středovými drúzovými dutinami. Křemenná žilovina
je šedobílé až mléčně bílé barvy a na odkrytých úsecích v ní nebyly pozorovány vtroušené rudní
minerály. Mylonit poruch je však silně prosycen limonitem, což svědčí o jeho původní sulfidické
impregnaci. V materiálu závalu byly ovšem nalezeny při průzkumu vzorky křemenné žiloviny obsahující
vtroušené krychlové krystalky pyritu do velikosti 1,5 mm, korovité povlaky limonitu na křemenné
drůze, a dokonce i úlomek obsahující makroskopicky patrná zrnka zlata (elektra) velikosti 0,1-0,8
mm v křemenných žilkách mocnosti okolo 1 cm.
Poslední vzorek nasvědčuje, že zrudnění mohlo mít místy
žilníkový charakter. Kromě toho byly nalezeny úlomky hydrotermálně přeměněných (chloritizovaných),
biotitem bohatých okolních hornin s vtroušenými krychlemi pyritu velikosti až 8 mm, takže není
vyloučeno ani impregnační zrudnění v okolí žílných struktur, zejména v úsecích, kde probíhají ve
tmavých, alternaci snáze podléhajících horninách.
