Bouška se vypravoval na odpolední šichtu.
"Za chvíli sem už moh jít z díla, a zatim se
teprva chystám z domova," řekl. "Zato kamarád Sadílek se směje, že nemusí bejt na
šachtě do noci."
"Přej mu tu radost," odpověděla žena "a buď rád,
žes mu tu šichtu vyveksloval. Kdyby se, chudák, dostal z vodpolodní domu? Tři hodiny
cesty! Až do Hutí za Rožmitálem! To aby na něj čekali se štědrovečerní večeří do půlnoci."
"Máš pravdu. Však sem mu sám nadhodil, aby si se
mnou tu šichtu prohodil. Takle von bude doma už vodpolodne, a já se večer jen skutálím
s Hor do města. Stejně na Štědrej den nikdo nekouká, de-li se z díla vo něco dřív než
jindy, a vy ňákou tu chvilku s večeří snadno počkáte."
Snědl něco postního jídla, pochválil ženu, že si
dala záležet na vánočkách, které se červenaly ve vejstupku na prkně a naplňovaly celý
domek teplou dráždivou vůní, zastrčil za kytli krajíc chleba, rozloučil se s ženou a
dětmi a vyšel.
"Přijďte brzy, tatínku," žadonily děti, "abysme
nemusely čekat moc dlouho na Ježíška."
"Přídu, přídu."
Byl slabý mrazík a poletoval drobný suchý sníh.
Studený větřík jej smetal se střech a honil v chomáčích po nedlážděné ulici, tvoře
u chodníků a při domech nepatrné závěje.
"Snad bude do večera sněhu trošku víc a vánoce
budou bílý, jak mají bejt," utěšoval se Bouška.
Volným krokem prošel ulicemi, zdravě se se známými
a přeje jim šťastných a veselých svátků, a širokým chodníkem, lemovaným dvěma řadami
holých stromů, vystupoval k Horám.
Nahoře u kříže se zastavil a ohlédl.
Na polích, mírně se svažujících k městu, bělal se
mezi zmrzlými hroudami sníh. Chvílemi se bíle zaprášilo a sněhový prach byl větrem zanášen
až kamsi dolů mezi koleje dráhy, za nimiž se zvedala jednopatrová nádražní budova. Těžké
šedivé mraky ji tiskly k zemi a v chuchvalcích se rozlízaly nízko nad městem, jesličkovitě
rozloženým po svazích, zvedajících se k sídlu Svatohorské Královny, mocné obhájkyně celého
havířského kraje. Jako vztyčený ukazováček vypínala se k nebi věž děkanského chrámu a její
postranní věžičky vypadaly jako skrčené ostatní prsty u ruky. Svatá Hora seděla pod ponurým
nebem jaksi těžce na vysokém vrchu a její zlaté báně neměly lesku. Lesík na jejím svahu byl
jako zakřiknutý přesto, že koruny jeho smrčíků byly slabě postříkány bělostným sněhem.
Na celém kraji ležela jakási tíha a smutek, jako by
ani nebyl Štědrý den se svými nadějemi a tužbami.
"Tyť máš ňák dost času," ozval se znenadání hlas za
Bouškovými zády. "Tam se ho kamarádi vod duplexpumpy nemůžou dočkat, a von tu stojí a kouká.
Copak ti dochází dech, či co, že tu musíš odpočívat?"
"I nedochází," odpovídal známým havířům, kteří šli z
ranní šichty, "ale myslim, že nemusim zrovna moc pospíchat. Užiju toho za ty svátky až až.
Dnes mám vodpolodní, zejtra na Boží hod ranní a na Štěpána zas vodpolodní. Stačí to?"
"No, to toho máš dovopravdy dost," přisvědčili, "ale
di rači, tam na tebe čekají."
Přáli si navzájem šťastných a veselých. Havíři se s
chutí pustili chodníkem k městu, Bouška cestou dolů k Vojtěšské šachtě.
Již ve vratech spustili na něho vodáci z vyšších
laufů, Tonda Maďar a Kubík, sotva že se pozdravili: "Ale dáš ty si na čas! Co nejdeš
tak dlouho? Hni sebou přeci! Copak je ti jedno, kdy přídem dnes domů? Nebudem tady
dnes přeci až do vosmi! Vyjedem vodu, a marš po svejch!"
Než mohl odpovědět, přiběhl strojník Křivánek. "Co
děláš?" řekl bez pozdravu. "Kde jsi tak dlouho? Nezáleží ti na tom, abysme byli dnes dřív
doma? Honem, honem! Koukej, ať už jste v šále!"
"Už letím," odpověděl Bouška.
Skokem byl v trejbu. Chvatně pozdravil štercíře Jelínka
a několik jiných v trejbu meškajících havířů, ohlásil se v kanceláři u štajgra Doubka,
jemuž přál hned veselých svátků, v běhu nasvítil karbidku a již vstupoval do horní etáže
šály; kamarádi byli v etáži dolní. Přiraziv za sebou železná dvířka šály zvolal:
"Hotovo nahoře!"
"Zvoníno!" hlásil štercíř a zatáhl dvakrát za rukojeť
zvonku, aby strojník věděl, že může šálu spustit.
Šála malounko nadskočila. Štercíř nalehl na páku,
stavítka, na nichž dosud šála spočívala, byla zatažena do bočních stěn a šála měla volnou
cestu do šachty. Sjíždějící vodáci a havíři v trejbu loučili se vzájemným "Zdař Bůh!"
Světla karbidek se mihla v jícnu šachty - šála zmizela
v propasti. S hlasitým rachotem dosedla za ní na tekverk železná mříž, chránící otvor šachty.
Jen občasné lehké zatřepotání silného drátěného lana svědčilo o tom, že šála rychle padá.
Klouzala s mírným šelestem po průvodních trámech, vedených od povrchu až na dno šachty, do
hloubky skoro čtrnáct set metrů.
Náhle byl šelest přerušen vysokým, skoro ženským hláskem z
dolní etáže: "Až budeš mít vyjetou vodu, hned to zaraž, ajť se dostaneme brzo nahoru a domu!"
"Dobrá!" houkl Bouška z horní etáže.
To je pořád ňákýho pobízení a spěchu, myslil si, a není
také divu. Štědrý den je jednou do roka, a na něj se těší kdekdo, malý i velký. Malí se
nemohou dočkat nadílky, třebas chudičké, velcí se těší, že aspoň na Štědrý den zasednou
všichni členové rodiny ke společnému stolu. Jinak jsou snad rozběhlí po světě, jak je starost
o živobytí zanesla do různých koutů vlasti. Na vánoce se však rádi sjíždějí pod otcovskou
střechu, aby se potěšili a poradili se starými rodiči a snad se jim i pochlubili s vnoučátky.
I sám Bouška se nemohl dočkati večera a těšil se, než přijde ze šichty, že budou doma i jeho
děti z Prahy.
Šála rychle míjela černé otvory jednotlivých pater. Na
dvanáctém vystoupili k velké parní pumpě Ježek a Kuba, na jednadvacátém Tonda Maďar, na
jednatřicátém narážeč Šaun.
Bouška sjel na nejdolejší patro, dvaatřicáté. Vystoupil
na firolt, zatáhl za klapačku, aby strojník Křivánek věděl, že je šála volná. Vyhoupla se
a zmizela nahoře v černé tmě.
Bouška osaměl. Stál na železných plotnách prostranného
firoltu, vytesaného ve skále. Tři otvory v plotnách byly zakryty těžkými železnými síty, z
nichž každé mělo otvory jiné velikosti. Dnes však bylo na firoltu ticho. Při stěně stálo
několik železných vozíků. Na protější straně od šachty se černal otvor kveršláku, který
spojoval firolt s hlavní štrekou.
Na firoltě bylo vedro jako v přetopené místnosti. Vodák
svlékl kytli a pověsil na kolík, zaražený do skalní trhliny. Načechral na zádech zvlhlou
košili a popošel asi patnáct kroků k výklenku, v němž byla umístěna dvoupístová pumpa. Jí
se tlačí voda ze spodních pater do pater vyšších, kde přejímá vodu pumpa jiná, až pomocí
několika pump se dostane voda ze dna šachty na den. Nyní stála pumpa klidně. Úkolem
vodákovým bylo obsloužit ji uvésti v chod.
Dálo se tak pomocí stlačeného vzduchu, přiváděného shora
rourami. Třebaže je v šachtě vedro, přiváděný vzduch je tak studený, že by voda v pumpě mohla
pod jeho účinkem zamrznouti. Proto musí být vzduch v přívodní rouře zahříván.
Vodák rozdělal oheň v malých kamínkách. Zatím co se dříví
rozhořívalo, rozdrobil kladivem několik velkých kusů koksu. Naloživ koksu do kamen a počkav
chvilku, až bude vzduchová roura dostatečně zahřáta, pustil vzduch a otočil několika kohouty.
Pumpa odpověděla pravidelným veselým klapotem. Z otřásání tlakové roury bylo patrno, že pumpa
již nabrala vodu z jímky.
"Moclipak toho tam máme?" vzpomněl si vodák a nadzvedl
poklop jímky.
"Sláva!" zajásal. "Vody málo, pudem brzo domu! Eště se musim
podívat, jak to vypadá v Marijánskej štrece."
Poodešel do nedaleké chodby, vedoucí k Mariánské šachtě,
a nahlédl do jímky, kde se sbírala voda z této šachty.
"I tady je to dobrý," řekl si s uspokojením, "tak dobrý, že
se vocaď dnes ani voda ject nemusí. To vydrží do zejtřka."
Pumpa pracovala pravidelně, její písty se střídavě zvedaly
a klesaly. Stoupací roura se otřásala pod nárazy vody a zalévala studeným potem. Kamínka sálala
žárem a odháněla vodáka.
Prošel kveršlákem. Na místě, kde kveršlák ústil do hlavní
štreky, byla ve výklenku skály umístěna soška Nejsvětějšího Srdce Páně. Vodák ji sám kdysi
pořídil a spolu se štajgrem udržoval před ní věčné světlo. Opravil knůtek v lampičce, dolil
oleje z lahvičky, která stála ve výklenku připravena. Že byl Štědrý den, zapálil i vonného
františka a postavil před posvěcenou sošku. Odříkav krátkou modlitbičku, vrátil se na firolt.
Karbidku zavěsil na hrbolek skalní stěny a usedl na hrubou prkennou lavici.
Hromádky rudy se třpytily v slabé záři světla. Z krystalů
leštěnce olověného tryskala záře, až zrak přecházel.
Vodák pozoroval chvíli třpytivé kamení. Potom se zvedl
a nohou rozhrábl hromadu rudy. Jako by udeřil do tekutého ryzího stříbra, rozstříkla se
spousta jiskřivých kapiček na všechny strany. Vybral si několik nějpěknějších kusů leštěnce
a odložil stranou. Někdy se mu hodí. Rozdrobí je, posype jimi všelijak zprohýbaný hrubý papír
a obnoví tak skály do jesliček, aby je měl přichystané pro příští rok.
Znovu usedl na lavici. Je sám. Na Štědrý den odpoledne se
nefárá a nepracuje. Sjedou jen vodáci, aby znemožnili nahromadění přílišného množství podzemních
vod, a kromě nich jen několik jednotlivých havířů, kteří mají provésti neodkladné zabezpečovací
práce; obyčejně jsou to důlní tesaři nebo zedníci. Na celém dvaatřicátém patře takových dělníků
dnes není, a vodák sedí sám a sám.
Hluboké podzemní ticho je přerušováno jen tlumeným klapáním
duplexpumpy. Světlo karbidky mírně plápolá, jak proudí firoltem vzduch mezi šachtou a štrekami,
a při jednotvárném klapotu pumpy se tak pěkně vzpomíná.
A havíř vzpomíná, jak se jako malý kluk těšíval na Štědrý večer,
jak pomáhal tatínkovi stavět jesličky s dřevěnými, krásně vyřezávanými daráky, jak později sám
svým dětem chystal jesličky a stromeček. Naučil se vyřezávati jesličky tak krásné, že se těší
velké pozornosti na výstavách v Praze i v jiných městech. Právě letos jsou jeho veliké jesle
vystaveny zase v Litomyšli.
Před jeho očima přecházejí nejen členové jeho rodiny a
příbuzní. Vzpomíná i kamarádů havířů, z nichž mnozí jsou již na pravdě boží. Nejeden z nich
dodýchal v samotné šachtě, když mstivý permon na něho svalil kus skály, nebo, a to hlavně,
když o veliké katastrofě pronásledoval havíře ohněm a dusivým dýmem. Mnozí prchali od nešťastné
Mariánské šachty právě k těm místům, kde nyní seděl vodák. Někteří doběhli ještě včas a byli
v poslední chvíli vyvezeni šálou z jícnu jisté smrti, jiné sklátil rozzuřený permon jedovatým
dýmem na štrece, jiné vydechli naposledy na tomto firoltě, nedočkavše se šály. A vodákovi se
zdá, jako by se mu duše nešťastných obětí katastrofy třepotaly nad hlavou.
"Dej jim Pámbu všem lehké odpočinutí!" zašeptal.
Tu dolehl k jeho sluchu neočekávaný šelest. Co to? Snad
se nevalí zase štrekami jedovatý dým jako při oné hrozné katastrofě? Polekaně vyskočil z
lavice. Přistoupil k černé šachtě, odkud podezřelý šelest přicházel, a stanul údiven.
Shora pomalounku klesala šála. Přímo proti němu se zastavila
a v záři karbidky se objevil svěží smrkový stromeček, pěkně zasazený v podstavci, ozdobený
papírovými řetězy a kousíčky vaty, které vypadaly jako chomáčky čerstvých sněhových vloček.
Vedle stromečku hořela karbidka. Na návěstní tabulce, umístěné po straně šály, bylo něco napsáno
křídou. Zvedl svou karbidku, aby lépe viděl, a četl: "Šťastný a veselý svátky vánoční kamarádu
na dně šachty přejou havíři v trejbu. Zdař Bůh!"
"Zdař Bůh! Díky vám, kamarádi zlatý!" vyrazil ze sebe
vodák tak hlasitě, jako by chtěl, aby ho uslyšeli havíři až nahoře.
Vynesl stromeček ze šály a nalehl na "kačku". Šála
se vznesla do výše.
Postavil stromeček na železnou plotnu a usedl vedle něho.
Oči mu zvlhly, jak byl dojat. Nejen on sám vzpomínal živých i mrtvých, i kamarádi tam nahoře
si vzpomněli, že skoro půl druhého kilometru pod nimi je jeden z jejich řad, kterému je asi
v této chvíli samotnému smutno v těch věčných tmách. Proto mu poslali stromeček. Malinký jen
a neověšený dárky, ale v nitru zemském, kam tento stromeček, jediný za všech věků, vykonal
nezvyklou cestu, potěšil tisíckrát více než jinde snad ohromný strom, prohýbající se pod tíží
nejrozmanitějších drahocenností.
Takový je havířský dárek. Zcela prostinký, ale mluví z
něho sama havířova duše. Duše ryzí, vzácná, třeba skrytá pod špinavou kytlí a vyzáblou tváří.
Duše havíře, který si jednou dobere kamaráda i perným vtipem, ale v pravý okamžik mu dá najevo
dojímavou pozornost, a je-li třeba, neváhá pro jeho záchranu nasadit i vlastní život.
Zvláštní teplo u srdce hřálo osamělého vodáka. Očí nemohl
odtrhnouti od neočekávaného dárku...
Vyjel se stromečkem. Doma doplnil jeho výzdobu. Na vrchol
připevnil zkřížená havířská kladívka, udělaná z papíru a posypaná jemně rozdrobeným leštěncem
olověným, že se leskla jako stříbrná. Malé kahánečky, udělané ze skořápek vlašských ořechů a
zavěšené na větvičkách stromečku pomocí drátků, naplnil olejem a zažehl v nich knůtky. Celá
rodina se rozesedla kolem stromečku a spolu s tátou vzpomínala těch, kdo byli příčinou jeho
zcela zvláštní radosti.
A všichni přáli dárcům z plna srdce: "Zdař Bůh!"
