Pepík Synek pracoval s Frantou Bouškou na devětadvacátém obzoru bývalé
Francšachty, nazývané nyní po hlavním couku dolem Ševčinským. S dílem byli nadmíru spokojeni, což se pořádným
havířům přihodí málokdy. Skála stejnoměrného složení, žádné drobivé vrstvy, žádné tvrdé pecky a závalky. Vrtalo
se ručně švengrováním. Kamarádi stáli as metr od sebe, aby si nepřekáželi a mohli se důkladně rozpřáhnout
fajslem. Nebozez, hnaný zespodu, zalézal téměř při každé ráně o znatelné poznání hlouběji do skály a brzy byl
zaměňován za nebozez delší. Šusy vrtány dlouhé. Když i nejdelší nebozez byl již krátkým, vrtali kamarádi nový
šus se strany, kolmo na směr šusu dřívějšího. Tím dosáhli toho, že se skála lámala pěkně do vinkle a že všechny
šusy dobře házely.
A nejen to. Nejen veliké hromady odstřeleného forotu viděli příštího dne
ve svém díle, ale skála měla plno trhlin a trhlinek, že nemohli být se šramováním hotovi. Co to znamená, ví
každý havíř; čím déle se šramuje, tím více se vydělává.
Za čtrnáct dní "zvedli dílo" tak, že jim při dýnku
pán naměřil osm metrů a osm desítin. Něco neslýchaného! Také se pán rozpačitě drbal za
uchem, když počítal, jak vysoko to vyleze, mají-li od metru celých osmdesát korun. Přece
však jim nestrhl, jak se kamarádi obávali, a ponechal jim plat celý, jen Pepíkovi připomněl
nevlídně:
"To je vidět, dyž chcete, že můžete vydělat. Na posledním
díle to vypadalo docela jináč."
"Vypadalo. Ale já sem vás, pane rado, předem upozorňoval,
že mašinkou vrtat nemůžu, protože trpim nesmírnejma bolestma v hlavě, a prosil sem vás, abyste
mě k mašince nedával. To je pro mě, jako dyby někdo vrtal v hlavě mně samotnýmu."
"To si jen tak myslíte, protože nechcete mašinou vrtat."
"Mocli ste tam dali?" ptal se kamarád Pepíka, když pán odešel.
"Celý dvě desítiny metru! Za štrnáct dní! A nebylo divu. Já
prostě mašinu nesnesu, a měl sem kamaráda jako mouchu, kerej s mašinou nic nesved. Podle toho
sme měli plat."
Když jim dynk tak šťastně dopadl, pustili se kamarádi do
nové práce s dvojnásobnou chutí. Dílo jim šlo neuvěřitelně pěkně. Šusy hodně házely, hodně
se šramovalo. Jen odbíhání forotu jim nešlo zrovna pod nos, protože bylo co odbíhat, a to
zdržovalo ve vlastní práci. Ještě tak tak, že si odběhali forot do šturclochu. Ale s odbíháním
k šachtě stále odkládali.
Tak se stalo, že jednoho krásného dne byl šturcloch plný forotu
od štreky až k jejich štrosu - a bylo to deset fartů - a u samotného díla měli hromadu forotu skoro
až do fiřtu.
"Nic platno, kamaráde," řekl Pepík "musíme běhat k šachtě. Snad
abys tam slez ty. Já tu zatím vodšramuju eště ten zbytek a potom budu běhat do šturclochu. Koukej
teda, aby toho drobet ubylo."
"Dobrá, pudu. A co dynamit?"
"Ten bys moh přinést, dyž budeš dole. Pálení už vobstarám sám."
Bouška běhal forot k šachtě. Měl k Vojtěšce, kudy se forot vyvážel,
několik set metrů. Chtěl-li něco odběhat, aby se ve šturclochu poněkud uvolnilo, nesměl se tedy loudat.
Zapotil se důkladně. Pepík zatím šramoval.
Bouška odběhal již hezkých pár vozíků, když tu zaslechl nablízku
hlasité volání:
"Dynamííít!"
To Sajdl šel po štrece, zastavil se u každého fárunku a volal
z plných plic do komínu, aby slyšeli havíři co možná na všech štrosích.
"Tak dej taky něco!" přistoupil k němu Bouška.
Vzal určitý počet dynamitových šišek, kapslů a luntů a donesl
kamarádovi k dílu. Potom se vrátil na štreku a znovu běhal k šachtě.
Pepík nabíjel do šusů po několika patronách. Než nabil všechny
šusy, slyšel rány: to havíři na vzdálenějších dílech již odpalovali.
Rychle natáhl košili, kytli, přes kterou utáhl flek, na hlavu posadil klobouk
a vzal karbidku, která dosud visela na hrbolku skály. Její plamének přidržel u vyčnívajícího luntu prvního šusu
a když začal lunt doutnati, u druhého a třetího. A výstražným volání "hoří", kterým měli být varováni ti, kdo
by snad náhodou byli nablízku, pospíchal k fárunku a dolů na štreku. Slézal asi šestý fart, když nad ním
zaduněla rána, za ní druhá a ostatní, jsouc provázeny hřmotem sypajícího se kamení.
"Všechny šly", liboval si "a byly důkladný. Bude zejtra co
šramovat a co běhat."
Sfáral do hlavní štreky, kde se již míhala světla jiných hairů,
cimrhajrů a jiných pracujících na mouru. Šel rychlým krokem. K Anenské šachtě, kudy vyjížděli havíři
též od jiných šachet, bylo snad osm set metrů, ne-li více. Dalo se čekat, že u šály bude tlačenice.
Kdo dřív přijde, dřív vyjede.
Potkal kamaráda Boušku, vracejícího se s prázdným vozem. Karbidku
měl zavěšenu na čele vozu, takže poznal Pepíka na kus cesty před sebou.
"Taks to vodpálil?" ptal se.
"To víš, že sem na tebe čekat nemusel," smál se Pepík. "A byly to
rány, jedna radost. Bude zas co běhat."
"No, ajť, jen dyž to hodně hodí. Tak, buď zdráv!"
"Zdař Bůh!"
Než dojel Bouška ke svému sýpu, bylo na štrece prázdno. Všichni
havíři byli již pryč. Šusy na všech dílech byly odpáleny a v šachtě panovalo hrobové ticho, přerušované
jen tu a tam mlasknutím vodní kapky, která spadla s fiřtu na zem a rozstříkla se. Světlo karbidky
osvětlovalo jen nevelké prostranství. Již ve vzdálenosti několika kroků byla na štrece polotma.
Nebylo to po prvé, že se Bouška octl v šachtě sám. Měl čisté
svědomí a nebál se podzemních duchů. A přece cítil na prsou jakousi bezděčnou tíseň.
Odvázal od pasu potem zvlhlý, zašpiněný ručník a setřel jím pot s čela, na
prsou a zádech. Natáhl košili, kterou měl zavěšenu po straně sýpu - při běhání forotu měl na sobě jen vestu
bez košile - oblékl kytli, připjal flek a sundal s hřebu starý havířský plášť. Jak jím hodil, aby mu sedl
na ramena, zavadil jeho cípem o karbidlampu.
Světlo zhaslo, a osamělý havíř se octl v úplné tmě.
"No, žádný neštěstí," řekl si, "snadno si nasvítím znova, sirky mám."
Rozhalil kytli a sáhl do kapsy u vesty. Vytáhl krabičku. Zdála se
mu ku podivu lehká. Chce vyndati sirku - vlastní krabička se zápalkami pryč. Držel v rukou pouhý
prázdný "štuclík" od zápalek.
"Kde jsou zápalky?"
Znovu hrabal v kapsách vesty. Nikde nic. Nahmatal jen důkladnou
díru, kterou pouzdérko krabičky i se zápalkami za rychlé jízdy někde vypadlo. Prohledal i všechny
ostatní kapsy, kde jakou měl, hmatal i dlouho po zemi kolem sebe, nenajde-li snad aspoň jednu jedinou
zápalku. Nikde nic.
Teď se zalekl doopravdy. Bez světla, sám a sám hluboko pod zemí,
kam přijdou havíři dělat teprve zas až zítra, a k šále skoro celý kilometr cesty. Nesmírná to dálka
ve tmě, husté jako smola, štrekami, kde možno každou chvíli naraziti na ostrý hrot skály, na prasklý
štempl nebo na vyčnívající sýp.
Co dělat? Vzdychl zhluboka. Co to? Vtáhl ještě jednou dlouze vzduch.
"Je to tak," řekl si, "teplý kouře. Franto, pozor!"
Dynamitové plyny z odpálených šusů rozlézaly se z děl ve štrosích po
celém vyrubaném prostranství a padaly již i do hlavní štreky. Zatím je jich ještě málo, ale co nevidět
bude to horší. Kdo se jich jen trochu nadýchá, cítí to kolik dní. Hlava bolí, jíst nechutná. Člověk je
malátný a celý nesvůj. Kdyby se jich nahltal více, mohlo by to míti následky horší. Proto pryč, jen
honem pryč z dosahu teplých jedovatých kouřů.
Zavěsil mrtvou karbidku na řemen fleku, rozkročil se, až cítil
pod každou nohou jednu kolejnici, vztáhl před sebe ruce a vláče nohy po kolejnicích, vydal se na
cestu k Anenské šachtě. Chvílemi vtahoval do sebe zhluboka vzduch, aby mohl posouditi, nepřibývá-li
teplých kouřů příliš rychle. Bylo je sice cítit poněkud více, ale zatím to nebylo nijak zvlášť
nebezpečné. Bezděčně naklonil hlavu dopředu a pospíchal, pokud to bylo možné. Co chvíli se však
zastavoval, aby ohmatal i fořt a boky štreky, není-li někde nebezpečí.
K Vojtěšce to šlo poměrně rychle a bezpečně. Koleje se tu
nikde nekřižovaly s jinými, takže nebylo se třeba báti zabloudění. Teprve blízko samé šachty
stanul na výhybce. Znal to místo velmi dobře. Ještě před chvílí tu běhal s forotem. Věděl, zahne-li
odtud nalevo, že bude asi po padesáti krocích u samé šachty. Pustil se tím směrem. Brzy zaslechl
šelest šály, sjíždějící do hlubšího patra; fedrovali forot.
A již zaduněly jeho těžké boty na železných plotnách firoltu.
Přistoupil až k samé šachtě. I její ochranná dvířka nahmatal. Opřev se o ně zády, rozpomínal se,
jakou cestou se má pustit dále. Mohl klidně uvažovati, teplých kouřů tu nebylo.
Věděl, že z firoltu vedou dvě cesty. Jedna doprava k nekonečným dílům, druhá
k hlavnímu Vojtěšskému couku a dále k Prokopce. Od Prokopky není již daleko k šachtě Anenské. Věděl však také,
že v plotnách firoltu jsou dvě hezky velké a nezakryté lutny. Jednou se spouštějí velké kusy "bohatýho", druhou
velké kusy jaloviny, které při míchání rudy nepropadly sítem.
Hmataje nohou opatrně při každém kroku dříve než našlápl naplno,
zamířil směrem k Vojtěšskému couku. Pomalounku a s největší opatrností přešel firolt, šťastně minuv
nebezpečné lutny. Rukama nahmatal vozíky, plné bohatého forotu. Pod nohama ucítil pražce s přibitými
na nich kolejnicemi. Byl u chodby.
Rozkročil se a vláče zase jednu nohu po jedné, druhou po druhé
kolejnici a hmataje před sebou a po stranách rukama, se schýlenou hlavou se ubíral dále.
Šel již hezkou chvíli, že by mohl být pomalu na křížku, kde
ústí kveršlák do hlavního couku.
Ještě zpomalil i tak pomalý krok dávaje dobrý pozor, aby snad
nepřešel očekávanou křižovatku.
Netrvalo dlouho a ucítil pod nohama zase železnou plotnu, která
se pod ním trochu prohnula.
Byl na křížku. Pohyblivá plotna byla otáčivá šajba, na níž mohou
běhači otočiti vozík a zabočiti do různých směrů.
Zastavil se na šajbě ve směru, kterým přišel. Chtěl-li se dostat k Anenské,
musil odtud nejdříve k Prokopce. Roztáhl ruce, pravici tam, kde podle jeho mínění měla být Prokopka. Rozkročil
se a hmatal tím směrem i pravou nohou. Nahmatal kolejnici. Udělal dva tři kroky a zastavil se znovu. Nachýlil
se doleva - nahmatal roh štreky. Nachýlil se doprava, nahmatal druhý roh. Dobrá. Je to správná cesta k Prokopce.
Postál ještě okamžik a stíral s čela pot. Dosavadní obavy, aby ve
tmě přece jen nezabloudil, ho notně zahřály. Nyní mohl již klidněji vydechnouti.
A zase nachýlil hlavu, roztáhl ruce a šoupaje jednou nohou po jedné, druhou
po druhé kolejnici, ubíral se opatrně dále.
Po nějaké chvíli se pod ním znovu zakymácela otáčivá točna - důkaz,
že Prokopka není daleko. Byl tedy od křížku volen správný směr.
Havíř se zastavil, prohnul v kříži a vzpřímil hlavu. Měl na
vybranou. Od této křižovatky vedou k Anenské dvě štreky, z nichž každá sleduje jiný couk. Jedna
je kratší, druhá značně delší. Když v jiných dnech pospíchali k šále kratší cestou, provázely je
namnoze ještě rány právě odpalovaných šusů, neboť havíři blízkých děl nepospíchali tolik s pálením
jako havíři na dílech vzdálenějších. Delší cesta byla po této stránce bezpečnější. Pomalou chůzí
a častým uvažováním zdržel se havíř již dosti a proto měl chuť pustit se cestou kratší. Jen strach,
aby tam snad přece nepřišel do nějakého "pácu", ho zdržoval.
"Ale co," řekl si konečně. "Nikde cestou jsem neviděl a neslyšel
ani človíčka. Všichni havíři sou dávno pryč. I tady mají už jistě dávno vodpálíno a teplý kouře snad
už drobet vyprchaly, že se mi nic nestane."
Zase roztáhl ruce, vláčel nohy po kolejnicích, sehnul hlavu a
upínal oči před sebe, jako by i ve smolné tmě mohl viděti na cestu.
Po chvíli narazil rukou na nějakou překážku. Zastavil se, ohmatal
předmět. Aha! Splávek sýpu, vyčnívající do štreky. Silné dřevěné víko uzavíralo pevně splávek, aby
forot, za ním nadržený, nemohl padati na štreku. Upamatoval se na tento splávek. Stokrát jej vídal
na svých cestách. Jde tedy stále správným směrem.
A přece se znenadání zachvěl, až mu mráz přeběhl po zádech. Mihla
se mu před očima bledá tvář Kalíka, který se před lety právě v těchto místech zabil.
Byl to bratranec pozdější Bouškovy ženy, hoch kupodivu hezký
a velmi hodný, nejmilejší dítě matky, vdovy po havíři, a její pýcha. Vychodil doma v městě horní
školu a byl již nějaký čas dozorcem v železných dolech v Nučicích. Láska k matce však ho táhla
nazpět do rodného města. Vrátil se domů a pracoval zatím jako prostý dělník, než se pro něho
uprázdní nějaké štajgrovské místo. Běhal forot a přijel s vozíkem právě do těchto míst, kde je
obtajch třicet metrů hluboký. Jím se sypal dolu jalový forot. Po každém vysypání forotu měl býti
poklop uzavřen. Tehdy však někdo zapomněl poklop uzavříti, a Kalík, který kráčel za vozem mezi
kolejnicemi a nenadál se nebezpečí, šlápl najednou do prázdna. "Ježíšmarjá!" vykřikl a řítil se
do propasti. Dopadl na dno obtajchu s roztříštěnou lebkou. Jak v leknutí roztáhl lokty, tak mu
zůstaly roztaženy i ve smrti. S roztaženými lokty ho také uložili do hrobu.
Opozdilý Bouška zrovna vidí, jak ve tmě před ním probleskuje
bledá Emánkova tvář a jak z ní zírají na něho upřené kalné zraky. Denně chodil těmito místy a na
nebožtíka si nevzpomněl. Dnes ho vidí zcela jasně. Má to být snad výstražné znamení? Zve jej
nešťastník, dávno zahynulý, za sebou?
Poznamenal se křížem a vzdychl:
"Panenko Maria Svatohorská, svatý Prokope, patrone těchto
podzemních temnot a ochránče všech havířů, chraňte mě ode všeho zlého."
Poněkud uklidněn, ale s tím větší opatrností se hnul z místa.
A zas vláčel nohy po kolejnicích, roztahoval ruce, jako by jimi udržoval rovnováhu při nebezpečné
produkci provazolezecké sklonil hlavu a upíral oči do tmy.
Když se mu zdálo, že již minul nešťastné místo, zastavil se. Nahnul se
doprava - konci prstů ucítil vlhkou skalní stěnu. Nahnul se doleva - vlhká skála. Vsál do sebe zhluboka vzduch.
Jako by ucítil teplé kouře. Znovu vdechl. Nemýlil se, ve štrece rychle přibývalo jedovatých plynů z odpálených
šusů. Třeba pospíchat, než bude kouřů ještě více.
Znovu vykročil. Houstnoucí kouře ho pobízely ke spěchu. Hmatal
před sebou i po stranách. Jako zázrakem nahmátl vždy v pravý čas splávek sýpu, že se nikde neporanil.
Brzy přišel na místo, kde podle jeho mínění se sbíhají obě dílčí
štreky. Při jejich spojení je v boku skály vytesán malý výklenek a v něm umístěna soška Svatohorské
Královny. Proto čím dále, tím častěji se nakláněl na pravou stranu, aby kapličku neminul, měla mu
býti pevným orientačním bodem.
Štreka se rozšiřovala. Dobré znamení. A již ucítil pod rukou výklenek.
Nahmatal sošku a u její paty malý kahanec. Dávno vyschl. Kdysi v něm hořívalo věčné světlo. Nebylo téměř
jediného havíře, aby cestou nenahlédl, není-li třeba dolít oleje, opravit nebo vyměnit knot. Světlo v kahanci
se zhasínalo jen chvilku, než byl knot vyměněn. Věděli havíři, že v šachtě číhá nebezpečí za každým krokem,
a udržováním světla, někdy i krátkými slovy, se modlili ke Královně stříbrných hor, aby je vzala pod svou
mocnou ochranu. Za světové války se pro nedostatek oleje začalo v dolech svítit karbidem a od té doby tak
zůstalo. Kahanec dohořel. Havíři nemají na pásku plechovky plné oleje, a kahanec nesvítí jim na cestu.
Nepotřebují jeho mrkání. Jejich karbidka dává světlo jasnější. A neprosí se ani o přímluvu Stříbrné Královny.
Jen málo havířů jí zůstalo věrno. Ti, míjíce její sošku s mrtvým kahancem, aspoň zbožně vzdychnou nebo na
pozdrav odříkají Zdrávas. Bouška je jedním z nejvěrnějších.
Se zvláštní vděčností odříkal nyní modlitbu. Nehrozilo mu sice v
dolech žádné zvláštní nebezepčí, i kdyby tam byl musil zůstati až do ranní šichty. Teplé kouře ho snad
mohly omámit, usmrtit sotva. Spíše mohl cestou v husté tmě někam spadnout a potlouci se nebo i zabít.
A přece byl rád, že tam nemusil zůstat. Co jen by doma zažili strachu, kdyby se ze šichty nevrátil!
K výtahu zbývalo celkem již jen pár kroků. Však ještě v poslední
chvíli ho přepadla náhlá starost.
Brzy musí přijíti na poslední otáčivou točnu, a to je právě místo
ošemetné. Pět štrek se tam křižuje. Kterou z nich se pustit, aby v několika krocích od šachty ještě
nezabloudil? Měl obavy docela vážné.
Železná pohyblivá plotna se mu zahoupala pod nohama. Rukama i nohama hledal
kolejnice štreky, o níž se domníval, že by mohla vésti k cíli. Když u ní stanul, natahoval uši. Firolt je přece
již docela blízko. Snad je tam ještě aspoň pár posledních havířů, čekajících na šálu, a mohl by zaslechnout
jejich tlumené hlasy. Než ať se jakkoli namáhal, nic a nic.
"Snad už všichni vyjeli, a já můžu nejčko bloudit po štrekách
do rána, nezlámu-li dřív někde vaz," pomyslil si.
Poodešel několik kroků. Zastavil se a zase naslouchal.
Nic.
Teprve když se po třetí zastavil, zdálo se mu, jako
by zaslechl jakýsi zcela nejasný zvuk. Zbystřil sluch. Opravdu, nemohlo to být nic
jiného než tlumený lidský hlas.
Bezstarostně vláčel již nyní nohy po kolejnicích, pospíchaje, aby vyjel
s posledními havíři. Hovor sílil. Tma sotva znatelně řídla. Za chvilinku stál na firoltě, kde se udivení havíři
po něm ohlíželi, jako by to bylo nějaké zjevení. Vysvětlil jim krátce, co se mu přihodilo. Nasvítil si od nich
karbidku, a když přijela šála, vstoupil jako poslední do třetí etáže. Zatáhnuv za sebou ochranná dvírka, zvolal:
"Hotovo, nahoře!"
"Zvoníno!" hlásil narážeč Balík.
Šála si vesele poskočila. Narážeč na firoltě
osaměl.
Z radosti, že nemusí v šachtě a potmě přenocovat,
zavýskl si Bouška, ačkoli to bylo proti hornickým zvyklostem, a zanotoval havířskou
píseň. Nakazil i ostatní, takže mu vpadli do noty. A do tichého šelestu vystupující
šály zněl jásavý zpěv:
"Nahoře sluníčko, zelený luh, při plné sklenici
vzkřiknem: Zdař Bůh!"
