Vesele šlapali vošveráci luční pěšinou potoka,
běžícího k Hamru a dále do Pecováku. Byla jich celá hromádka. Franta, Rudla, Pepík,
Jindra, Tonda a jiní, samí Bohutíňácí. Za nimi se trousili vošveráci z Lázu.
Všichni byli oblečeni v laciné staré kalhoty a
stejně staré rozepjaté kabáty, mezi nimiž prosvětlovaly barevné košile. Kulaté staré
klobouky měli furiantsky posunuty k jednomu uchu. Bosé nohy se jen kmitaly po úzké
pěšině a srážely bohatou rosu s travných stébel, nakloněných přes pěšinu.
Květnové slunce bylo již hezky vysoko nad Horou. Jeho
zlaté paprsky zaplašovaly poslední stíny, krčící se u šachty na svahu Hory a na úpatí
vysoké haldy, a zahánělo je přes celou ves a přes lány svěže zelených polí a luk daleko
do lesů. Z orosených luk vanul ještě chlad, ale s nebe padalo již na omládlou zemi příjemné
teplo.
Skřivani se třepotali ve výši koupajíce se ve zlaté sluneční
lázni a setřásajíce na hlavy vošveráků stříbrné perly svých jásavých písní. Jako blesky mihaly
se ve vzduchu vyšňořené vlaštovky v bílých náprsenkách, a kde se objevily, hned bylo plno
jejich milého štěbetání.
Z chalup, táhnoucích se nepřetržitou řadou podle silnice
od Bohutína přes Havírnu k Peci, vystupovaly přímými sloupy bělavé chuchvalce kouřů, valících
se z vysokých komínů Štěpánky a sousedního vošverku.
V pravidelných přestávkách padaly do údolí z věže Štěpánky
kladivové údery vodního stroje. Vlhká travná vůně luk mísila se s vůní mladého osení i se
sytou vůní pryskyřičnou, tekoucí do údolí s rozsáhlých zalesněných hřebenů.
"To je hezký ráno!" liboval si Tonda, ssaje vonný vzduch
nozdrami, široce otevřenými.
Byl nižší zavalité postavy a plných tváří, oddělených od
sebe hrbolatým masitým nosem. Pohyby jeho očí byly loudavé. I chůzí se lišil od kamarádů.
Ostatní šli lehce, jako by ani země nedotýkali, jeho chůze byla příliš těžká. Kalhoty, pevně
obepínající jeho hýždě, byly napjaty k prasknutí a prozrazovaly, jak Tonda pohybuje při každém
kroku celou pánví.
"Tos jistě viděl Bětu hned po ránu, že máš smysl pro tu
krásu," smál se dlouhý Eman. "Nevidíš-li Bětu, nevíš vo kráse nic."
"Co je ti do toho?" odsekl Tonda. "Starej se vo sebe!
Vostatně, proč ty sis zacházel? Proč si šel po lávce přes hořejší potok a čekal dole na
návsi? Na koho si čekal, na nás? Nebo sis myslel, že tě uvidí Máryna, jak deš vod lávky
zrovna proti jejich voknu, a přide ti dát dobrýtro?"
"Jen si to hezky povězte!" smál se Pepík, Tondův bratranec,
"aspoň se máme čemu zasmát."
"I, bratře, jakýpak zasmání," bránil se Eman. "Viděl sem,
že dete, sešel sem k vám. Což musim jít sám po silnici, dyž můžu jít s váma po lukách? Či vám
to nejni vhod?"
"Jen žádný škaredění!" napomínal Jíndra. "Viděl sem, že
Máryna zalejvala muškáty ve vokně, dyž si na nás čekal. Nezapírej. Pojď nech je."
"Máš pravdu."
Eman převyšoval značně všechny kamarády. Jeho malá hlava
seděla vysoko mezi rameny. Jako by se styděl za svou tenkou a přílišnou výšku, nakláněl se
při chůzi dopředu, tiskna v levém podpaží bácy a rozhazuje zeširoka pravou rukou, aby snáze
udržel vratkou rovnováhu.
V živém rozhovoru a smíchu ubíhala jim cesta rychle. Minuli
Rudolfku, jejíž veliká navíjecí kola se rychle otáčela proti sobě. Podle Pecováku sešli do vršků,
které provázejí Litavu od Pecováku až k Podlesí jako památka po dávném rýžování.
Před nimi se objevily Hory v celé své ranní kráse. Domy a
havířské domky, jesličkovitě rozložené po svahu, kupily se kolem nového kostela a spokojeně
vydechovaly bělavé obláčky dýmu. Po levé straně spustily se některé až k Litavě, která je
oddělovala od Podlesí. Nejdále napravo chrlil spousty černého kouře vysoký komín osamělé
Mariánské šachty, jejíž halda spadala příkře do polí. Ostatní šachty byly více pohromadě.
I ze jejich komínů vystupovaly tmavé sloupy dýmu, rozšiřující se zdola nahoru, kde bledly a
řidly, ztrácejíce se pomalu ve velikých výškách. Na nejzazším konci havířského města čněla
k nebi štíhlá věž kostelíka svatého Prokopa, patrona havířů a celého havířského kraje. Za
Podlesím na úpatí třemošenských lesů, byl shluk nejvyšších huteckých komínů spojen obrovským
mračnem dýmu tak hustého, že se nemohl vznést do výše, a šířícího daleko po okolí pronikavý
zápach arsenový.
Dále zleva lesy, za Horami, lesy, napravo lesy, za zády
vošveráků lesy, ze všech stran hluboké a krásné jehličnaté lesy, tu se přibližující Horám,
tu od nich odstupující.
Po krytých "strouhách", vedených mezi přízemními domky,
přišli vošveráci na Hory. U kováren se dostali na silnici a brzy byli na vojtěšském vošverku,
kde se to jen hemžilo vošveráky jinými.
Nový vojtěšský vošverk
Ještě ani nezapadli všichni na svá místa, když z
komínku na střeše blízkých kováren vyrazil mohutný proud bělostné páry. Chvilinku pára
jen syčela, ale již silný, hvízdavý její zvuk zalehl do všech ulic a uliček a roztékal
se jimi na všechny strany do luk a polí, přes ně do ulic "v městě" a do blízkých i
vzdálenějších havířských osad, přípomínaje všem, že se začíná denní práce na vošvercích
horního závodu na Horách i v Bohutíně. Táhlé fortissimo píšťaly bylo ke konci několikrát
přerušeno, a jak byl bílý sloup páry přeťat docela, spadl zvuk s výše do komínku ve střeše
kováren, v němž umlkl nadobro. A jen odraz zvuku od dalekých strání zalehl zpět až na Hory.
Ve vošverku rázem všechno ožilo. Kola se otáčela, páky
pohybovaly, v bubnových řešetech zařinčely první kusy rudy. Splavy, zavěšené na silných
řetězech, otřásly se pod mocnými údery nárazníků. Na železných plotnách zarachotily těžké
vozíky. V korýtkách zašplýchala špinavě žlutá kašovitá voda, nasycená horninami, rozmělněnými
na prášek.
Všechno hlomozilo a řinčelo, všechno se třáslo počínající
se prací a do ohlušující vřavy zalehl tu a tam nesrozumitelný výkřik některého z vošveráků
nebo úsečný povel štajgrův.
Jindra pracoval u velikého stolovitého kola, otáčejícího
se kolem svislého hřídele. Na kolo padaly mokré kameny, veliké jako pěst. Vošveráci vybírali
lesklé kusy "bohatýho" a na trokách je odnášeli do blízkých vozíků. "Jalový", kde rudy nebylo
vůbec, sypali do jiných vozíků, kterými byl nepotřebný kámen odvážen na haldu.
Pepík obsluhoval mačkadla. Házel rudné flece do železného
trychtýřovitého koše. Flece klesaly mezi dva těžké železné hřídele, otáčející se proti sobě.
Hřídele drtily balvany na menší kusy, které padaly do řešetových bubnů. Bubny se skládaly ze
tří válcovitých řešet s otvory nestejné velikosti. Tak byl rudný kámen tříděn podle velikosti
a dopravován k dalšímu mechanickému zpracování. Byl-li celý vošverk pln ohlušitelného hluku,
byl u mačkadel a bubnů rámus přímo pekelný.
Rudla obsluhoval jeden ze splavů. Kašovitý kal byl
vypouštěn na nakloněnou plochu splavu a splachován jemným proudem vody. Pod neustálými
nárazy otřásal se splav a obsah vody se třídil: drobná zrnka těžší rudoviny zůstávala hned
zkraje, vedle nich se usazoval pruh zrnek, chudších rudou; lehká jalovina byla splachována
do odpadového korýtka.
Tonda s Emanem dopravovali rudu do šmelcovny. Spojili
několik vozíků, naplněných rudou, a jeli. Nějaký kousek cesty vedly koleje po rovině, a
kamarádi se musili opírat o vozy celou silou, aby je dostali kupředu. Dále však běžel již
vláček sám po mírném svahu. Brzy se trať zahýbala pod pravým úhlem. Přímo proti záhybu byl
roh prostranné nádrže na usazování jalového rmutu, vyvýšené asi dva metry nad okolím a
lemované náspem, vyzděným zvenčí tmavými struskovými cihlami skelného lesku, přivezenými
z někdejší obecnické železné huti. V oblém rohu náspu byl upraven štít z červených cihel,
lemovaný cihlami bílými a nesoucí uprostřed českého lva rovněž z bílých cihel. Kolem štítu
bylo napsáno bílými cihlami: "Zdař Bůh".
"Zdař Bůh!" zavýskal Eman, když míjeli štít.
"A jedem!" řekl na to Tonda.
Od nádržky byl svah znatelnější. To byla jiná jízda!
Kamarádi vyskočili na těžký dolejší rám posledního vozíku přidržujíce se horního okraje a
ponechávajíce vozům plnou volnost. Vláček ujížděl větší a větší rychlostí. V okamžiku byl
v nedlouhém úvozu, za nímž se trať křižovala se silnicí.
"Pozooor!" křičel Tonda, když se blížili silnici, a
přišlápl na krátký sochor, prostrčený rámem vozu tak, že přiléhal jako brzda na zadní kolečko.
Zmírněnou rychlostí vyjeli z úvozu a přejeli silnici.
Tonda polevil nohou. Vlak znovu zrychlil běh po nevysokém
náspu, pod nímž se zleva krčil domek, do březového háječku. Zprava vysoká skalní stráň, zčásti
zasypaná haldou, po levé straně nevysoký již zbytek stráně, spadající příkře k hutecké silnici,
provázené Litavou.
A po celé stráni v malebném nepořádku rozběhlé mladé břízky
s panenskými bílými těly, jen při zemi s černými punčoškami, a s jemně nadechnutým zeleným
listím na slabých haluzích.
"Sou jako panenky," pomyslil si Tonda, "a zelený větvičky
přikrejvají jejich tělíčka jako bohatý rozpuštěný vlasy tělo dívčí".
Před jeho zraky vyvstala náhle taková dívka svěží tváře,
nižší postavy, s překrásným, mírně zvlněným nezapleteným vlasem, zahalujícím ramena a záda až
přes pás.
"Bětuška!" zašeptaly jeho rty. Jak se polekala, když dnes
ráno vyběhla prostovlasá, jen v sukni a košili, s hrncem v rukou, aby přinesla vody z potoka,
a div do něho přede dveřmi nevrazila! Nenadála se ho. Zapýřila se a ani neodpověděvši na jeho
pozdrav, zmizela nazpět ve dveřích.
"Co děláš? Šlajfuj!" křikl Eman vída, že vlak se s rychlostí
stále větší blíží nebezpečnému místu u opuštěné šlemovny bývalého Thienfeldu. Tonda se vzpamatoval.
Našlápl zlehka na sochor a hned nato silněji.
"Co děláš, šlajfuj..."
Projeli mezi pilíři někdejších thienfeldských vrat.
Vozy se zakymácely, naklonily na jednu stranu. Kolečka na druhé straně se zlomek vteřiny
otáčela ve vzduchu. Eman sebou prudce trhl, a kolečka dopadla na koleje. Nebezpečný záhyb
za pilíři šťastně překonali. Vlak ujížděl znovu plnou rychlostí podle opuštěné šlemovny.
Ale oba jeho řidiči se zalévali potem z okamžiku přestálého
nebezpečí. Jen o vlásek, a mohl být vrženi na skalní stěnu.
"Vole!" ulevil si Eman, obraceje se za jízdy k Tondovi.
"Co nedáš pozor? Dyť si mohl zabít sebe i mě!"
Tonda zamumlal na omluvu něco nesrozumitelného. Tak
krásný byl ten chvilkový sen, a tak nepříjemné probuzení z něho! Tonda se třásl na celém těle.
Má to snad být výstrahou, že i probuzení z jeho lásky bude tak náhlé a tak hrozné? Zalek se
toho. Byl pověrčivý, ale další cesta minula bez nehody.
Jeli podruhé. Tonda se za rychlé jízdy uzkostlivě držel
oběma rukama vozíku. Dlouhý Eman se nedbale přehnul přes okraj vozu. Kulatý klobouk měl sražený
do týla. Tím nápadněji vynikaly světlé "šisky", sčesané od uší dopředu k očním koutkům, a ofina,
vedená přes čelo k levému oku. Třebaže vlasy byly řídké a mdlé barvy, dodával tento účes Emanovi
furiantského vzezření.
"Špatně ste spárovaný," smál se havíř, jdoucí proti nim po
silnici od šmelcovny.
A opravdu, Tonda a Eman nešli zrovna do páru. Eman dlouhý a
tenký jako bidlo, Tonda vedle něho jako pařízek. Eman načesaný a pokřikující na mimojdoucí
děvčata, Tonda s kloboukem, sraženým do očí, a nějak chmurně zamyšlený. Na Emanovy šaty jen vlávy,
protože neměly na čem držet, na Tondovi všechno jako přilepené, že to div nepraskalo.
Tondovi nebylo do hovoru. Od božího rána až do příhody na
záludném záhybu myslil na Bětušku, a vzpomínky plnily mu duši jako vonný balzám. Od chvíle však,
kdy na něho vykřiklo nebezpečí, byl jako změněn. Strach naplňoval jeho srdce. Jakýsi divný strach.
Ne tak již obava před možným poraněním, jako tísnivá nejistota stran Bětušky.
Nebyla mu nijak zvlášť nakloněna. Spíše naopak. Kde mohla,
vyhýbala se mu, a nebylo-li vyhnutí mluvila s ním jen tak na půl slova. A přece mohla a musila
vědět, jak touží po každém jejím laskavém slově a po trošce úsměvu.
Byl si vědom, že není krasavec. Pohyby trochu nemotorné,
hlava velká, tvář nevýrazná, nos hrubý, řeč pomalá - proč právě jen před ní se musí vždycky
rozmýšlet, co a jak má říci? Ale šereda také není, a nějaký hlupáček také ne. Zato se nepotlouká
po hospodách, nehraje karty, kouří jen zcela málo a šatí se lépe než kdo jiný. Může si to dovolit
i při malém vošveráckém platě, když neutratí zbytečně ani krejcaru. Co jiní prokouří peněz, co
propijí a prohrají v kartách! Rozhodně je aspoň pořádným člověkem a má zajištěné postavení. Je
"pod penzí", takže se nemá čeho obávat na stará kolena. Běta by si mohla vážit takového nápadníka.
Nemůže si příliš foukat. je sice krev a mléko, má bohaté kaštanové vlasy s jemným zlatovým nádechem,
krásné, hluboké modré oči, že se v nich člověk může utopit, ale co je to všechno platné, když nemá
věna. Co může dostat? Nejvýš nějaké dvě stovky, tolik jako nic. Jiní vošveráci a mladí havíři se
ohlížejí po penězích, a ne po krásných vlasech. Jemu na penězích nezáleží. On uživí Bětu i sebe
svou prací.
Náhle se zasmušil. Vzpomněl si, co se stalo před několika
nedělemi. Když se po vzkříšení lidé skoro za tmy vyhrnuli z kostela, stál u kapličky naproti
kostelním vratům jako obvykle s jinými chasníky a dával pozor, až vyjde Běta. Chtěl ji doprovodit
domů, vždyť měli stejně společnou cestu. Věděl sice, že s Bětou půjdou kamarádky, ale to mu
nevadilo; k těm se připojí kamarádi, a on přece bude moci promluvit s Bětou.
Jaké však bylo jeho překvapení, když Běta vyšla již ze vrat
v průvodu jiného! Nebyl to vošverák, ani selský synek. Tonda ho znal dobře. Byl sice také z havířské
rodiny, ale sloužil. Zato byl štíhlé pěkné postavy, uměl promluvit jako nikdo z jeho vrstevníků.
Jeho šat i pohyby byly zrovna panské. Byl již odveden a říkalo se, až si odbude vojnu, že mu jeho
dosti vlivný zaměstnavatel opatří pěkné místečko, takže bude pánek opravdovým.
Tonda si dobře všiml, že doprovod budoucího pána nebyl Bětě
proti mysli. Usmívala se, ochotně naslouchala jeho řečem, a směrem, kde stál Tonda, ani se
nepodívala.
Tondovi se tenkrát sevřelo srdce. Oddělil se od kamarádů
a zapáliv si nedělní doutník šel sám smutně opodál za šťastnějším sokem.
Potom na tuto příhodu pozapomněl. Zacházel někdy ráno pro
Jindru, bratra Bětina, jindy se stavěl večer buď sám nebo s kamarády a při té příležitosti
míval zpravidla možnost promluvit i s Bětou. Mluvívala s ním klidně. Nějaké zaujatosti proti
sobě nepozoroval. Proto se domníval, že není ještě nic ztraceno. Sám odveden nebyl. V jeho
očích to nebyla hanba, že snad se postavou nehodí, nýbrž naopak, bylo to jen dobře; nenaučí
se na vojně lumpačit, dříve se dočká zvýšení platu a může pomýšlet na ženění. Tři roky jsou
tři roky!
Zaujat svými vzpomínkami nestaral se valně o Emana, který
pokřikoval na mimojdoucí. Na jeho otázky odpovídal jedním, dvěma slovy a zas dost.
V březovém háječku bylo radost podívat se znovu na svěží
břízy. Tonda pookřál. Tytam byly jeho chmurné myšlenky. Rozplynuly se jako nepatrný obláček
dýmu. Jedna břízka mu padla zvlášť do očí. Byla krásně rostlá, nepříliš vysoká a mladé větvičky
se mírně skláněly podle bílého těla.
"Zrovna tam byla ráno Bětuška," pomyslil si. Přímo ji viděl
před sebou, jak se začervenala, když ji tak překvapil napůl oblečenou a s rozpuštěnými vlasy, a
jak jí to slušeno. Chtěl by ji tak vidět stále!
"Vole!" vykřikl v tom Eman. "Šlaj...", nedořekl.
Při prvním jeho slově Tonda sebou škubl leknutím. Vlak se
řítil šílenou rychlostí k pilířům, za nimiž se trať nepatrně zahýbá.
Tonda šlápl silně na sochor. Sochor byl stržen prudce letícím
kolem. Druhý konec se vzpříčil a Tonda byl neobyčejnou silou vržen právě na kamenný pilíř, z něhož
vyčníval prázdný železný závěs na vrata.
V následujícím okamžiku zazněla ohlušující rána. V
největším letu narazily v ohybu trati vozy na sebe a sletěly po svahu, několik metrů vysokém.
Eman byl vyhozen do výše. Dopadl obloukem o kus dále na
hromadu starých vyschlých šlemů. Pomalu se sbíral a snažil se narovnati. Šlo to bídně. Levá
ruka visela bezvládně podle těla. Byla vykloubena v rameni.
Tonda ležel u pilíře s rozbitou hlavou a s obličejem,
zalitým krví. Nejevil žádných známek života. Probral se z bezvědomí teprve pozdě navečer
v nemocnici.
Poležel si mnoho neděl. A když vyšel, dlouho se lidem
vyhýbal. Na nose, kde měl dříve hrbeček, byl nyní hluboký dolík. Špička nosu zvednuta do výše
a pod ní se černaly dvě veliké, kolmo postavené nosní dírky. Špatně sloužily svému původnímu
úkolu a vzduch byl přiváděn do plic ústy, která byla proto stále pootevřená...
Beznadějně vzpomínal Tonda na Bětu, která zatím odešla
sloužit do Prahy. Když asi po roce přijela na svátky, ukázal jí bez hněvu svou drobnou ženu,
která stála do té doby ve světě sama jako kůl v plotě.
