Téma by bylo jistě vhodnější uvést před lety, kdy přes Krušné hory po nocích
přecházely davy emigrantů do Německa. V té době byly noviny plné senzačních zpráv o tajných chodbách pro převaděče
na Moldavě či Krupce. Později k tomu přibyly historky o jantarové komnatě v Kateřinské Hoře, ke které je možno
přijít podzemím z Německa, či o pašování cigaret Vietnamci jámou Magdalena v Potůčkách. Takové příběhy se objevovaly
i za komunistů, kdy byl mezi horníky populární příběh o pašovaném kočárku z NDR, který vyfáral klecí na Cínovci.
I já jsem kdysi narazil na skupinu Číňanů u větrací šachty v Rožanech, kudy
dříve skutečně vedla cesta podzemím do zaslíbeného Německa. Kupodivu neslaňovali do jámy, nýbrž jednoduše prchali
křovím k hraničnímu potoku.
Rád bych dnes zodpověděl na otázku, jak to bylo s doly na státní hranici ve
skutečnosti. Důlní díla, která se dnes rozkládají pod státní hranicí, vznikla v zásadě ze dvou odlišných příčin.
Jednou byla neexistence nebo nedodržování této hranice v dávných dobách a druhou bylo její záměrné podfárání z
ekonomických či politických důvodů v době novější.
Zmíněné ložisko Ni-Cu rudy v Rožanech ve Šluknovském výběžku se nachází
bezprostředně pod státní hranicí s Německem, jeho větší část zasahuje na české území a bylo současně těženo na
obou stranách hranice. Jeho historie se počala psát v roce 1900, kdy byly při hloubení studny u Sohlandu nedaleko
státní hranice nalezeny Ni-Cu rudy. Na ložisku byly vyhloubeny dvě šachty, vzhledem k vysokým dopravním nákladům
do huti v Oberschlemě však nebylo dolování rentabilní a tak bylo koncem roku 1903 ukončeno. Se začátkem první
světové války započala další perioda zdejšího dolování. Ložisko na obou stranách hranice koupil hamburský bankéř
Bing. V této době došlo k rozfárání ložiska bezprostředně pod státní hranicí, intenzivní těžba probíhala jak na
české, tak i na německé straně. V této době byla vyhloubena jáma Rosenhein do celkové hloubky 72 metrů, na 3. patro.
Vytěžená niklová ruda byla dovážena do Muldenhütten u Freibergu, kde byla hutněna. Dolové míry v Rosenheinu i
Sohlandu převzalo v roce 1920 české Jáchymovské těžařstvo. Na české straně mělo těžařstvo zaregistrováno 8
dolových měr a na saské to byly míry čtyři. Odbyt rudy však vázl a tak byla těžba v Rosenheinu ukončena v roce
1923 a v Sohlandu v červnu 1924. Z ložiska bylo před druhou světovou válkou vytěženo maximálně 20.000 tun
niklové rudy.
V letech 1952-1956 byl důl v Rožanech opět vyzmáhán do hloubky 72 metrů a
byly provedeny průzkumné a částečně i těžební práce. V dole bylo zjištěno, že ložisko upadá pod státní hranici a
minimálně na prvním a třetím patře je kromě dobývek propojeno horizontálními důlními díly do Německa. Na prvním
patře jámy, nedaleko náraziště, byl údajně osazen hraniční kámen s nápisy Königsreich Böhmen a Königsreich Sachsen.
Skutečnost, že důlní chodby vedly do Německa, byla údajně důvodem k častým problémům s poválečnou sovětskou okupační
správou. V současné době jsou důlní díla pod ohlubní jámy Rosenhein nepřístupná a je pravděpodobné, že chodby na
hlubinných obzorech, které dříve vedly na německou stranu, jsou zatopeny.
Dalším dolem na měď, jehož důlní chodby vedly do Německa, byla Tisová u
Kraslic. Počátky dobývání měděných rud v tomto revíru spadají do konce 12. století. Největšího rozkvětu doly dosáhly
za hrabat Šliků v 15. a 16. století, po třicetileté válce však dolování upadlo. Nověji byly kraslické doly otevřeny
v roce 1899 společností Klingenthal-Graslitzer Kupferbergbau Geserkschaft zu Klingenthal. Na saské straně, v osadě
Quittenbach bylo započato s hloubením těžní jámy Erhardt-August o hloubce 105 metrů. V roce 1901 byla jáma
dohloubena a ještě téhož roku z ní byla v hloubce 100 metrů započata ražba tzv. Českého překopu o profilu 2,5 x
2 m. Tento překop směřoval východním směrem přes státní hranici pod Zelenou horu a dále pod ložisko na Tisovci.
Na šachtě tehdy pracovalo 80 dělníků, přičemž se uvažovalo, že při plném stavu zde bude zaměstnáno 1.500 až 1.600
horníků. Současně bylo v roce 1900 započato na české straně s hloubením větrací jámy Helena, založené na levém břehu
potoka Bublavy přímo v ložisku. Bylo plánováno, že na české straně vydobyté rudy budou těženy a upravovány v závodě
Erhardt-August na saské straně. Grafitační úpravna v Quittenbachu byla postavena v letech 1905-1906.
Vzhledem k tomu, že vyřizovací a přípravné práce mohly započít na základě
rozhodnutí saských a rakouských báňských orgánů až po prorážce Českého překopu do jámy Helena, bylo veškeré úsilí
věnováno ražbě překopu a jámy. Pracovalo se ve třech osmihodinových směnách. Povrchové zařízení jámy Erhardt-August
bylo vybaveno vším potřebným ke strojímu těžení a vrtání, jáma byla osazena těžním strojem firmy Hoffmann - Zwikau,
oproti tomu vybavení jámy Helena bylo chudší. V překopu bylo vrtáno strojně, hlušina byla odtěžována koňmo na
jámu Erhardt-August. V 1.600 metrech byla v pravém boku překopu zaražena spojovací odbočka k překopu založeném na
4. patře jámy Helena v hloubce 150,8 m. Po prorážce obou chodeb, ke které došlo v říjnu 1903, byla jáma Helena
upravena pro klecové těžení. Intenzívní hornická činnost však trvala jen do roku 1907. Opětovný úpadek způsobila
nízká kovnatost, nesnadná a ztrátová gravitační úprava, jakož i katastrofální pokles ceny mědi. Roku 1914 byl důl
definitivně uzavřen. V letech 1902-1910 bylo z ložiska vytěženo celkem 51.300 tun měděných rud. Ruda, která byla
tehdy těžena Českým překopem do Saska, byla úředně vykazována v rakouských statistikách. K nové otvírce dolů v
Tisové u Kraslic došlo až po roce 1950, Český překop vedený pod státní hranicí však již obnoven nebyl.
Dále na východ v Krušných horách lze nalézt pouze drobné narušení státní
hranice důlními díly nedaleko dolu Bora Zeche u Jelení. Nacházejí se zde propadliny přesahující z německé strany
na naše úzení v délce asi 60 m. Jedná se o kutání železné rudy a patrně šlo o výběžek saského železnorudného revíru
Hennenberg, založeného na žilných pásmech Hennenbergerzug a Buchschachtelzug.
Významnější je z našeho hlediska severozápadní okolí Jáchymova. Do roku 1546
bylo území důlních revírů Boží Dar a Horní Blatná součástí švarcenberského panství, které patřilo saskému kurfiřtu
Janu Fridrichovi. Jako důsledek šmalkadské války byla jižní část tohoto panství i s mnoha doly odstoupena českému
králi Ferdinandovi. Je velmi pravděpodobné, že především na území pozdějších obcí Potůčky, Podlesí, Zlatý Kopec a
Boží Dar byla v polovině 16. století ražena důlní díla v prostoru dnešní státní hranice.
Nejvýznamnější poddolování hranice v Čechách bylo provedeno v revíru Potůčky,
který je pokračování rozsáhlejšího saského revíru Hohanngeorgenstadt. Dolování v Potůčkách bylo zahájeno v první
polovině 16. století, rozvoj těžby ale nastal až poté, co bylo v roce 1654 založeno na druhé straně hranice město
Johanngeorgenstadt. Tehdy byla zaražena řada nových kobaltových dolů, z nichž nejvýznamnější byly Maria Magdalena
a Neuverborgenglück. Vzhledem k tomu, že rudní žíly pokračují dále do Saska, byly tyto doly založeny bezprostředně
na státní hranici. Hlavní potíže při dolování působilo odvodňování. Úlohu dědičné štoly převzala od roku 1693 štola
Einigheit, jejíž ústí bylo v Sasku na pravém břehu potoka Černá pod Johanngeorgenstadtem. Na počátku 18. století
byla k české hranici dlouhá 1.200 metrů. Českým dolům mnoho neprospěla, neboť je odvodňovala v poměrně malé hloubce
16-18 metrů, přičemž se v 18. století pracovalo již asi 50-70 m pod úrovní štoly. Kromě toho se štola často zavalovala
a byla opět nákladně a obtížně obnovována. Poté, co se v roce 1826 odmítla saská těžařstva finančně podílet na zmáhání
závalů v dědičné štole Einigkeit, byl revír na české straně jako samostatný důlní okrsek v následujících letech opuštěn.
V Sasku, v rámci zajištění prosperity bylo roku 1838 spojeno sedm hlavních dolů
v jeden celek "Gewerkschaft vereinigt Feld im Fastenberg". Centrálním dolem byl vybrán důl Frisch Glück a roku 1863
dosáhla jeho šachta hloubky 302 metrů. Aby se oživila těžba také na české straně hranice, spojila soukromá těžařstva
svůj dolový majetek a po jednání se saskými úřady jej roku 1857 prodala saskému těžařstvu. Tím došlo k spojení obou
dolových polí rozložených podél státní hranice, které umožnilo odvodnění dolů na české straně a jejich otvírku do
hloubky. V roce 1859 bylo započato zmáhání a úprava dědičné štoly Einigkeit, která byla do roku 1866 vyčištěna až do
saské jámy Frischglück Kunstschacht na délku 786 láter včetně 5 světlíků. V následujících letech byly pod české doly
raženy z této saské jámy překopy. Na patře 18-Lr. Strecke to byl překop pod důl Gottes Segen, na patře 78-Lr.
Strecke 250 metrů dlouhý překop pod důl Magdalena Rosenhof. Dobývání rudy v těchto letech bylo prováděno také
bezprostředně pod státní hranicí, přičemž dobývky ražené z českých šachet zasahovaly až do Saska.
Roku 1873 došlo ke zhroucení cen v důsledku dovozu levného amerického bizmutu,
práce byly omezeny, jáma Neuverborgenglück zatopena. V 70. letech probíhala pouze ražba překopu od saské jámy
Frischglück po patře 60-Lr. Strecke. Tento dosáhl délky 252 m a tím se dostal pod stařiny Alter Rosenhofer Tag
Schacht, kde muselo být od dalšího ražení ustoupeno, neboť vodotěžný stroj na jámě Frischglück Kunstschacht
nezvládal čerpat přítoky vody. Nový pokles cen roku 1894 vedl na české straně k definitivnímu zániku těžby
bizmutu. Během této etapy dolování v 19. století bylo vytěženo okolo 2 tun kovového bizmutu.
Po druhé světové válce, v roce 1946, byly v Potůčkách zahájeny průzkumné a
dobývací práce zaměřené na radioaktivní rudy. Z důlních map je zřejmé, že zmáhací práce provedené v letech
1946-1949 Jáchymovskými doly n.p. a společnost SAG Wismut překračovaly státní hranice a to minimálně v okolí
historické jámy Neuverborgenglück a ve vrchních partiích dolu Květen. Poprvé byla významnější prorážka na území
sousedního státu řešena státními orgány až v únoru roku 1953, kdy byla ve vzdálenosti 15 metrů od státní hranice
(na českém území) proražena sledná chodba z dolu Magdalena do chodby ražené z NDR. Následně bylo uskutečněno
mezistátní jednání vrchních báňských úřadů obou zemí za účelem vydání společného nařízení pro horní podnikání v
blízkosti státních hranic. Výsledky jednání mi nejsou známy, pravděpodobně však o mezistátní dohodě o Potůčkách
rozhodly zájmy sovětské strany. Krátce poté převzala potůčkovský revír společnost SDAG Wismut. Podle českých
pramenů se tak stalo již v roce 1953, podle německých koncem roku 1954.
Společnost SDAG Wismut začlenila revír Potůčky pod správu dolů v Johanngeorgenstadtu.
Revír zasahoval 2,5 km na české území, při šíři až 1,2 km. Šachty JD na české straně nebyly společností Wismut k
těžbě využívány, pravděpodobně však sloužily jako větrací. Dobývací a razicí práce byly ukončeny až na podzim roku
1957, na ložisku bylo vyraženo asi 60 km důlních chodeb.
Důlní práce vedené z německé strany byly raženy od nové slepé jámy č. 228,
jámy č. 124 Prigranitschnaja a ze staré úklonné jámy Frisch Glück. Postupně byla na českou stranu proražená všechna
německá patra. První razicí práce probíhaly již v průběhu roku 1954 na 3. patře, neboli německém 78-Lr. Strecke. Na
tomto nejrozsáhlejším patře byl vyražen dlouhý překop až pod šurfy č. 3 a 4 úseku Kozí sejfy. Staré české první
patro bylo z Německa nafáráno překopem vedeným z patra 37-Lr. pod jámu Květen v roce 1955. Dále byly z německé
strany raženy důlní práce na následujících patrech. Z patra 40-Lr. byl již koncem roku 1954 ražen překop a především
pak v roce 1955 dvojice překopů jižně od žíly Gottes Segen. Patro 66-Lr. bylo otevřeno od konce roku 1954 řadou
překopů a sledných a bylo proraženo do jámy Magdalena. Práce probíhaly na nejvzdálenějších čelbách ještě v září 1957.
Patro 94-Lr. bylo otevřeno dvojicí překopů počátkem roku 1955, bylo proraženo do slepé jámy a ražby byly ukončeny v
roce 1957. Patro 120-Lr. bylo otevřeno dvojicí překopů koncem roku 1955, práce byly ukončeny již roku 1956. Patro
140-Lr. bylo do Čech proraženo již koncem roku 1954 v prostoru jámy Magdalena. Nevelké práce se zde prováděly do
konce roku 1956. Minimální důlní práce pak byly vedeny pod hranicí ze šachty Frisch Glück na patrech 160-Lr. a
180-Lr. Nejhlubší patro 180-Lr. Strecke bylo rozraženo 335 metrů pod ohlubní jámy Magdalena. V Potůčkách bylo v
letech 1954-1957 společností SDAG Wismut celkem vytěženo 185,1 tuny uranu.
Severně až severovýchodně od Potůčků se rozkládá kopec Rudná (Rabenberg). Již v
16. století zde bylo intenzivně dolováno na cín, přičemž pozůstatky těchto starých kutaček se nalézají bezprostředně
u státní hranice na sv. svahu kopce. V roce 1955 byl z německé strany ražen ze samostatného úseku šachty č. 126
průzkumný překop na 3. patře, který přesáhl na naše území o 80 metrů. I toto narušení hranice bylo provedeno v
souladu s mezistátní dohodou mezi ČSR a NDR o revíru Potůčky.
Dále na severovýchod se rozkládá revír Zlatý Kopec. Vzhledem k ložiskovým poměrům
je i zde možno očekávat, že v nejstarším údobí těžby železa a cínu v 16. století byla důlní díla vedena také pod
nynější státní hranicí na kótách Kaffenberg a Hraniční vrch. Naposledy zde byla - v bezprostřední blízkosti hranice
- ražena důlní díla v 50. letech 20. století. Tehdy byl v revíru těžen uran dolem Zlatý kopec na české straně a dolem
Alt Tellerhäuser na straně německé. Státní hranice však překročena nebyla.
Dalším revírem, jehož část patřila ještě v první polovině 16. století Sasku,
byl Boží Dar. Větší část božídarského stříbrorudného revíru se nachází jižně až jihovýchodně od města, na
severovýchodě však hluboko do českého území zasahuje úzký pruh Saska, hluboké údolí Zechengrund. Na obou stranách
tohoto údolí byla již v polovině 16. století ražena rozsáhlá důlní díla. Po úpravě hranic roku 1546 zůstal v Sasku
pouze západní svah údolí. Štoly ražené v tomto svahu, probíhaly nejprve saským územím a ve svém pokračování přecházely
státní hranici do českého božídarského revíru. Oproti tomu štoly na východní straně údolí byly zpočátku raženy na
české straně (v tzv. výběžku Winterkalten), pak při sledování žil vstoupily na saské území a ty nejdelší z nich
dále pokračovaly opět na českou stranu. Na počátku zdejšího dolování v 16. století nebyla hranice brána v úvahu,
později, v 17.-19. století, byly některé štoly provozovány společně saskými i českými těžařstvy, přičemž každé
pracovalo na své straně hranice.
Hlavní dědičnou štolou raženou na českém území byla štola Gesegneter Joseph
Stolln, která podsedala všechny výše ležící doly a štoly na saské i české straně (Dorota, Kinder Israel, Altväter,
Grüne Hirsch aj.), tedy doly založené na východním pokračování hlavních božídarských žil (Churfirst, Hoffmann,
Kinder Israel). Výše v údolí byly raženy dědičné štoly Tiefer Gläser a Thonhorn. Spodní ústila na české straně
potoka, hořejší na saské. Štola Gläser byla hnána minimálně 1 km daleko, tedy až do Čech, kde o 60 m hlouběji
podsedla důlní práce provedené z české strany. Významným důlním dílem tohoto úseku byla štola Kinder Israel, ražená
ze Saska do Čech, kde byla propojena do stejnojmenného dolu božídarského revíru.
Důlní díla v Zechengrundu nebyla v 2. polovině 20. století obnovována, zatím
tedy nelze zhodnotit rozsah překročení státní hranice. Ze znalosti samotného božídarského revíru je však zřejmé,
že propojení pod hranicí bude plošně i hloubkově velmi rozsáhlé.
Dále na východ v Krušných horách není známo překročení státní hranice důlními
díly, i když například ložiska Nové Zvolání, Vejprty či Kateřinská Hora mají svá pokračování v Sasku. Nejbližším
revírem s důlními chodbami ústícími v Německu je až Cínovec.
O Cínovci máme první zmínky z konce 14. století a patrně již ve století
následujícím zde došlo k hlubinnému dolování rudy. Staří prospektoři se v té době pohybovali a kutali v
bezprostředním okolí hranice mezi Čechy a Saskem, která zde byla ustavena "chebskou" smlouvou v roce 1459 a opět
vytyčena v 16. století. Snad již v roce 1464 došlo k založení Horní býnovské štoly, jejímž účelem bylo odvodnění
dolů v Čechách a která ústila na saské straně ložiska.
V roce 1585 byla pravděpodobně založena hlubší Spodní býnovská štola, která pro
dalších 400 let sloužila jako hlavní odvodňovací štola českého revíru a která je přístupna dodnes. Její ražba
postupovala zpočátku pomalu, protože páni z Býnova kvůli sporům s českými pozemkovými majiteli na obou dědičných
štolách nepracovali. Například v roce 1592 vznikl spor mezi horní správou v Krupce a saským hormistrem kvůli pašování
dřeva a dřevěného uhlí, který zapříčinil přerušení ražby Spodní býnovské štoly. Císařská komise, která se na Cínovec
dostavila roku 1596, spor urovnala a ražba štoly pak rychle pokračovala dále.
Českou část ložiska měli od roku 1564 v držení Lobkovicové, k nimž se v roce
1731 přidal šlechtický rod Clary-Aldringen, v jehož vlastnictví bylo krupecké panství. Na saské straně to byli pánové
z Býnova. Spory mezi těmito šlechtickými rody o užívání odvodňovací štoly byly jablkem sváru ve všech obdobích dolování
na Cínovci. Čeští uživatelé mnohdy otáleli s placením štolového devátku (jako například v roce 1752) a někdy jej
nevyplatili vůbec. Z tohoto důvodu sasští provozovatelé štoly přistupovali k drakonickému činu - zazdění odvodňovací
štoly na státní hranici. Je známo, že minimálně jednou musel saský kurfiřt zasahovat a urovnávat tyto "přeshraniční"
spory.
K dobývání greisenového pně bezprostředně pod státní hranicí docházelo v oblasti
tzv. Schwarz Wand, pně ležícího na obou stranách hranice. Zde bylo dobýváno separátně na české i saské straně a spory
ohledně překročení dobývek ze saské strany na území Clary-Aldringenů vedly k zastavení dobývání tohoto pně z
býnovské strany.
Když se v roce 1911 dostala společnost Vereinigte Zwitterfend Gesselschaft, v
jejímž držení byla saská část Cínovce, do finančních potíží, chtělo lobkovické horní ředitelství využít situace a
přestalo platit poplatky za odvodňování. Do té doby probíhalo odvodňování české strany Cínovce přes Hlubokou býnovskou
štolu do nejhlubší saské štoly "Tiefe Hilfe Gottes Stollen". Saská strana, po marných pokusech přesvědčit hraběte
Lobkovice ke spolufinancování nákladů na odvodňování, dala všechny odtoky z české části na úrovni Spodní býnovské
štoly zazdít. To mělo za následek postupné zatopení české části ložiska a ve svém důsledku vedlo k zastavení
lobkovického dolování o dvacet let později. Je možné, že toto znemožnění snadného odvodňování českého Cínovce mělo
za cíl vyřadit lobkovické doly jako potencionálního konkurenta z činnosti.
Nová etapa dolování započala před druhou světovou válkou. Roku 1937 byla na saské
straně ložiska zahájena společností Zinnwalder Bergbau pravidelná těžba. Zásoby rudy však zřejmě nebyly velké a tak
ihned po okupaci Sudet byly v roce 1939 započaty přípravné práce pro dobývání české části ložiska.
Od počátku roku 1939 byla zahájena jednání s lobkovickým horním ředitelstvím o
pronájmu jejich dolových polí. Tato jednání však vedla k zabavení lobkovického majetku. Jako centrální šachta na
Cínovci byla vybrána jáma Militärschacht, která byla prohloubena a byla z ní otevřena dvě nová patra. Sudetská i
saská strana ložiska byly nově propojeny překopy v úrovni 2. a 3. patra a byl zprůchodněn obzor Tiefer Bünau Stollen.
Těžba, která se soustředila na nevydobyté zásoby na české straně a v pilíři státní hranice, vzrostla do roku 1944 na
57.504 tun Sn-W rudy. Cínovec se tak při 711 zaměstnancích stal největším rudným dolem v Sudetech.
Situaci v pohraničí v období těsně po válce výstižně charakterizuje dochovaný
posudek Státního geologického ústavu z ledna 1946, ve kterém známý geolog dr. Koutek navrhuje k úvaze toto:
"Posunutím státní hranice asi o 1-2 km k severu dostalo by se do Čech nejen celé ložisko cinvaldské, ale také ústí
spodní bünavské štoly, jejímž prostřednictvím je přístupna ze Saska také česká část ložiska (možnost nekontrolovaného
podejití hranic). Větším posunutím hranic cca o 3-4 km dostalo by se do hranic republiky i ložisko altenberské, jež
dříve platilo za vyčerpané, jež však znovu bylo za minulé války ve větším měřítku otevřeno, neznámo, s jakým úspěchem."
Staré cínovecké ložisko bylo při zachování ochranného pilíře hranic dobýváné až
do roku 1978. Poslední tečkou za provozem tohoto dolu je nabídka jedné realitní kanceláře k prodeji celého areálu
(v květnu 2005 areál patří firmě Bestreal Bohemia sídlící na Plzeňsku). Je jisté, že důlní budovy postavené v letech
1940-1941 firmou Pittel und Brausewetter v nejbližší době buď zaniknou, nebo budou zcela přestavěny.
V současné době je důl zatopen na 3. patro a důlní vody odtud odtékají štolou do
Saska. Na saské straně je v Spodní býnovské štole provozován důlní skanzen, přičemž je návštěvníkům ukazováno místo
stání hranice v dobývce Schwarzwänder Weitung. S největší pravděpodobností není problém se ze saské strany dostat
přes stařiny i do opuštěné české části ložiska.
Závěrem je možno říci, že ačkoliv důlní chodby mezi Čechy a Saskem skutečně
existují, z české strany dnes již nejsou přístupné. Jen pro úplnost je nutno uvést, že chodby pod hranicí nejsou
jen dominantou Krušných hor, najdeme je i u Hronova a ve východních Čechách, či na Moravě u Zlatých Hor.
LITERATURA:
Brzák P., Fabiánek O.: Podzemí Šluknovska. SEV Netopýr, Rumburk 1995.
Bufka A., Velebil D.: Ag-Bi-Co-U ložisko Potůčky v Krušných horách. In: Bull. mineral.-petrolog. Národního muzea 8, Praha 2000, s. 75-81.
Bufka A., Velebil D.: K dolování uranu v revíru Potůčky v Krušných horách. In. Bull. mineral.-petrolog. Národního muzea 9, Praha 2002.
Čada M., et. al.: Šest set let dolování na Cínovci. Teplice 1978.
Jangl L.: Báňskohistorický výzkum lokality Boží Dar. MS Geofond 1983, P-40465.
Koutek J.: Vyjádření Státního geologického ústavu o pohraničních ložiscích cínovcových u Cinvaldu v
Krušných horách se zřetelem k event. úpravě hranic republiky. MS ČGÚ 1946, P 280.
Podhajský M.F.: Některé poznatky z historie Cu ložiska Tisová u Kraslic. In: Studie z dějin hornictví 1995, č. 26, s. 44 a n.
Sine: Přejití hranic ČSR důlními díly ze sousedního státu. Báňské hejtmanství v Praze. Archiv SUL DIAMO, Příbram 1953.
