přednáška v NTM

BÁŇSKÁ A HUTNÍ PRAXE V ČESKÝCH
DŮLNÍCH REVÍRECH 16. STOLETÍ

Jiří MAJER

      Hospodářský vývoj českých zemí byl od středověku do značné míry ovlivňován dostatečným množstvím drahých kovů z domácích ložisek. Umožnily razit dostatečné množství mince v potřebných nominálních hodnotách a udržovat jejich kvalitu na dobré úrovni. V reliéfu dějin produkcí mincovních kovů vystupuje několik důlních oblastí - ve 13. století Jihlava, ve 14. a 15. století Kutná Hora a Jílové a v 16. století Jáchymov. Každá z těchto etap se výrazně promítla do ekonomického dění - v nejstarší fázi ražbou brakteátů, poté grošů a dukátů a posléze tolarů. Výše produkce stříbra - hlavního českého mincovního kovu - která ve 14. století v kutnohorském revíru dosahovala průměrné roční výše až 20.000 kg, byla docilována účelnou důlní praxí konvenující povaze ložiska, tj. dobývacími metodami, těžní a čerpací technikou a úrovní technologie úpravy a hutnění vytěžených rud. Až do konce 15. století byla reprezentována tzv. českou báňskou technikou, která se během tří století vyvinula v kutnohorském revíru. Jejími hlavními znaky byla otvírka ložiska převážně po úklonu a dobývání žil sestupkovým způsobem. Doprava v podzemí se dála pomocí trakařů, těžba na den ručními rumpály a z větších hloubek žentoury na koňský pohon, sloužícími i k vytahování důlních vod ve džberech či v kožených měších. Touto technikou bylo možné ložiska vytěžit jen do určitých hloubek, byť místy značných, např. v Jílovém do 400 m a v Kutné Hoře až do 500 m. Na přelomu 15. a 16. století však tato technika na lidský a zvířecí pohon svými výkony nepostačovala požadavkům na ekonomickou exploataci ve větších hloubkách, z nichž - na rozdíl od vydatně zrudněných oxidačních a cementačních zón zhruba do 80 m - byly zpravidla dobývány již polymetalické rudy s nižšími obsahy drahých kovů. Odrazem této skutečnosti byl znatelný pokles jejich produkce, který měl vliv i na jakost české mince. V prvních desetiletích 16. století se snižoval roční výnos stříbra z kutnohorských dolů na 2.000 kg a zlatorudné revíry Jílové a Kašperské Hory vykazovaly jen po několika desítkách kilogramů zlata ročně.

      Zhruba řečeno, na přelomu 15. a 16. století se česká důlní technika ocitla v krizi. Řešení mohla přinést jen nová koncepce důlní praxe, především způsobem otvírky rudných ložisek, využitím vody jako hlavního pohonného zdroje, konstruováním strojů s vyššími provozními výkony a zaváděním nových technologických postupů při úpravě a hutnění rud, zvyšujícími jejich vytěžitelnost snížením ztrát na kovech během výrobních procesů. Signál nového přístupu zazněl z Krušných hor, zprvu v důlních revírech na saské straně, krátce poté i na české straně po nálezu bohatého stříbrorudného ložiska v Jáchymově a zahájením jeho systematického dobývání roku 1516. Jáchymovský revír se záhy stal jakýmsi zkušebním střediskem, v němž byly prověřovány a uzpůsobovány nové typy důlních strojů a vytvářeny i vlastní konstrukce a technologické postupy. V úvodní fázi se projevoval především saský vliv. Byl dán skutečností, že po citelném poklesu produkce stříbra v saských důlních revírech, zejména ve Schneebergu, Freibergu, Marienbergu a Annabergu značná část hornictva přecházela do nových důlních oblastí v českém Krušnohoří a do vnitrozemí. Pro ilustraci stačí připomenout, že jen v letech 1520-1534 vzniklo v českosaské příhraniční oblasti 10 nových důlních revírů a v nich byla založena nová horní (báňská) města. Saský vliv, byť byl zejména v úvodní fázi značný, nebyl ovšem jediným určovatelem charakteru nové báňské praxe a techniky aplikované na českém území. S příchodem hornictva z řady dalších evropských důlních oblastí - zejména z alpských zemí, ze Slezska, ze Slovenska a z dalších hornických zemí, byly tu na domácí důlní techniku aplikovány zahraniční prvky báňské praxe a postupně tak vznikal specifický soubor pro účelnou exploataci a zpracování rudných ložisek. S jistou licencí jej lze podřadit pod název "krušnohorské důlní techniky". Jejím hlavním reprezentantem byl jáchymovský revír, který se stal branou, kudy nové formy báňské a hutní praxe proudily do českých a do dalších evropských důlních oblastí.

      Pro hornictví byly v Jáchymově zvláště vhodné podmínky - strmé svahy vystupující až do 1000 m nadmořské výšky, v údolních tocích dostatek vody jako pohonné energie a nedotčené lesní zásoby. O intenzitě důlních prací svědčí skutečnost, že v prvních letech jáchymovský báňský úřad ročně uděloval 600-800 povolení na otvírku a těžbu v nových dolech a štolách. Počátkem roku 1520 bylo hornické sídliště o asi 5.000 obyvatelích povýšeno na svobodné horní (báňské) město a nadáno řadou výhodných hospodářských výsad. Roku 1530 tu žilo již 17.000 osob, z nichž většina se zabývala hornickou činností. Do poloviny 40. let 16. století se počet objevených stříbrorudných žil v Jáchymově zvýšil na 73 a devět dalších bylo dobýváno v nedalekém abertamském revíru.

      Do tohoto rušného prostředí na počátku druhého desetiletí úspěšných báňských prací přichází roku 1527 Georgius Agricola, aby tu po čtyři léta působil jako městský lékař a lékárník. Jeho rozhodnutí opustit rodné Sasko a přejít do Čech bylo ovlivněno jeho záměrem pokračovat ve studiu nerostů a využití jejich vlastností pro lékařské účely, které započal již během svého studijního pobytu v Itálii v letech 1524-1526. Již ve svém prvním díle - dialogu "Bermannus sive de re metallica" - psaném roku 1528 v Jáchymově - podal nejen podrobný výčet minerálů jáchymovského ložiska, ale zmínil se i o způsobu báňských prací a důlní technice. V té době se již rozhodl napsat souborné dílo o hornictví a hutnictví, jež pokládal za hlavní zdroje nových poznatků o tvůrčí dílnosti přírody. Pracoval na něm dalších 20 let. Roku 1556 bylo vydáno pod názvem "De re metallica libri XII", tedy Dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Bylo to nejen vědečké dílo, ale stalo se na dvě další století i učebnicí na řadě evropských hornických učilištích. V něm vypracoval klasifikaci rudných ložisek a podal i popis báňské a hutní techniky 1. poloviny 16. století, s přesnými údaji o jejích dimenzích a výkonech. Zásluhou tohoto Agricolova díla lze vypracovat její charakteristiku a po konfrontaci s archivními prameny stanovit míru jejího užití v českém hornictví. Pokusme se stručně podat hlavní rysy tohoto kvalitativně nového období v hornictví ohlašujícího svůj nástup na prahu 16. století. Protože hlavním střediskem nové důlní techniky a praxe byl v té době Jáchymov, bude demonstrována na příkladu tohoto revíru. Položme si tedy otázku, co přichází z důlních oblastí jako nové prvky dalšího vývoje českého hornictví.

      Dobývací metody v nově vznikajících krušnohorských revírech 16. století se lišily od české báňské praxe tím, že na rozdíl od sledování žil úklonnými jamami byly převážně hloubeny svislé jámy a raženy štoly. Tento způsob, vhodný zejména pro horské terény, umožňoval ložiska snáze dosáhnout a do značné hloubky vytěžit. Protože výměry k těžbě přidělovaných dolových polí byly relativně malé (zhruba 80 x 14 m), byly často žíly otevřeny značným počtem důlních děl. Tak například na jáchymovské "Nálezné" žíle bylo v 16. století doloženo 28 dolů a na Schweitzerově žíle dokonce 31 dolů. V úvodní fázi rozvoje jáchymovského hornictví v 1. polovině 16. století převažovaly počtem štoly ražené do svahů nad šachtami. Jejich účelem bylo i ložisko během dobývání co nejvíce odvodnit. Na jednotlivé žíly bývalo zpravidla raženo 6-8 krátkých štol o délce asi 20-100 m, výjimečně do 200 m. Do poloviny 16. století hloubky dolů většinou nepřesahovaly 60-80 hornických láter (asi 115-153 m). V následujících letech se jejich hloubky i délky postupně zvětšovaly. Největší hloubka 206 láter (395 m) byla dosažena na Eliášské žíle; na Schweitzerově, Jánské a na dalších žilách bylo v 2. polovině 16. století naměřeno jen o několik desítek metrů méně. Na jámě Svornost, která je dnes pro radioaktivní pramen využívaný jáchymovskými lázněmi, udržována v provozuschopném stavu, byla na počátku 60. let 16. století překročena hloubková hranice 400 m. V té době tento důl patřil k nejhlubším důlním dílům v českém Krušnohoří.

      Přemíra důlních podniků vznikajících neorganicky bez koordinace prací na sousedních dílech způsobovala nejen četné provozní problémy, ale i spory. Teprve během 2. poloviny 16. století, když se pod důlní díla na jáchymovských svazích blížily dvě hlavní revírní štoly - Barbora a Daniel otevřené roku 1518 a 1520 v nejhlubších místech jáchymovského údolí - nabývalo dobývání jáchymovského ložiska systematičtějšího charakteru. V 80. letech 16. století dosáhla štola Barbora délky 11,5 km a pod dolem Svornost hloubky 345 m, štola Daniel kolem 6 km a hloubky 365 m. V té době tyto dvě štoly patřily k nejdelším a nejhlubším důlním dílům v českých zemích i na saské straně Krušných hor.

      Dobývací metody se v českých dolech nelišily od praxe v ostatních evropských hornických zemích. Rubání ložiska se provádělo ručně pomocí hornických kladiv a klínů (zvaných želízka) různého typu a velikosti. Velmi tvrdé horniny se narušovaly ohněm zapalováním hranic dřeva na čelbách. Zpravidla se dobývaly bohaté rudní partie, chudší se ponechávaly či se s hlušinou vyvážely na odvaly, nebo se jimi zakládaly vyrubané prostory, ač to směrnice, zejména jáchymovský báňský řád z roku 1548, výslovně zakazovaly. Hlavní dobývací metodou bylo stejně jako ve všech evropských rudných dolech té doby sestupkování, tedy postupné vysekávání stupňů v šíři dobývaného ložiska.

      Důlní díla byla v jáchymovském revíru proti pádu uvolněných hornin vyztužována výdřevou různého typu. Kde bylo zvýšené nebezpečí horských tlaků, byly budovány tzv. hráně. Vyzdívání bylo v jáchymovských dolech řídké, pokud bylo prováděno, pak zpravidla jen v tzv. dědičných (odvodňovacích) štolách, a to suchou vyzdívkou hlušinou. Spotřeba dřeva pro důlní účely byla již v 1. polovině 16. století značná a lesy byly záhy v širokém okolí Jáchymova vykáceny nehospodárně do velkých vzdáleností. Od roku 1525 musel být vyhlášen řád na ochranu lesů na Jáchymovsku, který byl v dalších desetiletích stále zpřísňován. Podle pramenného svědectví byly jáchymovské lesy již před polovinou 16. století vyrubány téměř až k tehdejší českosaské hranici. Lze předpokládat, že spotřeba lesního dřeva jen pro jediný důl mohla ročně činit kolem 2-3 tisíc kubíků dřeva a tisíce plnometrů dřeva spotřebovávaly ročně jednotlivé hutní provozy.

      Postup ražení i při použití ohňové metody byl pomalý. Četné doklady svědčí o tom, že na čelbách štol a chodbic i při hloubení jam v tvrdé hornině nebyl vyšší než 8-10 m za čtvrtletí, v měkčích horninách kolem 15-16 m.

      Způsobem dopravy se krušnohorské hornictví nelišilo od ostatních evropských důlních oblastí. K dopravě rudy od předků se ve štolách a chodbicích zpravidla používaly dřevěné necičky, koše a trakaře, záhy však byl zaveden důlní vozík na kolejích z fošen s vodicím kolíkem. Vozík tohoto typu byl poprvé vyobrazen v Čechách roku 1535 v titulní ilustraci díla Johanna Haselbergera "Ursprung gemeyner Bergrecht" (Počátek obecného báňského práva). O používání této první důlní kolejové dopravy svědčí i jáchymovská štola z 16. století zvaná Leithunt a četné zmínky v aktech vrchního báňského úřadu v Jáchymově.

      K dopravě břemen z nepříliš hlubokých dolů stačily ruční vrátky (rumpály), jimiž bylo možné zdvihat rudu či hlušinu v koších či kbelících z hloubky asi 45 m, z větších hloubek bylo nutné je dopravovat stupňovitě pomocí tzv. slepých jam. První těžní stroj - žentour na koňský pohon - byl v Jáchymově zřízen již roku 1517 na jámě Ondřej. Bylo to zařízení, které se v té době již od přelomu 13. a 14. století používalo ve většině evropských dolů, v Kutné Hoře s postupně modifikovanou konstrukcí pro zvýšení dopravního výkonu. Technické údaje o žentourech na českosaském pomezí v pramenech chybí. Zřejmě však měly běžné rozměry té doby v Čechách, tj. byly kuželovitého tvaru o průměru základny asi 8 m. Jako technická památka je tento stroj, původně pracující na dole Josef v Jáchymově, vystaven v areálu Okresního muzea v Kutné Hoře. Zpočátku na žentouru sloužilo k dopravě jedno lano či železný řetěz, od 40. let 16. století byla zaváděna dvě lana pro protisměrné navíjení a tak byl dopravní výkon zvýšen. V Jáchymově byly žentoury poháněny 2-4 páry koní (podle hloubky šachet), které byly v pravidelných intervalech střídány. V 16. století se těmito těžními stroji dopravovala břemena z hloubky až kolem 200 m.

      Žentoury na zvířecí pohon byly ovšem pomalá zařízení. Proto vlivem saské praxe se rychle ujímala důlní technika na vodní pohon. Jí byla doprava rudnin či vody podstatně zvýšena. Zprvu se uplatnily rozměrné velkovrátky s dvojitým vodním kolem pro obousměrný pohon; původně slovenský vynález zaváděný v poslední třetině 15. století v západoslovenských dolech, jehož konstrukce byla upravena pro těžní i vodotěžné účely. Údaj, že první z těchto strojů byl v Jáchymově postaven již roku 1521, nelze v dochovaných pramenech ověřit, není však vyloučen. S určitostí je však doložen v Abertamech roku 1539, kdy byl použit k odvodnění stařin v hloubce téměř 135 m. Podle jistých indicií lze předpokládat, že toto zařízení - v pramenech zvané "Kehrrad" (vratné kolo) pro dvojité vodní kolo pro obousměrný pohyb - bylo použito - ne-li již dříve - roku 1563 na dědičné štole Vavřince Šlika v Abertamech, a to pro těžní účely z hloubky asi 100 hornických láter (192 m). Obdobný stroj byl v téže době postaven také nad ústím jáchymovské jámy Eliáš pro těžní a vodotěžní účely. Údajně jím měl být docílen šestkrát vyšší výkon než koňským žentourem. Tyto rozměrné stroje byly poháněny vodním kolem o průměru kolem 12,5 m.

      Jednou z hlavních podmínek důlních prací bylo úspěšné zvládnutí důlních vod, jejichž přítok byl v Krušných horách značný. V Jáchymově si nejednou vynutil zastavení dobývacích prací i na vydatných stříbrorudných žilách. Mnohdy náhlé přívaly vod nestačily zvládnout ani dědičné štoly o předepsané výšce 210 cm. Tak tomu např. bylo na jaře 1581, kdy voda ve štole Daniel dosahovala až k jejímu stropu. K odvádění důlních vod sloužily v jáchymovském revíru již zmíněné dědičné štoly Barbora a Daniel, které byly již před polovinou 16. století prorážkami propojeny na starší štoly. Ačkoliv prameny nedovolují učinit si přesnější představu o této odvodňovací síti v podzemí, která byla během 2. poloviny 16. století postupně rozšiřována, není pochyb o tom, že to bylo vynikající technické dílo. Teprve tam, kde nebylo možné důlní díla touto přirozenou cestou odvodnit, musela být na povrchu i na hlubině nasazována čerpací zařízení. V místech, kde nebyl dostatek vody k jejich pohonu, používaly se žentoury na koňský pohon.

      Jedním z prvních typů rourových čerpacích zařízení, která otevřela perspektivu pístovým strojům, bylo četkové čerpadlo (zvané Heinzenkunst), instalované roku 1522 při ústí dolu Kristina na Schindlerově žíle při náhorní planině nad Jáchymovem. Rychle se uplatnilo na dalších krušnohorských dolech, ve slovenských a dalších evropských revírech, kde se používalo ještě v 18. století. Pokud je bylo nutné zasadit na hlubině, musela být pro jejich vodní kola vylamována komora. Například na štole sv. Kateřiny v Suché u Jáchymova musel být pro vodní kolo o průměru 6,7 m vyrubán prostor o výšce a šířce téměř 8 m. Toto zařízení čerpalo vodu z hloubky 70 m.

      Vliv saské důlní techniky se projevil zejména zaváděním pístových pump, a to od 40. let 16. století. Byly na ruční či vodní pohon, v bezvodých terénech poháněny koňskými žentoury. Původně byly pístní tyče zdvihány palci na ose vodního kola. Podle nejasné zmínky v kronice jáchymovského pastora Johannese Mathesia z roku 1562 měl stroj tohoto typu být postaven roku 1540 v abertamském důlním revíru. V Jáchymově se pístové pumpy uplatnily spíše ve zlepšené konstrukci, zhruba ve stejné době vyzkoušené poprvé v saském cínorudném revíru Ehrenfriedersdorf, na němž k ovládání pístních tyčí byl použit zalomený hřídel upevněný na ose vodního kola. K čerpání z větších hloubek sloužila soustava sacích pump umístěných stupňovitě nad sebou, se synchronizovaným přečerpávacím výkonem. Tento vynález byl nejdůležitějším přínosem, kterým krušnohorské hornictví příspělo k obecnému vývoji techniky. V Jáchymově bylo zařízení tohoto typu na větších dolech postupně instalováno od roku 1559, a to s dvojím zalomeným hřídelem. Jeho vodní kolo mělo průměr zpravidla 11,5 m a čerpalo důlní vody z hloubky kolem 100 m. Tyto stroje byly však značně náročné na údržbu a tak spíše než tato i cenově nákladná zařízení se v Krušných horách uplatnila menší pístová čerpadla s vodním kolem o průměru asi 3 m, umožňující čerpání z hloubky zhruba do 70 m. Četné údaje o jejich užívání v 16. století jsou v úředních aktech řady důlních revírů českého Krušnohoří.

      Jáchymovský revír přispěl k vývoji čerpací techniky i vlastním, a to nemalým přínosem. Roku 1551 byla tu úspěšně zavedena modifikace zmíněné ehrenfriedersdorfské půmpy, aby ji bylo možné použít v horských podmínkách také v terénech s nedostatkem pohonné vody. Byla nazvána "Feldgestänge" a v českých dolech se uplatnila pod názvem "mihadla". Jejich principem bylo použití zalomené hřídele na ose vodního kola ke střídavému pohybu převodních táhel, ovládajících balancier s pístními tyčemi v sacích rourách spuštěných do vodotěžné jámy. Táhla mohla být vedena do značných délek, v saských revírech až do 1-1,5 km. Pomocí pístových pump kaskádovitě nad sebou umístěných a s pohonem vodního kola o průměru kolem 10 m, umístěného v údolí, se v Jáchymově čerpala voda z hloubek až kolem 200 hornických láter (383,5 m). K pohonu vodních kol čerpadel byly v Jáchymově využity Jáchymovský a Eliášský potok a jako retenční nádrže byly zřízeny dva doposud dochované rybníky zvané Heinzovy. Typ jáchymovských mihadel byl s úspěchem používán v řadě evropských důlních revírů až do počátku 19. století.

      Kromě těchto čerpadel byla v Jáchymově ještě zkoušena řada dalších konstrukcí použitelných v terénech bez možnosti vodního příkonu, a to zajištěním jiné pohonné energie. Měly sice krátkou životnost, avšak již naznačovaly nové perspektivy technického vývoje. Tak například roku 1560 byl v Jáchymově uvažován návrh Martina Beckera na čerpací zařízení poháněné vzduchem a ohněm, snad jakýsi předchůdce Newcomenova atmosférického stroje. V praxi však Beckerův návrh realizován nebyl, stejně jako obdobný návrh z roku 1583, byť jej doporučoval k vyzkoušení nejvyšší hormistr Království českého Lazarus Ercker. Jak svědčí dochovaná dobrozdání v úřední agendě vrchního horního úřadu v Jáchymově, kromě těchto návrhů byly zkoušeny i další náměty na nové typy čerpacích zařízení, ale v praxi se neuplatnily. není však pochyb o tom, že české a saské doly v Krušných horách v 16. století významně přispěly k řešení hlavního problému, totiž jak účinným odvodňováním umožnit důlní práce ve větších hloubkách. V té době ještě vyřešen nebyl, nicméně základy k dalšímu vývoji čerpací techniky byly tehdy již položeny.

      V strmých krušnohorských terénech trvalým problémem bylo větrání důlních děl. Zvláště tíživý byl v dlouhých štolách, pokud nebylo možné z nich prorazit světlíky. Tak například na jáchymovské dědičné štole Barbora byl nevětratelný úsek v délce 4 km. K posílení přirozeného větrání proto sloužily nepoužívané doly a štoly, které byly prorážkami vzájemně propojovány. V kritických úsecích úřední směrnice nařizovaly těžařům zajistit cirkulaci vzduchu především tímto způsobem. V krušnohorských revírech se provádělo přirozené větrání, strojní zařízení sloužila spíše jako pomocná. Větrací stroje jako například větrací bubny či skříně na větrný či vodní pohon, nejsou v pramenech 16. století doloženy. Zato se užívala měchová dmychadla obdobná kovářským. Byla instalována u ústí štol či dolů, a to zprvu pro vhánění a od poloviny 16. století k odsávání vzduchu pomocí dřevěných rour kulatého či čtvercového profilu, například roku 1552 na štole Barbora a na dalších dlouhých a hlubokých štolách.

      Během 16. století kvalitativním vývojem prošlo také úpravnictví rud, důležitý meziproces před jejich hutněním. Jeho účelem bylo rudy podle jakosti vytřídit, rozdrtit a propíráním ve vodním proudu zbavit nežádoucích příměsí a po rozdrcení na malé zrno připravit rudní koncentrát pro ekonomickou tavbu. Jáchymovský revír také v tomto případě již od počátku 16. století sloužil jako zkušební středisko, v němž se ověřovaly technické novinky z celé Evropy. Tak roku 1519 tu byl úspěšně zaveden tyrolský způsob propírání rudní měli (koncentrátu) na nakloněných žlabech (splavech) přes plachtovinu, aby byly sníženy ztráty na kovu. Ke stejnému účelu byla tu roku 1521 zavedena saská úprava stoupy na drcení rud, do té doby prováděná za sucha, nyní zlepšená stálým přívodem vody a pomocí přisazených separačních žlabů docilující zábrany úniku jemných kovových částic rozprachem. Odtud se tyto tzv. mokré stoupy rychle rozšířily do všech českých důlních revírů. Pro představu, jaký význam měl tento meziproces úpravy rud stačí uvést, že roku 1592, kdy již jáchymovské hornictví bylo v hlubokém útlumu, bylo v tomto revíru v provozu 39 stoup, v revíru Krásno a Horní Slavkov roku 1580 dokonce 121 úpraven tohoto typu. Přes snahy snížit emisi jemných kovových částic, jejich ztráty však činily 20-25 %.

      Další ztráty na kovech vznikaly během tavby. Zvláště citelné byly při tavbě stříbrných rud. Tavilo se v nízkošachetních pecích čtvercového tvaru o výšce kolem 1,5 m. V Jáchymově bylo v 1. polovině 16. století v plném provozu 13 hutních provozů. Rudy se tavily s přísadou dřevěného uhlí a tavenina se vypouštěla odpichem výpustního oka. Při tomto procesu se stříbro vázalo na přidané olovo a z něj bylo pak dalšími pochody extrahováno. Při tomto tradičním způsobu tavby byla velká spotřeba dřevěného uhlí a především olova, a proto po celé 16. století se dály pokusy o snížení množství těchto přísad. Z nich úspěšnější byl způsob užívaný od roku 1545, a to nepřetržitým vypouštěním taveniny z pece otevřenou výpustí. Avšak i tak vznikaly značné ztráty, především na olovu. Nadto tento proces vyžadoval vysoké výdaje, neboť takto získaná tavenina a strusky zpravidla s vysokým obsahem stříbra se musely v peci několikrát přetavovat. Slitina olova se stříbrem se pak vsazovala do okrouhlé sháněcí pece, vytápěné dřívím, jež byla uzavírána železným kloboukem posunovatelným na jeřábu. V ní se stříbro během tavby stahovalo dřevěným hřeblem a olověný klejt se nechával odtéci zvláštním otvorem. Takto získané tzv. sháněné stříbro se ještě rafinavalo v malých přenosných nístějích, koncem 16. století i v muflových pecích.

      Snaha snížit ztráty na kovech během tavného procesu zesilovala v době, kdy bohatší zrudněné partie, především stříbrné, byly již převážně vytěženy a dobývaly se polymetalické rudy. K zábraně úniku těkavých kovových částic v hutních dýmech, předevím drahých kovů, bylo již roku 1549 ukládáno královskými úřady vybudovat nad pecemi tzv. prašné komory. K jejich zřizování docházelo v Jáchymově zřejmě z finančních důvodů teprve od 70. let 16. století. Kromě stříbra měly být v nich zachycovány i síra a arsen, které kouřovým únikem do ovzduší měly nejen škodlivé účinky na zdraví obyvatel důlních revírů, ale byly jimi působeny i citelné hospodářské škody na obilovinách a lesích, znehodnocování pastvin a tedy i poškozování chovu dobytka. Ke zúspornění tavby rud byl od počátku 2. poloviny 16. století zaváděn meziproces pražení rud (mající odstranit nežádoucí příměsi), který se prováděl zpravidla na roštech či v otevřených pražicích pecích. Účelnost a účinnost tohoto pochodu byla prověřována zkušebním pražením různých druhů rud, o postupech se vedly četné diskuze trvající řadu desetiletí, v podstatě však bez jednoznačného závěru. Tavení rud, zejména polymetalických, byl tedy složitý technologický proces, při němž pro každý z rudních materiálů musil být volen specifický postup.

      Závěrem je možné konstatovat, že báňská a hutní technika, která se v 16. století vyvinula na české a saské straně Krušných hor, doplněná zkušenostmi ze slovenských, harckých a tyrolských důlních revírů, kvalitativně změnila tradiční báňskou praxi v českých zemích. Bohužel však nemohla zabránit krizi v českém hornictví, jež se - obdobně jako v ostatních hornických zemích Evropy - v průběhu 2. poloviny 16. století neustále prohlubovala. Byla způsobena celkovou evropskou hospodářskou krizí, projevující se zprvu od 40. let 16. století poklesem ceny stříbra o 21 % a následným zdražením potravin a provozních potřeb zhruba o 50-70 %. Další drahotní vlny následovaly v opakovaných náporech v 60. až 80. letech 16. století, aby na přelomu 16. a 17. století vyvrcholily až v 300% zdražení. Tento negativní jev znemožnil hromadnější investice do důlních zařízení, jež si mohly dovolit jen velké důlní podniky s nadějí na dlouhodobější těžební perspektivu. Každý z důlních strojů byl totiž zhotovován pro specifické podmínky jednotlivých důlních podniků a kladl proto značné finanční nároky na podnikatele. Ačkoliv tedy krušnohorská důlní technika se z ekonomických důvodů mohla v českém hornictví uplatnit jen v omezené míře, její konstrukční prvky a technologické procesy vytvořily solidní základ pro technický vývoj v řadě výrobních odvětví v počátcích průmyslové éry.

CZECH MINING CLUB
2005