DOLOVÁNÍ ZLATA V JÍLOVÉM (1596-1968) 1/2

      Zvolení Ferdinanda Habsburského za českého krále v říjnu 1526 znamenalo nejen zásadní politickou změnu, ale mělo své důsledky i v hospodářství českých zemí a zákonitě se promítlo i v hornictví. Ještě před svou volbou při jednáních se Ferdinand zavázal, že přivede do Čech nové nákladníky a horníky, kteří by povznesli dolování především v Kutné Hoře. Když pak po půl roce vlády 25. března 1527 zřídil českou komoru pro správu komorních záležitostí, tedy i hornických, byl dán i základ pro pevné řízení dolů. První komorní rada Jan z Vartenberka se stal v roce 1527 zároveň i nejvyšším mincmistrem s rozsáhlou pravomocí.

      V listopadu 1527 žádal Ferdinand I. sněm, aby stavové společně s královskými rady uvažovali, jak by měly být řízeny doly, až dosud spravované nepořádně, a žádal, aby se s doly mohlo svobodně nakládat a majiteli pozemku aby byla nahrazena jen škoda vzniklá dolováním.

      Avšak stavové tento návrh neschválili. Král se však této myšlenky nevzdal a realizoval ji modifikovanou v narovnání z roku 1534 a v dalších opatřeních. Též na sněmovním jednání v roce 1528 ve sporu mezi Pražany a jinými městy a horníky o vybírání berní rozhodl král ve prospěch horníků, že nemuseli platit berně z dolování, ale jen z ostatního majetku v rámci povinností města. Ferdinand však měl stále na zřeteli povznesení českého hornictví, aby zlepšil svou finanční situaci. V červenci 1529 vydal reskript, jímž nařídil komoře, aby společně se stavy a duchovenstvem podle návrhu horního hejtmana Kryštofa Gendorfa a podle horních řádů obnovila některé doly, prozkoumala je a udělila na ně svobody, protože se dověděl od pověřeného objížděče dolů, že některé staré doly, jako například Jílové, Kašperské Hory, Stříbro a jiné, jsou mimo provoz. Nařídil, aby se razily nové štoly a získali noví těžaři i horníci.

      Doly v Jílovém, jejichž obnova probíhala, jak víme, po celé 15. století jen velmi pozvolna, procházely ještě počátkem 16. století obdobím stagnace. Potvrzuje to ostatně i suplika purkmistra, rady a starších nad havíři ze 4. července 1527, v níž se na mincmistra Jana z Vartenberka obracejí jako na nejvyššího úředníka o nápravu v Jílovém, "poněvadž se k žádnému jinému na místě krále... o to ani o jiné, utíkati nemáme a nemóžeme, nežli o všecko k Vaší Milosti". V suplice informovali mincmistra, že v Jílovém došlo v neděli 30. června 1527 k velikému srocení ("pokřiku") horníků i těžařů proto, že se jejich svízelná situace tak dlouho neřešila. Přestože se starší nadhavíři i městská rada s purkmistrem v čele všemožně snažili rozjitřené shromáždění uklidnit ujištěním, že nejvyšší mincmistr se stará v české komoře o nápravu, kladli nespokojenci požadavky. Poručili, aby se napsalo psaní mincmistrovi, jinak že půjdou hájit své zájmy do Prahy před komoru. Hrozili také, že pokud by požadavky nebyly splněny, museli by zanechat dolování a opustit doly a "králi pánu svému škodu a potom sobě a jiným, komu co dlužní své učiniti, poněvadž jejich (doly) nemohú pro svú velikú chudobu bez slušného základu udržeti". Zřejmě při rozháraných poměrech koncem Ludvíkovy vlády i při nedostatečné správě státních příjmů i hornictví, kdy se mincmistři střídali v krátkých intervalech a někdy byli i dva, nedostával jílovský hormistr dostatek peněz na proplácení odváděného zlata, ačkoliv "z dolů zlata vycházela a ještě pomalu vycházejí". To se zpětně pak odráželo v podnikání, neboť nebylo peněz na zaplacení horníkům a těžaři nemohli nakoupit potřebné nářadí. Situace musela být jistě krajně vážná, když došlo k tak jednotnému vystoupení všech zainteresovaných v horním podnikání.

      Bohužel o výsledku tohoto "pokřiku" jílovských horníků se z písemností nedovídáme. Je pravděpodobné, že komora uvolnila určitou sumu peněz na výkup zlata, a tím se situace trochu uklidnila. Ve snaze povznést dolování v Jílovém propůjčil Ferdinand I. v roce 1530 Pavlovi Gromstetterovi, jeho příbuzným a spolutěžařům haldy v okolí Jílového s tím, že získané zlato odevzdají do mincovny. Těžařstvo skutečně se 4 dělníky zpracovávalo haldy. V témže roce - a pravděpodobně již i v dřívějších letech - dolovalo v jílovských dolech těžařstvo, jehož podílníky byli Zdeněk Lev z Rožmitálu, Zdislav Berka z Dubé a na Zákupech, nejvyšší sudí Václav Trčka z Vitence, Jan Šváb z Chvatliny, Anděl Zikmund a Hořický. Těžaři skládali cupus po půl kopě českých grošů na své podíly, aby se mohly krýt náklady na odvodnění dolů. Zdeněk Lev z Rožmitálu si stěžoval Trčkovi a Švábovi v roce 1531, že ačkoliv složili tak velký podíl, užitek není žádný, a vinil Hořického, který spravoval propůjčené doly, a doporučil, aby řízením byl pověřen někdo jiný. Ze záznamů se však nedovídáme, v kterých místech se pracovalo.

      Zřejmě i těžařstvo Adama ze Šternberka, jehož členy byli pozdější nejvyšší mincmistr Albrecht z Gutenštejna, Hans Günther a Blumecker, pracovalo na Plymlu již před rokem 1530. V květnu 1530 bylo Adamovi ze Šternberka královským reskriptem povoleno, aby se jemu a spolutěžařům vyplácelo na 1 lot zlata z jílovských dolů o 1 kopu míšeňských grošů více, než se platí při výkupu ostatního zlata v Čechách. Toto zvýhodnění dostal patrně proto, že investoval větší sumy do důlního podnikání. V červnu 1530 rozšířil Ferdinand tuto svobodu na dobu šesti let na všechny těžaře, kteří budou dolovat v Jílovém, patrně proto, aby podnítil zájem o jílovské doly. Zdá se však, že zvýšení ceny zlata těžařům nestačilo, protože v roce 1531 žádá hofmistr, městská rada, domácí i zahraniční těžaři z Jílového znovu nejvyššího mincmistra, aby se proplácení za jílovské zlato zvýšilo, neboť roste i cena potravin a ostatních potřeb. Ferdinand skutečně povolil na 4 roky, ale jen Hansovi Güntherovi a spolutěžařům, kteří dolovali na Plymlu, zvýšení ceny za odevzdané zlato ze 2 kop českých grošů za lot na 3 a půl kopy při prodeji zlata do komory nebo do mincovny. Avšak ani toto zvýšení neřešilo situaci zásadně, již v roce 1534 se znovu jednalo o zvýšení ceny zlata. Zdá se, že vytrvalé úsilí krále, komory a nejvyššího mincmistra Albrechta z Gutenštejna přece jen podnítilo zájem o jílovské doly. V roce 1533 nabízel dokonce své služby pro jílovské doly i stavitel vodních strojů Dominicus z Bologne. Také stavba nového mlýna na rozemílání křemenné rudy a nové stoupy na drcení rudy i vybudování žentouru na odvodnění dolů v roce 1535 bylo předpokladem pro další rozvoj jílovského dolování. A skutečně dolování ožilo. Byl propůjčen důl V Egyptě. Znovu byla otevřena Knížecí štola ve Studeném směrem k dolu Kuřátko na Šlojířské žíle.

      Knížecí štola odvodňovala důlní práce na horních i dolních mírách dolu Kuřátko v délce 560 m Šlojířského pásma. Pracoval zde František Plott se spolutěžaři a zároveň i na druhé horní a dolní míře Kuřátka. Kromě toho na štole ve Studeném na dole sv. Michal pracovalo těžařstvo Bartoloměje Dlaska z Prahy a Tomáše Ševčíka na dole sv. Mikuláš.

      V dole Plyml u Sázavy doloval se ziskem vévoda Arnošt, pasovský biskup, a Arnošt Hybner od Pěti korun v Praze vlastnil 2 důlní podíly na dole sv. Anna a 3 podíly na dole Lipí. Opis z jílovské knihy propůjček, zachovaný v písemnostech české dvorské komory zachoval i jména mnoha dalších Pražanů, kteří nakládali na hory v Jílovém - Adama z Prahy, Ambrože Horlmana, Jana Peška a dalších. Byly zahájeny též práce na Radlíku. Těžaři Vondra Božek a Jan Holub rýžovali ve starých rýžištích u Pikovic a Kašpar Gabriel zmáhal štolu proti Pikovicím. Dále se pracovalo v dole Bohatý Kvirt, Divoký muž a sv. Mikuláš na Šibeničním vrchu a 2 propůjčky byly uděleny nad královským mlýnem a nad starým mlýnem, změněným na pilu.

      Dolování se znovu rozbíhalo. Koncem roku 1535 se v Jílovém pracovalo ve 43 dolech, z nichž byly skládány účty.

      Zajistit plynulý chod tolika dolů, jejich řádnou správu, pravidelnou kontrolu, účtování, zpracování rudy a výkup vytěženého zlata vyžadovalo dokonalý správní systém i přesné právní normy, které by upravovaly jak majetkoprávní, provozní, správní i soudní vztahy, tak i postih jejich nedodržování. V jílovském revíru byly sice zřejmě již v době Karla IV., kdy bylo jílovské dolování v plném rozkvětu, upraveny poměry horním řádem, avšak po dlouhé období, kdy se jen tu a tam dály pokusy o obnovení dolování a kdy nastaly i změny v ekonomice, bylo třeba nových právních norem, které by odpovídaly novým podmínkám i potřebám doby. Proto česká komora spolu s nejvyšším mincmistrem Albrechtem z Gutenštejna vypracovala nový horní řád, "jímž měl být zlepšen dosud zde platný horní řád" podle vzoru jáchymovského řádu, a předložila jej králi. Po schválení Ferdinandem I. byl řád 10. ledna 1536 vydán tiskem. Zásadní změnu proti dřívějším pořádkům přinesl především v oblasti soudnictví. Novým řádem byla soudní horní agenda oddělena od městského soudu, kam do té doby příslušela. V článku 95 se říkalo: "nařizujeme a stanovíme, aby všechny horní záležitosti, které se seběhnou od nynějška, přišly nejprve našemu hormistrovi, a kde sám nemůže rozhodnouti, má se přičiniti s nejvyšším mincmistrem, aby strany podporoval v dohodě, neb aby při oboustranné jejich vůli spořádal je s naším vědomím právním výnosem". Pokud by si však některá strana přála, aby věc byla vyřízena řádným soudem, měla být odevzdána "hornímu soudu, purkmistru a konšelům svobodného města Jílového", kteří měli stranám určit stání a rozhodnout vše podle horního práva. Odvolání bylo možné podle horního řádu a též ke králi.

      V horních záležitostech rozhodoval hormistr v Jílovém zvaný odedávna hofmistr, který také uděloval podle starých zvyklostí tresty. Byl nejvyšším úředníkem v revíru. Uděloval propůjčky na šurfy, štoly, doly a všechno "což jemu k propůjčování náleží", společně s horními přísežnými zasazoval mezníky, dohlížel na práci, povoloval lhůty, propůjčoval haldy, nejméně jednou týdně prohlížel doly a každý týden se účastnil ve stanovený den jednání o udělování propůjček a jejich zapisování. Jmenoval horní úředníky a dbal na dodržování horního řádu. Přímými spolupracovníky hofmistra byli horní přísežní, kteří spolu s hofmistrem dohlíželi na doly a dbali, "aby se v žádném dole nepracovalo neužitečně". Proto nejméně jednou za čtrnáct dní byli povinni prohlédnout každý důl a zjištěné závady nahlásit hofmistrovi. Kromě toho povolovali úkolovou mzdu a dohlíželi, aby nebyli zkráceni ani horníci ani těžaři. Každý týden se účastnili při zapisování do horních knih. Podle jáchymovského horního řádu bylo i pro jílovské doly určeno 8 horních přísežných. Počet byl převzat mechanicky z jáchymovského horního řádu. V Jílovém nikdy tolik přísežných nebylo.

      Dalšími úředníky byli horní písař, kontrolní písař, rozdíleč peněz a dva dozorci ve mlýnech. Ale tyto funkce nebyly v Jílovém nikdy obsazeny. Většinu povinností vykonával hofmistr a písař, jen v některých údobích, kdy se více dolovalo, byl ustanoven i kontrolní písař a přísežní. O dalších úřednících, rozdělovači, desátníkovi a lezci nejsou v pramenech zmínky.

      Nový horní řád upravoval též provozně právní záležitosti. Nařizoval proti starým zvyklostem, že se má ve starých dolech pracovat jen na nejhlubším místě. Což bylo jistě z hlediska zájmu komory správné, protože v hloubce se očekával největší zisk, ale v Jílovém, kde většina starých prací byla zatopena vodou a ložisko bylo v minulosti již značně těžené a doly různě propojené, se v praxi toto nařízení nedalo realizovat. Každý týden se braly z jednotlivých dolů vzorky rudy, a nalezlo-li se viditelné zlato, oznamoval se nález hofmistrovi. Řád ustanovoval přesně všechny náležitosti při otevírání a uzavírání dolů a štol, při provozu ve stoupách, mlýnech a pražírnách, dával pokyny pro vedení účtů a vyúčtování. Podle horního řádu bylo dovoleno zpracovávat a upravovat rudu jen v Jílovém. Byl postaven mlýn na žilovinu a stoupa s několika tlouky; kromě toho byly v Jílovém ještě další mlýny a stoupy. Také tavení se mělo provádět v Jílovém nebo nejbližším okolí. Každý pátek, pokud to bylo možné, se prováděla amalgamace šlichu a amalgam byl pak pražen a žíhán a přesně zvážen.

      Řád upravoval též pracovně právní poměry horníků a všech ostatních zaměstnanců v dolech a ostatních provozech. Pracovalo se ve třech osmihodinových směnách. Začátek pracovní doby se oznamoval vyzváněním hodinu před zahájením směny, tj. ve čtyři, ve dvanáct a v osm hodin. Horníci pracovali za předem dohodnutou mzdu. Kdo opustil práci, nesměl být nikde přijat bez svolení předchozího zaměstnavatele a horní úřad ho musel potrestat. Utrpěl-li horník při práci úraz, jestliže důl nevynášel a udržoval-li se jen z příspěvků těžařů, dostával mzdu a příspěvek jen čtyři týdny.

      Nový horní řád skutečně podnítil zájem těžařů. V roce 1536 se pokračovalo dále v práci ve 43 dolech a přibylo ještě dalších 16 propůjček, a to ve staré šachtě ve farářově zahradě, proti mincovně, v Geblischově (Jeklicově) zahradě pod sv. Křížem, ve štolách Demuth a Štědrá, v dole Zjevení kříže. Byly naraženy také nové žíly, a to pod farním kostelem, žíla u Luk, žíla Gensen atd. Pracovalo se i na rýžovišti nad Kocourem a na nové žíle za vodou na kopci zvaném Zlatý kůň.

      Cílevědomé úsilí komory, nejvyššího mincmistra a i krále Ferdinanda oživit znovu dolování v Čechách se promítlo i v Jílovém. Byli sem povoláni z Augsburgu odborníci Hand Kuklinger a hutník Andres Schulz koncem roku 1535, aby zavedli v Jílovém lepší způsob třídění rudy a tavení s příslibem 200 zlatých ročně z královské pokladny po dokončení prací. V lednu 1536 byla stavba nové třídírny zhruba hotova, i když teprve v únoru dostali po urgenci od komory povolení zřídit zařízení na třídění rudy a tavbu v Jílovém a jiných zlatých dolech v Čechách. V prvé polovině roku 1536 již zařízení pracovalo, ale zaplaceno nedostali. Proto Kuklinger žádal o privilegium, aby mohl v Jílovém dolovat v jednom dole na vlastní náklady a aby 4 roky nemusel platit poplatky a mohl si volně prodávat zpracovanou rudu. Povolení pravděpodobně dostal, neboť pracoval na Kocouru. Aby dostal zaplaceno za odvedenou práci, obrátil se Schulz v roce 1547 přímo na krále. Na králův dotaz odpověděl arcikníže Ferdinand, že se Schulzovo zařízení neosvědčilo a nepřináší užitek. Ani pozdější Schulzova žádost z roku 1549, v níž se domáhá zaplacení 2.500 zlatých, protože již 13 let pracuje jeho zařízení a v současné době (1549) se nalezly pěkné kusy rudy, které zkoušel a které mají vysoký obsah zlata, nebyla vyřízena.

      Snahy krále, komory a mincmistra o zvýšení příjmů z jílovského dolování se však rozcházely s denní praxí. Například pan Adam ze Šternberka si svévolně jako gruntovní pán ponechával desátek z dědičného podílu, ač na to neměl právo. Proto si administrátor pasovského kláštera, který doloval v Jílovém na dole Tichý, stěžoval v roce 1538 komoře a žádal obnovení svých podílů. Kromě toho si jak Pasovští, tak i ostatní těžaři stěžovali na plat za vykupované zlato a žádali zvýšení o 6 bílých grošů za lot. Úředníci komory, kteří stížnost vyšetřovali, se přimlouvali za tento požadavek, jinak se prý zlato bude vyvážet ze země. Tak si například počínal biskup z Pasova; vytěžil zlata z jílovských dolů za několik tisíc, ponechal si je pro svou potřebu a neodevzdal ho do královského výkupu rud. Pasovští také nedodržovali horní řád, nepracovali do hloubky, jak řád stanovil a nedovolovali těžit jiným těžařům, takže se doly zatápěly a vznikaly škody.

      Avšak k nepořádku a nejistotě přispívala nedůslednou finanční politikou i sama komora. Stále znovu se ozývaly stížnosti na nízkou cenu zlata a na nedostatek peněz na výkup rud. Tak jílovský hofmistr Kališ psal komoře v roce 1542, že v Jílovém není peněz na skupování zlata ani na platy úředníkům. Za starodávna "vždy peníze na horách ležaly a čekaly na zlato a ne zlato na peníze", a jakmile se zlato odvážilo, hned se každému zaplatilo. Nyní však "všecky věci k horám náležité jako luoj, železo i potrava mnohem dražší jsou nežli před minulými lety" a komora a mincovna dávají za zlato málo. To odrazuje těžaře a "kdekoliv je málo nákladníkov, tu nic jiného než zkažení a zahynutí hor přichází". Proto hofmistr navrhoval, aby byla dolům dána svoboda, aby těžaři nemuseli platit desátek, aby se zvýšila cena za 1 lot zlata na 7 zlatých rýnských, aby bylo dáno do Jílového 100 kop grošů na výkup zlata a na platy, z nichž by se každý týden vyplácelo za odevzdané zlato, a každé čtvrtletí se peníze řádně vyúčtovávaly. Potřebné peníze by se opatřily tak, že každého čtvrt roku by se odevzdávalo zlato do mincovny a hned by se za ně dostaly peníze. Tím by se situace zlepšila a i králi by plynul užitek. Komora se návrhem i stížností zabývala a v srpnu 1543 vyslala Leopolda Puchspanna a Hanse Gunthera, aby prohlédli jílovské doly, mlýny a stoupy. Ve dnech 29. a 30. srpna 1543 svůj úkol splnili a poslali zprávu, v níž popisovali, že v dolech je málo těžařů i horníků, že žíly jsou rozkutány a doly v hloubce zavaleny, žíly jsou úzké a nejsou bohaté. Některé se těžko vyrubávají, protože je tvrdá skála a při použití ohně jsou velké ztráty, proto byly žíly opuštěny a pracuje se málo. Dále psali, že mlýn a stoupa mají málo vody, takže nemohou pracovat a jsou špatně vybavené. Doporučili, aby se na 3-4 roky zvýšila cena za vykupované zlato o 1/2 zlatého nebo 12 bílých grošů za lot, aby těžaři neztratili zájem přispívat na doly. Avšak bude-li se málo těžit, investice na zlepšení stavu dolů by nebyly vhodné.

      K nápravě zřejmě nedošlo, neboť příštího roku 1544 hofmistr přednesl v městské radě jílovské stížnost na podobné nedostatky, které už byly oznámeny komoře i mincmistrovi, ale se v té věci nic nedělá. V dolech není kaňkoví (ruda) a ve mlýně jsou nepořádky, stejně tak při propírání i při pálení zlatonosné rudy. Hofmistr se domnívá, že nestane-li se náprava, "že by skze to hory k opuštěnie a zahynutie přišly". Hofmistr ani rada že nestačí na to, aby se zjednala náprava, avšak komora ani nejvyšší mincmistr se o zlepšení nepostarali. Stálým nedostatkem bylo, že hofmistr neměl dostatek hotových peněz na výkup zlata ani na jiné výdaje spojené s dolováním (za dříví, "dělníkům za dílo"). Když hofmistr neměl peníze, obraceli se dlužníci na obec. V květnu 1545 purkmistr a rada opět žádali komoru o zaplacení za odevzdané zlato a příděl peněz pro hofmistra "na zlata skupování, aby na horách při úřadu horním jako to prve od starodávna bývalo ležaly. Jestli kdo jaké zlato udělá, že nemóž doma za něj peníze míti a s ním do Prahy že musí jíti, nebezpečenstvie na cestě, doma meškáme a úhradu v Praze na to nemálo činiti". Ale ani toto důrazné upozornění nepřimělo komoru k zákroku. Stížnosti a žádosti rady se znovu opakují v červnu a opět dvakrát v srpnu. V posledním dopise naléhavě žádají o řešení situace, neboť jinak dlužníci hodlají pohnat hofmistra k soudu. Jakým způsobem komora situaci vyřešila, se bohužel z dochovaných pramenů nedovídáme.

      Nedostatek prestiže hofmistra a horního úřadu působil negativně i v jiných směrech a vyvolával svévolné počínání některých silnějších těžařů, zejména z řad šlechty. Tak například pan Adam ze Šternberka si 27. června 1548 pozval k sobě do hospody k Čárovi zástupce horního úřadu a oznámil jim, že má udělenu svobodu od krále Vladislava, aby mohl udělovat sám propůjčky, a proto aby se hofmistr neopovážil propůjčovat doly na jeho pozemcích. Na Plymlu prý získal za 30 kop zlata, které neodevzdal do výkupu, a ukázal 2 zlaté plechy, má prý na ponechání zlata svobodu. Městská rada žádala komoru, aby zakročila u Šternberka a "rozmluvila mu to", protože by pan Hořický, který drží Hrádek, "chtěl totéž i k zboží Liberskému, k Radlíku a pan Kolman z rejže Psárské a panna Všeradická z dolu Žižky a taky jiní, a tak by Jeho Milosti královské doly nesluly, ale panské, čehož my dále vykládati nechceme".

      Teprve když byl roku 1547 jmenován místodržitelem v Čechách arcikníže Ferdinand, který se velmi zajímal o hornictví, nastal postupně obrat k lepšímu i v Jílovém. Koncem čtyřicátých let se pracovalo hlavně na Radlíku. Synové Jana v Valdštejna razili Radlickou štolu a po nich nové těžařstvo z Prahy štolu dokončilo v roce 1556. Byla vedena v hloubce 48 m, avšak přesto nestačila vodu odčerpat. 700 metrů dlouhá štola odvodňovala též důl Hložek. Na sever ležící důl Šišléř však asi nebyl na tento systém napojen.

      Aby zvýšil zájem o dolování, vydal král v září 1550 reskript, jímž byla těžařům zvýšena cena za dolové zlato na 6 tolarů za lot na dobu 7 let, prané a rýžované zlato zůstalo při staré ceně. Začátkem roku měli těžaři na některých místech sice bohaté nálomy, ale zase nepracovala stoupa, protože ji zaplavila voda. Zdá se, že voda způsobila škody i na mlýně a prádlu, neboť ještě v lednu 1553 žádá purkmistr a rada komoru, aby dala tato zařízení opravit.

      V polovině 50. let se zajímal o dolování v Jílovém osobně i arcikníže Ferdinand. Hodlal se účastnit jako spolutěžař dolování na Radlíku. Proto nařídil zevrubný průzkum a vyžádal si zprávy o stavu jílovských dolů od odborníků, purkmistra a rady i od hofmistra a horního úřadu. Nejprve vyslal nejvyšší mincmistr Petr Hlavsa z Liboslavě horního přísežného a důlního měřiče z Příbrami Hanse Möcka proměřit nejhlubší štolu na Radlíku, kterou razil hejtman Nového Města pražského Albrecht Kaplíř.

      Zpráva hofmistra a horního úřadu v Jílovém z roku 1555 doporučuje hnát na Radlíku hlubokou dědičnou štolu, aby se odvodnily doly i "přívaly a pršky" na jaře a na podzim. Práce se vyplatí, protože staří říkají, že je tam "kaňkoví tlusté a pěkné, i když okolní hornina je tuhá". Doly Šlojíř a Křik hodnotili jako hlavní, v nichž se hodně pracovalo a o nichž "vědomost nemáme, jestli v nich co ještě čili nic". Ale od starých že bylo slýcháno, že "z Šlojíře veliká zboží a znamenitá zlata vyšla a těch časov všemu tomu království českému dobře posloužila a prospěla". Další doly Beránek, Kocoury, Netopýře, Pokřik, Kvirt Bohatý, Přední a Zadní, Holoubek, Žalář, Bratří, svatý Václav, Starý Žampach a Petr byly navzájem propojeny prorážkami a odvodněny z Beránka štolou, která je velmi zpustlá a zanesená. Kdyby se štola správně hnala, "mnoho dobrého těm všem horám by se stalo a zlata znamenitá by v nich sekali". Doly Petr, Starý Žampach a sv. Václav že byly zpustošeny za husitských válek. V Jílovém že je však ještě mnoho dalších dolů, cechů a štol, na něž se lidé pamatují i nepamatují, "a některé z nich za naší paměti též se opustily", protože "založení (příspěvek) a pomoci na horách žádné neměly, protože hory Jílovské bez založení nikterakž býti nemohou".

      Na základě obou zpráv doporučil nejvyšší hormistr Kryštof Gendorf (Jandorf) dvorské komoře, aby se razila nová hluboká dědičná štola na Radlíku. Doporučil, aby se štola razila po žíle Šišléřské a Radlické až do hloubky 60 láter, protože na Radlíku je jen povrchová voda. Přestože někteří odborníci radili, aby se štola razila ze světlíků, nedoporučoval to, protože by tam tekla povrchová voda. Navrhl také nový větrací systém. Vzduch by se vedl rourami i ve vodě, vháněl by se lutnami (z prken) nebo strojním dmycháním. Použil by se k tomu stroj poháněný vodou z rybníka. Doprava rudy se měla provádět buď štolou v huntech, nebo šachtou. Upozornil, že ražení štoly bude nákladné, ale že se to vyplatí. Odhadoval náklady na celé dílo na 19.350 tolarů. Z toho pokrývaly příspěvky tehdejších těžařů jen 4.000 tolarů. Aby se podnítil zájem a chuť těžařů, doporučil udělit jim trvalé svobody a povolit 3-4 dukáty z hřivny získaného zlata.

      Tento návrh byl předložen arciknížeti Ferdinandovi, který s ním 13. listopadu seznámil krále. Oficiálně byl návrh ve Vídni projednán až v srpnu 1556 s přihlédnutím k připomínkám dvorské komory, jež uváděla, že v jílovských dolech se již přes 100 let plně nepracuje, staré doly že mají málo nadějné vyhlídky na zisk a že by bylo vhodnější otevřít nové. Nesouhlasila též s udělením "věčných" svobod a příspěvkem 3-4 dukátů z hřivny pro těžaře. Komora navrhovala, aby měl 1/4 král, 1/4 bavorský kníže Arnošt a Fuggerové a zbytek aby byl rozdělen mezi těžaře - vysoké úředníky, a to nejvyššího purkrabího, nejvyššího kancléře, nejvyššího zemského písaře a Griespeka. Pokud by měl zájem ještě někdo jiný, měla se mu dát možnost účastnit se na financování a dolování. Král byl ochoten podílet se na podnikání až 1/2 za předpokladu, že arcikníže bude sám dolovat a vyvine patřičnou energii, aby se sehnaly vhodné osoby jako těžaři.

      Avšak ještě dříve než došlo toto rozhodnutí, zahájil arcikníže koncem roku 1555 (nejpozději v lednu 1556) zmáhání stařin. Král schválil rozhodnutí arciknížete a žádal 1/4 podílů pro sebe a dále 3 podíly na nové dědičné štole na Radlíku a udělil těžařům svobodu odvádět jen 2 zlaté z hřivny s tím, že zbývající peníze budou použity ve prospěch dolů.

      Císařské kapitálově silné těžařstvo bylo vytvořeno v letech 1557-1559. Členy byli císař Ferdinand s 24 podíly, jeho syn Maxmilián II. měl 12 podílů, arcikníže Ferdinand rovněž 12, arcivévoda Karel 8; královská rodina vlastnila tedy celkem 56 podílů ze 128. Ostatních 72 podílů bylo rozděleno mezi 31 podílníků: nejvyšší kancléř Království českého Jáchym z Jindřichova Hradce vlastnil 8 podílů. Po čtyřech měli: Vilém z Rožmberka a na Krumlově, Adam ze Šternberka a na Zelené Hoře, hrabě Jáchym Šlik, bratři Hanuš a Jiřík z Jesenice, majitel pozemků. 2 podíly měl: kostel se školou, Jan mladší z Lobkovic na Horšově Týně, císařský rada a nejvyšší purkrabí v Praze, Jan mladší z Valdštejna na Hrádku, císařský rada a nejvyšší zemský soudce v Království českém, hrabě Mořic Šlik, Jan Leskovský z Leskovce na Církvici, Jan František hrabě a svobodný pán z Thurnu a na Kreutzu, rada a komoří arciknížete Ferdinanda, Julius hrabě na Hrádku, Kladsku a Maylandtu, císařský rada a nejvyšší maršál arciknížete Ferdinanda, Ladislav Popel z Lobkovic, císařský rada a český dvorní maršál a prezident nad apelací, Linhart z Harrachu, svobodný pán na Perně, císařský tajný rada, Melichar z Hoburgu a na Trautmannsdorfu, dvorní komorní rada, Erasmus z Cory na Wachsenbergu, dvorní komorní rada Oldřich Dubanský z Duban na Libosicích a Piškovicích, bývalý královský podkomoří v Čechách a hejtman pražského hradu, Florián Griesbek, Ondřej Teuffel na Enzersdorfu, nejvyšší štolba krále Ferdinanda, S. Carlovicz, Kamil z Donína, purkrabí, Josef z Hohenwertu na Gerlochsteinu, komoří, Martin Maninger, knížecí kuchař. Jeden podíl vlastnili: Jan Jablonský z Jablan, Jindřich ze Steinbachu, knížecí přední kraječ, Kryštof Erenberger z Egenbergu, dědičný komoří v Rakousích, knížecí komorník, Mstidruh z Klumu, knížecí číšník Rudolf Püllert, Petr Hladost a Adam Budovec z Budova na Janovicích.

      Těžařstvo pracovalo na dole Radlík, který vyzmáhali až do hloubky 146 metrů, ale nedostihli dna. Podle Štěpána Beníka bylo dno snad o 10 later (cca 20 metrů) hlubší. Zároveň pracovalo těžařstvo i na štole, kde byla instalována čerpadla.

      Zpočátku nebylo dolování pro těžařstvo příliš výhodné, neboť investice značně převyšovaly výtěžek. Tak například ve 2. čtvrtletí 1560 se platil příspěvek (cupus) na 1 podíl 15 tolarů. V roce 1565 povolil Maxmilián dokonce pomoc 300 tolarů pro ražení hluboké štoly. Teprve když byla voda vyčerpána a opadla, rubali ve stařinách žilovinu a vytahovali také již narubanou rudu, kterou v Radlíku zanechal pan Jiřík Samuel z Hrádku před zatopením v roce 1496. Od roku 1562 se zisk vykazoval. Podle Beníkovy zprávy vyplácelo se na 1 podíl po 3-4 dukátech čtvrtletně, a to až do roku 1566. Bylo nalezeno několik pěkných "hanštánů" přímo na Radlíku a v roce 1560 "hanštány" s bílým zlatem, které byly zařazeny do arcivévodovy sbírky na zámku Ambras v Tyrolsku a za něž bylo těžařům vyplaceno 72 tolarů. V téže době zpracovával haldy v Jílovém norimberčan Sebastián Gross. Zároveň se pokoušel vybudovat i zařízení potřebná pro horní podnikání. V srpnu 1555 udělil mu král Ferdinand svobodu na stavbu nové stoupy a tavírny v Jílovém.

      Sebastián Gross pracoval také pro pasovského biskupa Arnošta, řídil jeho důlní podnik na Plymlu. Těžaři zde postavili dokonce vodotěžný stroj na odvodnění, ale neměli dostatek vody na jeho pohon. Proto v roce 1565 hloubili příkop pro vodní kolo z potoka, který přiváděl vodu do královské stoupy. Povolení ovšem dostali s podmínkou, že bude-li nedostatek vody, bude voda přednostně pro královskou stoupu a teprve v noci, když stoupa nepracuje, mohou vodu používat.

      Vedle velkého panovnického a pasovského těžařstva pracoval na Radlíku a Hložku koncem padesátých a v šedesátých letech na 2. a 3. horní míře Tomáš Jaroš (Jariš, Jaruš), pražský puškař a význačný český zvonař, se spolutěžaři. Kromě toho razil Jaroš štolu též na Kocouru, na níž dostal v roce 1564 od císaře výpomoc 200 tolarů. Také na 3., 4. a 5. míře Radlíku pracovalo od roku 1558 toto těžařstvo s velkými náklady, šli do hloubky a měli dobré nálomy a práce byla nadějná. Zřídili dva vodotěžné stroje na odčerpávání vody a vytahování hlušiny, pracovalo u nich 12 koní. V roce 1565 jim komora povolila dokonce pomoc 300 tolarů na ražení štoly, neboť sami investovali již 1.000 tolarů. Byly zde také pěkné výtěžky. Například v roce 1566 si stěžují, že je v nepořádku tavírna a že nemohou tavit rudu a šlich v hodnotě 1.000 tolarů, a když nemohou tavit a dostat peníze za zlato, nemohou vyplácet rudy a platit dluhy, což vyvolává nepořádek. Zároveň vznášeli stížnost i na taviče Jobsta Perngauera, který jim odčítal za tavení a vykazoval ztráty až 1 1/2 lotu, takže v poslední době byli poškozeni o 387 zlatých a žádali, aby byl přidělen nový tavič z Kutné Hory. Stížnosti na špatné tavení se objevovaly již od roku 1562. Také stoupy a mlýny nebyly začátkem sedmdesátých let v náležitém pořádku a nestačily potřebám těžby. Tím spíše, že mlýn a stoupa byly v roce 1563 poškozeny povodní. Proto komora nařídila v lednu 1563 mlynáři Johanovi z Jílového, aby prohlédl mlýn a stoupu. Ale teprve v roce 1565 bylo povoleno 200 tolarů na opravu stoupy v Jílovém. Komora vydala v květnu starším nad mlynáři v Praze rozkaz, aby se provedl odhad škod na mlýně v Jílovém, který byl poškozen povodní. Bylo dohodnuto, že pražský mlynář Martin Líva bude provádět údržbu a opravy na "jezu, kolech, hřídelích, puchvercích, skříních, též i při mlýnech zlato melúcích, při palečných" a zjedná potřebné dělníky.

      Práce v jílovských dolech se slibně rozbíhala, ale očekávaný rozmach dolování nenastal. V roce 1566 obnovili však Turci válku a odjel do Uher i arcivévoda Ferdinand se svým dvorem a družinou a také z Radlíku byli odvedeni všichni koně. K tomu ještě císařská rodina zastavila nakládání na jílovské hory a tím byla podstatně oslabena činnost těžařstva, které nemělo ani dostatek kapitálu, ani dost možností, aby udrželo tak nákladný podnik. Situaci zhoršovala ještě skutečnost, že štola nebyla dohnána až k dolu Radlík, a tak se důl začal pomalu zatápět. I požár, který zničil v květnu 1567 město, nepříznivou situaci ještě ztížil. I když se těžaři snažili udržet provoz za každou cenu a peníze si opatřovali všemožně, například v roce 1567 nabízeli k odprodeji Kutnohorským řetězy, aby získali prostředky na pokračování v práci, nestačili stoupání vody zastavit. V dubnu 1567 žádali těžaři z Radlíku císaře, aby jim povolil dalších 12 koní na provoz vodotěžného stroje, avšak bez úspěchu.

      Potíže se zmáháním vody a nedostatek kapitálu provázely trvale dolování v Jílovém. V sedmdesátých letech k těmto základním negativním faktorům přispívaly i správní nepořádky. Od roku 1566 byl v Jílovém hofmistrem Konrád Beier (Peier) z Annabergu, který zajišťoval správu jílovských dolů. Byla to činnost velmi rozsáhlá a rozmanitá, vyžadující nejen odborné znalosti, organizátorské schopnosti, ale i mimořádnou osobní pracovistost, bystrost a postřeh. Nový hofmistr byl liknavý v práci a navíc hendikepován neznalostí češtiny a zřejmě i rodinnými poměry, staral se o 12 dětí. Na jeho práci se brzy objevily stížnosti. Městská rada si stěžovala již v roce 1567. Nepořádky shrnuje lapidárně dopis městské rady komoře z 24. března 1572. Hofmistr nevykupuje zlato a posílá i chudé těžaře s malým množstvím zlata do Prahy, vybírá za zápisy do horních knih, dřív se neplatilo, nevede se řádné účetnictví, starý hofmistr zapisoval do účetních register v přítomnosti těžařů každou sobotu a do hlavních register zapisoval horní písař, nyní zapisuje sám a nepořádně a městská rada neví, zda podává správně vyúčtování komoře; také zápisy do horních knih se nedělají řádně, i stoupy a mlýny nechal zpustnout, ztratily se plechy, byly ukradeny železné součástky, vytloukají se prkna z mlýnů, a ačkoliv dostal na opravu z komory 50 kop grošů, nic se neopravilo. Dříve býval v Jílovém hofmistr, 1 horní přísežný, 2 vrchní štajgři, písař a zvoník, kteří se starali o doly, a vše bylo v pořádku. Hofmistrovi byla vyplácena mzda 24 grošů, nynější si vyplácí 1 kopu a 7 grošů. Také za propůjčky se platil 1 groš natrvalo, nyní se vybírá za každé obnovování, za což by koupil chudý horník lůj a železa a mohl by pracovat. Uváděli, že všechny tyto nepořádky značně poškozují dolování a berou chuť dobrým těžařům. Situaci ještě zhoršuje skutečnost, že hofmistr neumí česky. Když komora sama zjistila, že hofmistr má chybně vedené i účty odevzávané komoře a stěžovali si i starší nadhavíři, knapšaft a těžaři, že se zvyšují poplatky za dovoz a úpravu rudy i cena loje, vyslala v březnu 1574 kutnohorského hofmistra Ludvíka Karla z Řásné, aby věc přešetřil. Kutnohorský hofmistr zjistil, že všechny stížnosti byly oprávněné. Potvrdil, že stoupa a mlýn jsou rozbity. Velcí těžaři si zřídili vlastní a drobní těžaři nemají kde mlít. Železo, nářadí a čepy ze železa rozprodaly hofmistrovy děti. Žena a dcera hofmistra si otevřely výčep, ale neodvádějí příslušné poplatky z prodaného vína a piva a používají dříví pro doly na otop a vaření piva. Také při odvozu rudy jsou nepořádky, neplatí se povozníkům a není připravena ruda na odvoz. V dolech je též nedostatek loje na svícení, protože šichtmistři a hofmistr jej nekoupili včas do zásoby. Lůj není též proto, že se zaň neplatí včas. Dříve měl hofmistr lůj v zásobě. V městě není týdenní trh a nic se do města nevozí, také chléb je drahý, dříví je málo a je daleko. Jak hofmistr, tak písař neumějí česky. Hofmistra všichni nenávidí a není si jist životem, proto Ludvík Karel z Řásné navrhuje, aby byl propuštěn a jako hofmistra doporučuje Georga Körnera z Horní Blatné, ale ten rovněž neumí česky, nebo Sigmunda z Knína, který umí obě řeči a zná poměry. Svou zprávu uzavřel konstatováním, že je třeba dolům pomoci, že by se měly otevírat nové žíly a získat noví těžaři.

      Hofmistr Beier se hájil, že horní knihy se vedou již 23 let německy a že na třiceti dolech pracují němečtí těžaři a že platí jáchymovský horní řád. Přesto však obvinění proti sobě vznesená nevyvrátil. V červnu 1576 vyslala komora Lazara Erckera, aby vše prošetřil a orientoval se zejména na hospodaření. Potvrdil všechna obvinění a dodal, že hofmistr ani jednou za čtvrtletí nefáral, takže neviděl, jak se pracuje. Nevěděl, jak jsou dělníci placeni a za jakých podmínek pracují, nevedly se správně účty, například těžaři ze štoly Zlatá studně neměli vůbec týdenní cedule, někteří zahraniční těžaři neplatili cupusy, například na dole Římská říše a Eliášově štole neodváděli rudy, odváželi si hanštány, a dokonce ani nepředkládali čtvrtletní účty. Obvinil hofmistra, že věděl, že horní písař Hans Vogel prodával důlní podíly, které neměl, a je proto ve vězení. Při kontrole těžařských účtů zjistil, že na některých dolech byly zisky. Tak například z dolu Michal byl zisk 228 kop 49 grošů 1 denár, ale že těžaři si zisky rozdělili a na provoz nechali jen 1 zlatý 21 grošů. Všechny tyto nepořádky umožňovala hofmistrova nedbalost. Proto Ercker navrhl, aby byl hofmistr vyměněn. Za hofmistra doporučil Jakoba Salamona z Českých Budějovic (ten byl komorou koncem roku skutečně jmenován hofmistrem) a za písaře navrhl Petra Kolstvunka.

      V sedmdesátých letech se pokračovalo v dolování na Radlíku, kde byl v roce 1572 výtěžek 5 zlatých na podíl. Dolovali zde hlavně pražští měšťané. Byl zde instalován vodotěžný stroj na vytahování vody a vystaven velký cechovní dům. V hloubce 50 láter (cca 100 metrů) razili štolu k dolu Zlatý kůň. Pracovalo se i na Hložku, kde byla nalezena dosti bohatá ruda v hloubce asi 20 metrů, a prodlužována severně stará štola. Ale v roce 1579 byl Hložek již ve špatném stavu a štola zavalena. V roce 1574 dostal Hans Walz a Eliáš Wallher povolení postavit v Jílovém ve staré stoupě nový stroj na propírání rudy. O rok později byly zahájeny opět práce na hluboké Šlojířské štole. V březnu téhož roku žádala o podporu na zmáhání šachty bez přesného určení Barbara Herklotzová, protože tam byla nadějná žíla. V polovině roku 1576 si stavěli vlastní stoupu těžaři z dolů Jan a Měsíc.

      V roce 1575 koupil Jakub Jäger podíly Leonharta von Rhein a pražského měšťana Jiřího Schlüsselberga v jílových dolech pro hraběte Bedřicha z Öttingen-Wallersteinu, které po jeho smrti zdědil syn Vilém.

      Hrabě Öttingen koupil důlní podíly za 4.000 tolarů. Ocenil je jílovský hofmistr a přísežný Eliáš Förster a Kryštof Gabiš, hormistr v Příbrami. Šlo o některé horní míry dolu Radlík a Hložek, dále o Radlickou štolu a s ní i žentour, čepový stroj a velký cechovní dům. Byla zde dobrá ruda a "hanštány" s ryzím zlatem se prodaly za 150 tolarů. Radlická žíla byla mohutná s dobrými nálomy. Také na 2. a 3. horní míře Radlíku byla bohatá ruda a zisk za jedno čtvrtletí činit 15 zlatých. Bohaté nálezy čistého zlata byly i v dole Měsíc. Též na Mladém Žampachu se nalezlo ryzí zlato. V roce 1577 se nabídl vídeňský měšťan Kašpar Hagmayer, že hraběcí doly odvodní. Navrhl, že odvodní důl Radlík i Hložek, nálezovou jámu Zlatý medvěd, Císař Bedřich a 6. míru Šlojířského dolu za 15.000 tolarů. Peníze bylo třeba skládat ve čtvrtletních lhůtách. Počáteční základní kapitál byl hrabě ochoten hradit a potom by se na každý podíl platilo 2 a 1/2 tolaru. Návrh však narazil na odpor ostatních těžařů, například na Hložku nesouhlasila těžařka, manželka Jana Jindry. Hrabě na vlastní náklad pozval v únoru 1577 odborníky - hormistry z Kutné Hory, Tábora a Knína, aby prohlédli jeho podíly v Jílovém a Příbrami. Hagmayer dostal zálohu, aby odvodníl do roka 4. a 8. míru na Radlíku, což neprovedl, snad udělal jen překop. Öttingen se všemožně snažil doly odvodnit, spoléhal však výhradně na svého správce a mistra vodotěžných strojů povolaného ze Saska a nedbal rad jílovských úředníků, ani nejvyššího mincmistra, ani nejvyššího hormistra Lazara Erckera, ba ani písemné rady císařovy. Začal odvodňovat Radlík pomocí vodního stroje. Na jeho pohon však nebyl dostatek vody. Na radu jílovského mlynáře se vedla voda až od Štiřína, kde byly dva rybníky. Protože vodní strouha a někde i olověné roury vedly přes cizí pozemky panské i selské, vznikly s přívodem vody potíže s paní Johanou z Lobkovic, Janem Hyzrlem, majitelem Cholupic a Popovic, protože podle narovnání o hory měl na vodu nárok majitel pozemků. Když se podařilo nařízením komory tyto potíže překonat, zjistili v roce 1587 Vilém z Opersdorfu, nejvyšší mincmistr a Lazar Ercker, že příkon vody je příliš slabý a nestačí pohánět těžký stroj na vytahování vody.

      Nejsilnějším a snad i nejúspěšnějším bylo v sedmdesátých letech těžařstvo z dolu Michal u Sázavy, jehož členy v roce 1576 byl nejvyšší sudí Království českého, arcibiskup pražský Antonín Brus z Mohelnice a Jiří Slepotický ze Sulic. Těžařstvo se pokoušelo spojit důl Michal s pracemi na Kocouru.

      Zisky, i když malé (v letech 1577-1580 od 2,5 do 6,5 hřivny), vzbudily znovu zájem komory o jílovské doly, neboť stále měla chronický nedostatek peněz. V březnu 1580 nařídila dvorská komora jílovskému hofmistrovi, aby připravil pro komisi, která bude vyslána do Jílového, soupis dolů a šachet, na nichž se pracuje nebo na nichž jsou povolený lhůty, popis žil, zisky za uplynulých 85 let a rovněž náklady na dolování. Měl prohlédnout všechny doly a připravit návrhy, co se má dělat s těmi, na nichž se nepracuje. Komise se uskutečnila až v listopadu 1581. Komisaři konstatovali, že se zmáhá štola a důl Plyml pod městem u Sázavy, prohlédli též Šlojířskou žílu s propůjčkami i volnými mírami a se starými haldami a shledali, a že se tam z povrchu nelze dostat a že podle ústních i písemných zpráv to byla hlavní žíla, která přinesla v minulosti mnoho užitku. V současné době tam pracuje Frankenberger a Jakub Ritter (Rutter) a že tam má král náleznou jámu a 5 měr. Asi 400 láter směrem na jih se na žíle pracuje a podle hofmistra je tam pěkná ruda a z hald se dá těžit zlato, a to z hýle 1 a 1/2 lotu. Asi 150 láter směrem k jihu se kutalo až k vodě, v délce asi 200 láter.

      Prohlédli též Öttingenovu stoupu na Sázavě, která měla 5 kol a týdně zpracovala 34 hýlí rudy, byla opatřena plechovými síty, na nichž se zachycovala ruda se zlatem, a několik láter dlouhé zapuštěné žlaby. Rozdrcená ruda se shromažďovala v bednách 2x2x15 metrů a pak se propírala. Doporučili postavit též vodotěžný stroj a provést zkoušky z většího množství 10-12 tun materálu z hald.

      K jílovskému dolování se vyjádřil v roce 1581 také nejvyšší mincmistr Vilém z Oppersdorfu starší. Soudil, že kdyby se v Jílovém otevřely doly v místech, kde se ještě nepracovalo, musely by přinášet velký užitek zejména proto, že upravování stařin je nevýhodné. V současné době že se vyskytuje ryzí zlato jen na Kocouru, ale že je zde mnoho nadějných děl. Upozorňuje, že chudí a drobní těžaři dolují ledabyle a nelze od nich očekávat dobré výsledky. Protože o jílovských dolech, především Šlojířském pásmu, je známo, že dávaly v minulosti mnoho zlata, je reálný předpoklad, že by ho mohly dávat i v budoucnosti, pokud by dolovali zámožní těžaři s dostatečnými prostředky a odbornými znalostmi. Radil, aby se na příštím sněmu podal návrh, aby stavové přispívali na dolování 50 kop týdně. Doporučoval, aby byly zahájeny práce na Klausově Šlojířské štole nebo v hlavním Šlojířském dole. Peníze měli stavové složit u pražského magistrátu, a až by byl výtěžek, zálohy by se vrátily. Císař nařídil pak 17. února 1581 nejvyšším zemským úředníkům v Čechách, aby podali dobrozdání a vypracovali žádost o příspěvek na povznesení zlatých dolů v Jílovém a stříbrných v Jáchymově a přednesl je stavům. Stavové však odmítli na dolování přispívat. Dvorská komora hledala cesty, jakým způsobem zachránit jílovské doly před úpadkem. Proto se svolením císaře Rudolfa II. bylo 1. května 1587 vytvořeno těžařstvo, jehož představeným měl být arcikníže Maxmilián a jež dostalo četné výsady. O jeho další činnosti však není zpráv.

      V Jílovém pokračovali v dolování též drobnější těžaři. Finančně nejsilnější těžařstvo pracovalo na dole Michal, jehož podílníkem vedle zahraničních těžařů byl i Jiří Slepotický ze Sulic, který odváděl i potoční zlato, pravděpodobně ze svého statku Libeř. V té době byl důl Michal spojován od řeky Sázavy s pracemi na Kocouru a pravděpodobně proto dostávalo těžařstvo příspěvky. Byla obnovena také práce na Hložku, který patřil dříve těžaři Jindrovi. Kromě toho těžil v Jílovém také Hans Schram z Kadaně. Na dole Pokrok doloval Rudolfův rada Daniel Špiegl z Milčic, který dostal v roce 1586 příspěvek 300 tolarů na stavbu stoupy. Haldu na Kličmídech zpracovával dr. Kandler. Dolování v Jílovém se v této době účastnil i pražský měšťan a pozdější vinárník Jeremiáš Tyrol, jak o tom svědčí i jeho dopis císaři z roku 1589, v němž uvádí, že "v krátkém čase zlaté hory v Jílovém zase vyzdviženy a k užitku Jeho Milosti císařské do mince pražské dobrého zlata podle jiných kverků přes deset tisíc tolarů" odvedly, o čemž jsou záznamy v komorní účtárně. Je to asi údaj přehnaný, protože podle dochovaných záznamů bylo v osmdesátých letech odevzdáno za 8 let celkem jen 4,5 kg zlata. Pokračující práci brzdily nepořádky ve mlýnech a stoupách. Proto Tyrol v roce 1588 navrhl, že postaví mlýn a stoupu, aby drobní těžaři měli kde zpracovávat rudu, a upozornil, že i při pražení rudy je třeba zavést řádný dohled, protože i tady jsou těžaři poškozováni. Nejvyšší mincmistr Karel Biberštejn a Lazar Ercker doporučili, aby stavba mlýna i stoupy byla povolena, protože Tyrol bude stavět na vlastní náklady a bude dále nakládat na doly. Obojí přinese králi užitek.

      Začátkem osmdesátých let přišel do Jílového též známý tavič Jiří Stang. Účastnil se dolování a především spolu s Kryštofem Litscherem navrhl výstavbu velkých pecí na zpracování šlichu (zbytků po propírání rudy s drobnými zrníčky zlata) o kapacitě 20 centů na jednu tavbu. Jako protislužbu žádal pro sebe polovinu zlata, které by tavením získal. V srpnu 1580 provedl skutečně pokusnou tavbu za účasti nejvyššího hormistra L. Erckera a pražského mincmistra Gebharda. Ti pak doporučili, aby Stangovi bylo uděleno privilegium na stavbu pecí, s podmínkou, že oni se účastní tavby ve velkém, a to od navážení šlichu až do konce tavby a provedení zkoušky. Nedoporučili však, aby se Stangovi ponechávala polovina vytaveného zlata, protože by to byl precedens pro ostatní, odporovalo by to horním řádům a vznikla by škoda královské komoře. O dalším průběhu taveb prameny mlčí. Vzhledem k tomu, že o rok později vstupuje Stang do rožmberských služeb, pravděpodobně se výstavba velkých pecí v Jílovém nerealizovala.

      V posledním desetiletí 16. století se znovu pracovalo na dole Michal a na dole Kocour. Byla ustavena těžařstva též na statcích Viléma z Rožmberka, Libeř, Kamenná Vrata a Oloví u Bohulib. Za Kamennými Vraty u strže Hodava byly zahájemy práce v dole sv. Barbora, v dolech na Království a Nebeské vojsko aj. Panovník poskytoval těžařům příspěvky na dolování a různé úlevy. Byly zde žíly široké 30-40 cm. Přestože výsledky zkoušek byly příznivé, nepracovalo se zde dlouho, snad pro nestálost rudných žil.

      Nejhlubší důl v té době byl nálezný důl Radlík na severním svahu radlického hřebenu na pozemcích Viléma z Rožmberka. Patřil koncem 16. století hraběti Öttingen-Wallerstein. Byl v úrovni nejhlubší radlické Královské štoly, jež byla propůjčena Jakubovi Spelinovi z Norimberka a Jiřímu Mayerovi, hormistrovi z Přísečnice.

      Rozsáhlý plán na otevření celého Šlojířského pásma chtěl v roce 1592 realizovat Esaiáš Stumpfeld, nepodařilo se mu však sehnat spolutěžaře, ustavit těžařstvo a opatřit potřebné peníze, a tak rozsáhlý plán pracovat na celém Šlojířském pásmu zůstal jen u záměru. Též nejvyšší hormistr Lazar Ercker pokládal Šlojířské pásmo, ač starými vyzmáháno do velké hloubky, za nejušlechtilejší a navrhoval je odvodnit. Domníval se, že zde nejsou spodní vody, a doporučil postavit pro začátek tři umělá vodní díla nákladem 8.000 tolarů. Počítal, že ostatní práce ve štolách a šachtách by ročně stály 15.000 tolarů a že za deset let by byla práce hotová. Přestože 15.000 tolarů by byla velká investice, byl přesvědčen, že během 10 let se naleznou nevylámaná místa, která starší nedovedli využít, a že dokud nebude dosaženo největší hloubky, nelze očekávat užitek. Ve své zprávě z roku 1592 pro Rudolfa II. napsal, že je třeba, aby se práce ujali odborníci, jinak se peníze vynakládají nadarmo. Například hrabě Öttingen při obnově zatopeného dolu Radlíku vynaložil na 40.000 tolarů, ale protože pracoval bez odborníků, bylo jen 4.000 tolarů použito účelně na otevření štoly. Přesto vyslovil přesvědčení, že jílovské doly, které jsou mezi evropskými nejskvělejší a nejdůstojnější, je možno soudobou technikou odvodnit a výtěžek zaplatí náklady a ještě zbyde přebytek.

      Za poslední desetiletí 16. století se odvedlo z jílovských dolů Michal, Rakouský důl, Kocour, Ruka Boží, Jednorožec, Svatá Trojice, z měr na Radlíku a z Klíčmídských hald celkem 79,049 hřivny zlata kromě zlata z rýží.

      Na konci 16. století byl vyhlouben přímo ve městě důl Zlaté slunce (první zpráva z roku 1582). Hlavní podíl na něm měl podnikavý spekulant Jindřich Klamer z Klausburgu. Teprve začátkem století se soustředila opět pozornost dvorské komory na dolování v Jílovém ve snaze získat příjmy pro královskou pokladnu. Byla postavena nová stoupa a tavírna. Císař nakládal na důl Zlaté slunce a ve Šlojířském pásmu na nálezovou jámu v Schusterově zahradě. Od 21. února 1598 do 11. srpna 1601 činily výlohy císaře na jílovské doly více než 5.780 kop grošů. Vynaložené náklady si dala komora spočítat horním kontrolním písařem Ondřejem Thauberem a na třetí čtvrtletí 1601 už na jílovské doly žádný příspěvek neposkytla. Vyslala však několik odborných komisí, aby dolování v Jílovém prozkoumaly. První v lednu 1601, druhou koncem února. Komisaři prohlédli práce na žíle Zlaté slunce. Přestože byla práce nákladná, doporučili, aby se pokračovalo na druhé a třetí šachtě a aby se postupovalo do hloubky, kde lze očekávat pěknou rudu.

      Prohlédli také štoly, a to štolu Šlojířskou, která byla zmáhána a obnovována směrem k Radlíku. Protože práce si vyžadovala vysoké náklady, doporučili, aby zde byly práce prozatím zastaveny. Eliášova štola byla vyzmáhána až do 134 láter a také zde byla znovuotvírána šachta z povrchu.

      Komisaři prohlédli také stoupy a tavírny rudy. Zjistili, že je tolik zásob narubané rudy u stoupy i v dolech, že by to stačilo 40 (sic) hutí, ale že většinou je to méně bohatá křemenná ruda. Doporučili, aby se ruda u dolů i u stoupy roztřídila a dobrá odvezla ke zpracování. Úředníci a důlní měli dohlížet, aby práce byla provedena dobře a aby se zpracováním hlušiny nezvyšovaly náklady. Ke své zprávě připojili také mapu.

      K této zprávě se vyjadřovali ještě další odborníci, kteří v podstatě potvrdili zprávu komisařů, ale doporučili, aby se na Zlatém slunci hloubila šachta z povrchu. Nedoporučovali, aby byly zastaveny práce na Šlojířské štole, protože byla nejhlubší a staří na ní měli 14 žentourů. Měla by se udržovat, protože byly pěkné nálezy, ale prozatím by se muselo pokračovat v dalším zmáhání. Doporučili, aby si král ponechal nálezné jámy a pokračoval na nich v práci, protože těžaři zde také pracují, aby to nedopadlo jako v Jáchymově, kde král přestal pracovat a těžaři tam potom měli velké zisky.

      Další prohlídku jílovských dolů provedl v květnu 1601 Hans Steinberger. Konstatoval, že na dole Michal, který patří Georgu Pfinzigovi z Norimberka a na němž doluje již 15 let, pracuje 5 horníků, 2 důlní, 3 pacholci, 2 běhači a 1 šichtmistr a že jejich počet bude rozšířen o 4 horníky, 2 pacholky a 2 běhače. Zjistil, že je tam pěkná ruda, a doporučil, aby si císař zajistil 10, 20 nebo i 40 podílů, kuksů.

      Prohlédl též žílu nově nalezenou proutkařem ve Šlojířském pásmu. Vyslovil názor, že jde o odžilek Šlojířské žíly a že dolování má být nabídnuto těžařům.

      Shledal, že na Zlatém slunci je pěkná žíla a rozsedlina, ale ruda je tam chudá. Byl se proto podívat ve stoupě i tavírně a zjistil, že je hodně šlichu, ale málo zlata, které se ztrácí při zpracování ve stoupě a při praní. Doufal, že v hloubce bude ruda bohatší.

      Na Radlické žíle pracoval již 9 let Abraham Katzberg, který doloval v Tyrolsku, Štýrsku, Korutanech a Salzburgu. Získal mnoho peněz z druhé až deváté míry. Doporučil, aby se pokračovalo na Královské dědičné štole, neboť je o 30 láter hlubší než Radlická a odvodnila by stařiny, které by se lépe zmáhaly, a aby se Katzbergovi dal příspěvek z komory na dolování.

      Na základě těchto zpráv navrhla komora císaři, protože jsou v Jílovém "nadějné vyhlídky", aby bylo vytvořeno "státní těžařstvo". Získal by se drahý kov, lidem by se zajistila obživa a králi a pánům by plynuly příjmy. Bylo odhadnuto, že na roční provoz jílovských dolů by bylo třeba 6.000 tolarů. To znamená na 1 podíl 32 tolary 23 grošů. Zpráva dvorské komory z února 1602 konstatovala, že v Jílovém dosud doloval hrabě Öttingen, pan Pfinzig, pánové Zobel, Paller, Weis a jiní, avšak pracovali nepořádně a neekonomicky, a proto se zbytečně vydávaly peníze. Jen pan Katzberg pracoval hornicky správně, a měl proto dobré výsledky a zisky. Proto musí nové těžařstvo mít správce, který by rozuměl hornictví, byl zkušený, pilný a věrný. Komora navrhla rozdělit podíly těžařstva císařské komoře - komorní radě, radě české komory, českým stavům, nejvyššímu mincmistrovi, sekretáři Wolfgangu Holtzelovi, nejvyššímu hormistrovi Hansi Steinbergovi, Niclasu Geyerovi, šichtmistru Hansi Planitzovi a důlním. Peníze se měly složit u Holtzela a ten měl do 8-14 dní jmenovat šichtmistra, svolat poradu a za přítomnosti důlního uložit práci dělníkům. Po projednání návrhu byly rozděleny podíly těžařstva, nejvíce jich měli čeští stavové (32) a císař (16). Šichtmistrem byl jmenován Niclas Geyer. Zároveň byl stanoven organizačně právní program a pracovní plán: důl Zlaté slunce se všemi oprávněními přidělit novému těžařstvu, nařídit hofmistrovi, aby zajistil práce v Kocourském pásmu a částečně na Radlíku, propůjčit volné propůjčky na Šlojířském pásmu a na Radlíku; štoly Demut, Plyml a Kralovskou dědičnou přidělit k udržování novému těžařstvu.

      Nové těžařstvo začalo horlivě pracovat podle plánu. Kromě toho podnikali na dole Michal Pfinzig z Norimberka a Paller a Zobel z Augsburgu. V roce 1608 odvodňoval v Křivé dolině doly Římská říše a Zlatý orel komorní hodinář Rudolfa II. Kryštof Margraf se spolutěžaři. Byl zde instalován vodotěžný stroj poháněný koňmi a zaměstnávali 60 lidí, kteří pracovali dnem i nocí. Skutečně nalezli bohatou rudu. Ale den nato přišla velká bouře s průtrží mračen, protrhl se rybník, z něhož se vedla voda ke stroji, a voda "v okamžiku zaplnila celé dílo". Zpustošení bylo rozsáhlé a těžaři odmítli věnovat další peníze na obnovu, takže se zde přestalo pracovat.

      Také ostatní slibně se rozvíjející práce byly násilně přerušeny příchodem konfederačního uherského vojska v květnu 1608, které přivedl do Čech arcikníže Matyáš v souvislosti s řešením sporu rakouskouherských stavů s císařem Rudolfem II. Několikeré nájezdy vojsk a ochrana města značně zatížily nejen jílovskou obecní pokladnu, ale ochromily i dolování. Přestala se čerpat voda a doly se znovu zatopily. Také povrchové budovy dolů vojsko spálilo.

      Jen velmi pozvolna se začalo dolování opět obnovovat. Radlík zčásti odvodnilo v roce 1612 těžařstvo Bartoloměje Bedelmana, Hanse von Einsiedela a Lva Haslera, které pracovalo ve 2. a 3. horní míře. Přivedlo totiž mistra vodních strojů Michala, který postavil na hlavním dole Radlíku vodotěžné kolo, na něž byly napojeny pumpy poháněné šlapáním dělníků. Ale než stačili dát stroj, který by byl doly odvodnil, do plného provozu, zemřeli Bedelman a Einsiedel a práce byla zastavena.

      V roce 1613 začali pracovat Johann de Wite, Jan Herhof, Michal Muler s dalšími zahraničními těžaři a Beníkem na Klíčmídech (Klingenschmidt), Římské říši a Zlatém orlu. Pracovalo se zde s velkými obtížemi, takže během 2 let se postoupilo jen o 9 láter. Podařilo se jim narazit na rudu. Po roce a půl, kdy zde pracovalo 30-35 dělníků, byl instalován vodotěžný stroj na ruční pohon a většinu vody se jim podařilo vyčerpat.

      Když se v roce 1609 stal hofmistrem Štěpán Beník, začal s těžaři zmáhat znovu na Radlíku. Pracovalo zde 6-7 dělníků, kteří postoupili po úpadnici v podloží a narazili na krásnou rudu, takže se vrátily investované náklady. Byl zvýšen počet dělníků na 12 i více a až do roku 1629 se zde těžilo dost zlata a vykazoval se zisk. Byl nalezen krásný hanštán s ryzím zlatem v hodnotě 20 lotů.

      Štěpán Beník prováděl v roce 1629 zevrubnou prohlídku jílovských dolů a zprávu uzavíral zjištěním, že v jílovském revíru je asi 100 vzájemně propojených starých šachet, které jsou zatopeny, a kdyby se měly dát jílovské doly do řádného provozu, že by bylo třeba 20.000 zlatých. Tak velké investice nebylo však možno opatřit v nejistých dobách. I když se komora všemožně snažila zajistit nějakým způsobem provozní kapitál pro povznesení dolů v Čechách a již v roce 1627 bylo vydáno císařské nařízení, že horní města nemusí odevzdávat posudné - daň z nápojů - komoře, ale mají ji použít pro rozvoj dolování, nestačily tyto peníze na skutečnou obnovu českého hornictví. Tak například v Jílovém činila suma odevzdané daně z nápojů od dubna 1627 do března 1628 téměř 663 zlatých. Beník použil tuto částku na práce na Kocouru, a když mu to komora vytýkala, hájil se, že rozdělení této částky na všechny doly by bylo složité a že malé částky by nepřinesly užitek nikde. I v neklidných válečných dobách se v jílovských dolech, i když zřejmě ne mnoho, pracovalo, jak vyplývá z výkazu o použití peněz z daně z nápojů v období od 1634 do 1638. Z celkové sumy 1452 zlatých 56 krejcarů bylo použito na dolování 315 zlatých 16 krejcarů.

      Z třicetileté války vyšla státní habsburská pokladna zcela prázdná a neúměrně rostoucí výdaje nutily dvorskou komoru hledat usilovně nové zdroje příjmů. Zaměřila též pozornost na české hornictví, které v minulosti přinášelo zisky. První bilancování válečných škod i současné situace bylo zahájeno již v roce 1650. Byli vyslání odborní komisaři, kteří měli systematicky prohlédnout všechny důlní okrsky v Čechách, podat zprávy o stavu dolů a navrhnout opatření na jejich obnovu. Do Jílového byl vyslán Bernard Wölcker. Přijel z Českých Budějovic 5. srpna 1650, vyzval hormistra a důlního prostřednictvím horního úřadu, aby připravili údaje o dolování, a spolu s nimi prohlédl doly. Prohlídku zahájili na starém Kocourském pásmu. Na dalších pásmech se zřejmě nepracovalo. Před válkou dolovali v jílovských dolech cizí těžaři a "nyní je také jeden ochotný pracovat", a to Jáchym Strabelek z Prahy se spolutěžaři. Bylo by vhodné podpořit ho. Dříve se v Jílovém zpracovával i šlich a získávalo se 13-14 lotů zlata. Mincmistr nařídil, aby se nyní též zpracovával, a pověřil nově jmenovaného hormistra a zároveň horního přísežného Jana Poličanského, aby práce zajistil. Komisař však shledal, že to není žádný odborník a dolování nerozumí. Několik týdnů doly vůbec neprohlédl, a přesto dostává mzdu 2 zlaté. Protože se nedoluje, není třeba funkci hormistra obsazovat a postačí, protože pracují jen 2 horníci, když se o dolování bude starat důlní Ondřej Hausman. Svolal na radnici též purkmistra a městskou radu, aby se vyptal na situaci. Informovali ho, že městečko je velmi chudé, že v roce 1636 vyhořelo a ani polovina ho nebyla dosud obnovena. Kromě toho za války neměla obec žádné příjmy. Purkmistr Jan Boleslavský byl sice v roce 1641 pověřen nejvyšším mincmistrem, aby vybíral daň z nápojů, ale v roce 1649 ji odevzdal komoře. Protože purkmistr byl už starý, nestačil na obě funkce, a proto navrhl, aby byl za výběrčího jmenován Jakub Bouchal. Obec vyslovila požadavek, že by dále nakládala na doly, ovšem za předpokladu, že jí bude ponechán statut horního města a obnovena stará privilegia, jež byla později potvrzena.

      V roce 1654 navrhl nejvyšší mincmistr Mikuláš ze Schönfeldu, aby byl povolán stavitel vodotěžného zařízení na odvodnění dolu. Provedl nákres, postavil ho, ale zařízení nepracovalo, protože se zjistilo, že stavitel nerozumí dimenzím a ani činnosti kol, a navíc stroj měl být poháněn voly. Kromě toho požadoval stavitel 1/10 výtěžku, proto komorní účtárna návrh nedoporučila. Česká komora uvažovala, kde se má se zmáháním v jílovských dolech začít, neboť Šlojířské pásmo, štola Římské říše a štola na Kocouru byly zavalené, propadlé a špatně schůdné a také práce na Nové štole, na níž bylo vyraženo 12 láter, byly za války zastaveny. Jen Radlické pásmo se zdálo perspektivní, protože by bylo možno obnovit je s poměrně malými náklady.

      Císařským nařízením z 21. května 1655 bylo uloženo nejvyššímu mincmistrovi a úředníkům české komorní účtárny Šimonu Schwäbelovi, Janu Kryštofu Köppelovi a Janu Vilému Diezlerovi, aby prohlédli vodotěžný stroj mistra Hermanna Sonnemana z Utrechtu, instalovaný v Kutné Hoře, aby podali zprávu také o jílovských dolech a prozkoumali, zda by bylo možné použít vodotěžný stroj, a zjistili, jaký je obsah zlata v jílovské rudě. Začátkem července 1655 prohlédl nejvyšší mincmistr společně s Hermannem Sonnemanem a 2 horníky jílovské doly. Nejprve zkoumali Radlické pásmo, které se táhne v délce 1.000 láter kolem města až k Říši římské. Byla zde štola 400 láter dlouhá, na níž staří v podloží i nadloží získávali velké množství rudy, například v roce 1628 ze 6. míry na 700 zlatých, jak uváděl Jiří Vejvanovský, který to slyšel od starého horníka Jakuba Rotha. Před 13 léty (1642) ji zmáhal Oldřich Adam Popel z Lobkovic, patřila mu zde nálezná jáma a šachta. Došlo se však jen do hloubky 20 láter a jen 4 látra po štole, neboť Lobkovic zemřel a práce byla opuštěna.

      Dále prohlédli Šlojířské pásmo, které se táhne rovnoběžně s Radlickým, jehož čelba je prý jen o 12 láter výše. Stačilo zde raziti štolu, stará ústila u Luk, a ještě v době konání komise bylo vidět vytékat odtud vodu. Bylo to nejbohatší pásmo, které od husitských válek nebylo obnoveno. Nejvyšší mincmistr nedoporučoval, aby se zde obnovovaly práce. Navrhoval však, aby se pokračovalo na čelbě staré Královské štoly, a to až k žentouru a odtud ještě 700 láter až k Šlojířskému pásmu, kde se mohla vyhloubit šachta, jíž by se mohlo zmáhat znovu Šlojířské pásmo. Přímo v městě prohlédli štolu Slunce, na níž byly práce zahájeny nejpozději.

      Za kopcem prohlédli pak ještě pásmo Římské říše, kde dolující těžaři začali razit štolu, aby odvodnili tamní práce. Válečné události však práci přerušily. Mincmistr Lobkovic pokračoval kdysi 40 láter až k vodní šachtě, kde se voda odčerpala pumpami do hloubky 3 láter, 10 láter zůstalo ještě pod vodou. Tady by měl postavit Sonnemann vodotěžný stroj, čímž by se odvodnily i Klíčmídy, kde byla pěkná ruda.

      Kromě těchto hlavních pásem byly v Jílovém ještě další doly: Chudoba, Babinka, Peří a Patnáctihaléř, na němž byly výtěžky až 600 uherských dukátů na 48 podílů za čtvrtletí. Na všech těchto dolech se dříve málo pracovalo a jsou tedy dobré vyhlídky na zisk. Doporučili, aby byla otevřena tři hlavní pásma, ale dokud nebude potřebný kapitál, budou všechny komise k ničemu a "nejvyšší zemský klenot" zůstane nevyužit.

      Upozornili, že i když jílovská městská obec by byla ochotna nakládat na doly, ač platila berně, musila se starat o ubytované vojsko, platit krajskému hejtmanovi, její investiční kapitál by zdaleka nestačil na úkoly spojené se znovuotevřením dolů. Kromě peněz, že je třeba opatřit též dobré a schopné horníky a zaplatit je. Protože v Čechách byl v té době velký nedostatek horníků, navrhli přivést horníky ze Saska, vyvstávala ovšem otázka, jak a zda by byli přijati, protože byli nekatolíci.

      Nejvyšší mincmistr prohlédl též zásoby rudy a zjistil, že je vyrubáno 372 centů. Navrhl jeden cent rudy rozmělnit na šlich a zemský prubéř a mincmistr pražské mincovny měli provést zkoušky. Zkušební cedule z 24. července 1655 uvádí, že 1 cent šlichu obsahoval 6 hřiven 12 lotů zlata, a počítala-li se hřivna za 80 zlatých, mělo získané zlato hodnotu 540 zlatých.

      Na základě této zprávy vykonali v srpnu úředníci účtárny české komory znovu prohlídku a potvrdili skutečnosti uváděné ve zprávě nejvyššího mincmistra. Sonnemanův stroj pracoval dva dny dobře, ale pak se rozpadl, protože byl celý zhotoven ze dřeva. Úředníci navrhli zhotovit ho z mosazi a mědi a pak že by za několik týdnů mohl pracovat v Kutné Hoře i v Jílovém. Klonili se však spíše k tomu, aby stroj byl nejprve vyzkoušen v Jílovém, protože zde nejsou doly tak hluboké, a byly by proto nižší náklady na jeho provoz. Teprve podle toho, jak by se osvědčil, bylo by možno ho doporučit i pro jiné doly v Čechách. Sonneman skutečně postavil v Jílovém vodotěžný stroj a začal odvodňovat doly, ale práce byla neúspěšná a tak ujel. Jílovské doly tak zůstaly nadále zatopeny a stále nebyl dostatečně velký kapitál, který by umožnil jejich znovuotevření. Podle zprávy hraběte Ferdinanda Vratislava z Mitrovic české komoře v roce 1657 nebyli v Jílovém žádní horní úředníci placení komorou. Podle některých účetních dokladů se zdá, že důlní činnost nepřestala zcela, avšak nebylo dostatek zkušených a znalých odborníků, kteří by dovedli ve složitých důlních poměrech v Jílovém i skrovné peníze užít ve prospěch dolů co nejlépe. I když se královská komora snažila dohlížet, aby se peněz z nápojové daně využilo ve prospěch dolů, ve skutečném důlním provozu se to neprojevilo. Tak například v srpnu 1682 byli najati "dva drvoštěpové, aby v obecním lese dříví k horám dělali, na něž císař náklady povede".

      Náznak většího zájmu o jílovské doly lze zaznamenat na konci 17. století. Teprve zřízení královského horního úřadu pro Příbram, Jílové a Knín v roce 1689 a ustanovení hormistra Jakuba Bittnera 7. července 1690 znamenalo určitý obrat k lepšímu i pro jílovské doly. Bittner byl totiž neobyčejně vzdělaný horní odborník s jasným ekonomickým myšlením i smyslem pro reálnou praxi. Zaváděl všude pořádek a na vlastní oči se přesvědčoval o skutečném stavu dolů, navrhoval opatření a snažil se je důsledně uskutečňovat. Už 9. prosince 1690 přijel i do Jílového a snažil se přimět jílovskou obec, aby po příkladu Příbramských a Knínských upsala určitou částku z městských příjmů na dolování. Jílovští souhlasili za předpokladu, že jim budou přiznána stará privilegia a že jim bude na 10 let prominuta kontribuce (povinné daně), kterou byli ochotni použít na obnovu dolování. Bohužel jim nebylo vyhověno.

      Při prohlídce jílovských dolů začátkem roku 1691 Bittner zjistil, že se na Radlíku pracuje na zlatonosné žíle, že je tam 1 důlní a 1 pracovník na sázení ohně a několik horníků. V osmé míře byla udělána prorážka 20-21 láter, avšak přitékající voda zaplavuje práce. Zjistil, že z peněz daně z nápojů se platili úředníci a jen 2 horníci, kteří udržovali výdřevu štol a šachet, a i to jen velmi těžko. Proto doporučil komoře, aby bylo Příbrami, Knínu a Jílovému dovoleno použít kontribučních peněz na dolování, aby mohlo být zaměstnáno více lidí při obnově dolů. Bittner si uvědomoval složitost jílovských horních poměrů, a proto navrhl již při první prohlídce, aby byli do Jílového vysláni odborníci, kteří by prozkoumali staré práce. Z Kremnice byl povolán Eliáš Kreblach, propírač zlata, který pracoval zpočátku v Kašperských Horách a později i v Jílovém. Na podzim požádal Kutnohorské, aby příští jaro vyslali odborníky do komise, která by prozkoumala jílovské doly. Prohlídku jílovských dolů provedla začátkem roku 1692 komise, jejímž členem byl i Antonín Putz z horního úřadu v Horním Slavkově. Bohužel jeho zpráva se nedochovala. Bittner se snažil, aby byly jílovské doly zmapovány. V příštím roce se pod jeho vedením pokračovalo v překopu na Radlíku, který směřoval k Šlojířskému pásmu, a práce byly podrobně zakresleny do mapy.

      Dne 16. srpna 1692 dal Bittner otevřít ústí horní Kocourské štoly a až do 73 láter byla vyzmáhána, vedla asi až do poloviny vzdálenosti nezi Beránkem a Kocourem. Staří pamětníci tvrdili, že se zde kdysi vytahovala voda z hloubky vodotěžným strojem. Pokoušel se proto také vyčerpat vodu z hlubších míst, ale pro příval vod od úmyslu upustil.

      V šedesátém metru vyzmáhané štoly dal Bittner provést hloubení a vzít vzorky. Zkoušku provedl Hans Printz, vypírač zlata z Kašperských Hor, a doporučil těžit žílovinu. V 4 látrech hloubení narazil na pěkné křemeny s vtroušeným ryzím zlatem, ale hornina byla tvrdá a také s vodou byly potíže. Ve zprávě z roku 1693 doporučil Bittner znovu razit hlubokou dědičnou štolu, ovšem mělo se zvážit, zda se má zmáhat stará štola v Česnavském pohoří, nebo Šlojířská dědičná štola, či razit nová někde u Kocouru.

      O nálezu pěkných křemenů se zlatem se dověděl hrabě Arnošt Josef Valdštejn a požádal 12. září 1693 o udělení propůjčky, kterou nejvyšší mincmistr potvrdil v říjnu. Valdštejn si pozval z Prahy odborníka Adama Gottloba šl. Berlicha, aby prohlédl znovuotevřenou štolu i haldy Kocoura. Když Berlich doporučil zahájit práci, zaplatil Valdštejn Printzovi 500 zlatých za výlohy vynaložené na vyčištění části štoly a začal pracovat. Dal znovu otevřít Kocourskou štolu v asi 600 m až skoro pod Hrádecký vrch a nalezla se zde různá stará hloubení. V jednom asi 300 metrů od ústí byla voda, kterou čerpali nepřetržitě 8 týdnů, protože to byla povrchová voda, vyčerpali ji a byl zde důl, nazvaný později sv. Josef. Měřením bylo zjištěno, že se hloubení přibližuje k hladině Sázavy a že lze očekávat měkčí skálu. A skutečně po 2 látrech se na ni narazilo. Zlato z této horniny bylo tak jemné, že se při čištění a propírání jen velmi těžce zadržovalo, zejména když zkušený propírač se vrátil do Kašperských Hor. Aby kryl vysoké náklady, zpracovával Valdštejn již od roku 1691 Kocourskou haldu a získával týdně asi 1 lot zlata. Zkoušel zpracovávat i jiné haldy, ale ze všech se získalo zhruba stejné množství zlata. Haldové kamení drtil zpočátku ve stoupě s 18 tlouky, kterou zřídil v mlýně na Žampachu, najatém od kapituly sv. Víta. Avšak výtěžek stačil sotva pokrýt náklady. Teprve když začal stoupovat 30 tlouky, měl měsíční zisk 60 tolarů. Čištění zlata prováděl pomocí antimonu. Jakmile dosáhl Valdštejn zisku, bylo mu uloženo odvádět komoře desátek.

      V Jílovém nebyla v té době stoupa a ani stoupař a vypírač rudy. Bittner proto navrhl stavět novou stoupu. Protože nebylo dostatek zlatonosné rudy, zvažoval velmi pečlivě, zda stavět novou, nebo opravit starou u Sázavy s 12 tlouky, či zda postavit jen malou zkušební, která by nestála mnoho. Uvědomoval si, že je třeba provádět zkoušky a prokázat rudu, mají-li přijít noví těžaři. Komoře předložil návrh na stavbu nové malé "zkušební stoupy" ve Studeném, i s podrobným rozpisem nákladů. Odhadoval je na 42 zlatých 22 krejcarů. I jílovská obec měla zájem na stavbě a přislíbila proto příspěvek. V polovině srpna 1693 byl materiál, zejména dřevo, připraveno a čekalo se na rozhodnutí komory, zda se má začít se stavbou, která měla trvat 3-4 týdny, hned nebo až příští jaro. V září byly přivezeny pro stoupu železné součásti ze stoupy v Kašperských Horách, ale se stavbou se začalo zřejmě až na jaře, protože teprve v únoru 1694 byl pověřen Martin Kocaur, zvaný Fiala, aby prohlédl staré vodní kolo.

      V roce 1694 otevřel hormistr Bittner znovu také Kuklickou (Tobolskou) a Šlojířskou štolu ve Studeném a chtěl, aby podešla žílu Římská říše a Šlojíř, ale i všechny práce na Česnavském a Pepřském pohoří a další žíly. Byla to štola, na níž kdysi pracoval hodinář Rudolfa II., a proto se jí začalo říkat Hodinářova. Vyslovil přesvědčení, že tato štola "by byla klíčem k otevření jílovských dolů". Navrhl, aby na ní pracovalo 6-12 dělníků a aby se použilo též staré šachty Římské říše jako světlíku. Odhadoval, že s 12 dělníky by se za rok dosáhlo stařin Římské říše. Zároveň navrhl, aby byla obnovena stará stoupa na Sázavě, kde by bylo instalováno 12, 18 nebo 24 tlouků. Uvědomoval si finanční nákladnost takového podniku. Počítal, že ražení štoly by stálo 3.000 zlatých, otevření staré šachty Římská říše 1.000 zlatých, stoupa a přilehlé provozy a vybudování jezu na Sázavě 1.000 zlatých. Celkem tedy by náklady činily 5.000 zlatých. Položil sám sobě otázku "Kde vzít na všechno peníze? Snad mimořádnou daní?" Uvažoval dále, že snad cizí i domácí těžaři, kdyby viděli tak rozsáhlý podnik, by přišli a investovali. Ovšem museli by mít výhody. Bylo by možno použít případně i peněz z daně z nápojů a kontribuce z Jílového, Knína i Příbrami pro vybudování této štoly. Domníval se, že by mohli přispět i měšťané Starého a Nového Města pražského, která byla v minulosti postavena z jílovského zlata, každý alespoň 15 krejcary, což by vyneslo několik desítek i set zlatých a získal by se tak potřebný kapitál. O tom, jak byly peníze nakonec získány, prameny mlčí. Skutečností je, že se hned začátkem příštího století na štole pracovalo.

      Prováděly se též zkoušky se zpracováním hald z Kuklíku, Šlojíře a Římské říše bez vědomí hormistra. Zpracovávaly se ve stoupě s 18 tlouky, v roce 1701 dokonce s 36 tlouky. Hormistr nevěděl, kolik se získalo zlata, ani zda se odvádělo do pražské mincovny a zda se platil desátek.

      Byla otevřena též Kocourská štola v délce 60 láter, kde byla šachtice 4 látra hluboká, v níž hormistr při prohlídce nalezl rudu s ryzím zrnitým zlatem, ale pro přítok vody a tvrdou horninu se nemohlo pracovat dále, protože nebylo dostatek finančních prostředků. O propůjčení tohoto díla požádal Valdštejn, který otevřel štolu v délce 300 láter. Bylo na ní několik hloubení, první ve 100 látrech od ústí. S velkou námahou byla vyčerpána voda až do hloubky 30 láter (od povrchu to bylo 84 látra) a bylo třeba čerpat zde vodu vždy 1 den ve 14 dnech. V této hloubce se nalezlo zlato, ale nebylo tak pěkné jako v první šachtičce. Přesto se Valdštejnovi investované náklady vrátily.

      Šichtmistr Berlich dokonce slíbil, že vybuduje vodotěžný stroj pro snazší odčerpávání vody. Hormistr dohodl, že Valdštejn v případě, že by přestal pracovat, oznámí to předem hornímu úřadu, aby se zajistilo pravidelné odčerpávání vody a doly se nezatopily. Avšak v roce 1701 Valdštejn práci opustil bez oznámení a doly byly opět zatopeny vodou.

(pokračování)