Stojím na prahu nového neznáma. Sotva jsem stačil zachytit poslední
hřejivý pozdrav slunečních paprsků a již drátěná vrátka těžní klece Anenského dolu zapadla za mnou a
doprovázejícím mne p. inž. Blahnou, který je vládcem tohoto podzemního království, abychom v zápětí
rychlostí 26 km řítili se ke dnu nejhlubšího evropského dolu.
Jednotlivá patra míhají se kolem nás úžasnou rychlostí, světelný
plamének mého kahance je zmítán proudicím vzduchem a v hlavě ozývá se mi dunivý hukot, jenž jakoby
hrozil protržením bubínků. Asi tři a půl minuty, vyjadrující čas strávený v kleci, zdají se býti mnohem
kratší než skutečnost. Pomalu zastavujeme a chvilku čekáme, až se uklidní 1.500 m dlouhé lano, protahující
a smršťující se pod vlastní vahou 58.000 kilogramů.
Jsme tedy na 37. obzoru a pod námi pracuje se nyní na štole, vedoucí do
38. a 39. patra. Zde, ještě v blízkosti těžné šachty, dýchá se příjemná atmosféra, avšak čím dále postupujeme,
přibývá teploty a cítím, jak pot vyráží mi na čele.
Potkáváme řady vozíků, zvaných hunty, skupiny navířů a stávám se svědkem
zajímavých rozhovorů: "Zdař Bůh, kam je vedete, Mikoto?" ptá se pan rada vedoucího skupiny. "Na Ševčínskou,
pane rado, máme tam spousty hlušin a ty se musejí odstranit." Jdeme štolou, sledující žílu Vojtěšskou, a
všude udílí pan rada pokyny, s každým lamačem promluví několik slov a je patrno, že je ve svém živlu. Zná
jménem každého havíře a stará se stále o jejich bezpečnost.
Jak působí na horníka v slabých chvilkách odloučenost od vnějšího světa,
nejlépe ukazuje věta, napsaná na skálu horníkem, vzpomínajícím svého děvčete: "Mařenko, kdyby si věděla,
jak jsem hluboko, tak bys plakala". Horník a havíř je však sentimentální, jen když se zapomene, a mnohem
častěji spáchá veselý neb i štiplavý verš. Že kdysi mzdy závisely od štědrosti a dobré nálady pánů výplatních,
o tom svědčí na jiném místě zvěčněná slova: "Dej, Barbůrko, panno svatá, mocnou ruku, silný prach a pánovi
dobrou vůli, by udělal velký plat." To jsou veršíky prostých horníků. Jejich život a práce jsou však ještě
uloženy v poutavých verších v Příbrami skromně žijícího básníka Heudena. Básníka, který nejenom o hornících
píše, ale s nimi i žije"
Těžká je práce lamačů a tvrdé svaly mohutných jejich paží, rvou se klíny
a pneumatickými kladivy neb vrtáky se skálou ještě tvrdší, skálou, která znamená chléb a někdy i smrt.
Každý lamač je dnes, po provedené úpravě mezd, vlastním podnikatelem.
Podle tvrdosti skal a vyskytnuvších se překážek dostává výplatu za zdolaný krychlový metr horniny. Odměna
je značně vysoká, avšak každý lamač musí si sám od důlní správy kupovat dynamité patrony, pro které navrtává
ručně neb pneumatickými kladivy otvory. Utrženou horninu rozbíjí na menší kusy, třídí na rudy a hlušiny, tyto
dopravuje k sypákům, odkud jsou nakládány na vozíky, a pak uhlazuje třaskavinami rozvrásněné stěny. To jsou
úkoly, za které dostává svou odměnu, a čím méně spotřebuje dynamitu, tím větší je jeho zisk. Tímto způsobem
přiměla důlní správa horníky, aby pracovali s rozvahou, a docílila, že při stejném výkonu klesla spotřeba
explosivních látek na 30 %.
Putování tímto podzemním bludištěm není procházkou a co chvíli vystupujeme
nebo sestupujeme po žebřících, šplháme přes haldy nakupeného materiálu. Na těchto místech prohlížíme obyčejně
překrásné konstrukce odkrytých rudných žil. Jádro jejich bývá vápencové, kolem pak symetricky seskupeny jsou
vrstvičky leštěnce olovnatého, ve kterém obsaženo je stříbro, vrstvičky antimonu, sfaleritu, pyritu a jiné.
Jejich mateřskou průvodkyní je zpravidla několikametrová vrstva ocelově tvrdého, nazelenalého diabasu.
Často přicházíme na místa zcela neschůdná a musíme sháněti vzpěry a
fošny, po kterých přecházíme přes jámy a podkopy, abychom se dostali dále. Teď teprve začínám chápati horníka;
v teplotě 30° pot ze mne řine se praménky a v cestu stavějí se nám stále další a další haldy. Při jejich
přelézání dává se někdy spousta rudných úlomků a hrud v pohyb a donucováni jsme k výkonům kamzičím, přičemž
musíme pevně svírati dracenné zdroje světelné, bez nichž bychom se těžko dostávali vpřed. Štoly tyto mají
délku několika desítek kilometrů a sledují žíly, z nichž nejznámější jsou: Svatovojtěšská, Ševčínská,
Eusebská, Matkobožská a Klimentská. Jejich rudná bohatství těží pak doly: Anenský, Ševčínský, Bohutínský,
Obecnický a Prokopský, z nichž velká většina přibližuje se hloubce až 1.200 m. Důl Lillův například proslul
opět tím, že je největším nalezištěm různých minerálů, jichž 80 druhů zdobí sbírky po celém světě.
Míjíme podzemní skladiště dynamitu a z dálky ozývá se zuřivý štěkot
vztekajících se bucharů a vrtáků. "Zdař Bůh, pane rado, je to tvrdý jako ocel, jsou tak hodnej a přilepšej
nám na 260,-, ta skála jako by polykala patrony a člověku nic nezbude." Pan inženýr radí, jak založit šusy,
kde stěny upevnit vzpěrami. Horník přikyvuje, protože ví, že správnějším pracovním postupem ušetří.
Pokračujeme ve své cestě, abychom sestoupili do štoly o několik metrů
níže. Je pěkně schůdná a stěny jsou pravidelně obloženy betonovými tvárnicemi. Záhy se však přesvědčuji,
co v těchto stěnách je nespoutané síly, způsobené obrovským tlakem, a jaké zde vlastně na každém kroku
číhá nebezpečí. Stěny pod tlakem obklopujícího je materiálu neustále pracují. Samotný beton by neodolal
a popraskal a proto je kombinován s fošnami. Tyto se však vlivem úžasného tlaku srážejí a zhusta se stává,
že poměrně v krátké době promění se 10 cm fošna ve 2 cm prkénko, do kterého pak nelze ani zatlouci hřebík.
Dvoudecimetrové kulaté vzpěry zploštěny jsou do síly jedlových šišek a jiné opět zborceny jako vlnitý plech.
Jeden den odvážejí vozíky rudu, aby již druhého dne neprojely, neboť stěny se zatím vlivem tlaku sestoupily.
Na jiném konci nekonečné spleti štol hlásí nám lamači objev podzemních
vod. Ze skály prýští na pohled nepatrný, skoro neviditelný pramének, toho času nejhlubší odkrytý pramének
kontinentu, aby v zápětí vyžádal si třeba nejintenzivnější několikadenní práce, spojené s jeho odčerpáním.
Větší vody odvádějí se Dědičnou štolou, která má délku asi 15 km a vyúsťuje u Trhových Dušník.
Celý důl zaznívá stále nejčistší symfonií práce, práce, jež vkládá
člověku do ruky ocel, kterou se pak zarývá hluboko do nekonečných masivů skal a bojuje s nimi o vydání
pokladů, jež kdysi zdály se býti bezpečně uloženy před dobyvačností lidskou.
Procházíme chodbami, které jsou hustě vzepřeny tlakem bortícími se
vzpěrami, a pan inženýr mně vysvětluje, že není tomu dlouho, co tyto chodby byly v délce asi 150 m působením
ohromného tlaku zcela zavaleny. Naštěstí to bylo na konci směny a značný pohyb vrstev nevyžádal si proto
obětí. V těchto místech vzpomínáme také příšerné katastrofy z roku 1892, při které zahynulo 319 horníků, a
nejtragičtější je to, že většina z nich zahynula následkem neodborného postupu proti dravým plamenům
hrozného požáru. Plameny vznikly na dole Mariánském. Tehdejší správa ve snaze požár co nejdříve utlumiti,
nechala pracovati proudy vod, které dílo zkázy v pravém smyslu korunovaly. Hořící trámy počaly doutnati,
jedovaté kouře pak utratily nemilosrdně všechny ty, které by požár pravděpodobně nezasáhl.
Jsme stále ještě na 37. patře a je velmi zajímavé, uvědomíme-li si,
jak hluboko se vlastně nalézáme. Hladina Adriatického moře odpovídá hloubce 556 m a my jsme nyní o "pouhých"
asi 840 metrů hlouběji. Otec jednoho horníka vyjádřil ohromnou hloubku slovy: "Můj kluk, ten pracuje
tak hluboko, že když položí ucho na zem, tak slyší, jak psi na druhé polovině země štěkají." Tak hrozné to
sice není, ale již za Rakouska tato hloubka stačila, aby uchránila 7 zde se skrývajících deserterů před
slídícím ramenem spravedlnosti. Četníci stáli tehdy již u těžné klece, avšak nikdo z nich neodvážil se
vniknouti tak hluboko a skrývající se horníci byli z dolu odvedeni větrnými šachtami, které vyvěrají na
povrch kdesi v příbramských lesích.
Jdeme směrem ke hlavní chodbě, potkáváme opět řady huntů, chodba se
rozšiřuje a já ve svém idealismu předělávám skutečnost v myšlenku, že se nacházím právě na prohlídce
stavby pražského metra (pozn. napsáno v roce 1935).
Dostihli jsme těžnou jámu a telefonujeme z hloubky téměř 1.400 m
do strojovny, že hodláme přejeti ze 37. obzoru na obzor 33. Před námi kmitají se klece s vozíky rychlostí
ještě větší, neboť, nejsou-li obsazeny lidmi, je povolena rychlost výtahu až na 12 m za vteřinu, což odpovídá
rychlosti 43 km! Chvíle čekání používáme k tomu, abychom lovili v obsahu svých kapes, a mohu prozraditi, že
balíček čokolády byl velmi vítaným posilněním.
Na 33. obzoru, na kterém se nyní již nepracuje, procházíme další
spleť chodeb. Vždyť v samotném dole Anenském sledováno je asi 5 žil, z nichž každá byla několik set
metrů dlouhá. Mocnost žil bývá někdy nepatrná, aby však v některých místech dosáhla mohutnosti i
několika metrů. Dobývání jejich obsahu děje si tím způsobem, že žíly odkrývají se na jednotlivých patrech
překopy, které se pak zdola nahoru spojují. Vybrané prostory jsou podezdívány a vyplňovány hlušinami. V
práci pokračuje se vždy o jeden 2,5 m vysoký výstup dále, a to tak dlouho, až je žíla do vyššího patra
odkryta a vybrána.
Po tříhodinovém putování fáráme na povrch. Naše těla jsou pokryta potem
a prachem a používáme lázní v hornické převlékárně, abychom se očistili. Zde provádí se také jedna z několika
kontrol, zda všichni havíři vyfárali. Havíř před sjezdem do šachty odkládá větší část svého oděvu, který po
drátě vytahuje ke stropu převlékárny, takže v místnosti to vyhlíží jako ve vetešnickém závodě. Tímto způsobem
by se také zjistilo, že některý z horníků chybí, neboť jeho oděv zůstal by nevyzvednut.
Osazení dolů je nyní vzhledem k výkonnosti strojů a lepším pracovním podmínkám
poměrně malé. V roce 1875, kdy na Vojtěšském dole dosaženo bylo největší hloubky na světě, totiž 1000 metrů,
pracovalo na Březových Horách 6.000 mužů, nyní počet havířů a zaměstnanců činí asi 1.600.
Zvláštní zmínky zasluhuje na povrchu umístěný obrovský kolos, těžný stroj,
který ještě dnes je jedním z největších svého druhu vůbec. Jeho pohon je parní a veliké množství potřebné
energie dodáváno je kotelnou, která vyrobí 12.000 kg páry za hodinu a pracuje pod tlakem 12 atmosfér.
Těžné lano navíjí se na několikametrový buben, jehož pohyb řízen je jediným strojníkem a pomocníkem. Nelze si
dosti dobře uvědomiti, jaké dokonalosti vyžaduje jeho obsluha, vždyť ze vzdálenosti 1,5 km je nutno zastavit
klec přesně na decimetr a přitom je strojník odkázán pouze na různé ukazovatele a signály, aniž by měl
jakoukoliv možnost rozhledu. Jeho pracovní postup kontrolován je zapisujícím přístrojem, který poznamenává
rychlost, pravidelnost jízdy a veškeré výkyvy či náhlá zabrzdění.
Vytěžené rudy dopravují se do rozsáhlých úpraven, kde jsou drceny a
tříděny. Pracovní postup je zde dvojí: rozdrcené částečky prohánějí se vodními splavy a ruda padá ke dnu
zatímco lehčí hlušiny jsou odplavovány. Obrácený postup je v takzvané úpravně flotační, kde kovové částečky
obaleny jsou olejovými reagenciemi, které je vynášejí na povrch, a odtud jsou sbírány a zachycovány ve
zvláštních nádržích.
Roztříděná a usušená ruda dodávána je do hutí, které ji v 7 vysokých
pecích zpracují na olovo, stříbro, měď, cín, arsen atd. V době světové války hrály zdejší hutě nemalou
úlohu a smutně se proslavily tavením zrekvírovaných kovových předmětů.
Aby obrázek příbramského hornictví byl dokonalý, nutno se zmíniti o
různých pomocných podnicích. Továrna na drátěná lana, založená v roce 1856, kdy nevyhovující konopné těžné
lano bylo nahrazeno lanem drátěným, vyšinula se postupem času na první podnik svého oboru v Československu
a konkuruje úspěšně s podniky zahraničními. Dodává nejenom lana k účelům důlním, zabývá se také výrobou lan
leteckých, automobilových a je jedním z mála skutečně aktivních podniků. K této továrně přičleněny jsou
velké laboratoře pokusné, vyzbrojené nejmodernějšími aparáty zkušebními.
Na tuto továrnu navazují rovněž skvělé dílny mechanické, z nichž vyšel
již mnohý dokonalý stroj a které zároveň opravují veškeré kovové součástky a vyrábějí nástroje tohoto velkého
horního podniku. Mohutné buchary a elektrické spájecí pece, řízené rukama zkušených mistrů a dělníků,
zpívají zde svou jazzově šílenou a vřeštící píseň práce.
Tisíce párů očí chudého příbramského kraje upírají se k tomuto podniku,
který pro ně znamená práci a pro jejich rodiny chléb. Pomalu, rychleji, až závratně rychle točí se kolečka
práce. Kéž by se nikdy nezastavila...!
