NAŠE HORY A HUTĚ 3/1932

HORNICTVÍ NA KARVINSKU V ROCE 1932

-czyk-

DŮL HOHENEGGER

      Jáma obdržela své jméno po arcivévodském horním řediteli Ludvíku Hoheneggerovi, zemřelém v roce 1864. V blízkosti dnešní jámy byla roku 1880 vyvrtána vrtná díra, a 3 léta na to bylo započato s hloubením těžní a větrní jámy. Prvních 56 vozů uhlí bylo vytěženo 7. dubna 1889. Závod byl na tehdejší dobu moderně vybaven. V roce 1891 byl postaven první hustič vzduchu, kterého bylo použito k pohonu vrátku v dole. V tomtéž roce byla zavedena jízda mužstva na laně a benzinové lampy soustavy Wolf k osvětlování v dole. Jáma byla spojena vlečnou drahou s jámou Gabrielou, kterážto již byla dříve spojena s karvinským nádražím. O dvě léta později byla postavena třídírna a prádlo, zápisna, koupelna se sprchami a vanami, kasárna pro svobodné dělníky, závodní nemocnice a potravní skladiště.

Důl Hohenegger v roce 1932

      Dne 16. března 1895 postihlo jámu veliké neštěstí v dole, které si vyžádalo 52 lidských obětí. V důlním skladišti vybuchl dynamit, po kterém následoval výbuch uhelného prachu. Z důvodu odbytové krize musela být v roce 1897 zastavena všechna rubání a pracovalo se omezeně. 21. února 1902 přetrhla se spojka u klece při jízdě mužstva a klec s 5 lidmi se zřítila do jámy. V tomtéž roce byla zavedena devítihodinová pracovní doba a známková kontrola. V roce 1906 přešla jáma do majetku Báňské a hutní společnosti. Důl byl postupem doby vybaven moderními dobývacími stroji, což mělo za následek rozšíření povrchových objektů a stavbu nových kotlů, hustičů na vzduch a těžních strojů. Místo těžení koňmi na překopech a hlavních třídách bylo zavedeno řetězové a lanové těžení.

Koksovna u dolu Hohenegger v roce 1932

      Pro veliký vývin třaskavých plynů musela býti v roce 1917 vyhloubena druhá větrní jáma. V tomtéž roce došlo k výbuchu plynů, přičemž zahynulo 7 dělníků. V roce 1923 byla postavena moderní závodní budova, v níž se nachází koupelna, lampárna, zápisna a kancelář úředníků. Má to pro dělníky velikou výhodu, že tito nemusí při obstarávání si svých pracovních potřeb chodit nádvořím. V roce 1926 byla postavena třídírna, vyhovující současným poměrům.

      Od počátku až po současnost si vyžádalo dolování na zdejším závodě 5 životů báňských zřízenců, což svědčí o těžké, nebezpečné a namáhavé službě báňského zřízenectva.

DŮL JAN-KAREL

      Tento závod, patřící hr. Larisch-Mönnichovi, jest vybudován těsně u dráhy košicko-bohumínské a jest nejvýchodnějším závodem revíru ostravsko-karvinského. Závod má dvě těžní jámy: Jan, založenou roku 1860, 334 m hlubokou, a Karel, založenou roku 1862 téže hloubky 334 m. Větrní jámy jsou dvě: Jindřiška, založená roku 1878, 343 m hluboká, a Karel, založená roku 1859 a 281 m hluboká. Této, posledně jmenované jámy se používalo zprvu jako jámy těžné.

      Na jámě Jan byl postaven první stroj roku 1864. Byl to jednoduchý parní stroj, jednoválcový. Na jámě Karel byl roku 1878 postaven parní těžní stroj o síle 180 ks a byl to nejsilnější stroj v revíru. Exkurse se chodily na něj dívati jako na technický zázrak. Stroj tento je v chodu doposud bez větší úpravy, pouze konické bubny byly vyměněny za válcové.

      Důlní pole měřící 366 ha jest na východě ohraničeno přirozenou demarkací, kterou jest smrsk shazující uhlí o 120 m. Za tento smrsk se s důlní díly nejde též z toho důvodu, že za ním následují ochranné kruhy lázní Darkova. Tyto jediné jodové lázně v Československu vynutily si svou důležitostí této ochrany, aby se snad neopakoval případ z Teplic-Šanova, kde se poddolováním ztratily léčivé prameny.

Důl Jan-Karel v roce 1907

      5. března 1885 povstal na jámě Jan první výbuch třaskavých plynů, který si vyžádal 108 obětí. Druhý výbuch, spojený s výbuchem uhelného prachu nastal 15. června 1894. Podnět k této katastrofě nastal neopatrným odstřelením dynamitu v uhlí. Následoval požár, který se rozšířil na okolní závody jámy Františku a Hlubinu, důlními chodbami spojené. Tato katastrofa byla doposud nejhroznější v revíru svým velikým počtem obětí. Protože bylo přesně zjištěno, že 80 % postižených zemřelo účinkem chemickým, tedy zadušením, kdežto pouze 20 % účinkem mechanickým, pomýšlelo se, jak v podobných případech pomoci těm, kteří náraz výbuchu přestojí šťastně a nezraněni nacházejí se ve škodlivých větrech. Tak kameralní ředitel u Těšínské komory Walcher v. Uysdal a profesor vídeňské university Gärtner, sestrojili první přenosný, prakticky upotřebitelný dýchací přístroj.

Důl Jan-Karel v roce 1932

      Je sice známo, že ostravsko-karvinský revír je kolébkou záchranářství v hornictví vůbec, ale jest nutno připomenouti, že tento přístroj Walcher-Gärtner stal se principielním základem všech dýchacích přenosných přístrojů, kterými dnes hlavně Německo zásobuje celý svět. Tak katastrofální výbuch na jámě Jan v Karviné roku 1984 dal podnět Walchrovi, že roku 1896 sestrojil svůj první přenosný dýchací přístroj.

      Tehdejší majitel hr. Larisch-Mönnich dal ihned po výbuchu dobrovolný zákaz střelby v uhlí na všech svých závodech, kdežto ústřední předpisy, nedovolující střelbu v uhlí na Karvinsku, vyšly až roku 1902. Zajímavo je, že některé monografie tvrdí, že osvětlování dolů dělo se po této katastrofě výhradně benzinkami. Jest bezpečně zjištěno, že i pak používalo se na některých jamách nějakou dobu olejových kahanů.

DŮL FRANTIŠKA

      Důl Františka, patřící dr. Larisch-Mönnichovi, nalézá se v Karviné, okres Frýštát, mezi stanicemi Karviná a Doubrava. Plošný obsah důlních měr obnáší 1.237.831 čtverečných metrů a sestává z 22 důlních měr a 8 přebytků.

      S hloubením bylo započato roku 1856. Nejspodnější patro VII nalézá se v hloubce 473,24 m, ze kterého se těží. Větrní jáma byla vyhloubena roku 1874. Sloje jsou označeny běžnými čísly a upadají od jihovýchodu na severozápad. Veškeré sloje, vyjma 19 a 27, jsou dobyvatelné stěnováním. Mohutnost jejich je od 0,23 m do 3,50 m. Sloje číslo 13 (47 cm) a 21 (23 cm) nejsou dobyvatelné.

      Ro roku 1927 obnášela roční těžba asi 170.000 tun. Počet osazenstva je 3 inženýři, 17 povrchových, 23 důlních zaměstnanců a 721 dělníků.

      V prvopočátcích byly v provozu dvě dřevem vyztužené jámy těžní a hmota byla ruční silou na povrch těžena. V roce 1856 přikročeno bylo k vyhloubení dnešní stávající jámy, také s dřevěným vyztužením, načež v roce 1858 byl postaven těžní stroj o jednom válci se šoupátkovým rozvodem.

      V roce 1888 bylo postaveno malé elektrické dynamo na stejnosměrný proud o napětí 100 V a proudu 70 A. Elektřina sloužila výhradně k osvětlování.

Záchranné družstvo před dolem Františka v roce 1916

      V roce 1893 bylo dosaženo nejvyšší těžby a to 358.920 tun. Roku následujícího vznikl ve sloji 19 požár, přičemž 130 lidí přišlo o život. Při záchranných pracích bylo dalších 18 životů utraceno. Těžba byla obnovena 24. ledna 1895.

      Těžní věž byla roku 1911 přestavěna a zároveň byl postaven nový těžní stroj. Tímto zrestaurováním dostal se důl Františka do řad moderních závodů.

DŮL HLUBINA

      Jáma tato, patřící hr. Larisch-Mönnichovi, založena byla roku 1871. Hluboká je 406 metrů. Již od dlouhých dob nezahalují ji oblaka kouře a unikající páry jako ostatní závody, nevypíná se hrdě nad ní žádný komín a ráz jámy dává jí pouze těžní věž s věžními koly.

      V roce 1905 byl na této jámě zaveden elektrický těžní stroj soustavy "Ilgner", který byl jako první v bývalé monarchii rakousko-uherské, a který tuto práci vykonává až do dnešní doby.

Důl Hlubina s překladištěm v roce 1932

      V prádle soustavy "Braun" čistí se uhlí i z okolních jam a to Františky a Jindřich. Dolování děje se směrným stěnováním s částečnou i plnou zakládkou a pilířováním dovrchním i směrným.

      Roku 1897 byla těžba 137.629 t, která se nyní přibližně zdvojnásobila. V dole zavedeny jsou lokomotivy na stlačený vzduch, který je dodáván pro ně, jakož i pro ostatní důlní stroje z jámy Františky.

      V roce 1894 dne 15. června byla jáma postižena výbuchem třaskavých plynů, přeneseném ze sousedních závodů (Jan-Karel a Františky), při kterém zahynulo na všech třech jamách celkem 236 lidí. Byla to co do lidských obětí největší katastrofa v revíru.

DŮL BARBORA

      Náleží Báňské a hutní společnosti. Důlní pole leží v katastru města Karviná a to v jeho jižní části. Menší díl leží v katastru obce Horní a Prostřední Suché. Spojena je krátkými vlečkami se stanicemi karvinskou na dráze Bohumín-Košice a Prostřední Suchou na trati Kunčice-Český Těšín. Závodním je ing. J. Theimer, jemuž k ruce je přiděleno 5 horních inženýrů. Závod zaměstnává 62 důlních úředníků, 9 na povrchu, 15 administrativních úředníků a průměrně 1.640 dělníků.

      S hloubením jámy započalo se 25. března 1908 na pozemcích Kuzníka a Trajchliho, od nichž byly tyto zakoupeny. Při hloubení byly proraženy vrstvy třetihorního útvaru, skládajícího se ze slínů a jílů, který sahá do hloubky 266 m, kde započal karbonský útvar. O málo dříve (1.12.1907) započalo se s hloubením větrní jámy číslo I. Při hloubení jam se narazilo na sloj 26 až v hloubce 273 m, za níž následovaly sloje 27 až 29, které náleží střední části karvinských vrstev. Vrchní sloje jsou odplaveny kromě části sloje 24 a 25. V letech 1926-27 byla prohloubena těžní i větrní jáma číslo I. až na 3. patro do hloubky 422 m. Byly naraženy sloje 30 až 32.

Důl Barbora v roce 1932, celkový pohled

      Důlní pole je otevřeno jednou těžní a dvěma větrními jamami a třemi překopy. Větrní jáma číslo II byla ražena v roce 1920 a prohloubena do hloubky 325 m. Na 3. patře jsou raženy na východ a na západ dva spojovací překopy k jámě Hohenegger, kterými má být soustředěna těžba z důlního pole Hohenegger na jámu Barboru. Překopy mají průřez kruhovitý, výstroj soustavy Neubauer. Až do roku 1928 se rubalo dovrchním pilířováním na zával. Od té doby převládá stěnování a to buď s částečnou, nebo plnou plavenou zakádkou. Při stěnování s částečnou zakládkou (sloj 24 a 28) zřizují se v určitých vzdálenostech za porubnou stěnou zakládková žebra, jejich vzdálenost od sebe určuje se místními poměry. Mezi tato žebra se staví přenosné hráně z měkkého, hranatého dřeva. Kámen do žeber získává se z proplástků, stropních odlupků, z vytlačené počvy a ze závalu. Veškerá výdřeva ve vyrubaných již zátinkách za přenosnými hráněmi se rabuje v noční směně, což je podmínkou bezpečného postupu. Uhlí vydobyté ve stěnách se dopravuje třasacími žlaby nebo gumovými pásy. Z jednotlivých stěn dociluje se průměrná těžba od 350 do 700 vozíků za směnu, tj. 250 až 500 tun.

      V roce 1928-29 byly postaveny potřebné budovy a zařízení pro zaplavování na povrchu, rovněž skončily přípravné práce v dole. Pro zaplavování slouží diluviální písek z okolí jámy Barbory a Gabriely, kámen z haldy a třídírny, jako i struska z kotelny. Písek se dobývá lžicovým rypadlem a dopravuje se čtyřmi gumovými pásy. Hrubý zaplavovací materiál se třídí na zrno nejvýše 30 mm. K tomu účelu slouží kyvná síta, přebírací železné pásy, čelisťový a válcový drtič o výkonosti 40 m3 za hodinu. Celé toto zařízení dodala firma Akmos z Mariánských Hor. Ze čtyř zásobníků, které jsou na povrchu o velikosti po 600 m3, je zakládkový materál odpouštěn do nálevek, z nichž splavuje se vodou v potrubí na místo plavení.

Těžba písku pro zakládku

      Voda z dolu se čerpá z hloubky 422 m elektrickými pumpami a zvláštním čerpadlem soustavy Mamuth, které je jediným v revíru.

      Těžení v dole dělo se koňmi do roku 1918, kdy byly zavedeny lokomotivy na stlačený vzduch o tlaku 175 atm. Ke zvýšení bezpečnosti dolu bylo již roku 1928 započato s poprašováním důlních prostor kamenným prachem. Jako na jiných dolech, vyskytují se i zde úrazy, v menším nebo větším počtu, z nichž musíme některých vzpomenout.

Rozdvojení překopu na 3. patře dolu Barbora.
Výstroj překopu provedena soustavou Neubauer.

      Dne 7. února 1925 sjížděla poslední klec s mužstvem v pomocném těžním oddělení. Mužstvo (13 dělníků a 1 úředník) sjíždělo na patro v hloubce 360 m. Při dojíždění k patru zrychlovala se jízda klece, která narazila pak rychlostí 7-8 m/s na těžní poval. To mělo za následek 6 těžkých úrazů, mezi postiženými byl i jeden náš kolega.

      Na začátku odpolední směny dne 16. května 1927 povstal na východní překopu 3. patra výbuch třaskavých plynů, jímž bylo 7 dělníků usmrceno a jeden těžce zraněn. Překop byl ražen protipředkem a to směrem od jámy a od hlavní třídy sloje 28. Oba předky byly právě přebity, přičemž vznikl otvor 1x0,7 m. V tomto místě byla ve stropě překopu překřižována sloj číslo 29, mohutná 3,6 m, která asi ve 14:30 zavalila chodbu, přičemž uvolnily se třaskavé plyny a zvířil uhelný prach; tato třaskavá směs byla pak zapálena převděpodobně rozněcováním zhasné benzinové lampy, čemuž nasvědčuje okolnost, že páska se zápalkami byla vysunuta 5 cm nad spodek lampy.

      V poslední době počet úrazů značně klesl, za což musíme děkovati obezřetnosti důlních úředníků. Přáním nás všech je, by tyto vyskytovaly se v míře pokud možná nejmenší.

DŮL GABRIELA

      Důl Gabriela byl založen roku 1852. Patří k nejstarším dolům revíru ostravsko-karvinského. V uvedeném roce začali zakladatelé hormistr František Handverk a hrabě Žerotín s vrtáním poblíže starého kostela a navrtali v hloubce asi 100 m sloj 79 cm mohutnou. Plyny vycházející z vrtné díry zapálily se otevřeným světlem, spálily vrtací věž a hořely několik týdnů. Ještě v tomto roce hloubila se první jáma, nyní tzv. "vodní jáma", která dostala jméno podle hraběnky Žerotínové Gabriela. Budovy byly vystavěny ze dřeva, těžilo se parním vrátkem pomocí konopného lana a těžního okovu.

Důl Gabriela v prvních letech těžby

      V roce 1854 byly majitelům přiznány první dvě míry. V roce 1856 se přihodil ve sloji Gabriela první výbuch třaskavých plynů. 17 lidí se stalo obětí této katastrofy. Následně bylo dohlédacími úřady zakázáno kouření v dole, jakož i užívání otevřeného světla. V roce 1859 shořelo celé povrchové zařízení a 8 m jámy. Při tomto neštěstí zahynuli 4 horníci. Pro nedostatek peněz nemohli majitelé závod znovu zřídit a proto jej museli zastavit.

      V roce 1862 byl závod prodán arcivévodovi Albrechtovi, který nechal roku 1864 závod znovu postavit. Těžba dosahovala v roce 1865 objemu 10.177 tun.

      Ve válečném roce 1866 byl důl po několik měsíců zastaven. V tomto roce započalo se také v dole používat koní. V roce 1871-72 byl závod modernizován, jelikož staré zařízení nestačilo pro docílenou těžbu 50.000 tun při stavu dělnictva 419 mužů. Závod byl připojen na košicko-bohumínskou dráhu, obdržel první třídírnu a pro vodní jámu zřízeno bylo tahadlové čerpadlo. Při důlním výbuchu v roce 1872 nezahynul nikdo. Stlačeného vzduchu začalo se užívat roku 1873. V roce 1876 překročila roční těžba 100.000 tun. V roce 1880 překročil stav mužstva 1.000. Bylo nutno závod znovu zmodernizovat. Byla postavená nová třídírna, zakoupen nový těžní stroj, dřevěné budovy byly nahrazeny zděnými.

Důl Gabriela v roce 1932

      V roce 1885 bylo zavedeno elektrické osvětlení závodu. Postaveny dva stroje, které svými obrovskými rozměry vzbuzovaly pozornost také mimo revír. Byly to vodotěžný stroj se setrvačníkem o průměru 12 metrů a větrník s křídlovým kolem také o průměru 12 metrů. V roce 1888 vypukla první stávka a byla postavena tehdejší nemocnice a cholerový barák.

      V roce 1889 se započalo s hloubením větrní jámy číslo II. Také byly učiněny pokusy zpracovat železnou rudu, nacházející se ve sloji 25, pro kterýžto účel se zřídily dvě pražicí pece, které byly po dvou letech zastaveny.

      V roce 1899 použilo se poprvé elektřiny k pohonu strojů. V roce 1902 došlo k výbuchu třaskavých plynů na větrní jámě číslo I., při které zahynulo 6 mužů. V roce 1906 koupila Báňská a hutní společnost důl Gabrielu se všemi ostatními doly a hutěmi od arcivévody Bedřicha a přistoupila v roce 1908 k provedení rozsáhlého modernizačního programu. Na povrchu v budovách se nainstalovala všude železná kontrukce, hloubila se těžní jáma II., nato se zavedly lokomotivy se stlačeným vzduchem, zastaralé parní stroje na povrchu se vyměnily za elektrické. Postavila se koupelna pro dělnictvo. V roce 1908 překročila těžba 300.000 tun, stav mužstva v roce 1910 byl asi 1.700.

      Při uvádění těžního zařízení v nové jámě do chodu se přihodilo několik neštěstí. Těžní klece spadly do jámy, při jejich opravě povstal šachetní požár, který způsobil dva výbuchy. Po zatopení nejhlubšího patra hořely plyny nad vodou v jámě dále a teprve pomocí kyseliny uhličité se podařilo požár uhasit. V roce 1913 převzal vedení závodu ing. Josef Karkoschka. Ve válečném roce 1917 bylo docíleno nejvyšší těžby, 717.400 tun. Po ukončení války v době nepokojů klesla výkonnost závodu, přesto však byla trvale nejvyšší v revíru.

Důl Gabriela.
Snímek pořízený těsně po výbuchu 13. dubna 1924

      V roce 1924 se přihodila na Gabriele největší katastrofa. Dne 11. dubna bylo zpozorováno v 29. sloji zapaření uhlí. Aby bylo zadušeno, byly zazděny všechny příchody k této části sloje. Dne 12. dubna byly hráze již ukončeny, pracovalo se pouze na jejich zesílení. Právě před ukončením nastal v uzavřené části výbuch, jenž zničil tyto hráze, které ještě nebyly ztvrdlé, usmrtil 15 lidí a způsobil důlní požár. Jelikož při velikém vývinu plynů se daly očekávat nové výbuchy a poněvadž následkem silného ohřátí vypověděl větrník službu, musel se důl ponechati svému osudu.

      Dne 13. dubna (26 hodin po prvém) nastal druhý, strašný výbuch, který silně zpustošil obě důlní pole a vyrazil těžní jamou na povrch. Těžní věž a jámová budova byly úplně zničeny a závodní i obytné budovy silně poškozeny. Plameny vyrazily vysoko z jámy, úlomky byly vyhazovány až 2 km daleko, několik km v okolí byla poškozena okna. Při tomto výbuchu nebyl nikdo zabit, avšak bylo způsobeno škody za několik milionů Kč. Za účelem uhašení požáru v dole bylo uzavřeno všech pět jam nahoře betonovými poklopy, aby byl zastaven přístup vzduchu. Již 17. července započalo se se zmáháním dolu při použití záchranných přístrojů Draeger 1923. Po zdolání bezpříkladných těžkostí bylo započato již za deset a půl měsíce s částečnou těžbou. Po tomto výbuchu bylo ještě v roce 1924 na tomto dole zavedeno práškování kamenným prachem pro zabezpečení důlních děl proti výbuchům.

CZECH MINING CLUB
2005