Nepříznivým důsledkem narůstání manufakturní výroby v Českých
zemích - zejména železářství a sklářství, náročných na vysokou spotřebu dřeva - byl rychlý úbytek lesních porostů,
v předchozích dobách intenzivního dolování rudných ložisek již značně vyčerpaných. Tato skutečnost vedla od
počátku 18. století stát ke snaze zajistit dostatek náhradního paliva. Po rozvoji textilní výroby, pivovarnictví,
lihovarnictví, cihelen, vápenek a některých kovořemesel se jeho vyhledávání stalo naléhavou potřebou. Roku 1757
byl proto vydán císařský výnos s výzvou k hledání a využívání minerálního uhlí. Prospekci jeho ložisek stát
podporoval vysíláním odborníků. O naléhavosti řešení nedostatku paliva svědčí roku 1787 zařazení uhlí mezi tzv.
vyhrazené suroviny a s tím i rozhodnutí, že k jeho těžbě je nutný státní souhlas.
Překážkou rozšíření těžby byl zpočátku nezájem šlechtických vrchností,
které dolování uhelných slojí na svém majetku povolovaly obvykle s nechutí. Dekretem Dvorské komory ve Vídni
z 8. ledna 1789 bylo proto nařízeno, že nikomu z poddaných nemá být bráněno na jejich pozemcích hledat uhlí.
Na jeho nálezy se dokonce přiznávaly erární prémie. Aby byl oslaben odpor pozemkových vrchností a zvýšen jejich
zájem o uhelné dolování, dekret Dvorské komory z roku 1789 jim zaručil přednostní právo těžby v jejich dominiích
a v roce 1791 je přiznal výhradně jim. Potřeba uhlí jako průmyslového paliva byla však stále naléhavější, a tak
r. 1793 byly tyto i další doplňkové výnosy zrušeny a bylo povoleno těžit uhlí každému za předpokladu, že budou
splněny právní náležitosti, tj. udělen souhlas majitelů pozemků a horních úřadů a řádné provádění důlních prací
za dozoru horních soudů.
Těmito opatřeními byly sice odstraněny možné překážky pro
důlní práce, přesto však k jejich rozvoji mělo dojít až v dalších desetiletích. Příčinou byl nedostatek
kapitálu potřebného pro otvírku uhelných ložisek a zprvu i obtížný odbyt uhlí. Často se stávalo, že drobní
podnikatelé z měšťanských vrstev a sedláci těžby zanechávali, když se zadlužili. Takové případy nastávaly
například již ve 20. letech 19. století u slánských malodolů. Chyběly také odborné znalosti, geologické a
provozní, i kvalifikované pracovní síly.
Zatímco hnědouhelné hornictví v podkrušnohorské pánvi během
druhé poloviny 18. století nabývalo na intenzitě zásluhou odbytu v tuzemsku a v Sasku, umožněného využitím
Labe jako komunikačního spoje, černouhelné hornictví se intenzivněji vyvíjelo mnohem později. Jeho počátky
je možné hledat především ve slánsko-kladenské pánvi. Roku 1756 jsou zaznamenány první pokusy o těžbu uhlí
u Buštěhradu, Lán a u Mutějovic a kutací práce severně od Otvovic, podniknuté tamními pozemkovými vrchnostmi.
V roce 1760 bylo nalezeno uhlí u Vrapic, roku 1765 se dolovalo u Kamenných Žehrovic a v dalších desetiletích
s dočasnou intenzitou i na jiných místech na Kladensku. Koncem 60. a počátkem 70. let 18. století byly na
selských pozemcích krátkodobě dobývány výchozy slojí z Drnova, Vítova, Nedobylic, Jedomělic, u Hvězdy, Tuřan,
Libkovic a v dalších letech v okolí osad Jemníky, Studeněves, Přelíc a Kvíc.
K rozvoji dolování v této středočeské oblasti došlo však
především počínaje rokem 1816. Z 15 černouhelných dolů v Českých zemích byl r. 1819 nejúspěšnější důlní
podnik buštěhradské vrchnosti s roční produkcí 6.535 tun uhlí. Příznivé podmínky pro odbyt uhlí tu vytvořil
nárůst průmyslu v Praze a v jejím okolí. Zábranou naopak byla neorganická těžba mělkými malodoly, zakládanými
blízko sebe či úklonnými štolami raženými přímo ve slojích. Byly totiž po vyrabování snadno dobyvatelných
ložiskových partií do nevelkých hloubek opouštěny a v jejich blízkosti otevírána nová důlní díla. Protože
nebyla zpravidla proti tlakům hornin zajišťována dostatečnou výstrojí, docházelo k závalům, během nichž
nejednou vznikly ztráty na životech. Kontroly horních úřadů v roce 1812 prokázaly, že zejména doly soukromých
těžařů jsou z technického hlediska špatně provozovány. Výnosem Českého gubernia v Praze bylo horním úřadům
nařízeno konat pravidelné roční prohlídky uhelných podniků. Při zvyšujícím se odbytu uhlí však ani poté
nedošlo k zásadnímu zlepšení důlních prací, a to ani ve slánském kraji, který se začal posouvat do popředí
státního zájmu. Stav tamního hornictví byl proto v roce 1830 podroben tvrdému odsudku.
Jednou z příčin nedobře provozované těžby uhelných slojí
(se snahou rychle docílit produkce), byly změny v ekonomické struktuře Českých zemí, vyvolané průmyslovou
revolucí, která způsobila novou územní dělbu práce. Oblasti tradiční manufakturní a řemeslné výroby ztrácely
na významu, naopak rychle jej nabývaly nově vznikající průmyslové podniky v blízkosti uhelných ložisek. V
uhelných revírech byly zakládány železárny, strojírenské, keramické a chemické závody s vysokou energetickou
náročností. V této souvislosti se utvářely ekonomicky a populačně nové regiony, ve středu země především
Praha, která postupně vyrůstala v jedno z významných průmyslových středisek.
Význam slánsko-kladenské kamenouhelné pánve se proto výrazně
zvyšoval. Od 20. let 19. století byly angažováním soukromých těžařů a zčásti vrchností postupně vydobyty
okrajové pánvičky a důlní práce začaly postupovat z Vrapicka a Buštěhradska západním směrem ke Kladnu.
Hlavní iniciativu tu od prvních desetiletí 19. století vyvíjela ve svém dominiu buštěhradská vrchnost,
jejíž důlní podniky v té době již dominovaly nad oblastí ostravské kamenouhelné pánve. V kladenském prostoru
se ve 30. a 40. letech 19. století v těžbě angažoval těžař V. Černý na Vrapicku. Po jeho příkladu se na
průzkumných pracích podílela také buštěhradská vrchnost. Chtěla vysledovat pokračování uhelných slojí severním
směrem. Těžní jámou Marie-Antonie se tak podařilo v roce 1840 zjistit sloj v hloubce 100 m.
Až do té doby však nebyla nafárána hlavní kladenská sloj,
a tak účelem vyhledávacích prací bylo najít její uložení západním a jihozápadním směrem ke Kladnu. K
úspěšnému hledání zde již hluboko uložených slojí bylo třeba značných investic, které přesahovaly možnosti
soukromých těžařů. Mohl je dotovat jedině stát, který měl zájem zajistit dostatek paliva pro státní dráhy a
rychlou distribucí podnítit rozvoj průmyslového podnikání v Českých zemích. Budování železnic mělo v tomto
směru klíčový význam, proto na Kladensku byly dráhy později i největšími těžaři (Buštěhradská dráha a Rakouská
společnost státních drah). Suverénně ovládaly distribuci uhlí, zvláště od 50. let 19. století po ustavení tzv.
Hořelického spolku, odbytové organizace těžařů a státních drah, která určovala ceny uhlí ve středních Čechách
a železniční dopravní tarify.
Průzkumné práce nebyly snadné. Prostor mezi Slaným a Kladnem
byl vyplněn 14 samostatnými pánvičkami, vzájemně se lišícími výskytem, geologickým stářím a kvalitou uhlí,
se značně rozdílnou hloubkou uložení od několika desítek do 500 metrů a o mocnosti slojí od několika centimetrů
až do 9,5 metru, uložených i ve více vrstvách nad sebou. Střed celé pánve tvořil kladenský revír. V něm byly
nejrozsáhlejší sloje o největší mocnosti (hlavní z nich ve středu pánve dosahovala místy až 12 m) s výtečnou
jakostí. Nacházely se v prostoru od Vrapic k Brandýsku směrem ke Kladnu a Kročehlavům. Kromě nich tu byl
výskyt nadložních slojí kounovsko-slánských, od Minic a Zeměch pokračujících k západu přes Podlešín, Jemníky,
Studeněves až ke Kroučové. Byly uloženy v nevelkých hloubkách, s malou mocností a s uhlím nevalné kvality.
Průzkumné práce tu nebyly bez obtíží. Ztěžovaly je značně složité tektonické poměry, četné zlomy a poruchy,
výskyt zvýšených tlaků, otřesů a kuřavkových partií (zvodněné jemnozrnné jílovito-písčité zeminy) a silné
přítoky spodních vod.
Cílem průzkumu především bylo objevit hlavní kladenskou
sloj. K tomuto účelu zřídil stát výnosem Dvorské komory ve Vídni ze dne 17. 8. 1842 při Vrchním horním
(báňském) úřadě v Příbrami Kutací ředitelství. Jemu byly podřízeny tři kutací komise (k nimž r. 1843
přibyly dvě další) a určena místa jejich působení - Slaný, Velká Skalice, Lanškroun, Moravská Třebová a
Moravská Ostrava. Řízením prací na Slánsku a Kladensku byl pověřen Augustin Beer, absolvent banskoštiavnické
báňské akademie (pozdější profesor hornictví na příbramské báňské akademii a v letech 1875-1879 její ředitel),
který na státní útraty v letech 1839-1841 absolvoval stáže v řadě slezských, německých, francouzských a
belgických uhelných dolech.
Kutací komise ve slánském kraji zahájila činnost v září
1842. Zprvu bylo její sídlo v Buštěhradu, ale záhy Beer řídil průzkumné práce ze Slaného, a to až do roku
1846, kdy pro operativnější kontrolu vrtných a důlních prací přenesl své působiště opět do Brandýsku. Po
schválení jím vypracované geologické mapy a návrhu na umístění prvních hlubinných vrtů Vrchní horní úřad v
Příbrami dal pokyn k zahájení prací a ze státních březohorských rudných dolů Anna a Vojtěch přeložil do
Buštěhradu prvních 10 horníků a dva tesaře. Současně byly vyměřeny dva první kutací obvody na kladenském a
kolečském katastru. Do sféry státního průzkumu byly zprvu zařazeny lokality Kladno, Motyčín, Libušín,
Vinařice, Pchery, Dubí, Stehelčeves, Brandýsek, Cvrčovice, Dřetovice a Třebusice (I. obvod) a prostor mezi
Vysokou a Hnidousy (II. obvod). V září 1842 se u Brandýsku mezi doly Anna a Ludmila začalo s hloubením
první kutací šachty a v říjnu druhé u Kladna. Krátce poté byly začaty dva vrty u Lobče, které sice uhelné
sloje nezastihly, ale orientovaly tak postup průzkumu jiným směrem, nejprve v tzv. otvovické muldě,
především u Blevic.
Průběh státních kutacích prací na Kladensku byl v
prvních letech málo úspěšný a stal se proto předmětem trvalé pozornosti Kutacího ředitelství v
Příbrami a Ústředního báňského ředitelství ve Vídni. O tom, jaký zájem státu byl na rychlé otvírce
a těžbě kladenských slojí, svědčí okolnost, že na rok 1845 byla z celkového rozpočtu na všechny
kutací práce v Českých zemích ve výši 93.237 zlatých povolena slánské komisi dotace 60.848 zlatých,
tedy téměř šestinásobek rozpočtu přiznaného komisi na Ostravsku. Na rok 1846 byla tato částka na
Beerovy průzkumné práce zvýšena na 101.000 zlatých. Středem hlavního průzkumu byly především terény
v okolí Kladna a Brandýsku. Hlubinné práce tu ztěžovaly na mnoha místech silně vodonosné vrstvy. Na
zvládnutí značných výronů spodních vod nestačily záhy ruční pumpy, a tak od roku 1844 bylo nutné pro
nepřetržité čerpání použít parní stroje. Na obou hlavních kutacích šachtách v Brandýsku a v Kladně
přítok vody totiž stoupal rychlostí 8-9 kubických stop za minutu (0,25-0,28 m3) a horníci, zejména
na kladenské šachtě, museli při jejím hloubení v roce 1845 většinou pracovat ve vodě.
Po dlouhé měsíce prvních let zprávy slánské kutací
komise nezaznamenávaly zastižení uhelných slojí. Teprve na přelomu dubna a května 1845 byly kutací
šachtou u Brandýsku nafárány v hloubce 78,33 m první dvě vrstvy uhlí, ovšem jen o mocnosti jedné stopy
(31,5 cm) s mezivrstvou bituminózních břidlic. Protože směrem k severu zesilovaly, Beer se domníval, že
zastihl buštěhradské sloje a při dalších pracích narazí na mocnější výskyt. Prozatímní neúspěch vrtných
prací vyvolával jistou nedůvěru Ústředního báňského ředitelství ve Vídni, které neustále naléhalo průzkumné
práce zrychlit s odůvodněním, že potřeba uhlí je stále naléhavější. Zpomalování prací především zaviňovala
nedostatečná kvalita vrtných zařízení a parních strojů, na nichž při nepřetržité čerpací a vrtné činnosti
docházelo k četným poruchám, způsobujícím časové výpadky. Stát kladl trvale mimořádný důraz na vrtné práce
v kladenské oblasti a v úřední agendě ústředního báňských institucí se v průběhu doby jejich netrpělivost
projevovala zvyšovanou tlakovou tendencí.
Názor, že kladenská oblast skrývá mohutné černouhelné
ložisko, byl podepřen počátkem listopadu 1846, kdy důlní Váňa nalezl na jih od Vrapic části hlavní
kladenské sloje o mocnosti 1,6 m v hloubce 190 m. Byl to první důkaz o její existenci. Pro státní kutací
komisi znamenal podnět k zintenzivnění průzkumných prací. Koncem roku 1846 byly v terénech mezi Brandýskem
a Kladnem prováděny vyhledávací práce řadou vrtů a kutacích šachtic. Pod Beerovým vedením tehdy pracovalo
206 dělníků a do r. 1847 se jejich počet zvýšil podle potřeby až na 393 muže. V té době bylo v revíru Brandýsek
v činnosti 23 kutacích šachet, šachtic a hlubinných vrtů, v kladenském revíru na 17 lokalitách. Přes občasné
výhrady státních ústředních orgánů vůči volbě místa vrtů či postupu prací na některých místech jejich důvěra
v Beerovy schopnosti otřesena nebyla. Dokládalo to i schválení vysokého rozpočtu jeho kutací komisi na
rok 1847, kdy z celkové částky 200.000 zlatých, určené pro všechny průzkumné práce v Českých zemích, bylo
jí schváleno 135.000 zlatých, tedy 67,5 %.
Teprve po pěti letech prací, dne 13. října 1847, mohla
slánská kutací komise ohlásit první skutečný úspěch. Jedním z kladenských vrtů byla v hloubce 144 m
zastižena sloj o mocnosti 4,40 m dobré kvality. Práce poté zesílily, nyní již s odůvodněnou nadějí na
docílení původního záměru, tedy vyznačit uložení hlavní kladenské sloje.
Veškeré práce první léta řídil Beer sám, teprve od srpna
roku 1846 s pomocí Emanuela Klečky, později jedné z výrazných osobností kladenského hornictví. Do konce
roku 1847 se pracovní štáb slánské kutací komise zvýšil o další tři absolventy Báňské akademie v Banské
Štiavnici. K nim v roce 1848 přibyl vynikající montanista Petr Rittinger. V té době byla činnost kutací
komise řízena již ze dvou míst. Beer od roku 1846 působil v Brandýsku, aby byl v blízkosti vrtných a důlních
prací, ve Slaném pracoval Eug. Al. Mayer, který měl na starosti technické vybavení dolů a hlubinných vrtů.
Během roku 1847 a 1848 se koncepce průzkumných prací
ustalovala. Práce se soustředily na intenzivní prohlubování tří hlavních šachet - v Brandýsku (důl
Michael) a u Kladna (příští doly Kübeck a Thinnfeld) -, které byly vybaveny silnými parními stroji k t
ěžním a čerpacím pracím. Průzkum pokračoval řadou vrtů na perspektivních lokalitách. U Kolče před koncem
roku 1848 dosáhl vrt hloubky 190 m, u Stehelčevsi 274 m a ostatní vrtné práce u Rozdělova a Újezda byly v
té době v hloubkách kolem 200 m. Práce pokračovaly i v průběhu roku 1849. Revoluční události v letech
1848-1849 v rakouské monarchii a tehdejší válečné výdaje se projevily v doporučení účelně úsporného využití
státních dotací na Kladensku. Přesto z rozpočtu pro všechny státní kutací komise v Českých zemích ve
výši 156.000 zlatých byla opět nejvyšší částka přidělena slánské komisi, a to 124.000 zlatých, tedy 79,62
%. Práce se proto soustředily na hlavní lokality, v Brandýsku na pozdější podvojný důl Michael a na Kladně
na již zmíněné dva doly. Z úsporných důvodů ministerstvo orby a hornictví povolilo dokončit starší vrty u
Vrapic, Kolče, Stehelčevsi a u Újezda, ale k novým již souhlas neudělilo. Snížil se také počet dělnictva na
230 osob, ostatní pracovníci byli převedeni do státního závodu rudných dolů v Příbrami a pomocné síly propuštěny.
Roku 1849 došlo ve slánské kutací komisi ke změně. Po
zřízení Montánního učiliště v Příbrami (pozdější Báňské akademii) byl na něm jmenován Augustin Beer v
říjnu toho roku prvním asistentem pro obor hornictví. Agendu provozní od něj prozatímně převzal Jan
Reich, finanční Emanuel Klečka. Oba se v pozdějších letech významně podíleli na rozvoji českého uhelného
hornictví, Klečka řadou zlepšení technických zařízení, zvláště na vrtných soupravách, Reich se po prodeji
kladenských státních dolů Rakouské společnosti státních drah v Brandýsku roku 1855 stal jejím prvním
ředitelem. Beerovým nástupcem se roku 1850 stal Leopold Fiedler, jeho spolužák na Báňské akademii, dosavadní
kutací komisař na Trutnovsku. Spolu s ním se v letech 1839-1841 účastnil dvouleté stáže v evropských
uhelných dolech. Fiedler pak řídil státní průzkumné práce na Kladensku a Slánsku až do jejich ukončení v
roce 1855. Na pokyn Kutacího ředitelství v Příbrami Beer před odchodem z Brandýska vypracoval perspektivní
program kutacích prací. Doporučil, aby se vrtné práce soustředily především na nedotčené terény východně a
západně od Motyčína a pro tyto úseky připravil technické podklady a geologické mapy. Současně vyslovil
přesvědčení, že zejména kladenské šachty mají před sebou výhled na úspěšnou těžbu, jejíž počátek odhadoval
k roku 1854. Předpokládal pak výtěžek v prvním roce na 100.000 tun uhlí a během dalších 2-3 let zvýšení
produkce na dvojnásobek.
Reálnost této prognózy další léta potvrdila. Důl Michael
v Brandýsku roku 1852 v hloubce 233 m dosáhl 8 m mocnou sloj a byl pak prohlouben až do 375 m. K němu
byly ještě za Beerova působení zahájeny práce na překopu z větrací a odvodňovací jámy Layer, jímž bylo
založeno 2. patro tohoto dolu. Kladenský důl Thinnfeld v roce 1854 zastihl 9,4 m mocnou sloj v hloubce
284 m a důl Kübeck narazil roku 1858 v hloubce 342 m na sloj o mocnosti 9,3 m. V roce 1849 začatý vrt
severně od Kladna na tzv. Průhonu (pozdější důl Průhon) roku 1852 nafáral v 295,85 m hloubce sloj mocnou
5,69 m. Tím byl prokázán výskyt uhelných formací i na sever od Kladna. V 60.-80. letech 19. století bylo
v místech vrtů otevřeno a úspěšně těženo několik dalších dolů - Bresson (1868) s mocností sloje s čistým
uhlím 8,5 m v hloubce asi 300 m, Engerth (1868) se slojí 9,3 m v hloubce 320 m a posléze Ronna (1882) se
slojí 6,5 m mocnou v hloubce asi 400 m. Poté byla ještě založena podvojná šachta Mayrau (1880) s 8 m slojí
v hloubce 520 m a ve vzdálenosti 2 km západně od ní důl Max (kolem 1890), který těžil stejně mocnou sloj v
hloubce 480 m. Východně od Libušína byla otevřena jáma Jan (1884, zdvojená roku 1890) se slojí 8 m v hloubce
431 m a po úspěšném vrtu byl ve vzdálenosti asi 2,5 km od ní otevřen Schöllerův důl (po roce 1890) na sloji
9 m mocné v hloubce 494 m. Státní průzkumné práce v letech 1842-1855 měly tedy pro rekognoskaci kladenské
kamenouhelné pánve zásadní význam. Řadou vrtů, z nichž některé byly bezúspěšné, byla vyvrácena domněnka o
souvislosti kladenského a otvovického revíru a umožněno tak soustředit průzkum správným směrem ke Kladnu.
Kutací práce ve slánsko-kladenské oblasti byly nejintenzivnějším
hledáním uhelných slojí v Českých zemích. Jejich význam spočíval nejen v ekonomické sféře, ale též v technické.
Byly totiž vyzkoušeny a zavedeny různé pracovní postupy a na vrtných soupravách byly provedeny mnohé inovace.
Zkušenosti zde ověřené a získané umožnily Beerovi v roce 1858 napsat učebnici hlubinného vrtání, která byla
souborným shrnutím a výkladem všech dosavadních znalostí v tomto teprve se rozvíjejícím oboru ložiskové
prospekce. Stala se proto encyklopedickou příručkou na řadě evropských báňských akademií a hornických učilišť.
Beer do ní vtělil vlastní poznatky získané během průzkumných prací na Slánsku a Kladensku i zahraniční
nabyté během stáže v německých, francouzských a belgických uhelných revírech, podniknuté v roce 1846 za
státní prostředky.
Pro doplnění obrazu o výsledku kutací komise na Kladensku
zbývá aspoň stručně charakterizovat její technický přínos. V úvodní fázi byla aplikována anglická metoda
nárazového vrtání, tedy volným pádem železné tyče s vrtákem, která byla na Kladensku poprvé použita již v
roce 1833 na dole Jan u Vrapic. Ke zdvihu soutyčí zprvu sloužila šlapací kola, která byla počínaje r. 1845
nahrazována parními stroji, zpravidla o nevelkých výkonech pod 10 HP (kolem 7,5 kW). Roku 1847 byla zavedena
německá metoda vrtání užitím tzv. volnopádu, při němž se dláto před dopadem na dno vrtu uvolňovalo ze soutyčí.
Toto zařízení, které konstrukčně zlepšil Emanuel Klečka, vešlo do evropské technické terminologie jako "český
odpadák". Kladenský směnmistr J.P. Vlach jej roku 1856 ještě zdokonalil. Odpadákem byly vrtné výkony zrychleny
a docíleny byly i úspory, mimo jiné například odlehčením vrtného soutyčí jeho zhotovením z modřínového nebo
jedlového dřeva. Nejhlubší vrt byl užitím volnopádu odpadáku proveden severozápadně od Kolče do hloubky 412
m. Řadu zlepšení na vrtných soupravách provedl Beer sám, například úpravu tvarů vrtných tyčí, dlát, záklopkové
lžíce na vybírání hornin ze dna vrtů. Mimo jiné v roce 1849 poprvé v rakouské monarchii při nárazovém vrtání na
laně nahradil konopná lana drátěnými vlastní konstrukce. Byl také autorem změn na dalších zařízeních, zlepšil
řadu provozních postupů při vrtných pracích, při hloubení jam a jejich výstrojí. V letech 1842-1855 byly na
Slánsku vyzkoušeny i různé konstrukce vrtných věží, zejména jeřábů podle Beerových nebo Klečkových projektů,
jimiž bylo zlepšeno a ulehčeno zdvihání úderných tyčí s vrtákem. Na jednom z vrtů na Kladensku byla roku 1847
pomocí takového zařízení během 24 hodinového provozu za 11 týdnů docílena hloubka 135,25 m s profilem 12 cm.
Přínosem slánské kutací komise bylo také využití parních
strojů k čerpání, k vrtným pracím a na prvních dolech k těžním účelům. V prvních letech se k pohonu čerpadel
používaly parní stroje o výkonech od 4 do 24 HP (2,70-17,65 kW), od roku 1848 však bylo nutné již nasazovat
silnější stroje. V květnu 1848 byl na dole Michael v Brandýsku uveden do provozu parní stroj o výkonu 60 HP
(44,40 kW) a v roce 1849 byl obdobný parostroj vyroben v železárnách ve Frýdlantu pro pozdější důl Thinnfeld.
V dalších letech se výkony parních strojů na kladenských dolech zvyšovaly. R. 1858 byl na podvojném dole Michael
Layer instalován parní stroj o výkonu 450 HP (330 kW).
Státní kutací práce ve slánsko-kladenské kamenouhelné pánvi
měly tedy nemalý význam. Nejen že se jejich zásluhou podařilo zrychlit industriální proces ve středních Čechách,
ale získané zkušenosti při otvírce a těžbě slojí vytvořily příznivé provozní podmínky pro rozvoj všeho českého
uhelného hornictví. Vydatně přispěly i ke specializaci několika montánních věd, zejména geologických disciplín.
V následném průběhu průmyslové revoluce uhelné doly na
Kladensku, těžené ve státní režii, postupně přešly do majetku různých společností. Kladenské uhelné pole,
vyznačované od roku 1842 hlubinnými vrty zmíněné státní kutací komise a dobývané pak 8 doly (Michael Layer,
Thinnfeld, Kübeck, Průhon, Bresson, Engerth, Barré a Ronna), byly záhy po skončení její činnosti v roce 1855
státem prodány již zmíněné Rakouské společnosti státních drah se sídlem v Brandýsku. Dolový prostor, v němž
se nacházely, byl později ještě rozšířen, takže v podstatě zaujímal střed kladenské pánve. Hraničil na
jihozápadě a severozápadě s dolovým polem v majetku Pražské železářské společnosti se sídlem v Kladně,
východně a zčásti jihovýchodně souvisel s buštěhradským polem. Pražská železářská společnost získala časem
i dolová pole v prostoru od Stehelčevsi až ke Cvrčovicím.
Důlní majetková držba na Kladensku a Slánsku se tedy postupně
vyhranila. Buštěhradské doly na Vrapicku, které se už ve 30. letech 19. století staly doživotním majetkem
rakouských císařů, byly označovány jako "Doly císařské". Když v roce 1833 přešly do držby Buštěhradské dráhy,
byly nazvány "Buštěhradskými doly". Jak již byla zmínka, doly u Brandýsku a nad Kladnem stát v roce 1855
prodal se všemi tehdejšími státními drahami na území celé monarchie "Rakouské společnosti státních drah"
(v majetku společnosti francouzských podnikatelů). Byly pak nazývány podle místa horního úřadu "Doly
brandýsecké". Doly Pražské železářské společnosti byly roku 1856 podle umístění své správy jmenovány "Doly
kladenské". Privatizační proces v černo a hnědouhelném hornictví během industrializace Českých zemí dynamicky
pokračoval. Jestliže v roce 1850 bylo ve státním majetku ještě 6,75 % uhelných dolů a 93,25 % v soukromých
rukou, do roku 1875 se podíl státního majetku snížil na pouhé 0,32 %. Uhelné doly v té době tedy již téměř
výhradně patřily důlním společnostem nebo průmyslovým závodům.
Závěrem zbývá připomenout, že rozvoj uhelného hornictví se
výrazně odrazil v demografickém a společenském vývoji Českých zemí. V jejich reliéfu začala vystupovat nová
místa s narůstajícím počtem obyvatelstva v uhelných pánvích. Jedním z příkladů je i Kladno, původně statek
břevnovského kláštera. Jestliže v roce 1863 tu v 504 domech bylo již 5.292 obyvatel, roku 1872 - kdy bylo
povýšeno na město - v něm žilo přes 10.000 osob a jejich množství se do r. 1890 zvýšilo na 17.000. Město se
v té době rozrostlo na 1.350 domů.
Na ukončení tohoto jen stručně naznačeného průběhu státních
kutacích prací na Slánsku a Kladensku a jejich důsledků budiž dovolena ještě závěrečná poznámka in margine.
Během dotěžování kladenských slojí byly již záhy po druhé světové válce hledány další výskyty v terénech
západně od Slaného. V letech 1947-1949 byla sérií vrtů zkoumána kounovská sloj na katastrech obcí Pozdeň a
Jedomělice a počátkem 50. let vrtné práce pokračovaly na dalších místech na Slánsku. Detailní geologický
průzkum v tomto prostoru byl ukončen závěrečnou zprávou z r. 1956. Obsahovala zjištění, že v této části
Slánska lze předpokládat 3 milióny tun geologických zásob uhlí, z toho 2,3 milióny tun bilančních. Součástí
realizačního projektu bylo v roce 1963 vyhloubení nové jámy Lotouš u stejnojmenné obce severozápadně od
Slaného, která s dolem Jiřina (s provozem zhruba od r. 1948) těžila kounovskou sloj. Důlní práce byly tu
však pro nerentabilní provoz roku 1966 ukončeny.
Výzkum slánského ložiska dotovaný státem pokračoval i v průběhu
70. a 80. let. Výsledkem bylo hloubení dolu Slaný na okraji samotného města. Geofyzikální průzkum prokázal
značně složitou geologickou stavbu jeho dobývacího prostoru. Třetihorní tektonický neklid totiž způsobil
četné změny ve vodonosných a plynonosných horizontech, mimo jiné výskyty a migraci téměř čistého kysličníku
uhličitého CO2. Byly velmi závažného dosahu, zejména nebezpečím možných průtrží plynů a hornin. K několika
při hloubení dolu Slaný také došlo. Pro jejich nepředvídatelnost a nemožnost účinné prevence jim zabránit
nebylo možné bez vysokých rizik v hloubení pokračovat. Práce na zpřístupnění vysoce kvalitního uhelného
ložiska v hloubkách kolem 1.000 m musely být proto koncem 80. let ukončeny.
Tolik o okolnostech, jimž byly průzkumné, otvírkové a vyřizovací
práce na uhelných slojích ve slánsko-kladenské pánvi v minulosti provázeny. Měly a mají své pokračování v nedávné
i současné době. Jsou součástí historie těžby kamenouhelných ložisek v této oblasti, která tu začíná v 18. století
a zatím neztratila na své perspektivě.
LITERATURA:
BEER, August Heinrich, Erdbohrkunde. Ein Abschnitt aus den Aufschluss und Ausrichtungsarbeiten der
allgemeinen Erdbohrkunde. Prag 1858.
HRABÁK, Josef, Železářství jindy a nyní. Přídavek: Dobývání kamenného uhlí v Čechách. Praha 1909.
HUMMEL, Jindřich, K stému výročí zřízení c. k. kutební komise pro Kladensko v Brandýsku. In: Hornický
věstník a Hutnické listy, roč. 24, čís. 1, Praha 1942, s. 101-103.
KÁRNÍKOVÁ, Ludmila, Dolování uhlí na buštěhradských vrchnostenských dolech do r. 1839. In: Sborník pro
dějiny přírodních věd a techniky 3, Praha 1957, s. 5-121.
KÁRNÍKOVÁ, Ludmila, Vývoj uhelného průmyslu v českých zemích do r. 1880. Praha 1960.
KÁRNÍKOVÁ, Ludmila, Přeměny v technice kamenouhelné těžby kolem poloviny 19. století. In: Sborník pro
dějiny přírodních věd a techniky 6, Praha 1961, s. 161-174.
MAJER, Jiří, K některým problémům hornictví českých zemí v údobí průmyslové revoluce. In: Studie z dějin
hornictví 3, Praha 1973, s. 274-301.
MAJER, Jiří, Die Bergbautechnik im Verlauf der industriellen Revolution in den mitteleuropäischen Revieren
(1830-1914). In: Der Anschnitt, roč. 29, čís. 2-3, Bochum 1977, s. 48-65.
MAJER, Jiří, Hornictví 1800-1880. In: Studie o technice v českých zemích I, Praha 1983, s. 105-164.
MAJER, Jiří, Augustin Beer, život a dílo (1815-1879). V autorově knize: Z dějin Vysoké školy báňské v
Příbrami, Příbram 1984, s. 149-252.
MAJER, Jiří, K působení Augustina Beera ve státní kutací komisi na Kladensku (1842-1849). In: Studie z
dějin hornictví 15, Praha 1984, s. 157-193.
MAJER, Jiří, Deutsche Grubenreviere im Tagebuch des tschechischen Bergingenieurs August Beer 1839-1841.
In: Der Anschnitt, roč. 48, čís. 2-3, Bochum 1996, s. 81-90.
MAJER, Jiří, Die Waldwirtschaft im Silbererzrevier Jáchymov (St. Joachimstal im Erzgebirge und im
Zinnerzrevier Horní Slavkov) Schlaggenwald im Kaiserwaldgebirge im 16. Jahrhundert. In: Bergbaureviere
als Verbrauchszentren. Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte. Beiheft 130, Stuttgart
1997, s. 221-248.
MAJER, Jiří, Die Forstwirtschaft und Holzverwendung in den böhmischen Bergrevieren des Westerzgebirges
und Kaiserwaldgebirges während des 16. und 17. Jahrhunderts. In: Sächsische Heimatblätter, roč. 43, seš.
1, Dresden 1997, s. 11-18.
MATĚJČEK, Jiří, Hospodářský vývoj Kladna do r. 1918. In: Kamenouhelný revír Kladno. Historie a současnost.
Kladno 1982, s. 1-17.
ORT, Jan - SLÁDEK, František, Topograficko-statistický slovník Čech království českého, Praha 1863.
PADĚRA, Zdeněk, Z minulosti a současnosti hornictví na Slánsku. Příbram 1989.
PADĚRA, Zdeněk, Historie hornictví. In: Příloha časopisu Uhlí-Rudy, Praha 1993.
POLACH, Vojtěch, Geologické zajímavosti kladensko-rakovnického ložiska a jejich souvislosti s historií
začátku dobývání uhlí. In: Kamenouhelný revír Kladno. Historie a současnost I, Kladno 1982, s. 18-24.
UHELNÉ hornictví ČSSR (kolektivní dílo), Praha 1985.
VOZÁR, Jozef - MAJER, Jiří, Osobnosti montánních věd v našich zemích. Příbram 1987.
