HNĚDÉ UHLÍ V NADLOŽÍ SLOJE
V bocích, v průčelí i ve stropech nadložních překopů
v kladenské kamenouhelné pánvi nalezneme vždy hojně vodorovně uspořádaných uhelných vložek,
mocných od 1 mm do 10 i více milimetrů. Jsou to zbytky rostlinných částí, které se tu
dochovaly v podobě pěkného, lesklého, v drobounkých kostičkách se lámajícího uhle.
V jemných pískovcích jsou tyto uhelné vložky namnoze
velmi tenké. Jsou to pozůstatky jemných rostlinných částí, jako listů, plodních orgánů
atd., které slabý vodní proud do nich vplavil a které se tu v jemném svém prostředí dobře
uchovaly.
V konglomerátech a hrubozrnných pískovcích jsou tyto
uhelné vložky pravidelně silnější, ježto v tomto prostředí se mohly uchovat jen zbytky
robustnějších rostlinných částí, jako kmenů a větších větví, zanesených do nich prudším
vodním tokem.
Délky uhelných vložek v nadložních jemných pískovcích
jsou malé. V konglomerátech různě velké, až i 4 i více metrů. Jak z obrysů vlože vidno,
pocházejí z úlomků více méně dlouhých, napříč přeražených kusů kmenů a větví. Na svém
povrchu jsou pokryty jemnozrnným, hnědočerným mazlavým povlakem práškového uhlí, které
se prstem snadno otírá. Jsou podélně rýhovány a napříč proniknuty četnými vláskovitými
trhlinkami, bez kaolínového povlaku. Uhlí má silný lesk. Uvádí je G. Měska ve 32. ročníku
"Rozprav české akademie" v čísle 28 v dílku "Příspěvek k poznání povahy a vzniku
kladenského uhlí".
Ale ne všechny tyto rostlinné zbytky v hrubých
pískovcích a konglomerátech kladenských uchované jsou stejně prouhelněny. Nalezneme
totiž v nadloží sloje i uhelné vložky, které mají po vyschnutí hnědý vryp a podobají
se hnědému uhlí s dobře patrnou strukturou dřeva. Na svém povrchu jsou pokryty povlakem
žlutohnědého jemného práškového uhlí. Tam, kde leží 2 nebo i více kmenů přes sebe, nejsou
prouhelněný v celku jako jedna uhelná vrstva, ale povlakem práškového uhlí jsou od sebe
na styku odděleny tak, že se dají od sebe dobře oddělit. Uvádí je G. Měska ve své
"Morfologii uhlí", str. 55.
Jindy jsou v konglomerátech vložky mdlého, bezlesklého
uhlí, za čerstva barvy černé, obalené mazlavým práškovým uhlím černé barvy. Po úplném
vyschnutí na vzduchu se změní černá barva uhlí i povlaku v barvu tmavohnědou. Vryp uhlí
je hnědý. Staří horníci soudili, že toto uhlí vzniklo nedostatečným prouhelněním, následkem
menšího horského tlaku, který pro velké množství křemenných a buližníkových valounků ve
slepencích nemohl na toto uhlí přímo působit, takže mu bylo jaksi odlehčeno. Podle Fr.
Němejce, který toto uhlí z dolu Ronna a Barré zkoumal, nejde tu při tomto uhlí o produkt
ze zuhelnatělých pravěkých kmenů, nýbrž o uhlí kaneloidní, sestávající z různých výtrusů,
hlavně různých mikrospor a pak z útržků pokožek. Patrně jde o pokožky živočišné povahy.
Snad hmyzí. Proto toto uhlí není černé, neboť takový materiál i v kladenské sloji
fosilizuje v uhlí hnědé.
Konečně se přicházelo na severozápadním poli dolu
Bresson na hnědé uhlí, které jak svou barvou, tak i svým složením se rovnalo rašelině.
V čerstvém stavu bylo skoro černé a tak měkké, že se nepatrným stiskem v ruce úplně
rozpadalo. Na vzduchu vyschlé bylo barvy tmavo až světle hnědé a byly v něm patrny
hojné, nestlačené (kulaté) stonky rostlin, obdobně jako v rašelině. Kousky těchto stonků
se daly při opatrném jednání z hmoty úplně vyprostit, takže se získaly úlomky 4 až 5 cm
dlouhé. Uhlí toto hořelo krátkým a čoudivým plamenem. Nálezy jeho nebyly nijak řídké, ba
občas i hromadné. Ukázky zaslány byly svého času prof. Hoffmannovi do Příbrami.
UHLÍ POLOSVÍČKOVÉ
Uhlí toto bylo nalezeno v důlních polích při
demarkaci dolů Mayrau, Barré a v severozápadním poli dolu Ronna, a to ve svrchní části
sloje, v lavicích nad velkou opukou, blíže k nadloží. Tvoří souvislou vrstvu někde 10
cm, jinde až 25 cm mocnou uhlí černého, mdlého, celistvého a jemnozrnného. Od uhlí
leského ve sloji se přesně odráží svou sazově černou barvou. Hranice oproti sousednímu
uhlí ve sloji je ostrá, takže se podle ní od ostatního uhlí odděluje. Trhlinky s náletem
kaolínu, které jsou v uhlí lesklém, v něm chybí. Jsou-li v něm trhlinky, pak tvoří
nepravidelné plošky, podle nichž se uhlí lasturnatě odlučuje na rozdíl od uhlí obyčejného,
které má trhlinky přímočaré.
Vryp je černý, lom lasturnatý. Tvrdost je malá,
takže se dá dobře řezat, strouhat i soustruhovat, není-li ovšem rozpraskané. Oproti
sazově černé barvě hlazeného nýřanského uhlí svíčkového je barvy tmavé s odstínem do
tmavozelena. Uhlí toto chová četné, v základní hmotě nerovnoměrně rozdělené, hnědé
skvrny mikrospor. Ukázky tohoto uhlí opracovaného a hlazeného jsou v technickém a
národním muzeu.
G. Měska se zmiňuje o polosvíčkovém uhlí ve své
"Morfologii uhlí na straně 95. Soudí, že sedimentace tohoto uhlí se dála tam, kde
nerostly lesy, tedy na stanovištích bylinných porostů a že tedy je toto uhlí v tomto
případě autochtonní rašelinou bylinnou, nebo se dála místech pokrytých vodou tak, že
tam nemohly lesy růst a bylo by to pak allochtonní uhlí, vzniklé ze stěhovavých lesních
porostů větry a vodou sem snesených.
Prof. Fr. Pavlíček udává pro toto uhlí obsah vody:
4,3 % a popele 8,9 %. Výhřevnost udává na 6078 kal. Obsah neprchavé hořlaviny na 46,9 %,
prchavé na 53,1 %. Plamen je dlouhý, svítivý, koks je spékavý.
CIZORODÉ NEROSTY V UHLÍ
a) Valounky křemenné
Prof. A. Hoffmann ve svém spisku: "Geschiebe
in den Kohlenflötzen" uveřejněném ve "Zprávách kr. čes. spol. nauk" v roce 1909, č.
17, uvádí výskyt křemenného oblázku v kladenském uhlí a je toho mínění, že podobné
nálezy jsou asi řídkým zjevem. Zdá se mi však, že při větší pozornosti nalezlo by
se vrostlých cizorodých těles v uhlí více, neboť znám sám dva podobné případy z dolu
Theodor v Pcherách. V nerostných sbírkách, které na dole zůstavil vrchní inspektor
Kubát, nalezl jsem větší kus silně prorostlého uhlí. Uhlí toto pocházelo zřejmě z
nejspodnější lávky hlavní sloje a mělo naspodu silnější vrstvu tmavošedého lupku.
Pak se střídaly tenké vrstvičky lesklého uhlí s vrstvičkami uhlí matného, silně
prorostlého světlešedým lupkem. V tomto prostředí ležel přímo na vrstvě tmavošedého
písečnatého lupku oblázek mléčnéhé křemene tvaru ledvinitého, délky 65 mm, výšky 32
mm, vyčnívající asi 12 mm z uhlí. Ve vzdálenosti 25 mm výše od křemenného oblázku
prvého, trochu do strany vysunut, byl druhý oblázek, tvaru vejčitého, zvící holubího
vejce, který se dal z lože svého vyjmout. Uhlí se k němu všade těsně a hladce přimykalo,
ale na oblázku samém neulpělo, takže byl na svém povrchu úplně hladký. Vrstvičky uhle
i lupku podle obvodu oblázku byly sice málo, ale zřetelně protaženy směrem dolů. Z
kterého dolu nález pocházel, nemohl jsem zjistit. Byl darován kladenskému muzeu.
O něco později nalezen byl na hromadě prorostlého
a odpadkového uhlí, které bylo při ručním přebírání vyházelo z nakládaných vagonů,
větší kus prorostlého uhlí s 12 mm vložkou tmavošedého písečnatého lupku, v němž uložen
byl o něco menší valounek křemene, než byl první popsaný. Přeražený valounek byl křemen
barvy mléčně bílé. Uhlí, v němž byl nalezen, zřejmě náleželo sice spodní části sloje,
ale přece jen, soudě podle vrstviček pěkného lesklého uhlí, polohám vyšším ve spodní
lávce. Valounky vplaveny byly do sloje zřejmě za jejího tvoření, kdy náhlým trochu
silnějším přívalem vod, spolu s hrubším materálem lupků, byl do tvořící se uhelné masy
zanesen.
b) Žilky ocelku v uhlí
V kladenském uhlí a v proplástku "opuce" se vyskytují
sferosiderité konkrece, tvaru různě velkých bochníků, někdy 1 q i více těžké. Říká se jim
povšechně "železnice". Někdy od takové sferosideritové konkrece vystřelují do uhle odžilky,
které vyplňují vlasové trhlinky v uhlí, místo obvykle je vyplňujícího kaolínu. Jindy jsou
žilky ocelku v uhlí i bez doprovodu sferosideritových konkrecí. Mocnost jejich místy obnáší
i 5 mm, ba i více. Některé odžilky se brzy vytrácí. Jiné postupují uhlím na vzdálenosti
kolika metrů a kříží normální trhlinky v uhlí, přičemž je zaplňují ocelkem a tvoří celou
spleť žilek, obklopujících zcela jednotlivé kostičky lesklého uhlí tak, že má pak uhlí
vzhled uhelné brekcie. Uhlí to je velmi tvrdé a těžko se rube. Po vypálení v mírném žáru
uhlí shoří a zbudou pouze žilky ocelku, který dělá pak dojem voštiny s různě velkými
komůrkami krychlového tvaru. Zjev ten vyskytoval se dosti často ve spodní uhelné lávce v
severozápadním poli dolu Ronna. Dr. J. Kratochvíl v článku "Kladensko po stránce
mineralogické a petrografické" v Báňském světě, roč. XI., uvádí zjev ten z Lán a praví:
"Siderit tvořil v lánském uhlí jemné sítivo a nezřetelné drúzovité kůry s pyritem".
c) Žilky ankeritu v uhlí
Ankerit je nejrozšířenější nerost v kladenské
kamenouhelné pánvi. Přichází i v uhlí, kde některé trhlinky bývají vyplněny žilkami
porcelánově bílého ankeritu, perleťového lesku, který se svou jasně bílou barvou
výrazně odráží od černé barvy okolního uhlí. Žilky ankeritu v uhlí jsou různě mocné.
Od vlasové žilky až po žilky mocné několik cm, které se táhnou uhlím na dosti velkou
vzdálenost, pomalu slábnou až konečně vymizí. Od hlavních žilek vystřeluje vždy řada
slabších odžilků všemi směry, které se vzájemně prolétají a kříží, tvoříce na černém
podkladě uhlí tu hustší, tu řidší pletivo, jakoby bílé krajkoviny.
Tam, kde se žíla ankeritu rozšiřuje v dutinu,
bývají na dutině nasedlé, pěkně vyvinuté, mléčně bílé klence ankeritu s narostlými
na nich i mezi nimi krychličkami pyritu, na povrchu povětšinou rozloženého. Jindy
tu bývá plno krystalků chalkopyritu. někde povlékají drúzovité povlaky vápence stěny
zrnitého ankeritu. Někde jsou drobné krystalky whewelitu nebo pěkně vyvinuté krystaly
barytu, vinně žluté barvy. Baryt na ankeritových nebo deskovitých krystalech, mnohdy
několik cm velkých, dobře vyvinutých a pravidelně jednou svou stranou narostlých.
Nalezeny byly i velké kusy vinně žlutého kusového barytu, úplně zarostlého z ankeritu
do uhlí. Vše to bylo zpracováno prof. Ježkem, dr. Slavíkem, dr. Kratochvílem, dr.
Kašparem a jinými.
Ankerit sám vytváří na dutinách shluky hroznovitého
tvaru o velikosti pěstě i větší. Pěkné ukázky tohoto zjevu, dále velkých krystalů barytu
i whewelitu s ankeritem z dolů kladenských má národní muzeum, vysoká škola báňská,
univerzita a okolní muzea i školy.
d) Pyrit
Pyrit je na Kladensku hojně rozšířen. Přichází tu:
1. V blízkosti sferosideritových konkrecí v brouscích v krystalech někdy dosti
velkých (důl Humboldt v Jemníkách).
2. Na trhlinách bělice s milleritem a kalcitem, vykrystalizovaných v bílých klencích.
Krystalky pyritu bývají tu malé a jen zřídka bez doprovodu milleritu.
3. V téměř přesně geometricky vyvinutých dvanáctistěnech pětiúhelníkových, úplně
volných, na ničem nepřirostlých, v barvě jaksi zašlých, tmavožlutých nebo i černých,
někdy i 5 cm velkých uložených v sněhově bílé kaolínové výplni sferosideritů na dole
Jan v Otvovicích.
4. Na trhlinách brekcie dislokační nebo nadložní zpravidla již rozložený a přirostlý
na klencích ankeritu. Někdy je tu změněn v zrna nebo polokuličky hnědočervené nebo
hnědé barvy, až i 1 cm velké, jemně vláknitého paprsčitého slohu.
5. V drobných, tmavých až černých krychličkách, přirostlých na rudě zbarvené matečné
hmotě sferosideritů nebo narostlý na krystalcích ankeritu. Tvoří tu mnohdy povlaky na
rozštěpných plochách sferosideritové plochy.
6. V uhlí pravidelně vykrystalizován buď v krychle nebo dvanáctistěny, větších rozměrů,
povětšině dohromady srostlých. Bývá tu pěkné žluté, kovové barvy a bývá někdy provázen
i kalcitem. Jindy je tu ve shlucích s krystalickým povrchem, někdy hodně velikých. Jindy
se vyskytuje v uhlí jako hustá síť pyritových žil a bývá ho tu tolik, že převažuje nad
hmotou uhelnou.
7. Jako povlak zkamenělých kmenů Lepidodendronů a Calamitů, krásně kovově lesklý,
žluté barvy a téměř úplně hladkého povrchu. Povlaky tu bývají i několik milimetrů
silné. Nádherné ukázky tohoto druhu byly nalezeny kdysi na dole Theodor u Pcher.
Bohužel se pyrit rychle na vzduchu okysličí a brzy z kmenů opadá. Z dolu Mayrau jsou
známy listy Neuropteridů, pokryté pyritem.
8. Na trhlinkách v uhlí místo obvyklého kaolínu, hlavně v západním dílu pánve (u Lán).
e) Galenit
Objevuje se v pěkně vyvinutých krychličkách,
narostlých na trhlinkách sferosideritů, nezřídka se sfaleritem. Krystalky jsou jen
málo mm velké, jen zřídka větší (Ronna, 1,5 cm), barvy černé. Vyskytuje se také
vláskový povlak jen zlomek mm silný na uhlí sloje kounovské v okolí Slaného. Je tu
barvy stříbřitě šedé.
f) Vápenec v uhlí
Vápenec na puklinách a trhlinách uhlí sloje kounovské
není vzácností. Objevuje se tu dosti hojně vedle sádrovce a leštěnce olověného. V hlavní
sloji radnické je jen zřídka, a to v sousedství čedičových puklin, v trhlinách uhlí
změněného na styku s vyvřelou hmotou v koks nebo polokoks.
V koks nebo polokoks změněné uhlí vykazuje spoustu
trhlinek všemi směry probíhajících, značně širších než původní vlasové trhlinky lesklého
uhlí, a v nich pak místo v našem uhlí obvyklého kaolínového povlaku je vápenec. Pěkné
ukázky tohoto vápence byly nalezeny při vylamování svážné v západním poli dolu Ronna v
sousedství puklin, které ruznými směry se rozbíhají od hlavní pukliny vyplněné čedičem,
v němž byla svážná vylamována.
ČEDIČOVÉ PRŮRVY
Jako v jiných uhelných revírech proráží i na Kladně
uhelnou sloj čedič. Čedičové průrvy ve sloji vznikly tu v okruhu Vinařické hory a možno
je nalézti v dolových polích dolů Max, hlavně však dolu Mayrau a pak v západním poli
dolu Ronna, které s Vinařickou horou sousedí.
Popsány byly již mnohokráte. Naposledy L. Čepkem ve
"Vysvětlivkách ke geologické mapě, list Kladno 3952". Účinkem vyvřelého čediče na okolní
uhlí se zabývá G. Měska ve své "Morfologii uhlí". Není třeba tudíž o těch věcech se
zmiňovat. Nás zajímá však také vliv těchto poruch na hornické práce v dole a pak některé
jiné zjevy s výronem čediče související, ale v ostatních pracích neuvedené.
Průrvy mají několikerou výplň a touto jejich výplní
se řídí pak jejich vliv na hornické práce. Tak některé z nich vyplněný jsou čedičovou
hmotou zplna, nebo, a to hlavně u těch širokých puklin, čedič v podobě nepravidelných žil
lemuje v nich žíly tufové. Chodby v čediči hnané jsou sice velmi pracné a vyžadují hodně
střeliva, ale zato po léta stojí naprosto bez výdřevy a nevyžadují naprosto žádného udržování.
Jiné průrvy jsou vyplněny jemnou a světlou (žlutobílou
nebo šedobílou) kaolinickou hmotou, která se svou barvou jasně odráží od uhlí i okolních
hornin. Ve výplni jsou úlomky uhlí a okolních hornin. Výplně vedoucí mnoho vody byly dvakrát
příčinou zaplavení okolních chodeb velkým množstvím bílého kalu a vody. Obrázek ukazuje
následky nafárání jedné takové průrvy, kdy desítky metrů chodeb byly z poloviny vyplněny
bílým kalem a kdy vyčištění chodeb a vyvezení kalu trvalo celé týdny. Při velké vodnatosti
těchto průrev vytéká kal do chodeb s velkou rychlostí, přičemž nejdříve chodbami odtéká bílá
zkalená voda a pak čím dále, tím více zahoustlý kal. Je jisté, že podobný výlev do chodeb
ležících v úpadu, mohl by mít vzápětí nemilé následky.
Některé chodby, které křižovaly podobnou průrvu pod
ostrým úhlem, nedaly se zadřevit pro široké otevření průrvy do veliké výše vyprázdněné
a hrozící nebezpečím zasutí.
Jiné průrvy jsou vyplněny mazlavou, světle nebo tmavošedou jílovitou
hmotou, zředěnou vodou. Výplň těchto průrev se vylévá do chodeb jako hustá kaše, tvořící ve stropech chodby
vysoké komíny, které je pak nutno nad stropnicemi chodeb dobře zajišťovat hranicemi ze dříví, aby byla
chodba chráněna proti pádu hornin z výše a proti zavalení kalem z průrvy. Jelikož tento kal má méně vody
mimo to je velmi mazlavý, postupuje při výlevu do chodeb pomaleji, přičemž svrchní vrstvy přelévají se
přes spodní. Jeho odstraňování z chodeb je ještě nepříjemnější než kal předešlý, protože je mazlavější a
ulpívá na lopatách i na vozech.
Výplň průrvy vylitá do chodeb jako hustá kaše
Konečně jsou některé průrvy vyplněny brekcií,
sestávající z úlomků karbonských a křídových hornin, z kousků uhlí čerstvého i
zkoksovaného, popele a strusky z uhlí. Vše to stmeleno je tmelem jílovým s velkou
příměsí kaolínu, od přimíšeného popele barvy šedé až tmavošedé. I tato výplň je nasáklá
vodou, ale po odčerpání vody, dobře v bocích a stropu chodby zazděná, drží se za výdřevou,
ač i ona ve stropech, včas a rychle nezadřevených, vysoko vypadává. Z vodní třídy dolu
Ronna šlo neméně než 6 nedokončených spojovacích chodeb k těžné třídě západní na I. patře,
které, narazivše na průrvy, byly zastaveny a zasazeny, ježto proražení průrvy a udržování
chodby bylo by bývalo příliš nákladným, někde i nemožným a vždy nebezpečným.
Zajímavo jest, že ve sferosideritech, které v podobě
velikých bochníků byly uloženy v podloží hlavní sloje na I. patře dolu Ronna u čedičové
průrvy, kterou roku 1900 popsal Fr. Schröckenstein, byly nalezeny překrásné zaratity,
kterými byly obohaceny sbírky nár. musea i vysoké školy báňské. Popsal je prof. Fr.
Slavík v Čas. nár. musea roku 1925, str. 113, dr. J.V. Kašpar v Knihovně stát. ústavu
geol. roku 1939 a dr. J. Kratochvíl v Báňském světě, r. XI. Jeden ze sferosideritů byl
vyplněn velikým opálem, jehož velký díl je ve sbírkách národního musea.
Jak se zdá, patří čedič, vyskytující se v západním
poli na dole Ronna na I. patře a čedič na Vinařické hoře, různým magmatům i různým erupcím.
Foullon roku 1885 uvádí, že čedič v průrvách náleží olivinickým živcovým čedičům.
Schröckenstein v popise čediče vyvřelého na I. patře dolu Ronna praví, že čedič chová
hojné živce a hlízy olivinické. Totéž potvrzují i novější výzkumy.
Ing. Šusta v článku "Geologický profil uhelnými sloji
ložiska kladenského" z roku 1924 uvádí: "Eruptivní horniny, které zde tvoří pně, žíly,
mnohdy i vrstevnaté pofysy, byly vesměs velmi porušené a přeměněné, takže bylo těžko
určiti horninu, kterou původně tvořily. Převládající kaolin potvrzuje, že to byly horniny
převážně orthoklasové." A dále: "eruptivní horniny ... některé proměněny v bílou homogenní
hmotu, kterou mi prof. Slavík určil co kaolin. Jednalo by se o žíly obsahující převážně
orthoklas.".
Naproti tomu tvrdí dr. Aug. Ondřej ve spise
"Čedič z Vinařické hory" z roku 1921 o čediči z Vinařické hory, že jest nefelinickým
čedičem s obsahem olivínu. Dr J. Kratochvíl v "Báňském světě" říká, že náleží
nefelinickému bezživcovému basaltu.
Vedle toho uvádí Schröckenstein, že nenašel v
sousedství více jak 90 m široké průrvy zkoksovatělé uhlí, ač toto všady průrvy tyto
na Kladensku provází. Když roku 1935 bylo otevřeno západní pole dolu Ronna, pátral
jsem po koksu uhlí v sousedství Schröckensteinem popsané průrvy čedičové, ale nenašel
jsem tu rovněž žádné. Uhlí částečně zkoksovatělé nalezeno tu pouze v oblasti průrev s
výplní kaolinovou nebo s výplní brekcie, které však s uvedeným vyvřením čediče nesouvisí.
Konečně tvrdí Schröckenstein, že čedič vyvřel tu na
trhlině směřující k Vinařické hoře a od ní 1.200 m vzdálené. Čedič vyvřel v dole na I.
patře v kótě -45. Západní překop na II. patře dolu v kótě -90, provedený z dolu Ronna na
IV. patro dolu Barré a pak z překopu tohoto vylámané odbočky k dolu Kübeck a do západního
pole dolu Ronna, a téměř pod uvedeným výronem čediče, nikde trhlinu Schröckensteinem
předpokládanou nenašly, až by ji byly musely překřížiti. Je tedy předpoklad Schröckensteinův
mylný.
VÝMOLY SLOJE NA KLADENSKU
Na místech, kde vodní toky mohutným svým proudem
odplavily nadloží sloje a řečištěm svým se prodraly až do sloje samotné, je sloj odplavena
buď zčásti - svrchní lávky sloje - nebo i zcela. Na místě odplavených částí sloje uložily
pak vodní proudy ve svém korytě jednak oblázky křemene a buližníku, pak různé valounky
okolních hornin, kusy urvané sloje, kusy spadlých nadložních pískovců, hrubý i jemný písek
a kal. Podle délky transportu jsou kusy hornin více či méně zaoblené a kde byly násilně
rozdrceny i ostrohranné. Podle síly proudu uloženy jsou ve výmolech části hornin od
nejjemnějšího kalu až do valounů přes 2 m v průměru. Dodatečně byly tyto volné valouny
stmeleny špinavě žlutým nebo světle zeleným nebo i rudým hlinitým tmelem ve výmolovou brekcii.
Kde byl proud vody slabý, usadil se z vod jemný nebo
hrubší pískovec a horníci zvou tyto, z pískovce pozůstávající výmoly, "hřebeny". Z vod
téměř stojatých se usadily měkké až plastické hlíny, hornicky zvané "převlaky" nebo "blátiny".
Někde následuje za sebou ve vzdálenosti i jen několika
desítek metrů několik hřebenů nebo převlaků a mezi nimi jsou zachovány jednotlivé kry sloje
jako ostrovy, tu většího, jinde menšího rozsahu.
Ohraničení výmolů, tedy břehy bývalých toků, nejsou
nikdy rovné, ale křivolaké a vrstvy okolní jsou tu násilně přervány. Břeh nárazový je
strmý a bývá podemlet, takže spodní lávky sloje tu chybí a hořejší lavice s nadložím -
pokud se ovšem ve své poloze udržely - tvoří nad výlomem převěs. Nános u nárazového břehu
sestává vždy z větším valounků a velmi hrubého písku. Na břehu opačném, který je plochý,
bývá sloj odplavena klínovitě, zeslabuje se z plné mocnosti ve vzdálenějších místech od
výmolu až se vytratí při samém výmolu. Zde chybí tedy lavice svrchní. Nános tvoří u spodu
hrubší valounky a písek. Čím výše po sloji a čím dále od osy proudu, tím je písek jemnější,
až nejhořejší vrstvy, sestávající z nejjemnějšího pískovce a nesou nahoře pravidelně obrazce
vlnek (jakoby dun z písku v poušti), jichž negativ je otištěn na nejspodnější vrstvě nadloží.
Podle udání ukazují prý opuky někde vlek podle výmolu.
Sám jsem zjev ten nikde nepozoroval. Nasvědčoval by ale tomu, že zde buď tekl vodní proud
příkopovou propadlinou, tektonického původu, jako řečištěm, nebo že měkké ještě masy uhelné
ve stavu těstovitém ujely samy do hlubšího výmolu, když bylo jim podloží podemleto a odneseno.
Je více než přirozené, že širší vodní toky se dělily
v několik ramen a mezi nimi zůstaly státi neporušené kry sloje, někdy jen několik málo
metrů velké. Dobývání těchto slojových ker, které se tak uchovaly mezi spoustou jalového
kamení, činí ovšem při nepatrných rozměrech jejich a při úklonu sloje velké obtíže, o
rentabilitě tohoto rubání ani nemluvě.
Uhlí u výmolu není nijak změněno. Nemá ani větší
obsah popele, ani vody, je pevné a lesklé jako uhlí v normální sloji a má stejnou výhřevnost.
Z Kladenska známy jsou dva velké výmoly, a to:
1. Východně od dolu Theodor, mezi tímto dolem a uhelnou oblastí brandýskou. Šíře výmolu
jest neznáma a byla v něm vylámána hluchá chodba v délce přes 600 m. V konci chodby
nalezena byla sloj v mocnosti ani ne 1 m, úplně zhlušelá, barvy světle šedé, v níž pouze
pravidelně vyvinutá opuka dala tušiti, že tu jde o representanta hlavní sloje radnické.
Zdá se tedy, že zde výmolem způsobená ztráta na uhelné substanci nebyla tak veliká.
Vodní proudy přitékaly od jihovýchodu z důlních polí dolu Julius a Vítek a dělily se ve
dvě ramena. V západní, úzké, s vedlejšími rameny a v široké rameno východní. Odtékaly
pak směrem severozápadním.
2. Druhý výmol se táhne mezi obcí Kačicí a pod stanicí Lány k dolům Laura a Anna.
Ing. Mikšíček ve svém článku: "Kladenský revír kamenouhelný", který přidán je k mapě
revíru vydané roku 1926 udává šíři tohoto výmolu 500 m a směr od jihozápadu k severovýchodu.
Pískovcem vyplněné výmoly, ať už přímo ve sloji
nebo nad slojí, poznají se podle toho, že pískovce tu přímo spočívají na sloji, bez
obvyklé tenké vložky vrstvy lupku. Strop sám je nerovný, zvlněný a sloj je o svrchní
lávky ochuzena.
ZBAHNĚNÍ SLOJE
V západní a severozápadní části dolového pole dolu Anna úplně
vyvinutá sloj o plné mocnosti, s normálně vyvinutými proplástky, náhle úplně zjaloví v úzkém jen pruhu,
takže obsah popele v uhlí stoupne až přes 80 i více procent a sloj se změní v lupek. Přechod uhlí v
lupek je velmi rychlý, ale bez přesných hranic, takže ohraničení zbahnění je nerovné a zasajuje mnohde
klínovitě ve sloj. Vzniklo asi tím, že vodní tok, který protékal rašeliniskem, ze kterého se uhlí
tvořilo, usazoval v něm jemný kal.
_____________________________
Pramen:
Báňský obzor 6/1949, str. 81-86, obr. 2,
Dokumentační fond CMC
