BÁŇSKÝ OBZOR 9/1949
ZLATONOSNÉ LOŽISKO U LUDVÍKOVA
Jiří CHRT
Zlatonosný revír vrbenský leží na jihovýchodním svahu Vysoké (1031 m) a na jihozápadním svahu Ölbergu (926 m, dnes vrch Hláska). Na severu zasahuje až k městu Vrbnu pod Pradědem, na západě sousedí s ludvikovským měděným ložiskem, na jihu s částí rozsáhlého revíru andělskohorském, a to zašlými štolami a šachtami v okolí Suché Rudné (Dürrseifen). Východní hranice revíru je neostrá. Historie, jež se týká obou revírů, je vypsána ve spisech F. Pošepného, Ch. ryt. d'Elverta a J. Lowaga.
Pošepný se zmiňuje specielně o vrbenských žilách velmi stručně, a to především z hlediska historického. Montanistických a geologických dat uvádí málo, mnohem více jich zaznamenává v kapitole, pojednávající o sousedním úseku andělskohorském. V přiložené mapce vrbenského revíru v měřítku 1:25.000, vyznačil Pošepný pouze průběh starých středověkých obvalů, neboť jak píše, nějaká hornická díla nebyla za jeho návštěvy v roce 1881 vůbec v činnosti. Zprávy d'Elvertovy jsou řídké a pocházejí výhradně ze starší doby. Nejvíce záznamů, zejména o dolování z konce 19. století, je obsaženo v článku J. Lowaga.
Začátek dolování zlata ve vrbenském revíru spadá do počátku 17. století. V roce 1609 založil Hynek z Vrbna původní hornickou osadu a obdařoval ji četnými privilegii. Zprvu bylo zlato pouze rýžováno, a to z náplavů všech tří Opav - Opavy Bílé, Střední a Černé, jež se u Vrbna spojují v jeden tok, řeku Opavu. Teprve později po vyčerpání rýžovisek se přikročilo k vlastnímu dolování jež prodělalo průběhem staletí několikrát doby rozkvětu a dlouholetého úpadku. Z tohoto období se dochovalo málo zpráv. Rainer se zmiňuje, že žilný pruh, soustředěný na svazích Vysoké (1031 m) a Ölbergu (926 m), byl od starých havířů sledován pouze mělkými hornickými pracemi. Ti prý hloubili pomocí ohně na výchozech žil nejvýše 25 m hluboké šachtice, hlouběji nesestupovali, raději hloubili šachtice nové. Dnes se z těchto rozsáhlých starých prací kromě četných odvalů, jež se táhnou v celých pruzích na jmenovaných horách, nezachovalo nic bližšího. Lowag odsud uvádí 450 větších obvalů.STRUČNÝ HISTORICKÝ PŘEHLED
1828-1830 - ražena šachta na Vysoké řádem německých rytířů v Ludvíkově. Hornické práce vedl hormistr Höniger,
1833 - ražena 130 metrů dlouhá štola na Vysoké,
1884 - kutání továrníka Richtra z Vrbna na Vysoké,
1887-1891 - kutání J. Sauera z Frývaldova, na Vysoké a Ölbergu,
1889-1891 - kutání společnosti "Goldkoppe Mining Company", Ltd. London, se sídlem ve Frývaldově, na Vysoké a Ölbergu,
1892 - kutání C.L. Vaughana ze St. Leonards, Anglie. Hornické práce vedl J. Sauer,
1892-1894 - kutání několika soukromých podnikatelů,
1894 - rozsáhlé kutání na Vysoké a Ölbergu za vedení J. Lowaga. Ražena šachta na Ölbergu,
1897 - zahájen provoz na důlním poli "Hedwig" na Ölbergu,
1897-1901 - raženy další dvě šachty a štoly na Ölbergu a Vysoké.
Zlatonosné křemenné žíly na Ölbergu a Vysoké jsou uloženy v černošedém lesklém fylitu střednodevonského stáří, velmi intenzívně zvrásněném. Celkový počet žil není dnes bezpečně znám. J. Rainer uvádí z krajiny mezi Vrbnem a Andělskou horou celkem 15 větších zlatonosných křemenných žil, J. Lowag jich uvádí z Vysoké a Ölbergu 11. Směr žil je zhruba SV-JZ (h 3-5), úklon k SZ i k JV. Jsou to žíly pravé, neboť prostupují napříč zvrásněnými fylity, při okrajích jsou ostře omezeny mylonitovými zónami.GEOLOGICKÉ POMĚRY
Mocnost žil kolísá od několika dm do 2 m (žíla Hedvika podle Lowaga 1-2 m, žíla ve štole č. 3 údajně 0,2-1,3 m).
Struktura žil je většinou masivní, místy je vyvinuta i struktura brekciovitá (hydrotermálně rozložené fylitové úlomky jsou uzavřeny v žilném křemeni). Lowag se zmiňuje i o páskové struktuře. Vzácně se vyskytují i drúzové dutiny. Mineralogická výplň žil je jednotvárná, převládá mléčný křemen, v němž jsou místy vtroušena zrna pyritu. Lowag odsud uvádí chalkopyrit a galenit. Zlato, jež se vyskytuje ve tvaru plíšků či prášku, je zarostlé buď v masivním křemeni nebo se vyskytuje v drúzových dutinách, vyplněných limonitem. Petraschek se zmiňuje i o sideritu.
Rozložení zlata v křemenných žilách je velmi nepravidelné. Pro zdejší žíly je charakteristické, že se v nich střídají partie výjimečně bohaté s převládajícími partiemi chudšími či úplně hluchými. Důležitý je poznatek Lowagův, že rozpukané a drcené žíly, prosáklé hojným limonitem, mají nejvyšší obsahy (např. určité partie žíly Hedvika), zatímco obsahy masivních křemenných žil jsou značně nízké a často úplně jalové. Je to důkaz druhotné koncentrace zlata, kterou nelze předpokládat v hloubce.RUDNATOST ZLATONOSNÝCH KŘEMENNÝCH ŽIL
Z rozsáhlého kutání na konci 19. století se nám zachovalo velmi málo analýz, prakticky jen obsahy uvedené Lowagem a Rainerem. Bohužel Lowagovy analýzy pocházejí pouze ze žíly Hedvika, o rudnatosti celé řady žil, jež byly překříženy ve štolách, se vůbec nezmiňuje.
1890 (Rainer) Analýzy dvou vzorků z pokusných kutisk na Ölbergu:
vzorek 1 - 0 % Au, 0 % Ag,
vzorek 2 - 0,00026 % Au, 0,0007 % Ag.
1895 (Lowag) Vagonová zkouška z 9 tun žilného křemene ze žíly Hedvika, provedená v "Grusonwerk" v Magdeburgu-Buckau, vykázala průměrný obsah 27 g/t Au.
1896 (Lowag) Analýzy dvou vzorků ze žíly Hedvika provedené v C. und K. Generalprobieramt ve Vídni, vykázaly:
vzorek 1 - 36 g/t Au,
vzorek 2 - 52 g/t Au.
1897-1898 (Lowag) Tři analýzy ze žíly Hedvika, naražené v nálezné šachtě "Hedvika":
hloubka 0 m, masivní křemen - 6-10 g/t Au,
hloubka 8 m, drcený křemen s hojným limonitem - 30-80 g/t Au,
hloubka 14 m, masivní křemen - 5-12 g/t Au.
1947 (Chrt) 3 kg vzorek žilného křemene ze štoly č. 1, analyzovaný v laboratoři Správy kutacích prací v Kutné Hoře, vykázal obsah 0 g/t Au.
Rainerem publikované obsahy jsou velmi nízké. Rainer sám píše, že výsledky dosažené za pokusného kutání v roce 1890, byly negativní; z toho usuzoval, že zdejší žíly jsou zlatem chudé.
Lowagem uváděné obsahy zlata ze žíly Hedvika jsou ve srovnání s předešlými mnohem vyšší, takže se zdá, že byly analyzovány vybrané, zlatem mimořádně bohaté vzorky žilného křemene. Dokazuje to skutečnosti, že přes tak důkladné prokutání (bylo raženo téměř 1 km chodeb) byla zdejší ložiska opuštěna. Hlavní vinu na tom nese nepravidelné rozložení zlata v žilách i celková chudoba žil.
Vrbenské žíly náležejí k staré zlatnaté formaci a vznikly vyplněním různě mocných rozsedlin zlatonosným křemenem.GENEZE A STÁŘÍ ŽIL
Lowag vysvětloval vznik vrbenských žil tak, že původní poruchy byly vyhojeny jalovým křemenem; obohacení zlatem připisuje "dioritové erupci", při níž došlo k rozdrcení křemenných žil a do drcených zón vnikaly rudonosné roztoky, vystupující z tuhnoucího "dioritového tělesa".
Tento výklad jest nesprávný. Předně představuje Lowagův diorit intrusivní formu předhercynských (devonských) diabasů, jež jsou velmi hojně rozšířeny po celém Jeseníku. Křemenné žíly jsou naopak pohercynské, neboť jsou mladší než variskými pochody způsobené zbřidličnatění a intenzívní zvrásnění středodevonských fylitů. S genetického hlediska mnoho osvětluje zajímavý poznatek Petrascheckův. Ten zjistil na starých haldách na Ölbergu vedle úlomků fylitu a žilného křemene i slabé žilky aplitu, jenž je silně postižen tlakem a skládá se z lamelovaného albitu, křemene a muskovitu. Rozdrcené partie aplitových žil byly podle Petraschecka vyhojeny mladším křemenem. Z toho, co bylo uvedeno, činím tento závěr:
1. Křemenné a aplitové žíly jsou geneticky vázány na intruze variských žul, tedy nikolik na devonské "diority". Tyto žulové intruze, jež utuhly pod pláštěm devonských hornin, nevystupují v bezprostředním okolí ložisek, ze vzdálenějších je to například erozí obnažený masív frýdeberské žuly.
2. Teplota, za níž se žíly tvořily, byla značně vysoká.
3. Vznik žil spadá do doby po výstupu variských žul.
Hornická díla se vyskytují na jihovýchodním svahu Vysoké (1031 m) a zejména na jihozápadním a jižním svahu blízkého Ölbergu (926 m, dnes vrch Hláska). Při geologickém mapování v roce 1947 zde kromě četných propadlin a jiných málo již zřetelných zbytků po dávno zašlém dolování, byly bezpečně zjištěny 3 šachty a 3 štoly. V náčrtku i v textu jsou štoly označeny arabskými a šachty římskými číslicemi.HORNICKÁ DÍLA
Štola č. 1 leží cca 60 metrů nad ludvíkovským měděným ložiskem, a je ražena jako sledná nehluboko pod povrchem v intenzívně zvrásněném fylitu. Ve vzdálenosti cca 50 m od ústí kříží tuto chodbu překop, hnaný na obě strany ve fylitu. Ve svém průběhu zastihl několik slabších křemenných žil, v nichž byly raženy zkusmé, většinou záhy končící sledné. Jejich směr se shoduje vcelku se směrem hlavní žíly, odkryté ve štole. Křemenné žíly jeví čočkovitý charakter a jsou tvořeny masivním mléčným křemenem, místy hojně zbarveným limonitem, tvořícím povlaky. Mám za to, že jmenovaná štola se shoduje s Lowagovou "Hohenbergstollen", o níž píše, že byla 300 m dlouhá a měla za úkol podejíti staré obvaly na Vysoké; celkem prý přeťala 6 zlatonosných křemenných žil. Od roku 1898 se v ní nepracuje.
Štola č. 2 je situována v jediném bočném údolí Bílé Opavy. Tato štola je úplně zavalena, ze zříceného ústí vytéká silný proud železité vody. Halda, rozlehlejší než před štolou č. 1, se skládá z fylitického a křemenného materiálu. Štola č. 2 odpovídá štole "Ölbergské", jež podle Lowaga byla ražena v délce 300 m a pronikla cca 60 m pod úroveň nálezné jámy "Hedvika". Ve svém průběhu zastihla několik křemenných žil; hlavním jejím úkolem bylo však odvodnit jmenovanou šachtu.
Štola č. 3 je položena asi 300 m severovýchodně od křižovatky lesní silnice s vozovou cestou (viz náčrtek). Štola hnaná zprvu těsně pod povrchem, je zpočátku úplně zavalená, teprve ve vzdálenosti 35 m od nepřístupného ústí dá se vniknouti úzkým průvalem do dobře zachované chodby, ražené v intenzívně zvrásněném fylitu. Zachovává zhruba sněm h 4-5 a sledovala křemennou žílu v délce 120 m. Žíla, jež je dobře viditelná ve stropu štoly, jeví zřetelně čočkovitý charakter; proto je její mocnost proměnlivá, od několika cm až do 1,3 m. Kromě této hlavní žíly se zde vyskytuje i řada odžilků, většinou však málo mocných. Byly sledovány krátkými slednými, bohužel však bezvýsledně, neboť se brzy vytrácejí. Velmi hojné jsou nepravidelné žilky a čočky nepatrné mocnosti, jež se prakticky nedají sledovat. Tato štola musila být ražena v pozdější době, tj. po roce 1901, neboť o ní není v literatuře zpráv.
Šachta č. I. byla vyhloubena ve vzdálenosti 20 m jihozápadně od štoly č. 3. Dosud je dobře patrný její obdélníkový obrys a na dosud stojících bocích se místy zachovaly zbytky výdřevy. Nejspíše tato šachta je totožná s Lowagovou "Ölbergschacht", o níž píše, že byla založena ve větším měřítku v nadloží žíly "Hedvika". Byla prý prohloubena až na 30 m, ale stále neprotínala žílu. Další hloubení bylo zastaveno pro silný příval vody.
Šachta č. II. je vzdálena sotva 30 m od šachty I., dosahuje menších rozměrů a je zavalená. Pravděpodobně tu jde o Lowagovu "Hedwigfundschacht"; byla prý cca 14 m hluboká a narazila 2-3 m mocnou zlatonosnou křemennou žílu. Ta byla přeražena v hloubce 8 a 14 m chodbami za účelem zjištění mocnosti a rudnatosti.
Šachta č. III. je zhruba 800 m severně odtud na jihovýchodním svahu Vysoké a je poměrně dobře zachovaná. Je shodná s Lowagovou "Šachtou na Vysoké", byla prý založena na starém obvalu, a prohloubena až na 20 m. V této hloubce se prý přišlo na 1 m mocnou žílu zlatonosného křemene.
Z pozorovaného je jisté, že ve vrbenském revíru přes značné a rozsáhlé kutání nedošlo v posledním periodě zdejšího dolování k řádné těžbě. Všechny tři štoly byly raženy z čiště průzkumných důvodů; ve dvou prohlédnutých štolách nebyly zjištěny žádné dobývací práce, třetí měla podle Lowaga sloužit k odvodňování šachty č. II.ZÁVĚR
Rovněž šachty č. II. a č. III. byly jen práce kutací. K vlastní těžbě měla sloužiti šachta č. I., založená uprostřed nadějného území - na vrchu Ölbergu. Bohužel nedosáhla pro náhlý příval vody (patrně ze stařin) žádných výsledků, takže další hloubení musilo prý být předčasně zastaveno.
Tím se stalo, že dnes neznáme, jak se mění mocnost a rudnatost křemenných žil s přibývající hloubkou. Rovněž není známa mocnost a rudnatost několika větších křemenných žil, přeťatých podle Lowaga ve štolách. Jediné, co bylo zjištěno kutáním koncem minulého století, je nepravidelné zrudnění a průměrně nízká zlatonosnost zdejších křemenných žil.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
BARTONEC F. (1920): O hornictví a užitečných nerostech Slezska. Hornický věstník, roč. 1920, Praha.
D'ELVERT Chr. Ritter (1866): Zur Geschichte des Bergbaues und Hüttenwesens in Mähren u. Österr. Schlesien, Brno, 1866.
KRUŤA T. (1948): Nerostopisné poměry opavského Spezska, Slezská knihovnička, sv. 11, Opava, 1948.
LOWAG J. (1901): Das Goldvorkommen am Hohen Berg u. Öhlberg bei Würbenthal. Österr. Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen. Wien, 1901.
PETRASCHECK W.E. (1933): Die Vererzung der Sudeten. Mitteilungen der Geolog. Gesellschaft in Wien. Band XXVI, 1933.
PETRASCHECK W.E. (1933): Die Erzlagerstätten des Schlesischen Gebirges. Archiv für Lagerstättenforschung H-59. Berlin, 1933.
POŠEPNÝ F. (1895): Das Goldvorkommen Böhmens und der Nachbarländer. Archiv für praktische Geologie, Band II., Freiberg, 1895.
RAINER L. St. (1890): Die goldhaltigen Lagerstätten bei Dürrseifen in Österr. Schlesien. Österr. Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen. Wien, 1890
