Keltské pece byly na Hradišti u Nasavrk v provozu v
posledních stoletích před počátkem našeho letopočtu a keltští prospektoři byli výbornými
znalci nerostných surovin ve svém okolí a zde je také těžili. A mohly to být právě kutiska
železných rud v Debrném, Včelákově, Křižanovicích, Bojanově nebo Lukavici.
V dalším období je pravděpodobné, že kutací práce
neexistovaly. Kolem roku 1150 spadá založení Vilémovského kláštera u Golčova Jeníkova.
Mniši tohoto kláštera byli prvními kolonizátory na území dnešních Železných hor, ale i
prospektory nerostných surovin. Například z pachtovní smlouvy z roku 1329 ujednané mezi
klášterem a Jindřichem z Lichtenburka (jemuž pronajali značnou část Železných hor)
vymiňují si pro sebe nálezy rud, zvláště v okolí Křižanovic a Bojanova. Přibližně ve
stejné době benediktíni z Podlažického kláštera kolonizují východní část Železných hor
a například v Čelákovských horách (Včelákov) na počátku 14. století započali s těžbou rud.
Je velmi pravděpodobné, že počátky dolování v
Lukavici spadají do druhé poloviny 16. století, kdy byl zprvu těžen limonit (tzv.
železný klobouk) na výrobu železa. Drobná povrchová limonitová ložiska vznikají na
výchozech pyritových hornin, v Lukavici a jejím okolí byla však většinou brzy
vyčerpána a při hloubení kutacích jam byly objeveny primární rudy, především pyrit.
V místech zvaných "V dolech" jsou dodnes patrny stopy velmi starých kutacíh prací.
Je však možné, že místy byl pyrit objeven zcela náhodně při kopání studní, jak o
tom svědčí některé pozdější zprávy. Skutečnost, že doly byly na počátku devadesátých
let 16. století zatopené, dokládá existenci hlubších kutacích jam, nejen exploataci
drobných povrchových rudných ložisek. Počáteční těžba pyritu spadá do doby panství
rodu Kekulů ze Stradonic. Za nejstarší známý doklad o lukavických dolech se považuje
list těžaře Michala Urbana z 12.2.1609, adresovaný nejvyššímu mincmistru Království
českého. Urban ve své stížnosti hovoří i o dolech na síru a pochopitelně i na zlato
a stříbro, které jako každý podnikatel rudolfínské doby toužil kdesi v hlubinách
země nalézt.
V pobělohorské době roku 1623 byl zkonfiskovaný
majetek včetně lukavických dolů přidělen Františkovi de Couriers. V té době zmatků
byla těžba v Lukavici provozována v pachtu drobnými kutéři a byla takřka před zánikem.
V 17. století patřily doly hraběti ze Schönfeldu.
Dne 15. dubna 1703 pronajal zchátralý lukavický důlní závod pražskému podnikateli
Šimonu Durstbergrovi, který za něj zaplatil 15.000 zlatých. Zanedlouho však převzali
vedení kutacích prací pražští těžaři, kteří si povolali do Lukavice zkušené saské
horníky a rozšířili doly i sirné hutě.
Nasavrcké statky včetně Lukavice se staly majetkem
J.A. Auersperga. V roce 1754 jedná s těžaři o převzetí lukavických dolů a sirných hutí
do vlastní režie. Stalo se tak po zaplacení odstupného a ratifikaci smlouvy v Kutné
Hoře v roce 1755. J.A. Auersperg byl člověk velice podnikavý a prozíravý. Pozval do
Lukavice zkušené báňské experty, byl to Alexius Adda z Příbramě a Leonhard z Jáchymova.
Přijeli několikrát a dali celkem příznivou zprávu o dolování a doporučili do těžby
pyritu a chemické výroby investovat. Od té doby se začaly doly velice rozvíjet a
prosperovat. K největšímu rozmachu dolování dochází kolem roku 1790. Karel Auersperg
rozšířil hutní a chemickou výrobu. Jeho nástupce Vincenc Karel Auersperg dovedl v době
napoleonských válek k největšímu rozkvětu, takže zaměstnával až 300 lidí. Na rozvoj
podniku měla blahodárný vliv výstavba železnice z Prahy do Olomouce v roce 1845.
Horní úřad v roce 1906
František Josef Auersperg provozoval kutací práce až
do roku 1892, kdy byly doly opuštěny. Příčinou zániku dolů v Lukavici byla velká
zahraniční konkurence levnějšího pyritu, značné vyčerpání svrchních partií ložiska a
velké náklady na uvažovanou modernizaci dolů. Podle dispozic báňského úřadu v Kutné
Hoře z října 1892 byla hlavní Bartolomějská šachta v hloubce asi 20 m zazděna cihlovou
klenbou a až k povrchu zasypána. Spodní část šachty, hluboké 110 m, jakož i všechna
důlní díla (překopy, slepé chodby), se pak zatopily. Rovněž byl zazděn počátek odvodňovací
štoly na 1. patře dolů. Peněžní hotovost z bratrské hornické pokladny byla pak rozdělena
mezi havíře - celkem 36.557 zlatých. F.J. Auersperg se však v Lukavici nikdy nevzdal
kutacího práva a ještě počátkem 20. století dal hloubit v okolí obce nové průzkumné
šachtice. S obnovou těžby snad čekal na příznivější hospodářské poměry.
V roce 1940 prodal poslední žijící příslušník
zdejšího auergsperského rodu Ferdinand Auersperg lukavické objekty a přilehlé pozemky
ostravskému podnikateli Geislerovi.
Po znárodnění firmy Geisler roku 1949 připadly
nemovitosti do správy místního národního výboru v Lukavici.
---XXX---
V počátečních dobách lukavického dolování nedosáhly
podzemní práce větší hloubky než 24 m. Kutání se většinou pohybovalo kolem 10 m pod
povrchem. Svědčí o tom nejen Addova zpráva a mapka z roku 1755, ale i výzkumné práce
při nichž byla tato stará "předauerspergská" díla zjištěna. Chodby v lukavických dolech
jsou jednak překopy zhruba východozápadního směru, jednak slepé chodby přibližně
severojižní. Vzhledem k nepravidelnosti čočkovitého zrudnění byly na různých místech
raženy četné kratší chodbice a překopy různých směrů, dále komíny a hloubení, takže
celkový obraz důlních prací činí dojem značné nepravidelnosti.
Přesná lokalizace nejstarších hornických děl v
Lukavici je velmi obtížná, protože jde o terén, který byl po několik století intenzivně
využíván a na velké ploše zavalen haldovým materiálem. Zprávy z doby Auerspergů od roku
1755 si často odporují pokud jde o lokalizaci a pojmenování jednotlivých šachet.
O důlní činnost v druhé poloviny 18. století se
dozvídáme ze zpráv které podal báňský expert Alexius Adda z Příbramě pozvaný do Lukavice
Auerspergy. V roce 1755 byly v Lukavici v provozu tři šachty a to těžná jáma sv Bartoloměje,
hluboká 20 m, jáma "U správcova domu", hluboká 12 m a jáma "U kovárny", otevřená do
hloubky 16 m. (původní míry "látra" jsou převedeny na metrickou soustavu). Tyto šachty
jsou soustředěny v prostoru Bartolomějské jámy a nejsou od sebe vzdáleny více jak 60 m.
Intenzita těžby se zvyšuje, ale zůstává na primitivní úrovnií. To mělo za následek i
náhlé zatopení dolů.
V roce 1759 opět přijíždí do Lukavice Alexius de
Adda. Ačkoli de Adda navrhoval hloubení nové šachty, byla Bartolomějská jáma zřejmě
později odvodněna a znovu přebírá původní hlavní význam. Další úspěšný rozvoj dokládá
v 60. letech 18. století založení nové šachty Vilemína, zpřístupňující jižní část revíru.
Mapa rozfáranosti dolu Bartoloměj a Vilemína z roku 1891
(Geofond Kutná Hora, KH-MA-B/2451)
K největšímu rozmachu dochází koncem 18. století.
Všechny zdejší šachty jsou propojeny a ložisko je rozfáráno do hloubky 80 metrů. Jednoduché
vrátky jsou na Bartolomějské šachtě nahrazeny výkonějším žentourem, poháněným koňskou
silou. Dále je vyražena odvodňovací štola Karl-Vincenc. Na Vilemíně jsou instalovány
pumpy, kterými je čerpána voda na zvlhčování hald. Zároveň je ve vsi zřízen i knížecí
horní úřad.
Počátkem 19. století je dosaženo téměř stometrové
hloubky. Maximální hloubky dolů přes 200 m bylo dosaženo v roce 1831. S těmito nejhlubšími
patry komunikovala 110 m hluboká Bartolomějská šachta jen prostřednictvím šikmých hloubení,
jež byla opatřena vrátky. Těžba, větrání a hlavně čerpání vody z těchto prostor bylo
stále obtížnější, což vedlo k opuštění 10., 9. i 8. horizontu, i když výskyty rud byly
uspokojivé. Ještě v druhé polovině 19. století uvažovalo o prohloubení Bartolomějské
šachty asi do 200 m a jejím vybavením parním strojem. K tomu však už nedošlo.
Pyrit se dobýval ve výstupných porubech, přičemž
vydobyté prostory byly nejčastěji založeny jalovinou. Dobývána byla jen vysokoprocentní
ruda, alespoň s průměrným obsahem 35% síry. Avšak i tato ruda byla pro chemické zužitkování
chudá a musela být dále koncentrována. Zařízení k plavení bylo instalováno u Prádelského
rybníka v obci.
Jednotlivá důlní díla, především hloubení a komíny,
byla často nazývána po členech knížecí rodiny nebo svatých patronech. Jako "hloubení
sv. Matěje", "hloubení panny Marie", "hloubení František" a podobně.
Půdorysná mapa důlních děl z roku 1891
(Geofond Kutná Hora, KH-MA-B/2451)
Všechna důlní díla, která byla v letech 1952-53
zpřístupněná až na třetí patro do hloubky 66 m, byla dobře zachovaná, chodby byly bez
výdřev. Vedle chodbic a hloubení byly místy vylámány značně veliké prostory "kostely"
často s plochou několika desítek m2 a výškou přes 20 m. I tyto prostory byly bez výdřev,
jejich vrcholové zakončení mělo tvar klenby.
V roce 1874 bylo těžbou pyritu zaměstnáno 75 lidí,
avšak v některých letech byl tento počet daleko vyšší a spolu s chemickou továrnou zde
pracovalo 200-300 lidí. Ze starých zpráv je patrno, že Knížecí horní úřad v Lukavici
míval nouzi o pracovní síly, takže tu někdy pracovali i trestanci. Havíř v dolech vydělal
za osmihodinovou pracovní dobu 41-45 krejcarů, dopravovač obsluhující vrátek 36-37 krejcarů.
Práce na dolech byla velmi málo mechanizovaná, podzemní pumpy a vrátky byly odkázány
výlučně na lidskou sílu.
Na stabilním katastru z roku 1839 předpokládáme tyto objekty: 1 - původní chemická továrna,
2 - nová továrna, 3 - kyzová huť, 4 - skelná huť, 5 - Bartolomějská šachta, 6 - šachta Vilemina,
7 - větrací šachta, 8 - horní úřad, 9 - na tomto místě je na jiné mapě dokreslen knížecí hostinec,
10 - nájemní dům č.p. 5. Přibližná místa dalších šachet: 11 - šachta U správcova domu (Sv. Vavřince),
12 - šachta U kovárny, 13 - šachta sv. Jana.
BARTOLOMĚJSKÁ ŠACHTA
Hlavní šachta lukavických pyritových dolů (při
křižovatce Svídnice-Lukavice-Bítovany). Byla založena počátkem 18. století saskými
horníky, pozvanými do Lukavice pražskými těžaři. Je velmi pravděpodobné, že byla
zahloubena v místě starší hornické šachty. O stáří této šachty svědčí i to, že byla
jako nejvýznamější lukavická jáma nazvána po sv. Bartoloměji, patronu bítovanského
kostela, k němuž byla Lukavice přifařena.
Šachta Bartoloměj v roce 1883
Počátkem 19. století dosáhla šachta své maximální
hloubky 110 m a od té doby až do uzavření dolů v roce 1892 byla hlavní těžní jámou.
Při povrchu je tato šachta 3 x 1,8 m veliká, směrem do hloubky se zmenšuje. Byla
pečlivě vyhloubena v kompaktní skále, na povrchu vybavena důlními budovami a koňským
žentourem. Ruda se vyvážela v sudovitých bečkách t.zv. "suntech" o obsahu asi 2,5 q,
střídavě chodících nahoru a dolu.
Páté důlní patro v hloubce 94 m bylo poslední se
kterým tato šachta přímo komunikovala. S hlubšími patry - 6. 7. 8. 9. a 10. (dosahovaly
hloubky 210 m) byla Bartolomějská šachta spojena pouze nepřímo několika šikmými hloubeními.
V 50. letech byla Bartolomějská šachta znovu
otevřena a částečně zpřístupněna. Dnes je šachta opět uzavřena betonovou deskou a
vytěžené prostory zatopeny značně kyselou důlní vodou.
ŠACHTA VILEMÍNA
Byla pravděpodobně založena v letech 1760-1770.
Není vyloučeno, že byla pojmenována na počest manželky J.A. Auersperga "Vilemina".
Do roku 1784 byla středem samostatného menšího
revíru. Když byly oba revíry spojeny pak pozbyla svého významu jako šachta těžní. V
18. století byla hluboká jen asi 24 m, později byla prohloubena až na úroveň 3. patra,
do hloubky 66 m. Od roku 1808 sloužila tato jáma jako tzv. "Kunstschacht", tj. vodní
čerpací šachta k odvodňování zdejších dolů.
Šachta Vilemína v roce 1883
Zachovaná část důlní budovy šachty Vilemíny v roce 1912
V těsném sousedství jámy Vilemíny je mělká 23 m
hluboká větrací šachta. Šachta Vilemína nebyla na rozdíl od Bartolomějské šachty od
svého uzavření již nikdy otevřena.
ŠACHTA SVATÉHO VAVŘINCE (ŠACHTA U SPRÁVCOVA DOMU)
Ve zprávě z roku 1755 je uváděna šachta sv.
Vavřince poblíž šachty U správcova domu, s níž mohla být i totožná. Znovu je jmenována
v textu z konce 18. století jako jedna z pěti lukavických šachet. Zákres na stabilním
katastru je pouze přibližný.
ŠACHTA SVATÉHO JANA
Byla patrně zahloubena ve druhé polovině 18.
století a dosahovala hloubky 23 m. Na mapách z 2. poloviny 19. století je zakreslena
severně od hlavní šachty. Zákres na stabilním katastru je pouze přibližný.
ŠACHTA "U KOVÁRNY" TOTOŽNÁ ZŘEJMĚ S TAK ZVANOU "SCHODOVOU NEBO ŽEBŘÍKOVOU ŠACHTOU"
Je jednou z nejstarších lukavických šachet, byla
fárací šachtou sloužící rovněž k větrání dolů. Byla situována asi 30 m severně od
Bartolomějské šachty. Zakreslená byla již v roce 1755. Později byla propojena na 1.
obzoru tzv. "Svatojánským překopem" se šachtou Svatého Jana. Od poloviny 18. století
není uváděna. Zákres na stabilním katastru je pouze přibližný.
CHEMICKÁ VÝROBA
Výrobu síry, kamence, ledku, vitriolu a dalších
lučebnin popsal G. Agricola ve známem spisu De u metalica, 12. díl z roku 1556. Síra
byla v Lukavice připravována obdobnou cestou spočívající v tepelném zpracování pyritu.
Postup byl následující: Z plochých kamenů byl zhotoven jakýsi kanál, na kameny naházel
pyrit jak byl vytěžen, pokryl se štěrkem a nakonec zaházel pískem. V kanále se topilo
dřívím. Ploché kameny se rozpálily a z pyritu na nich sublimovala síra ve formě par,
které v obalené vrstvě písku chladly a kondenzovaly. Po schladnutí celého "milíře" byla
sebrána svrchní vrstva písku se sírou, palicemi roztlučena a vodou proplachována. Surová
síra se čistila přetavením. Je samozřejmé, že tato výroba byla značně neproduktivní a
mnoho cenné suroviny přišlo nazmar. Takto se pracovalo do roku 1746.
V dokumentech z roku 1631 se mluví o hutních budovách
a pecích na pražení pyritu v Lukavici. Výroba síry byla v době třicetileté války hledaným
artiklem pro výrobu střelného prachu.
Pozůstatky kyzové hutě
Od roku 1746 se začíná rozvíjet zdejší chemický
průmysl v tomto roce byly v Lukavici instalovány na tehdejší dobu velice moderní retortové
pece, které byly v provozu až do roku 1868. V roce 1767 bylo vyrobeno 504 q síry, v roce
1810 bylo vyrobeno 1.232 q síry a 202 q kyseliny sírové, v roce 1872 bylo vyrobeno 202
q síry a 16.520 q kyseliny sírové. Kromě těchto základních produktů bylo v lukavické
továrně v různých dobách a často i z dovážených surovin vyráběno toto zboží: kyselina
solná, kyselina dusičná, lučavka, zelená skalice, modrá skalice, kamenec, Glauberova
sůl, ledek, sublimát, olověný cukr, caput mortuum a superfosfát. Jako vedlejší produkt
se zužitkovávaly druhotně vzniklé okry "lukavická hlinka" a hydromuskovit, jehož se
používalo na způsob mastku.
Chemický závod v roce 1883
Chemický závod byl jedinečným podnikem tohoto druhu
v celé Rakousko-Uherské říši. Největší konjunkturu zaznamenal závod za francouzských
válek na počátku 19. století. Zaváděly se nové postupy včetně mechanizace, aby se pokryly
zvýšené požadavky trhu, hlavně pracháren. Na této prosperitě měl největší zásluhu Karel
Auesperg (1750-1822). Chemická výroba vynášela počátkem 19. století 220.000 zlatých ročně.
Chemická továrna měla k vlastní potřebě skelnou huť
a pec na hliněné nádoby do nichž se lučebniny ukládaly (nacházela se pod hrází rybníka
Prádelného). Pece se vytápěly rašelinou, ta se těžila z velkých rašelinišť v takzvaných
Vorlinách mezi Slatiňanami a Kunčím. Po zavedení výroby kyseliny sírové v olověných
nádobách tzv. anglický způsob byla skelná huť a pec na hliněné výrobky v roce 1857 zrušeny.
Koncem 50. let 19. století se podnik dostal do silného
konkurenčního tlaku vůči rozvinutější vitriolové industrii v oblasti západních Čech. A
nemohl konkurovat ani obrovským španělským pyritovým dolům. Situace na trhu přiměla horní
úřad racionalizovat výrobu kyseliny sírové. V roce 1858 instaloval pokusné zařízení k
přímému zpracování pyritu, které skýtalo nadějné výsledky. V těchto experimentech bylo
pokračováno různými typy pražících pecí. Produkce kyseliny sírové podstatně vzrostla a
usnadnilo to rozhodnutí zaměřit se na výrobu hnojiv (superfosfátu). Přestože denní výroba
28 q kyseliny sírové nestačilo to pokrýt spotřebu, byly postaveny nové kapacity. Fosforečné
hnojivo se stalo nosným programem závodu, takže se sortiment zúžil pouze na kyselinu sírovou
a superfosfát.
Chemický závod v roce 1909
Chemická výroba se stěhovala nejdříve do Slatiňan v
roce 1880, kde byla takzvaná práškovna. Kyselina sírová se převážela z Lukavice. Poslední
zařízení z lukavické chemičky, zahrnující pražící pece a olověné komory k výrobě kyseliny
sírové byly v roce 1905 rozebrány a přemístěny do Slatiňan a pak do Semtína a Rybitví.
Chemická továrna byla zárodkem dnešního východočeského chemického průmyslu jemuž dala byť
nepřímo svůj základ.
Ojedinělým technickým zařízením je vybudovaný vodní
systém, který zajišťoval přívod vody na podzemní čerpadlo a svod vyčerpané důlní vody
1,5 km dlouhou odvodňovací štolou a kanálem pod řečištěm Chrudimky.
ČERPÁNÍ VODY
Problém bylo vždy čerpání vody z pyritových dolů,
původně odkázané pouze na lidskou sílu, kdy se voda vyčerpávala z jednoho patra na druhé
až k povrchu. I když podle historický zpráv nebyly přítoky na lukavických dolech příliš
veliké, bylo přesto ruční čerpání namáhavé a vyžadovalo trvale řadu pracovních sil. To
bylo jedním z důvodů ke zřízení modernějšího - strojního čerpacího zařízení které bylo
počátkem 19. století postaveno na šachtě Vilemíně.
Bylo nainstalováno úzké vodní kolo o průměru 7,6 m
a výkonu tří "koňských sil". Bylo zapuštěno pod úroveň terénu (jeho hřídel byla asi 19
m pod povrchem) umístění kola tímto způsobem bylo nutné vzhledem přívodu vody podzemním
dřevěným potrubím a také proto, že toto řešení přispělo k účinějšímu využití spádové
energie přitékající vody. Od vodního kola padala voda na první patro dolů spolu s čerpanými
důlními vodami odtékala odvodňovací štolou směřující do údolí Chrudimky. Vodní kolo
pohánělo dvě pumpy, jednu na druhém a další na třetím patře (hloubka 66 m), které zvedaly
vody až na úroveň prvního patra. Písty pump zvedala drátěná táhla se zátěžemi 280 kg.
Všechno zařízení, které přišlo do styku s agresivními důlními vodami, stoupací potrubí
i vlastní písty pump - bylo zhotoveno z tvrdého olova. Průměr pístů byl 11,85 cm, jejich
zdvih 32 cm. Popisovaný systém byl v provozu až do uzavření dolů v roce 1891.
V případě nedostatku vody pro pohon kola byl na šachtě
Vilemína instalován i náhradní pohon pump pomocí koňského žentouru. Je dosti překvapující,
že za relativně krátkou dobu po opuštění dolů upadlo technické vybavení v naprosté
zapomenutí a nezachovala se z něj prakticky žádná písemná nebo grafická dokumentace.
Výroba a doly byly závislé na dostatečném množství
vody, jednak k plavení rudy, pohonu stoup, mlecích kamenů a čerpadel. Jedním ze zdrojů
byl Lukavický potok napájený z asi 2 km vzdálených rybníků ležících mezi Radochlínem a
Libání, z nichž některé byly zřejmě pro tento účel zřízeny (například Zaháj). Voda byla
vedena v dřevěném žlabu a několik desítek metrů však byly povrchové vody vedeny již pod
zemí dřevěným potrubím k čerpadlům. Voda mohla být do Velké Lukavice vedena jednak od
rybníka Na Lakotě a také z lesů nad Lukavičkou. Voda se odváděla zprvu stružkami (dodnes
nesoucí název "v Žlábku", ) a pak dál ve směru sklonu terénu směřovala od západu k chemické
továrně.
ODVODŇOVACÍ ŠTOLA KAREL-VINCENC
Odvodňovací štola byla vyhloubena koncem 18.
století. Začíná na prvním patře v hloubce 23 m. Ústí odvodňovací štoly se zachovaným
pískovcovým klenutím a portálem je v údolí Chrudimky 1,5 km severozápadně od Lukavice
u bývalé samoty Pilka. Šachta byla dlouhá 1.593 m a uvádí se, že byla velmi úzká "takže
se v ní protáhl sotva útlý chlapec". S povrchem komunikovala pěti světlíky.
Mapa dědičné stoly se zakreslením na ní přilehlých dolů a světlíků z roku 1860
(Geofond Kutná Hora, KH-MA-A/0372)
Zvláštním a dosti komplikovaným zařízením byl
systém kanálu pod řečištěm Chrudimky, obcházející mlýnský splav a ústící do řeky v
místech, kde již silně agresivní důlní vody nemohly ničit zařízení mlýna Skály.
RETENČNÍ RYBNÍK
Na zachycení kalů odnášených z hald byl vybudován
na Lukavickém potoce retenční rybník (při státní silnici s pozdějším jménem Na hrázi)
Tato zařízení občas selhávala a to mělo za následek řadu sporů. Například v roce 1883
praskla v lukavické továrně cisterna s kyselinou sírovou a ta vytekla do potoka a dále
do Chrudimky. Během několika hodin byla otrávena voda v řece až po Chrudim, voda vyhubila
nejen všechny ryby, ale způsobila v Chrudimi značné škody chovatelům vodní drůbeže i
místním koželuhům. Škoda byla odhadnuta na 1.710 zlatých.
VODNÍ PILA
V místě nazvaném Na pilce byl rybník a zřejmě i
pila, objekt byl zbourán po roce 1950 a rybník už také neexistuje.
CHEMICKÁ TOVÁRNA V KAPALICI
Lukavický celek doplňuje poboční chemická továrna
v Kapalici, kde pravděpodobně převažovala výroba zelené skalice. Podle místních názvů
mohla být vlastní laboratoř v místech dnešní chalupy čp. 18 zvané "Laborárna".
SKLADIŠTĚ STŘELNÉHO PRACHU
S celým areálem může souviset i stavba samoty Borek,
založená jako skladiště střelného prachu.
Určitým pokrokem při ražení chodeb bylo používání
střelného prachu, jímž se plnili 50-60 cm dlouhé vysekané otvory. Prach se zapaloval
olejovým hornickým kahanem pomocí žitného stébla, jež sloužilo jako doutnák. Tato práce
byla značně nebezpečná, jak o tom svědčí časté úrazy.
POVÁLEČNÝ PRŮZKUM
V období po druhé světové válce se v Československu
mohutně rozvíjela těžba nerostných surovin a zvláště se hledal pyrit, investovaly se
miliardy korun na průzkum a těžbu. V letech 1951-1953 se prováděl i v Lukavici geologický
průzkum, částečně otevřel Bartolomějskou šachtu, nové šachtice a vrty, nejen v obci, ale
i v okolí.
Hledání vodní šachty v roce 1952
Provizorní věž na šachtě Bartoloměj (únor 1952)
Při průzkumu byly staré důlní prostory zpřístupněny
jen z malé části, značná část prvního patra v hloubce 23 m a nepatrná část patra třetího
v hloubce 66 m. Spodnější patra dolů i Bartolomějská jáma pod úrovní 66 m (třetí patro)
zůstaly i nadále zatopeny kyselymi vodami, vlastně zředěnou kyselinou sírovou. Čerpadla
(zvl. nautily) byla po několikahodinovém provozu zničena. To byl jeden z důvodů, proč
nebyly doly v padesátých letech více zpřístupněny. Materiálem z hald byly zaváženy staré
písníky v okolí obce, nebo byly z větší části urovnány a zavezeny zeminou.
Vyhloubilo se celkem 13 vrtů a šachtic a obnovena
byla stará šachta, jejíž poloha byla zjištěna na starých mapách a částečně pamětníky
dolování. Byl to nejstarší občan J. Burkoň a J. Capoušek, kteří na dolech pracovali.
Výstavba definitivní těžní věže šachty Bartoloměj (srpen 1952)
Provizorní průzkumná šachtice u silnice do Nasavrk (léto 1953)
Byla postavena primitivní těžní klec, těsně na
křižovatce stála bouda s vrátkem, který obstarával pohon těžní klece, odpad byl odvážen
úzkou dráhou na haldu přes silnici. Pod zemí byly obnoveny staré chodby. Podobná šachta
byla podél silnice, směrem k Vížkám a zbyla po ní halda hlušiny vytěžené z dolu. Při těchto
důlních pracích narazili na silný pramen vody, podle pamětníků tak mocný, že by stačil
zásobovat vodou celou Lukavici, které jinak se nedostává. Rovněž na silný vodní pramen
narazili při pokusné šachtici u usedlosti Františka Klapky "na Lakotě". Třetí šachta byla
pod Jahodnicí podle cesty do Dol.(Lukavická kronika)
Koncem 20. století byla opět věnována pozornost
lukavickému regionu, ale ne již kvůli pyritům. Pyrity se zde vyskytují ve zvláštních
horninách, tzv. porfyroidech a sericitických břidlicích. Tyto horniny obsahují velké
množství kaolinické hmoty. Řada jílových materiálů se vyskytuje v území od Výsonína a
Skalky k Lukavici. Jsou tam předběžně ověřené zásoby a hlavně se ukázalo, že surovina
by byla vhodná pro výrobu sanitární keramiky, obkladaček a keramických dlaždic.
Geofond
Mapový výřez lokality
_________________________________
