DOLOVÁNÍ Fe-RUD V OKOLÍ MIMONĚ

      V širším okolí České Lípy byly v minulosti těženy železné rudy. Těžba měla jen místní význam a krátké trvání, její poměrně četné pozůstatky, ač rozptýlené na ploše více než 1000 km², leží zpravidla v blízkosti poměrně silně frekventovaných značených turistických cílů a cest, a jsou proto z větší části veřejnosti dobře známé.Zdejší železářství bylo aktivní ve třech zřetelně oddělených obdobích:

staré, na které dnes můžeme usuzovat již jen nepřímo podle ojedinělých zpráv (bližší údaje ani příslušné citace však neuvádí)

druhé za vlády Albrechta z Waldsteina, od asi 1550 (nebo 1570?) až přibližně do konce třicetileté války, a

třetí, nejmladší, od r. 1768 skoro do konce 18. století (~1790, 1792).

      Na panství Stráž pod Ralskem byl v 16. století činný Hamr v Novinách p. R., který snad vznikl před rokem 1515, zanikl však ještě v 16. století. Ruda pro něj byla dobývána v okolí Ralska, je pravděpodobné, že na něj upomíná hráz nádrže v Novinách p. R. a její výpusť, tzv. průrva Ploučnice.

      V třetí periodě pracovala v roce 1786 na Hartigovském panství Mimoň jedna vysoká pec v Hamru, vyhasla však asi již v roce 1790. Na dokském panství Waldsteinů byla ve stejné době v provozu vysoká pec v Hradčanech, pro kterou byla ruda těžena v okolí Máchova jezera.

      Železné rudy zde vystupovaly ve svislých nebo skoro svislých, poměrně málo (do asi 4 m) mocných deskovitých tělesech, horninových žilách, prorážejících jen málo šikmo uložené tzv. kvádrové pískovce jizerských vrstev české křídové pánve. V některých částech žil vystupují třetihorní vulkanické horniny, zejména polzenity nebo čediče, ve vytěžených částech však zpravidla žádné zbytky těchto hornin nenacházíme.

      Charakter zde dobývaných železných rud je již po více než sto let předmětem živých diskusí, neboť v dostupné literatuře se dosud nepodařilo najít zmínky o dobývkách železných rud podobného charakteru z jiných lokalit. Vlastní železná ruda, zvaná "Toneisenstein" (jílová železná ruda), byla horníky úplně vytěžena a ve výchozech nezůstaly zachovány žádné zbytky; v sporých historických písemných zprávách nenacházíme žádné údaje o jejím charakteru. Jen doprovodné, nápadně těžké, tmavě rezavě hnědě zbarvené a silně železité pískovce stále vzbuzují zvědavost badatelů i návštěvníků, takže v naší literatuře se jako těžená ruda nesprávně označuje železitý pískovec. Že staří horníci o železité pískovce zájem neměli, je vidět i z toho, že dodnes tvoří stěny všech známých starých dobývek. Zůstaly zachovány proto, že jsou proti zvětrávání mnohem odolnější než vlastní vytěžená ruda nebo čedičová hornina a horníci tyto mimořádně těžké a pevné horniny používali ke zpevňování zdejších písčitých cest.

NĚKTERÉ NEJVÝZNAMNĚJŠÍ VÝSKYTY

      Dnes známé pozůstatky po těžbě železných rud jsou roztroušené po skoro celé ploše okresu Česká Lípa a plochách přilehlých částí okresů Děčín a Liberec. Pravděpodobně nejvýznamnější zdejší staré dobývky se nacházejí jižně Hamru na Jezeře na asi 1,4 km dlouhém hřbetu s vrcholy Děvín (421 m) - Hamerský Špičák neboli Ostrý (452,2 m) a Schächtenstein (372 m). Páteří tohoto hřbetu je skoro svislá, místy až 4 m mocná žíla polzenitu směru JZ-SV.

      Děvínská žíla se vynořuje z bažin východního konce Hamerského jezera a vystupuje po úzké hraně kopce strmě vzhůru. Její polzenitová výplň vychází na povrch teprve těsně pod zříceninou, je zde asi 3 m mocná a sestává z vodorovně uložených silných šestibokých sloupů. Dále pak prochází (již bez výchozů) podélně celým prostorem hradu; posledním svědectvím jejího průběhu je izolovaná skála zpevněného pískovce na jihozápadním konci hradu. Pískovec zpevněný na styku s vyvřelou žílou je odolnější proti zvětrávání a podmínil vznik celého hřbetu od Děvína po Schächtenstein.

      Na bezprostředním kontaktu s žílou je pískovec do hloubky asi 15 cm impregnován železitými sloučeninami a mezi ním a polzenitem vystupuje lupenitě rozpadavá limonitová výstelka. Zvětralé partie žíly byly starými horníky po celém svahu vytěženy do hloubky možná až 4 m a většinou zde proto stojí již jen svislé zdi okolního zpevněného pískovce. Do severozápadní zdi zpevněného pískovce byla v poloviční výšce kopce neznámo kdy vytesána tzv. Michalova studna, jejíž nezasypaná část dnes dosahuje hloubky asi 18 m. Skála tzv. Jezdecké štoly je tvořena pískovcem, zpevněným na styku s vyvřelinou. Na její východní, skoro svislé a poměrně hladké stěně jsou patrné silné povlaky tzv. vnitřní železité limonitové výstelky.

      Na tomto hřbetu je dnes známo několik starých hornických děl; od roku 1996 je celý hřbet chráněn jako geologická a technická památka.

      Jen několik metrů pod nejvyšším místem žíly byla v pokračování kontaktu této stěny s vyvřelinou vyražena štola, sledující rozrušenou, kalcitovými žilkami prostoupenou severozápadní okrajovou zónu polzenitu na přímém styku s pískovcem. Pravá (severozápadní) stěna štoly je z pískovce silně impregnovaného železitými oxidy, levá (jihovýchodní) a strop jsou tvořeny polzenitem. Kolem roku 1797 měla délku asi 36 m a hrozila na několika místech zřícením. Dnes je štola podstatně kratší (18,5 m), chybějící část (asi polovina délky) chodby se tedy dříve nebo později skutečně zřítila. Tím nezanikla jenom část štoly, ale také se zřítil roh hradního zdiva a vznikl dnes nejvíce užívaný výstup na zříceninu.

      Druhá dnes ještě přístupná štola leží přímo pod původní bránou do spodního hradu v hladké pískovcové stěně. Štola asi po 12 m v pískovci narazila na polzenitovou žílu. Z tohoto bodu byly do obou stran v poměrně silně rozrušené okrajové zóně polzenitu a jeho zvětrávacích produktů vyraženy dvě rozrážky k severovýchodu a jihozápadu. Také zde se staří horníci vyhnuli jakékoliv méně rozrušené, tudíž tvrdší a obtížněji těžitelné hornině, takže na některých místech je štola jen velmi úzká.

      Na konci severovýchodní chodby existovala ještě před několika lety stará čelba s asi 20 cm mocnou plochou žlutohnědě zbarveného, železem bohatého jílovitého produktu zvětrávání polzenitu. Tato čelba bohužel byla novodobými "horníky" rozšířena 60-80 cm hlubokým výklenkem do železitého pískovce za stěnou bývalé chodby; tím ovšem starou čelbu úplně zničili.

      Druhá sledná chodba, směřující k jihozápadu, se již dříve dostala příliš blízko k povrchu a je proto zčásti zavalena zeminou a stavebním materiálem z hradu (čedičové a pískovcové opracované bloky včetně cihel).

      Na severovýchodním úpatí Hamerského Špičáku se do pískovce, zpevněného polzenitovou žílou, zakousl velký lom. Nad jeho hranou a po celém hřbetu Špičáku můžeme sledovat malé jámy, pozůstatky po těžbě železné rudy, které také porušily zbytky malého opevnění na jeho vrcholu a pokračují i po jihozápadním úzkém hřebenu dolů. Jsou zde lemovány výraznými skalními věžemi zpevněného pískovce.

      Na jihozápadním úpatí Hamerského Špičáku (Ostrý) bylo do větší hloubky vydobyto pokračování polzenitové děvínské žíly. Později zde byl ve zpevněném pískovci vedle ní založen pískovcový lom. Mezi lomem a starou dobývkou je zčásti zachována stěna velmi pevného, železem impregnovaného pískovce z kontaktu polzenitové žíly; tato asi 10-25 cm silná a pro lomaře příliš tvrdá plocha ohraničuje pískovcový lom na jihovýchodě, prostor vytěžené žíly byl lomaři použit místo haldy k odklízení nepoužitelných úlomků pískovce a písku.

      Nejvýznamnějším zdejším hornickým dílem však bezesporu je "velká pinka" na Schächtensteinu. Toto jen málo nápadné návrší s poměrně plochým vrchem bylo starými horníky vyklízením obsahu žíly neovulkanické horniny do hloubky rozříznuto do dvou částí. Obě pískovcové stěny zde jen asi 1,5 m mocné vyvřelé žíly jsou skoro svislé a můžeme na nich pozorovat souvislé povlaky tmavě rezavě červené limonitové výstelky, silné až přibližně 50 cm. Horníky vyklízený zářez má délku asi 70 m a pokračuje na obou koncích menšími povrchovými dobývkami. Na nejhlubším dnes přístupném místě dosahuje hloubky 17 m; do tohoto místa je ze severozápadního svahu vrchu málo zpevněným pískovcem vyražena asi 10 m dlouhá štola kolmá na žílu. Před štolou je na úpatí zde poměrně strmého svahu nasypána halda. Asi 10 m na severovýchod od začátku úvodního zářezu štoly je patrná do svahu zahloubená nálevkovitá prohlubeň, na jejímž dně se nezřetelně rýsuje propadající se ústí zavalené šachty s odhadovaným průřezem cca 1 x 2 m, svědčící o tom, že zde hornické práce zasahovaly do ještě větší hloubky.

      Na jižním konci Schächtensteinu byla dobývána druhá žíla směřující přibližně k severozápadu, západně od něho probíhá rovnoběžně s údolím Černého rybníka další řada pinek; některé z nich mají typický tvar okrouhlé jámy obklopené přibližně kruhovým obvalem, někdy s haldou, a představují tedy nejspíše pozůstatek staré šachty. Na severním konci se tato žíla kříží s koncem žíly hřebene Kozích hřbetů; zde se dobývky rozšiřují do plochy. Na severovýchodním konci žíly Kozího hřbetu je zde podobná, i když jen kratší dobývka jako na Schächtensteinu, hluboká však jen asi 4 m. Podobně jako na jižním úpatí Hamerského Špičáku byl na návrší s žilou vyvřeliny zpevněný pískovec až do asi 1,5 m od bezprostředního kontaktu vytěžen lomem.

      Západně Černého rybníku vystupuje nápadný protáhlý hřeben Kozího hřbetu, přibližně rovnoběžný s hřebenem Děvínské žíly. Ostrý příčný průřez hřbetu se strmými svahy na obě strany dává tušit, že se zde také jedná o zvětráním odhalenou zónu pískovců, zpevněných v blízkosti žíly čedičové horniny. Na vlastním Kozím hřbetu kolem vrcholu v jeho severní části vystupují jednotlivé skalky zpevněného pískovce, doprovázené několika jamami, představujícími pravděpodobně také staré zapadlé dobývky. Výstup od protáhlého sedla k jihozápadnímu vyššímu vrcholu vede po úzkém hřbetu s výchozy polzenitu s vodorovně sloupcovou odlučností. Okrajové zóny polzenitu a kontaktního pískovce se železitými výstelkami zde nejsou nikde odkryty ani nejsou sledovány dobývkami. Ty můžeme pozorovat teprve v jejím dalším pokračování, kde ve strmě klesajícím hřebeni vystupují skalní sloupy zpevněného pískovce a několik zapadaných povrchových dobývek.

      Rovnoběžně s touto hřebenovou žílou poněkud níže na severozápadním úbočí hřbetu běží řada povrchových dobývek se zachovanými stěnami zpevněného pískovce. Na jednom místě stojí přímo na okraji vytěžené dobývky několik metrů vysoký sloup ze železitého pískovce, dokazující nade vší pochybnost, že staří horníci o železité pískovce zájem neměli. Pole nepravidelně rozmístěných mělkých jam jako na žíle Kozího hřbetu severovýchodně Černého rybníka se rozkládá také v sedle mezi Malým a Velkým Jelením vrchem.

      Poměrně hluboké povrchové dobývky pokračují také k severozápadu a severovýchodu od Kozího hřbetu. Nejlépe jsou patrné na návrší Šibenice (383 m) jihovýchodně Stráže pod Ralskem; další dobývky jsou i na Chrastenském vrchu, v okolí Černé Noviny a Holiček, Palohlav a Medného.

      Limonitovými výstelkami bohatá je také neovulkanická žíla hřbetu Brada nebo Kalvárie u bývalých Svébořic. Na vlastním vrcholu vytváří brekciovitá čedičová hornina malý, lomovou činností silně rozrušený nezřetelný kužel, z něhož k jihovýchodu vybíhá oblý krátký hřbet s několika zasutěnými povrchovými dobývkami různých rozměrů na žíle, probíhající skoro přesně ve hřbetnici. Vlastnímu vrcholu se tato žíla vyhýbá a sestupuje po jeho severovýchodním úbočí šikmo dolů.

      V řadě případů je na první pohled obtížné rozhodnout, představuje-li některá protáhlá úzká prohlubeň v terénu skutečně staré povrchové horní dílo, nebo je jen starou, již silně rozrušenou cestou po starobylé obchodní Žitavské neboli Pražské cestě, vedoucí z Jablonného kolem Stohánku, přes bývalé Svébořice na Ploužnici, Strážov a Bělou pod Bezdězem. V některých místech, například v okolí Stohánku, je tato stezka vyznačená několika souběžnými, různě hluboce vyježděnými úvozy.

      Velký počet drobných i větších povrchových dobývek nebo podobných útvarů je rovněž v území jihovýchodně od Ralska. Hlavní osou tohoto systému je tzv. žíla Velkého Ralska směru JZ-SV, procházející (s četnými přerušeními) od východního okraje Mimoně přes návrší Čihadlo (kóta 355), severně od dvora Pavlín na Písčitý kopec, Velké Ralsko a Bukový kopec až k hřbetu Jeleních vrchů. Skutečnost je zde však zřejmě podstatně komplikovanější.

      Jen velmi nepřesné jsou zprávy o hornických aktivitách v polesí Boreček jihozápadně od Mimoně. Odtud se uvádí "stříbrné doly", zvané jednak "přímé" (grade) a "špatné" (schlimme). Přímé doly byly svislé a byly později zasypány, "špatné" byly uvnitř vodorovné a směřovaly údajně do mimoňského pivovaru. Byly prý kolem roku 1870 zazděny a zasypány, protože se v nich ukrývaly nekalé živly a dokonce se v nich našla mrtvola. O těžbu stříbra se zde sotva mohlo jednat, nejspíše to byly doly na železnou rudu. Dnes jsou v polesí Boreček známy polohy tří šachet v železitých pískovcích.

POVAHA ZDE TĚŽENÉ ŽELEZNÉ RUDY

      Naše novější, převážně zeměpisná literatura shodně uvádí, že v pískovcích severočeské křídy byl jako železná ruda těžen výhradně železitý pískovec. To je však nanejvýš nepravděpodobné a také nelogické, protože železité pískovce dodnes tvoří stěny všech starých dobývek. Jsou totiž proti zvětrávání mnohem odolnější než okolní nezpevněné pískovce. Již Reuss v roce 1797 poukazoval na to, že zde byla dobývána ruda zvaná "Toneisenstein" (jílová železná ruda) a uvádí velmi podrobný její popis, který je o to hodnověrnější, že sám zdejší kraj navštívil v době, kdy vysoká pec v Hradčanech a některé doly u Doks byly ještě v provozu.

      Důlní chodby a dobývky sledují vždy okrajovou, rozpadavou část polzenitové žíly a vyhýbají se jak pevnému polzenitu (nebo jinému neovulkanitu), tak i pevnému železitému pískovci. Pokud dnes nejsou dobývky zcela zasucené, můžeme pozorovat, že oba lemy kontaktně zpevněných pískovců zůstaly neporušené a tvoří jejich stěny. Profil dobývky např. ve štole pod nynějším vstupem do zříceniny dobře ukazuje, kde staří horníci v dobývkách rudu hledali. Na povrch vnitřní, nezvětralé a pevné části polzenitové žíly navazuje její okrajová, silně rozrušená část, navětralá a protínaná velkým množstvím přibližně rovnoběžných karbonátových žilek, podle kterých se rozpadá na tenké pláty. Mocnost této partie je několik desítek centimetrů až skoro jeden metr a dala se poměrně snadno lámat. Na ni navazuje poloha zonárně zbarvené, světle šedé, červené až tmavě hnědé nebo tmavě červené jílovité hmoty, jejíž mocnost v dnes přístupných dobývkách činí 5 až asi 20 cm. Červená až rezavě hnědá barva ukazuje na zvýšené obsahy železa. Za ní následuje tvrdá, silně limonitická, velmi tvrdá železitá výstelka z jílového minerálu a goethitu, jejíž mocnost však v přístupných dobývkách na Děvínu činí pouze několik málo centimetrů. Dnes ještě například potahuje nápadnou hladkou skalní stěnu pod tzv. Jezdeckou štolou. Výstelka je všude pevně spojena s okrajovými částmi pískovce, silně impregnovaného železem, jehož obsah postupně klesá a hornina přechází do nezměněného pískovce. Mocnost goethitem impregnované polohy se pohybuje v centimetrech až desítkách centimetrů.

      Ze všech starých popisů zdejších rud vyplývá jednoznačně, že se staří horníci orientovali výhradně na vnější měkkou, červenohnědě zbarvenou zvětralinu vyvřelé horniny, obohacenou oxidhydroxidy železa (hlavně goethitem). Ze zachovaných dobývek však nejsme schopni posoudit, nebyly-li spolu s ním těženy a hutněny také okrajové, silně rozrušené partie polzenitu, které také mohly sloužit jako struskotvorná přísada. Vnitřní, převážně šedé části zvětralin měly však tak nízký obsah železa, že jejich redukce nedávala žádný významnější výtěžek

      Nevyjasněná zůstává otázka o stáří hornických děl, protože na dnes přístupných stěnách dobývek nebyly nalezeny žádné přímé záznamy. Reuss, který před napsáním své knihy (1797) zdejší doly navštívil a vyjádřil v ní podiv nad účelností, stěžuje si však, že mu tehdejší horníci již nemohli dát uspokojivou odpověď o účelu štoly na severozápadním kontaktu děvínské žíly. Z toho však můžeme soudit, že se tu pravděpodobně jedná o již tehdy staré práce, pocházející z druhé periody podle Zimmermanna (1923) do konce třicetileté války. Ostatní dobývky pravděpodobně pocházejí z třetí periody, tj. z druhé poloviny 18. století, kdy Hartigové a Valdštejnové měli v provozu vysoké pece, nebo představují starší dobývky, které v této době byly přepracovány.

ZÁVĚRY

      V širším okolí České Lípy probíhala v minulých stoletích těžba a zpracovávání železné rudy. Poměrně četné s tím spojené pozůstatky hornických prací (štoly, šachty, povrchové dobývky, pinky a haldy) jsou ve zdejších lesích značně nápadné. Protože velká jejich část leží v blízkosti poměrně silně frekventovaných turistických cílů a značených cest, jsou dobře známé i širší veřejnosti. Stálo by tedy asi zato, obnovit kdysi již vyřčený návrh a zřídit naučnou stezku po jejich nejvýznačnějších pozůstatcích, která by ovšem nemusela mít jen hornicko-geologickou náplň. Její délka by měla být nejvýše mezi 15 až 20 km, jako začátek by se nabízela autobusová zastávka v Hamru na Jezeře.

_____________
Pramen:
Strážský zpravodaj Vatra č. 2/2002
Dokumentační fond CMC