....V roce 1895 byla v dolovém poli Döllinger vyhloubena vodotěžná
jáma Pögel, která regulovala hladinu spodních vod v průvalové oblasti. Díky přijatým opatřením ze strany
důlní společnosti (předvrtávání čelby, boků, stropu i počvy ražených děl) nedošlo při dalším průvalu vod
na dole Gisela dne 24. 4. 1897, vzniklém při ražbě nové úpadní chodby, k narušení provozu vlastního dolu
ani teplických lázní.
Snaha důlních společností o zachování lázeňského provozu v Teplicích
vedla později také k vyhloubení vodotěžné jámy na tzv. Obřím prameni v Lahošti, kterou jsou doposud čerpány
chladné vody z teplického porfyru za účelem zachování systému termálních pramenů v Teplicích. V současné době
je již důlní činnost na Duchcovsku dávno ukončena, avšak MUS nadále plně pokračuje v plnění v minulosti
dohodnutých opatření k sanaci lázeňských provozů.
Dobrá finanční situace umožnila Mostecké společnosti vyrovnat se s
následky rozsáhlé katastrofy, vzniklé průvalem kuřavky na dole Anna-Hilf dne 19. 7. 1895. Kuřavka (hornický
název pro tekoucí písky) tvoří z geologického hlediska polohy a čočky velice jemnozrnných písků, nasycených
vodou. Tvoří je směs zrn křemene, živců a slíd o velikosti pod 0,1 mm. Kuřavkové polohy obsahují 15-45 % vody
a vyskytují se zejména v nadloží uhelné sloje (v širší oblasti Mostu a dolu Kohinoor, v meziloží uhelných
lávek se kuřavky vyskytují v oblasti dnešních dolů Jan Šverma - Vršany, kde je sloj v prostředí tzv. žatecké
delty rozdělena do několika poloh oddělených písčito-jílovitým meziložím). Polohy kuřavek tvoří často písčitou
výplň fosilních toků. Naražením takové zvodnělé čočky či polohy hornickým dílem dojde k prudkému výtoku
zvodnělých písků do důlních prostor, čímž se v místě okolí průvalového místa vytvoří rozsáhlá kaverna, do
které se může propadnout nadloží se značným destrukčním účinkem na povrchu. Takovýto případ byl ve zmíněném
roce i příčinou zničení části města Mostu.
Již v předchozích letech před katastrofou docházelo k výronu kuřavky do
důlních děl. Dne 24. 11. 1890 došlo na dole Anna-Hilf v Souši u Mostu k průvalu kuřavek, při kterém zahynulo
33 havířů. Toto neštěstí však nebylo dostatečným varováním před nebezpečím dalších průvalů.
Pokračováním těžby na dole Anna-Hilf v Souši u Mostu v těsné blízkosti
starého města Mostu, při nerespektování jeho ochranného pilíře, došlo dne 19. 7. 1895 při těžbě komory k
naražení polohy tekoucích písků v těsném nadloží sloje. Tato čočkovitá poloha začínala nehluboko (4-5 m)
pod městskými domy, odkud šikmo klesala až do hloubky 125 metrů k dobývkám dolu. Postupem důlních děl došlo
k naražení dolního cípu zvodnělé čočky a k výronu zvodnělých písků do chodeb. Podle odhadů se jednalo o asi
95.000 tun jemnozrnného písku, nasyceného zhruba z jedné třetiny vodou.
V nočních hodinách osudného dne došlo k několika otřesům půdy. Propadání
povrchu do prostor uvolněných kuřavkou trvalo několik hodin, a tak došlo pouze ke třem obětem na lidských
životech, protože stupňující se otřesy vyhnaly spící obyvatelstvo do ulic. V oblasti městské čtvrti u tehdejšího
hlavního nádraží docházelo postupně k destrukci a propadání celých domovních bloků. Celkově bylo postiženo
cca 36.000 čtverečních metrů území města Mostu, zničeno či poškozeno 82 domů včetně nádražních objektů. Bez
přístřeší zůstalo přes 2.600 lidí.
Všechny postižené objekty a ulice města Mostu byly nákladem Mostecké
uhelné společnosti upraveny, restaurovány nebo nově postaveny. V srpnu a září roku 1896 došlo k dalším dvěma
menším průvalům kuřavky do dolu Anna-Hilf, při kterých však byly škody na povrchu již daleko menší (došlo k
poškození 12 budov). Těžba v celém důlním poli Anna byla ukončena v roce 1927 jeho přičleněním k dolu Matylda.
Problematika těžby uhlí v oblastech s výskytem tekoucích písků je aktuální
i v současnosti.
Kuřavkové polohy se vyskytují v oblasti tzv. deltovité sedimentace,
zasahující do části dobývacích prostorů dolů Jan Šverma, Vršany a Kohinoor. Pro zajištění bezpečnosti práce,
zejména v hlubinných provozech, je v oblastech těžby v blízkosti kuřavek realizována řada opatření, spočívající
jednak v důsledném průzkumu poloh zvodnělých písků, jednak především v jejich odvodňování vrty z povrchu.
V současnosti lze již s velikým předstihem před těžbou určovat umístění a tvar poloh kuřavek a tomu
přizpůsobovat báňské postupy.
V dalších letech byly přikupovány doly na Bílinsku, Duchcovsku a
Teplicku. Z nejvýznamnějších lze jmenovat např. Aspern (později Konkordia, Julius Fučík) v Želénkách
u Duchcova, Emeran v Břežánkách, Glückstern u Oldřichova. Roku 1899 měla společnost v provozu 24 těžných
jam a zaměstnávala přes 6 tisíc horníků při roční těžbě 3,5 milionu tun. Přes postupné uzavírání doslouživších
starých jam celková obchodní bilance společnosti neustále rostla, což umožnilo v roce 1913 vyplatit v
historii revíru rekordní dividendy při těžbě 4,5 milionu tun uhlí.
Ve válečných letech 1914-1918 byla Mostecká společnosti (jako ostatně
všechny těžařské společnosti v revíru) postiženy recesí, způsobenou zejména odlivem kvalifikovaných pracovních
sil a nedostatkem potřebného materiálu vzhledem k převedení valné části výroby pro válečné potřeby. Po 1.
světové válce společnost již vykazovala menší podíl na celkové těžbě revíru (kolem 1 %, oproti 25 % před
válkou). Období první republiky je z hlediska báňské činnosti charakterizováno zejména pokračováním těžby
z již otevřených dolů, pouze v roce 1924 byl otevřen Nový důl v Třebušicích, jehož objekty však byly záhy
zrušeny kvůli výstavbě elektrárny. Celkově si však společnost v tomto období dokázala uchovat první místo
mezi těžebními podniky v revíru. Tímto jejím postavením nedokázaly otřást ani velké sociální otřesy
způsobené jednak mosteckou stávkou (23. 3.-19. 4. 1932), tak i velkou katastrofou na dole Nelson dne 3. 1. 1934.
Toho dne došlo v 16:45 hod. na jámě Nelson III u Hrdlovky k mohutnému
výbuchu, kdy ze šachty vyšlehly plameny do výše několika desítek metrů. Také z ostatních jam dolu začaly
šlehat plameny a valit se hustý černý dým. V okamžiku exploze pracovalo v podzemí 142 horníků, kteří prakticky
ihned po výbuchu zahynuli vlivem tlakové vlny v podzemí či vznikem nedýchatelného ovzduší vzniklého spálení
kyslíku. V důsledku této katastrofy došlo k rozsáhlému vyšetřování. Toto určilo za příčinu výbuchu zanedbání
bezpečnostních předpisů, které způsobilo značné nahromadění a posléze explozi uhelného prachu. Vlastní důl
byl pak po dobu sedmi let znovu zmáhán, po ukončení sanačních prací byl přičleněn k dolu Alexandr.
V roce 1938 se největším uhelným podnikatelem v ČR stala Živnobanka,
která koupila majoritní podíly akcií nejen Mostecké společnosti pro dobývání uhlí, ale i dalších velkých
společností v revíru. Toto vlastnictví banky však nemělo dlouhého trvání, protože Mostecká společnost
zanikla 12. 12. 1939 včleněním do německého koncernu SUBAG (zkratka názvu Sudetenländische Bergbau A.G.),
který se po okupaci ČSR stal součástí obřího trustu Hermann Göring Werke a zahrnoval drtivou většinu
báňských provozů v severočeském hnědouhelném revíru.
SEVEROČESKÁ UHELNÁ SPOLEČNOST
Tato společnost, založená 4. 2. 1890 jako Nordböhmische Kohlenwerks
Gesellschaft, patřila k dalším významným těžařským společnostem na Mostecku, resp. v celém revíru. V roce
1890 odkoupila tato společnost od Anglorakouské banky ve Vídni 3512 hektarů důlních polí na Mostecku a
Chomutovsku. Banka provozovala důlní činnost u výchozu uhelné sloje mezi Černicemi a Litvínovem, a to
na uhelných dolech Zdař Bůh (Glück Auf, založen roku 1871) a Lyell (založen roku 1873), které však
ukončily svou činnost v roce 1886. Dále měla v roce 1890 v provozu doly Quido I., Quido II., Humboldt I.
a Centrum v Dolním Jiřetíně.
Důl Quido I. byl založen v roce 1878. Se svou hloubkou 110 m byl
tehdy nejhlubším dolem v celém revíru. Na svou dobu byl velice moderně vybaven, poprvé v něm bylo
použito hlubinných vodních čerpadel a hlubinných ventilátorů poháněných parou. Svou činnost ukončil v
roce 1904, kdy byl společně s dolem Quido II., založeném roku 1882, přičleněn k dolu Quido III. (tento
důl, založený roku 1904 a později přejmenovaný na Nejedlý II., těžil převážně metodou komorováním na
zával až do roku 1959).
Důl Humboldt I. byl založen v roce 1886. Těžil komorováním na zával v
průměrné hloubce 160 m. Vzhledem k rozvoji dolu Centrum ukončil svou samostatnou existenci již v roce 1904,
kdy bylo jeho důlní pole přičleněno k tomuto dolu.
Důl Centrum založený v roce 1888 je doposud v provozu. Byl vyražen do
hloubky 166 m a do roku 1928 rubal sloj, mocnou 24-30 m, výhradně metodou komorování na plnou mocnost. Poté
se začalo uplatňovat pruhové komorování v lávkách na zával, od roku 1933 komorování v podsednutí starých
komor. K zakládání komor se na tomto dole začalo hojně používat uhelných mourů, které při tehdy převládajícím
způsobu topení kusovým uhlím představovaly odpad. Tento způsob zakládání měl však nevýhodu v nutnosti ražení
speciálních chodeb pro dopravu mourů a také ve vzniku častých záparů a ohňů. V roce 1957 začaly první pokusy
se stěnováním, které po ukončení komorování v roce 1966 tvoří dnes jedinou používanou dobývací metodu.
V roce 1890 byly v Dolním Jiřetíně zahájeny práce na hloubení dolu
Humboldt II. a v roce 1891 na dolu Radetzky (roku 1919 přejmenovaného na Kolumbus). Důl Humboldt II.,
později známý svým zahájením mostecké stávky v roce 1932, byl vyhlouben do 153 m, rubaná mocnost sloje
(zejména komorováním na plnou mocnost) činila 23-26 m. Jeho činnost byla ukončena v roce 1933. Důl Kolumbus
dobýval v hloubce až 200 m, sloj o mocnosti 22-26 m, a to komorováním na plnou mocnost, později v lávkách a
v podsednutí starých komor. Roku 1966 byl sloučen s dolem Centrum.
V roce 1895 činila celková těžba společnosti již 1.240 tisíc tun, čímž
se společnost dostala ve výši těžeb na druhé místo v celém revíru na Mosteckou společnost pro dobývání uhlí.
Příznivá ekonomická situace umožnila společnosti koupit v roce 1897 všechny dolové míry těžařstva Germania
v Mostě v rozsahu 264 hektarů a to s doly Germania a Jupiter, čímž dosáhla výhody plošně uceleného dolového
majetku. Důl Germania (v roce 1919 přejmenován na Fortuna) byl založen v roce 1883 v Komořanech původně jako
hlubinný důl. V roce 1895 byl u dolu otevírán také povrchový lom, který v roce 1930 splynul s lomem Quido IV.
Důl Jupiter byl založen spolu s několika dalšími okolními doly v oblasti
bývalého komořanského jezera. Toto rozlehlé jezero bylo vysušeno v letech 1835-1838, a na jeho bývalém dně
zbyly rozsáhlé plochy náplavových zemin, které značně komplikovaly báňskou činnost. Pro malou těsnost hrází
byl proto 14. 1. 1902 tento důl zaplaven vodou z říčky Běla, přičemž zahynulo 43 horníků a byly zatopeny i
sousední doly. Důl Jupiter pak již neobnovil činnost a byl přičleněn k dolu Quido IV.
Roku 1905 bylo dokončeno hloubení dolu Tegetthoff (roku 1919 přejmenovaného
na Herkules, roku 1952 na Vítězný únor) v Záluží u Litvínova. Tento důl, hluboký 251 m, těžil uhelnou sloj o
mocnosti 31-33 metrů převážně ručním, později strojním komorováním na zával ve více lávkách. Vývoj dopravní
techniky na dole byl obdobný jako u ostatních dolů v revíru. Rubanina byla zpočátku dopravována koňmi, v roce
1917 byly zavedeny lanovky, později i nátřasné žlaby a pasové dopravníky. Na tomto dole, jehož činnost byla
ukončena v roce 1985, byl také poprvé v revíru instalován elektrický těžní stroj.
Koupí důlních měr těžařstva Kaisergrube v roce 1909 získala Severočeská
společnost i stejnojmenný důl v Kopistech. Tento důl, otevřený v roce 1880 a roku 1919 přejmenovaný na Poseidon,
byl uzavřen pro časté ohně již počátkem 20. století. Před svým zrušením v roce 1938 byl spojen s dolem Minerva
v Kopistech. Rozhodující krok pro svůj další rozvoj učinila společnost po skončení 1. světové války, kdy v
roce 1920 začala s otvírkou velkého lomu Quido IV, později přejmenovaný na President Beneš (1945) a Obránců
míru (1948). Na skrývku bylo nasazeno několik lopatových a korečkových rypadel, byla postavena i třídírna
uhlí. Vlastní těžba uhlí začala v roce 1922 a záhy poté trvale rostla. Postupně se tento důl stal největším
povrchovým lomem v komořanské oblasti. Severočeská společnost si dále v této části revíru pronajala část
důlního pole dolu Elly (Eliška) v Ervěnicích, čímž se zde stala dominantním těžařem. Těžba uhlí byla na
dole Obránců míru ukončena v roce 1985 a důl byl sloučen se sousedním lomem ČSA.
V období první republiky si společnost udržovala jedno z vedoucích míst
mezi těžaři v revíru. Samostatná existence Severočeské uhelné společnosti byla ukončena 15. 11. 1939
jejím včleněním do trustu SUBAG.
STÁTNÍ DOLY
Řada významných dolů, zejména v mostecké části revíru, byla ve vlastnictví
státu. Vznik státních dolů je datován do roku 1876 kdy důlní majetek zkrachovalé Duchcovsko-chomutovské
hnědouhelné báňské akciové společnosti převzal stát. Státní doly měly původní název Kohlenwerke des k.k.
Aerars s horním ředitelstvím v Mostě, v roce 1919 se název změnil na Československé státní doly.
V převzatém dolovém majetku byly činné doly Julius I. a Julius II. v
Mostě (založené roku 1871 a 1872) a František ve Střimicích, založený roku 1871. Neustálé potíže při těžbě
se zmáháním poloh kuřavek si vynutily zastavení činnosti dolů Julius I. a František v roce 1878. Důl Julius
II., v roce 1946 přejmenovaný na Jožka David a v roce 1951 na Mistr Jan Hus, těžil až do svého uzavření v
roce 1968 důlní pole severně od Mostu a to obvyklým způsobem komorováním na zával v několika lávkách. Poblíž
dolu byl také roku 1930 otevřen povrchový lom Evžen, který byl v těžbě do roku 1952, kdy byl sloučen s lomem
Ležáky.
Státní doly brzy po svém vzniku přistoupily k otvírce nových důlních
provozů. V Kopistech začalo v roce 1882 hloubení dolu Julius III., vlastní těžba byla zahájena v roce 1886.
Důl byl vyražen do hloubky 187 m a těžil sloj o mocnosti 18-22 metrů. Nejdříve bylo rubáno metodou komorování
na plnou mocnost s ponecháním 2-3 m uhlí v počvě sloje, a tato ponechaná zásoba byla pak vyuhlována podsednutím
starých komor. Po 1. světové válce se přešlo ke komorování na zával ve 2-3 lávkách.
Na tomto dole byly poprvé v revíru zavedeny železné stojky pro vyztužování
komor. Byl zde také instalován vahadlový vodotěžný stroj a podzemní čerpací stanice společné pro všechny
doly Julius. Doposud je na dole, který v roce 1991 ukončil svou činnost a slouží již jen jako čerpací stanice,
zachován původní těžní parní stroj. V roce 1892 byl v Kopistech založen další důl, Julius IV., který však byl
již roku 1911 zastaven.
Těžba státních dolů neustále narůstala. V roce 1890 činina 446 tisíc tun
a v roce 1900 již 672 tisíc tun, takže příznivá ekonomická situace umožnila zahájit v roce 1901 otvírku
povrchového lomu Hedvika v Ervěnicích (roku 1947 přejmenován na President F.D. Roosewelt, roku 1951 na
Československá armáda). Těžba sloje o mocnosti 15-20 metrů, s nadložím 6-30 metrů, začala v prostoru mezi
bývalou ervěnickou elektrárnou (poblíž areálu dnešního závodu ČSA) a Komořany.
Do roku 1916 se těžilo mlýnkováním na celou mocnost sloje. Uhlí se při
těžbě třídilo podle kvality, sypalo do vozíků, které byly lanovkou dopravovány k řetězovým dopravníkům a
těmi na třídičku.
V roce 1916 bylo nasazeno první lžícové rypadlo při těžbě uhlí, v roce
1918 také na skrývce. Uhlí bylo těženo do třicátých let našeho století v několika samostatných lomech, které
byly otvírány v prostoru mezi Ervěnicemi, Komořany a Dřínovem. Před 2. světovou válkou bylo maximální těžby
na dole dosaženo v roce 1937, a to 1.418 tisíc tun. V letech 1912-1931 byla část dolového pole Hedvika
rubána hlubinně komorováním na zával. Za druhé světové války byl zpracován projekt přestavby dolu na velkolom,
v roce 1941 byla zastavena těžba na dole Elly a dolové pole přičleněno k Hedvice. V letech 1948-1954 byla
postupně nasazována stále výkonnější rypadla, první zakladače, a místo úzkorozchodné byla zaváděna dodnes
používaná kolejová doprava s běžným rozchodem 1.435 mm. Byl tak zahájen proces přetváření dolu Hedvika do
dnešní podoby moderního výkonného lomu. V letech 1901-1904 byl vyhlouben a uveden do provozu důl Julius
B. v Souši (v roce 1946 přejmenován na Zdeněk Nejedlý I). Na dole se těžilo do roku 1928 metodou komorování
na plnou mocnost, poté komorování v lávkách. V roce 1951 byl důl sloučen s doly Quido I.-III., těžba na něm
byla ukončena (od roku 1979 již pouze jako úseku dolu Centrum) v roce 1981.
Celková těžba společnosti Státní doly činila v roce 1906 celkem 1.190
tisíc tun, což umožnilo vyrovnat se zejména ekonomicky s následky zatopení dolů v roce 1909. V noci ze 3.
na 4. 2. 1909 došlo k protržení hrází řeky Bělá, voda postupně zatopila nejen všechny hlubinné doly
společnosti, ale prosakovaním stařinami byly poškozeny i doly Quido I. a II., Centrum, Minerva, Richard
a Evžen patřící jiným těžebním společnostem. Odstraňování následků průvalu trvalo celkem půl roku.
Po první světové válce patřily Státní doly mezi čtyři nejvýznamnější
těžaře v revíru. Kromě již zmíněných dolů měly Státní doly v majetku také důl Sirius v Březně u Chomutova
a President Masaryk v Břežánkách, takže celková těžba ve 20. letech přesahovala průměrně 2 miliony tun.
V letech hospodářské krize ve třicátých letech došlo sice přechodně k poklesu těžeb, ale např. již v roce
1934 koupila společnost další důlní majetek u Strupčic (důl Anna). Obdobně jako jiné velké těžařské
společnosti byly rovněž Státní doly včleněny do německého trustu SUBAG, čímž jejich samostatná existence zanikla.
TĚŽAŘSTVO LOMSKÉ UHELNÉ DOLY
Tato společnost s původním názvem Gewerkschaft Brucher Kohlenwerke
se před 2. světovou válkou řadila mezi nejvýznamnější těžařské společnosti v revíru. Toto těžařstvo bylo
založeno v roce 1888 jako konsorcium podnikatelů v prvořadým cílem využívat uhelnou sloj zejména v širším
okolí města Lomu. Od pražské Živnobanky bylo zakoupeno 569 hektarů důlních polí a v roce 1889 bylo zahájeno
hloubení dolu Jan I. v Lomu.
Důl Jan I. (v roce 1931 přejmenován na Kohinoor, roku 1945 na Kohinoor I.)
byl vyražen do hloubky 382 m. Těžil velice kvalitní sloj (uhlí mělo svou obchodní značku Kohinoor) a to do
roku 1911 komorováním v lávkách na zával. Roku 1912 bylo zavedeno komorování s plavenou zakládkou (hlavně
pískem z pískoven u Braňan), roku 1930 pak také stěnování v lávkách se zakládkou. Těžba uhlí v této oblasti
však s sebou nesla zvýšené riziko. Uhelná sloj je zde značně náchylná k samovznícení, což mělo v minulosti
za následek celou řadu výbuchů plynů a uhelného prachu, ke kterým rovněž docházelo také na sousedních dolech,
(např. na dolu Pluto). Při výbuších docházelo k větším i menším ztrátám na životech (např. v roce 1946 měl
výbuch uhelného prachu za následek 52 mrtvých horníků). Důl Jan I. ukončil svou činnost v roce 1964.
Již v roce 1890 dosáhlo těžařstvo Lomské uhelné doly těžby celkem 601
tisíc tun uhlí, čímž se zařadilo na třetí místo mezi těžaři v revíru, a to za Mosteckou společnost pro
dobývání uhlí a Severočeskou uhelnou společnost. Příznivé ekonomické výsledky dovolily těžařstvu zahájit v
roce 1892 hloubení dolu Moritz v Louce a v roce 1895 dolu Gutmann v Lomu.
Oba doly byly otevřeny pro potřebu vydobytí nejvzdálenějších revírů
důlního pole dolu Jan I. a také pro zvýšení těžby, svou samostatnou existenci ukončily do roku 1918. V roce
1895 zakoupilo dále těžařstvo doly Pluto I. a Pavel I. v Louce. Důl Pavel I. byl v roce 1918 poté sloučen
s dolem Pluto I.
Důl Pluto I., hluboký 366 m, byl založen roku 1888. Na tomto dole byly v
průběhu jeho činnosti provozovány různé metody dobývání - komorování na plnou mocnost (výška komor činila až
17 m), komorování v lávkách, později stěnování se základkou (plavenou, vrhanou) v lávkách, piliřování na
zával. V roce 1956 byl v Louce otevřen důl Pluto II., na který byla převáděna těžba z dolu Pluto I. Doly
Pluto ukončily definitvně svou činnosti v roce 1984.
V roce 1899 se těžařstvo sloučilo s Německorakouskou báňskou společností
a získalo tím další důlní majetek, zejména doly Bohemia I.-III. u Chabařovic, Boží požehnání a Elisabeth
III. u Oldřichova a Kníže nebes u Janova. Téhož roku získala také důlní majetek Těžařstva Venuše s dolem
Venuše v Konobrži.
Důl Venuše (hloubený v letech 1893-1897) byl první důl ve střední Evropě,
který byl vyražen napříč dvěma polohami kuřavek v nadloží uhelné sloje, a to do celkové hloubky 150 m. Vlastní
hloubení dolu přes kuřavku, mocnou až 60 m, probíhalo tzv. zmrazovací metodou, která spočívala v hustém
obvrtání svislými vrty na obvodu budoucí jámy, které od sebe byly vzdáleny 1 m. Těmito vrty, vrtanými postupně
až do podloží uhelné sloje na úroveň konečné hloubky dolu, byl vháněn do písků přechlazený solný roztok, který
dokázal profil ražené jámy po dobu hloubení a vystrojování zmrazit. Vlastní těžba uhlí probíhala metodami v
revíru obvyklými - komorováním na zával na celou mocnost, komorování v lávkách se zakládkou, místy i stěnováním
zdola nahoru se zakládkou (zavedeno v roce 1930). Vzhledem k tomu, že v dole enormně narůstalo množství záparů
(vznícení uhlí), byl v roce 1947 důl uzavřen. Pro vyrubání zbytkových pilířů po předchozím dobývání byl důl v
roce 1955 znovu na šest let otevřen, zároveň byly z dolu raženy průzkumné chodby pro povrchové dobývání
sousedního lomu Ležáky.
Roku 1899 byla též dokončována výstavba dalšího významného dolu, činného
až do současnosti - dolu Kaisergrube v Mariánských Radčicích. Hloubení tohoto dolu (důl Císařský, od roku 1919
jako Jan II. a od roku 1931 jako Kohinoor II.) bylo zahájeno již v roce 1894, jeho konečná hloubka činila
336 metrů. Dobývací metody na tomto dole byly zprvu komorování na zával v lávkách, později komorování s
plavenou zakládkou, v roce 1929 bylo zavedeno stěnování v lávkách se zakládkou, v roce 1940 pak komorování
na zával v pruzích. K tomuto dolu byly postupně připojovány další doly, většinou dlouhými překopy (Alexander,
Pluto), jimiž byla z těchto dolů směrována veškerá těžba. Vzhledem k velkým hloubkám uložení uhelné sloje, a
tím i velkým horským tlakům a vysoké teplotě, byly již od počátku 20. století na dole Kohinoor I. zaváděny
výkonné ventilátory, vodotěžné stroje a parní stroje pro výrobu elektřiny a stlačeného vzduchu. Na tomto dole
byl umístěn také ústřední vodotěžný stroj pro všechny okolní doly společnosti.
V roce 1900 se svou celkovou těžbou 1.700 tisíc tun uhlí stalo těžařstvo
Lomské uhelné doly druhým nejvýznamnějším těžařstvem v celém revíru. Dále rozšiřovalo svůj důlní majetek -
v roce 1901 byl založen v Horním Litvínově důl Pavel II. (přičleněn roku 1948 k dolu Pluto I.). O čtyři roky
později byl koupen majetek Chabařovického uhelného těžařstva Saxonia s doly Vilém a Bedřich v Chabařovicích,
Adolf Arnošt v Tuchomyšli, Saxonia v Jenišově Újezdu a Bohemia v Modlanech. V roce 1907 byl otevřen nový
důl Himmelfürst (Kníže nebes, v roce 1948 jako Partyzán Slánský, od roku 1951 Rudý sever) v Hamru u Litvínova.
Tento důl byl otevřen místo starého dolu Antonia, který byl v provozu od roku 1883. Tento důl se již od
počátku své existence potýkal s velkými těžebními obtížemi, především pro časté zápary uhelné sloje a
velké přítoky vod, což bylo dáno jeho založením blízko výchozu uhelné sloje na okraji Krušných hor.
Těžba dolu činila před 2. světovou válkou cca 200 tisíc tun za rok
při převládající dobývací metodě komorováním na zával. V roce 1949 byl v části dolového pole při výchozu
uhelné sloje otevřen povrchový lom, který však byl již za šest let poté uzavřen pro nezvládnutelné sesuvy
jeho bočních svahů. Poté byl otevřen další povrchový lom, jež však pro časté ohně při naražení starých
důlních děl musel být v roce 1962 uzavřen. Důl jako celek ukončil definitivně svou činnost v roce 1965.
V roce 1907 byl též zakoupen důl Marie I. v Lomu (založen roku 1893,
hluboký 184 m), který ukončil dobývání v roce 1916. Téhož roku byl v Lomu založen důl Marie II., hluboký
294 m, který těžil komorováním na zával a etážováním s plavenou zakládkou s výkonem kolem 100 tisíc tun
ročně a byl uzavřen v roce 1945. Po první světové válce, za níž těžba společnosti dosahovala úrovně kolem
2 milionů tun, dále společnost rozšiřovala svůj důlní majetek, když v roce 1924 změnila svůj status na
akciovou společnost.
V roce 1920 byl v jižní části obce Loučná založen u výchozu sloje lom
Marie II. (roku 1947 přejmenován na S.K. Neumann). V tomto lomu byla těžena sloj o průměrné mocnosti kolem
20 m. Při těžbě docházelo k obdobným problémům jako u dolu Kníže nebes, proto byla existence dolu ukončena
v roce 1959. Roku 1922 byl založen povrchový lom Ignis v Braňanech a o čtyři roky později zakoupila společnost
doly Elbe II., Elbe III. a Elbe IV. v Krupce a v Srbicích na Teplicku. V třicátých letech v době hospodářské
krize společnost prodělala, stejně jako ostatní těžařské společnosti v celém revíru, značné odbytové obtíže.
Ke dni 30. 12. 1940 byla pak společnosti rozpuštěna a včleněna do SUBAG.
V rámci severočeského hnědouhelného revíru, zejména na Mostecku, působila
kromě uvedených velkých společností též řada menších těžařských firem (zejména těžařstva), jejichž důlní
provozy však zásadním způsobem ovlivnily rozvoj hornictví v centrální části pánve.
Těžařstva představovala nejstarší právní formu společného báňského
podnikání v pánvi. Vznikala na základě starého horního práva již ve středověku, byla založena na principu
omezeného ručení bez žádného kmenového kapitálu. Veškeré náklady byly řešeny formou provozního příspěvku
od jednotlivých podílníků. Forma vlastnictví těžařstvy přecházela na přelomu 19. a 20. století postupně
pod vliv velkých důlních akciových společností, které měly daleko širší možnost investic a rozvoje
důlního podnikání.
Vyjmenujme jen ty významné. Mezi ně patřilo Uhelné těžařstvo Hlubiny
Victoria a dolu Habsburg. Uhelné těžařstvo Victoria započalo svou činnost v roce 1880 hloubením těžné
jámy dolu Victoria I. v Záluží u Litvínova, která svou hloubkou 211 m byla tehdy nejhlubší jámou v
severočeském revíru. Původně byl tento důl nazván Malta. Při jeho hloubení byla naražena voda, která
zatopila šachtu do výše 140 m, takže její hloubení bylo na dva roky přerušeno.
V roce 1886 byla vyhloubena v témže dolovém poli těžní jáma Victoria
II. O tři roky později byl celý důlní majetek této společnosti koupen Uhelným těžařstvem dolu Habsburg.
Toto těžařstvo mělo v majetku sousední důl Habsburg (od roku 1919 Minerva), založený roku 1889 mezi
Růžodolem a Kopisty na hloubku 231 m.
V roce 1906 byl důl Victoria uzavřen, veškerá těžba přešla na důl
Habsburg. Tento jediný důl těžařstva, jehož těžba se pohybovala kolem 150 tisíc tun ročně, byl v provozu
do roku 1940. Tehdy byla existence těžařstva ukončena (včleněním do trustu SUBAG) a důlní pole Minerva
přičleněno k dolu Herkules.
Těžařstvo Britannia vzniklo již v roce 1866 jako vůbec první v pánvi,
založené skotským podnikatelem G.W. Griffithem, se původně dělilo na tři dílčí těžařstva v Bohosudově,
Ervěnicích a Sokolově. Po majetkové delimitaci bylo v roce 1890 ustanoveno samostatné těžařstvo Britannia
v Ervěnicích, jehož základním majetkem se stal důl Robert I. v Holešicích.
Založen byl v roce 1860 a dokončen o pět let později. Byl původně
vyhlouben pouze do tzv. dvoumetráku (nejkvalitnější části nejsvrchnější 1. sloje), teprve v roce 1875 byl
prohlouben až na úroveň podloží hlavní sloje. Na tomto dole bylo uhlí těženo metodou komorování na zával,
v roce 1906 byla zavedena také metoda pilířování. Důl Robert I., k němuž byly postupně přičleněny důlní
pole již uzavřených malých šachet Aurora ve Vršmani, Vorwärts a Andreas v Pohlodech, Theresa ve Strupčicích
a Lobkowicz v Novém Sedle, byl v roce 1901 prvním v revíru s provozovanou důlní lokomotivní dopravou
(trolejovými lokomotivami na stejnosměrný proud o napětí 240 V).
V roce 1918 byl vedle hlubinného dolu založen též povrchový lom
(Robert II., od roku 1946 Jan Šverma). Vlastní provoz hlubinného dolu Robert byl ukončen v roce 1942, z
povrchového lomu bylo ještě několik let těženo svislou jamou dolu Robert I.
Teplická část těžařstva měla nejvýznamnější důlní majetek v okolí
Bohosudova a Proboštova (doly Britannia III. až VI.). Poblíž dolu Britannia IV. byl v roce 1941 v
Proboštově vybudován důl Panský les (původně Herrenbusch, v období 1942-1947 spojen s dolem Britannia VI.,
v roce 1947 přejmenován na samostatný důl Jaroslav I.). Důl Britannia VI. svou činnost ukončil pod
názvem Jaroslav III. v roce 1968.
V letech 1918-1939 zastávalo těžařstvo Britannia (jako celek) z
hlediska výše těžby 6.-8. místo v revíru. V roce 1924 se přejmenovalo na Spojené uhelné závody Britannia
a.s. Tato společnost zanikla ke dni 1. 1. 1940 sloučením s trustem SUBAG.
Společnost Grohmann. V oblasti mezi Vysokou Pecí a Albrechticemi byla
v minulosti zejména u výchozu uhelné sloje řada malých dolů.
Z roku 1720 pochází záznam o existenci uhelného dolu u Podhůří, jehož
uhlí bylo používáno v okolních hutích. V roce 1777 je datován hnědouhelný důl Panství Jezeří u Podhůří, od
roku 1820 se datuje existence štoly Natalie. Uhlí vytěžené z této štoly bylo používáno v jirkovské přádelně,
činnost dolu byla ukončena průvalem vod v roce 1852. Tyto rané pokusy o těžbu vesměs skončily pro obtíže s
důlní vodou v roce 1872.
Společnost bratří Grohmannů získala v letech 1890-1892 rozsáhlé důlní míry
v oblasti Kundratic, Podhůří, Vysoké Pece, Drmal a Dřínova. V roce 1891 byly u Dřínova založeny doly Grohmann
I. a II. o hloubce 116 m (v roce 1946 přejmenovány na Maršál Koněv). Sloj byla dobývána komorováním na plnou
mocnost a pozdějí v lávkách, svrchní sloj byla místy dobývána také pilířováním. Těžba dolu se pohybovala mezi
200-400 tisíci tun za rok. V roce 1942 bylo v části dolového pole zavedeno stěnování ve dvou lávkách s
mezistropy, které bylo roku 1948 zdokonaleno jako tzv. koněvská metoda, která byla provozována do konce
50. let. Tato spočívala v rozčlenění sloje na dvě těžené lávky. Svrchní část lávky byla těžena stěnováním,
po zavalení stěnových porubů (o délce 40-60 m a výšce 2 m) byla zbylá uhelná zásoba vzniklá zavalením stropu
vyrubána komorovým podjezdem. Po vyrubání první lávky bylo obdobným způsobem přikročeno k rubání druhé lávky.
Od této metody bylo upuštěno zejména pro značné horské tlaky v podjezdovém komorovém rubání a v důsledku
toho i k častým stropním ohňům, což si vyžadovalo značně zvýšených nákladů na údržbu.
V rámci provozování koněvské metody byl na dole v roce 1952 nasazen jako
první v revíru uhelný kombajn Donbas 1. Docílené výsledky strojního rubání byly oproti ručnímu stěnování
mnohem lepší. Největší těžby bylo dosaženo v roce 1958 (846 tisíc tun), z důvodu dalšího postupu lomu ČSA
byla existence domu M. Koněv ukončena k 1. 7. 1977.
V letech 1893-1905 společnost dále rozšiřovala svůj důlní majetek
(zakoupila například doly Petr a Pavel v Nechvalicích, Ludvík a Caroli v Novém Sedle, Josefi v Bránech),
v roce 1906 změnila svůj statut z těžařstva na s.r.o., o dvacet let později na akciovou společnost. Jako
jedna z mála firem v severočeském revíru nebyla včleněna do trustu SUBAG, ale zanikla až znárodněním v roce 1945.
SPOLEČNOSTI BALDAUF & RUDOLPH
Tato společnost tvořila největšího zástupce soukromého podnikání jako
jednotlivců v celém revíru. Firmy malých podnikatelů tvořily v počátcích těžby uhlí největší podíl ze
všech podniků (například v roce 1913 téměř 40 %), ale jejich ekonomický vliv postupně upadal (ve zmíněném
roce podíl těžby těchto jednotlivců tvořil pouze 9,3 % celkového objemu).
Prvním dolem této firmy, vzniklé v roce 1890, byl důl Heřman v
Zabrušanech u Teplic. Po otevření povrchového lomu v roce 1906 byla pro jeho další rozvoj provedena v
následujících čtyřech letech (jako první v severočeské pánvi) komplexní přeložka obce Zabrušany na
bezeslojné území.
Dalším závodem firmy byl důl (od roku 1923 také lom) Richard, založený
poblíž starého nádraží v Mostě. Tento důl (v roce 1945 přejmenovaný na lom Ležáky I.), byl založen v roce
1900 s těžní jamou hlubokou 50 metrů, na kterém byl instalován jeden z prvních elektrických těžních strojů
v celém revíru. Obdobně jako sousední lom Jan vznikl na místě malých dolů, činných od roku 1879, které se
nemohly dále rozvíjet pro malou rozlohu svých důlních polí. Lom těžil sloj již dříve hlubinně přerubanou,
takže bylo nutno velké množství vyrubaných nezavalených komor zaplavovat popílkem, který tam byl spouštěn
po žlabech. Těžba dolu postupně narůstala od cca 300 tisíc tun ročně v období let 1906-1920 až na úroveň
téměř 900 tisíc tun za druhé světové války.
V roce 1910 byl společností zakoupen veškerý důlní majetek Těžařstva
hlubiny Jan (Johann Tiefbau Gewerkschaft). Toto těžařstvo, založené roku 1870, mělo v provozu důl Jan v
Mostě. Tento důl (původně zvaný Boží Požehnání), založený roku 1870, těžil z hloubky cca 40 metrů a postupně
přešel na lomový způsob dobývání s ročním výkonem cca 200 tisíc tun uhlí. Jeho těžba byla ukončena v roce
1943. V roce 1919 se těžařstvo znovu osamostatnilo, jeho důlní majetek byl však již v roce 1923 koupen
Agrární bankou Československou.
V roce 1907 byla firmou Baldauf & Rudolph založena dceřinná s.r.o. dolu
Marianna. Tato společnost zakoupila ve Skyřicích u Mostu důl Berta (původně zvaný Prokop, v roce 1907
přejmenovaný na Marianna), který byl založen roku 1902 na hloubku 42 metrů. Původně dobýval uhelnou sloj
o mocnosti 10-15 metrů komorováním na zával, v roce 1906 byl blízko něj otevřen také povrchový lom. Jeho
těžba se pohybovala kolem 100 tisíc tun ročně. V roce 1924 přešel důl Marianna opět na hlubinné rubání,
které bylo ukončeno v roce 1940. V posledním období své existence (do roku 1954) bylo uhlí těženo opět
povrchovým způsobem.
Majetek celé firmy byl v roce 1921 koupen Českou obchodní společností
a.s. v Praze, čím samostatná existence společnosti zanikla.
SPOLEČNOST GEORGA HIRSCHE
Tento německý podnikatel z Gery vlastnil důlní pole na katastrech obcí
Albrechtice, Dřínov, Ervěnice a Komořany, které tvořilo enklávu mezi důlními poli Severočeské uhelné
společnosti a Státními doly. V roce 1892 byl v Ervěnicích, otevřen důl Elly (Eliška), hluboký 90 metrů,
který těžil převážně komorováním na zával. V roce 1906 byl v důlním poli otevřen i povrchový lom, celková
těžba závodu tím stoupla až na 400 tisíc tun v roce 1907. Roku 1924 pronajala firma Hirsch hlubinný úsek
dolu Elly Severočeské uhelné společnosti, která zde těžila do roku 1940. Lomový úsek provozovala firma sama.
Kromě toho měla od roku 1921 ve vlastnictví činný lom Jiří (otevřený na
místě bývalého dolu Bedřich, založeného v roce 1872) v Želénkách, který ukončil těžbu roku 1943. Společnost
zanikla včleněním do SUBAG, přičemž roku 1939 byl zastaven také lom Elly. Celé jeho důlní pole, včetně hlubiny,
bylo po roce 1945 přičleněno k dolu Roosewelt.
DUCHCOVSKO-PODMOKELSKÁ DRÁHA,
LOBKOWICZKÉ DOLY V BÍLINĚ
A HNĚDOUHELNÉ HLUBINNÉ TĚŽAŘSTVO VE VRŠKMANI
Drážní společnost, s plným názvem C.K. Privátní Duchcovsko-podmokelská
dráha a.s. v Teplicích, byla založena v roce 1869 a hornickou činnost začal provozovat o dva roky později.
V letech 1871-1881 získala několik dolů na Duchcovsku (Antonia, Francisci, Christianna, Johann). V roce
1907 rozšířila svůj majetek koupí dolů Maria Opferung, Saxonia a Washington u Třebušic.
Doly Saxonia I. (v té době již mimo provoz) a Saxonia II. těžily v
oblasti Třebušic. Důl Saxonia II., založený roku 1890 a hluboký 45 metrů, těžil do roku 1942 převážně
pilířováním na zával ve svrchní sloji a komorováním v hlavní sloji. Objem těžby se pohyboval kolem
100-200 tísíc tun ročně, se započítáním těžby sousedního dolu Maria Opferung (Obětování P. Parie,
založeným roku 1881, který byl přičleněn k dolu Saxonia II. a těžba šla pouze tímto dolem). Dalšími
významnými doly společnosti byly Washington I. a II., založené v Třebušicích roku 1879. Tyto doly byly
vyraženy na hloubku 64 resp. 59 metrů a těžily v hlavní sloji komorováním na zával (mocnost lávky 7-14
metrů) a ve svrchní sloji pilířováním na zával. Těžba, která se pohybovala v objemu přibližně stejném
jako u dolu Saxonia II., byla ukončena v roce 1948.
Roku 1916 prodala společnost celou svou duchcovskou část důlního
majetku Mostecké společnosti pro dobývání uhlí. O tři roky později získala důlní pole v Okoříně, kde byl
v letech 1922-1923 vybudován důl Elektra, s těžní jamou 72 metrů hlubokou. Tento důl těžil pouze kolem
40 tísíc tun ročně a byl v roce 1942 sloučen s dolem Betty. Společnost zanikla (už jako Duchcovsko-podmokelská
dráha a.s. od roku 1919) v roce 1940 včleněním do SUBAG.
Důl Betty (Běta) byl založen v roce 1918 Hnědouhelným hlubinným
těžařstvem ve Vrškmani. Měl 65 metrů hlubokou těžní jámu a těžil až do svého uzavření v roce 1978 pilířováním
a stěnováním v hlavní sloji. Těžařstvo zaniklo v roce 1929 zakoupením Agrární bankou Československou.
Společnost Lobkowiczkých dolů v Bílině těžila zpočátku především
na Bílinsku, kde jí patřily zejména doly Rudiay I. a II. (na jejich místě se později rozvinuly lomy
Maxim Gorkij - dnešní důl Bílina) a Alois Jirásek. V roce 1934 byl v Novém Sedle nad Bílinou otevřen
na místě bývalého dolu Ferdinand (z 2. poloviny 19. století) tzv. Nový lobkovický důl o hloubce 97 metrů.
Tento důl, nacházející se v dolovém poli lomu Robert, nedosahoval příliš velkých těžebních výkonů (maximum
dosáhl v roce 1939 - 27 tisíc tun), neměl ani svou železniční vlečku a byl proto v roce 1941 uzavřen.
TĚŽAŘSTVO HLUBINY TEREZIE
Toto těžařstvo (s originálním názvem Theresia Tiefbau Gewerkschaft)
bylo založeno již v roce 1859. V počátcích své činnosti provozovalo malý povrchový lom na katastru obcí
Most, Střimice, Pařidla a Kopisty. Pro narůstající mocnost skrývky byl v roce 1900 založen důl Perutz
(později přejmenováván na Prinz Eugen, Eugen, Ležáky II.) na hloubku 108 metrů. Těžba dolu se pohybovala
kolem 200 tisíc tun ročně.
V roce 1930 byl v dolovém poli otevřen také povrchový lom (smíšený
provoz hlubina - lom, kdy těžba z lomu byla transportována chodbou do dolu Julius II. a odtud těžní jamou
na povrch). Provoz hlubinné části dolu byl ukočen v roce 1952, téhož roku byl lom Eugen (Evžen) přičleněn
(již jako lom Ležáky II.) k dolu Ležáky (bývalý lom Richard) v Mostě, těžba v lomu Eugen byla ukočena v
roce 1954. Na oblast důlní činnosti lomu Evžen a lomu Richard navázala později těžba lomu Most-Kopisty
(v pilíři bývalého města Mostu) a dnešního lomu Kopisty.
Existence těžařstva, jako většiny jiných důlních společností, byla
ukončena jeho včleněním do trustu SUBAG ke dni 1. 6. 1942.
VÁLCOVNY TRUB V CHOMUTOVĚ
Tato s.r.o. Německo-rakouské válcovny mannesmannských trub (v originálu
Deutsch-Österreichische Mannesmannröhrenwerke G.m.b.H.) provozovala hornictví jako vedlejší činnost při
zajištění dodávek uhlí pro svou potřebu. V roce 1895 zakoupila důl Karel v Míchanicích u Chomutova, který
byl firmou Krušnohorské železárny otevřen v roce 1874 pod jménem Augusta.
V roce 1904 byla z důvodu značného poničení dolu Karel požárem započata
výstavba dolu Julius (v roce 1946 přejmenovaného na Jan Žižka), kam byla v roce 1908 převedena i těžba dolu
Karel. Důl Julius měl hloubku 96 metrů, těžba se pohybovala kolem 200-300 tisíc tun ročně. Svrchní sloj byla
těžena zátinkováním a pilířováním, od roku 1954 také stěnováním na zával. V hlavní sloji se zpočátku uplatňovala
metoda komorování na zával, v roce 1959 bylo zavedeno stěnování ve dvou lávkách, které trvalo až do uzavření
dolu v roce 1992. Vlastní společnosti, v roce 1919 přejmenovaná na Válcovny mannesmannských trub a.s., si
udržela svou samostatnou existenci až do znárodnění v roce 1945.
DUCHCOVSKÝ UHELNÝ SPOLEK
Tako akciová společnost (s původním názvek Duxer Kohlenverein A.G.)
patřila k zahraničním společnostem podnikajícím v severočeském uhelném revíru.
Byla založena v roce 1872 a vlastnila v počátku své činnosti důlní
majetek na Duchcovsku a Bílinsku. V letech 1872-1882 provozovala doly Kreuzerhöhung (Pozdvižení kříže,
založen roku 1869) v Duchcově, Vilém I. (založen 1870) v Ledvicích, Petr a Pavel (založen 1868) v
Duchcově a Amalia I. (založen 1883) v Chudeřicích.
Roku 1893 byl založen důl Marie I. v Lomu, který byl v roce 1907
prodán těžařstvu Lomských uhelných dolů. Společnost měla v majetku také důl Theodor v Loučné, který
těžil v období let 1866-1905 pomocí úpadní štoly do hloubky 52 metrů.
Roku 1899 byl založen důl Johann Liebig v Pozorce a Jiří v Lomu,
hluboký 120 metrů, který byl záhy přejmenován na důl Vilém. K tomuto dolu byly v roce 1924 přičleněny
lomy Clemens I. a II., založené u výchozu sloje v roce 1904 v Loučné. Celková těžba těchto spojených dolů
činila ročně pouze kolem 60 tisíc tun, a tak byl důl Vilém v roce 1935 uzavřen.
Společnost rozvíjela svou důlní činnost zejména v oblasti Bílinska na
dolech Amalia I.-IV., celková těžba činila kolem 1 milionu tun ročně. Svou činnost ukončila v roce 1940
včleněním do trustu SUBAG.
ŠKODOVY ZÁVODY, a.s. V PLZNI
Tato firma otevřela u výchozu sloje v Čepirohách v roce 1919 lom
Čepirohy (od roku 1922 Hrabák). Navázala tím na dřívější těžbu dolů Augusta v Mostě (uzavřen v roce
1905) a Bayern (od roku 1919 jako Viktorin), který těžil sloj o mocnosti 2-12 metrů a byl uzavřen pro
stále klesající těžbu (v závěru kolem 40 tisíc tun) v roce 1928.
Lom Hrabák rubal sloj o mocnosti 5-8 metrů v tzv. čepirožském slojovém
výběžku, který tvoří úzký pruh od Čepiroh až po mostecké krematorium. Postupně zde byly otevírány další
lomy Hrabák II.-VIII., celková těžba postupně stoupala od cca 150 tisíc tun ročně ve dvacátých letech až
po takřka 300 tisíc tun za druhé světové války. Tento lom nebyl za války podřízen trustu SUBAG.
V roce 1958 byl u Čepiroh založen nový lom pod názvem B. Šmeral
(později lom Slatinice), který převzal douhlující úseky lomu Hrabák (uzavřen v roce 1963), včetně bývalých
dolů Benedikt a Marianna ve Vtelně.
Lom Slatinice, který se v průběhu svého rozvoje rozšířil podél celého
západního úpatí vrchu Ressl do oblasti bývalé obce Hořany, těžil obdobné jako lom Hrabák zejména energetické
uhlí pro potřebu elektráren a ukončil svou činnost v roce 1985.
ČESKÁ OBCHODNÍ SPOLEČNOST a.s.,
SKLÁRNY MÜHLIG
A UHELNOPRŮMYSLOVÝ SPOLEK
Důlní činnost těchto tří společností se soustředila zejména na teplickou
část revíru, konkrétně na izolované uhelné pánvičky v oblasti Křemýže, Žalan a Bžan. Správu těchto malých
ložisek, reps. důlních provozů, převzala v rámci hlubnných dolů dnešní Mostecká uhelná společnost.
Česká obchodní společnosti se sídlem v Ústí nad Labem byla založena
roku 1910 pražskou Živnostenskou bankou.
Kromě některých menších dolů v oblasti Ledvic na Bílinsku zakoupila
důl Karolina I. v Křemýži. Otvírka tohoto dolu navázala v oblasti křemýžsko-bžanské části pánve na těžbu
úklonné štoly Ida v Ohníči, založené v roce 1902. Důl Karolina I. těžil až do roku 1943 komorováním na zával
s maximálním výkonem kolem 200 tisíc tun ročně, malý úsek byl těžen také lomově.
V roce 1914 byl vybudován v Bžanech důl Karolina II., který postupně
přešel v povrchový lom. Těžba tohoto dolu byla provozována až do roku 1953, kdy byla ukončena pro velké
sesuvy nadložních hornin. Majetek společnosti přešel v roce 1938 do vlastnictví pražské Živnostenské banky
a posléze do trustu SUBAG.
Společnosti maxe Mühliga z Teplic (později Max Mühlig, a.s.) otevřela
v roce 1892 důl Maxmilian v Žalanech o hloubce 52 metrů. Těžba z této izolované žalanské pánvičky činila
kolem 40 tisíc tun ročně, důl byl uzavřen v roce 1918. Na těžbu tohoto dolu navázala těžba jámy Phoenix
(v roce 1946 přejmenován na Přemysl) v Žalanech, hluboké 50 metrů s těžbou kolem 50 tisíc tun ročně. Existence
dolu Přemysl, který byl roku 1938 koupen Solwayovými závody v Neštěmicích na Ústecku, nebyl zahrnut do
trustu SUBAG, byla ukončena v roce 1958.
Uhelnoprůmyslový spolek (Kohlenindustrie Verein) se sídlem ve Vídni byl
založen v roce 1872. Jeho důlní majetek tvořily zejména doly Caroli, Ferdinand, Otto, Stephanie a Wenzel na
Teplicku a Emerán na Bílinsku, které na konci 19. století koupila Mostecká společnost pro dobývání uhlí.
V oblasti světeckého výběžku pánve mu patřilo několik dolů.
Ložisko bylo původně otevřeno štolou Jacobi směrem od Světce v roce
1872. Při její ražbě se zjistilo, že uhelná sloj je ve skutečnosti uložená níže než úroveň štoly. Proto
byly v roce 1895 zahájeny práce na štole Císaře Františka Josefa (od roku 1919 Svornost), ražená z
opačné, severní strany ložiska od Ohníče.
Na místě štoly Jacobi byl v roce 1901 otevřen důl Lotte-Marie,
který těžil komorováním až do roku 1952. U tohoto dolu byl v letech 1920-1949 v provozu také lomový úsek.
V roce 1909 byla u štoly Františka Josefa vyhloubena 60 metrů
hluboká těžní jáma Svornost. Těžba na tomto dole se vyznačovala mimořádnými báňsko-technickými problémy
způsobenými existencí častých poloh zvodnělých písků v nadloží (kuřavek) a také přítomností nadložních
příkrovů čediče, které znesnadňovaly při používané metodě komorování zavalování komor. V roce 1936 přešel
důl Svornost do majetku společnosti G. Hirsche. Roční těžba dolu činila ve 20. a 30. letech kolem 100-150
tisíc tun, po válce kolem 200 tisíc tun a byla definitivně ukončena v roce 1978.
Společnost dále vlastnila (v budoucím dolovém poli dolu Robert) také
důl Ondřej (Andreas) v Pohlodech, založený roku 1907. Tento důl se stal později pomocnou jámou dolu Anna
ve Strupčicích, který ukončil svou činnost v roce 1934.
SUBAG - SUDETENLÄNDISCHE BERGBAU A.G.
(první centralizovaný báňský podnik v severočeském hnědouhelném revíru)
Odtržení pohraničních území ČSR v roce 1938 a konec Československa
v roce 1939 mělo zásadní vliv na důlní podnikání v celém severočeském revíru. Prakticky všechny doly
se po roce 1938 ocitly na území Sudetské župy Německé říše. Vzhledem k připravované válce potřeboval
německý průmysl realizovat centralizaci a konsolidaci báňského průmyslu, a z tohoto důvodu byla
založena i tato společnost.
Trust SUBAG byl založen 10. 6. 1939 a postupně zahrnoval velkou
většinu báňských podniků nejen v severních Čechách, ale také na Sokolovsku, Plzeňsku a Žacléřsku.
Byl postupně utvářen slučovacími a kupními smlouvami zejména v letech 1939-1941 (slučování bylo
ukončeno až v roce 1943), když veškeré předchozí právní subjekty zanikaly. Takto byla ukončena
činnost drtivé většiny větších i menších báňských společností.
V severočeském revíru to byly zejména Mostecká společnost pro
dobývání uhlí, Severočeská uhelná společnost, Těžařstvo lomských dolů a Státní doly.
Výjimkou byly doly společnosti Grohmann, důl Moravia v Poleradech,
lom Hrabák v Čepirozích, důl Julius v Chomutově a Zeměvrtná a.s. Julius Thiele v Oseku, které si zachovaly
samostatnou existenci do roku 1945.
Hlavní správa SUBAG byla v Mostě. Nejdříve byla tato společnost v
severočeském revíru členěna na 3 provozní skupiny (Most, Ervěnice, Teplice), které se dále členily na
celkem 13 báňských inspektorátů. Každému inspektorátu odléhalo 2-8 báňský provozů (hlubiny, lomy, briketárny,
elektrárny, cihelny, pískovny). V roce 1943 bylo v rámci slučování řízení hlubinných a povrchových dolů
v jeden celek zřízeno 5 báňských ředitelství:
1. Komořany s lomy Robert, Hedvika, Eliška, Fortuna, Quido IV.
2. Most-jih s lomy Richard, Evžen, Julius II, Matylda, Kníže nebes, Marie, Marianna, Moravia, Ignis.
3. Most-sever s hlubnami Betty, Washington, Saxonia, Evžen, Julius II., III. a V, Quido I.-III.,
Centrum, Kolumbus, Kníže nebes, Pavel, Marie, Minerva, Herkules.
4. Mariánské Radčice s hlubinami Pluto, Kohinoor I. a II., Nelson, Alexander, Emerán, K. Henlein
(původně Masaryk).
5. Teplice s lomy Amalia IV., Ludvík, Patria, karolina I. a II., Konkordia, Václav (Lahošť),
Karel, Václav (Teplice), Petri, Gustav a s hlubinami Amalia III., Viktorin, Bihl, Barbora, Union,
Britannia, Doblhoff, Milada.
V roce 1941 byl v Proboštově založen nový hlubinný důl Herrenbusch
(Panský les, v roce 1946 přejmenován na Jaroslav I.), jako náhrada za vyrubaný důl Britannia VI. V
hloubce 70-160 metrů byla těžena sloj o mocnosti 4-12 metrů převážně komorováním na plnou mocnost až
do uzavření tohoto dolu v roce 1965, společně s jeho sesterským dolem Jaroslav II, založeným roku 1947.
Od počátku roku 1941 byl SUBAG podřízen mamutímu koncernu Teichswerke
Aktiengesellschaft für Berg und Hüttebetrieb Hermann Göring.
Téhož roku bylo rozhodnuto o výstavbě velkozávodů Komořany, které
měly zahrnovat úpravny, elektrárny, briketárny a opravárenské závody. Takto měla být vytvořena surovinová
základna pro budovaný velký chemický komplex v Záluží - Sudetenländische Treibstoffwerke - STW (zvaný
také Hydrierwerke) v Záluží u Litvínova, který se měl stát zejména a zdrojem syntetického benzínu
vyráběného z hnědého uhlí.
Od počátku roku 1942 započala výstavba v oblasti Komořan - úpravna
uhlí (pozdější Úpravna uhlí Komořany), elektrárna ( o projektovaném výkou celkem 272 MW) a briketárna,
jejíž produkty měly sloužit zejména pro STW a měla posílit stávající briketárnu v Komořanech, která
byla v provozu od roku 1929.
Pro zajištění dostatečného množství vhodného uhlí pro tyto závody byly
zahájeny práce na přestavbě dolů v komořanské oblasti (Quido IV., Hedvika, Robert) na velkolomy. Od konce
roku 1941 byly na tyto doly dodávány první díly velkostrojů, kde byly kompletovány a nasazovány k
těžbě uhlí i skrývky.
Současně probíhaly i rozsáhlé projekční práce na výrobě nových, ještě
výkonnějších rypadel. Nutné opravy stavěných i projektovaných velkostrojů měly zajišťovat budované
ústřední dílny v Komořanech (Zentrallwerkstatt, později Krušnohorské strojírny Komořany).
Na těchto pracích se podíleli zejména nuceně nasazení pracovníci
z okupovaných zemí Evropy a také značné množství válečných zajatců, pro které byly v okolí Komořan
a Dolního Jiřetína vybudovány četné zajatecké tábory.
Pro rostoucí krizi ve výrobě a zásobování potřebnými materiály a
surovinami nebyly plněny původní plány výstavby úpravny, briketárny a elektrárny v Komořanech a vázly i
dodávky kvalitního uhlí pro výrobu generátorového koksu nutného pro výrobu syntetického benzínu (podle
původních plánů měla přestavba komořanských dolů na velkolomy trvat do roku 1944 a v roce 1950 mělo být
dosaženo celkové těžby 14 milionů tun.
Na konci roku 1942 bylo proto rozhodnuto o výstavbě další úpravny uhlí
v Záluží (později úpravna uhlí Herkules). Do této úpravny mělo být dodáváno uhlí vhodné pro výrobu benzínu
zejména z hlubinných dolů v okolí. Úpravna uhlí měla být dokončena (současně s elektrárnou) do konce roku
1944. Největších těžeb bylo v revíru dosaženo v roce 1943. Se stupňujícími se válečnými obtížemi začala
těžba poté prudce klesat, a to také z důvodu narůstající intenzity spojeneckého leteckého bombardování.
Cílem těchto útoků byl v posledních měsících války zejména chemický komplex v Záluží. Při bombardovacích
útocích byly však poškozeny nálety i okolní důlní provozy.
Vzhledem k těmto skutečnostem se nepodařilo do roku 1945 dokončit plánované
úkoly výstavby důlních, úpravárenských a elektrárenských provozů.
Když válka skončila, byly v květnu 1945 na všechny provozy SUBAG jmenovány
národní správy. Dne 15. 8. 1945 byl "protektorátní" název organizace změněn na Severočeské hnědouhelné
doly v Mostě.
Dekretem prezidenta republiky ze dne 24.10.1945 byl veškerý důlní majetek
v revíru znárodněn a s účinností k 1. lednu 1946 včleněn do národního podniku Severočeské hnědouhelné doly
Most - SHD. Tímto byl dán počátek téměř padesátileté historie rozvoje největší těžební hnědouhelné organizace
v celé republice.
Centralizace drtivé většiny důlních podniků v SUBAG paradoxně přinesla
velkou výhodu a tou bylo odstranění demarkací a sjednocení důlních měr mezi jednotlivými doly, které předtím
patřily různým společnostem. Tyto hranice před válkou omezovaly či přímo znemožňovaly rozvoj většiny dolů,
zejména povrchových. Jejich zrušení umožnilo postupné nasazení velkostrojové mechanizace a intenzifikaci těžby.
Další výhodou bylo odstranění dřívější velké majetkové roztříštěnosti
bývalých důlních společností, která mnohým z nich znemožňovala provádět rozsáhlé investice do důlního podnikání.
Tím mohlo nastat období intenzívní poválečné těžby.
