Kdyby bylo naleziště wolframu v Obřím dole pod Sněžkou
jen o trochu bohatší, pravděpodobně by nikdy nevznikl Krkonošský národní park. Obří důl by
zaplnily haldy hlušiny, Sněžka a Studniční hora by byly odříznuty od okolí. Je to málo známá,
a přitom docela nedávná kapitola z dějin Krkonoš.
Důl Kovárna v Obřím dole je od roku 2004 otevřený pro
turistické exkurze. Je to ve střední Evropě ojedinělá možnost podívat se v takovém rozsahu
do chodeb dolu, který začal fungovat už ve středověku. Je to navíc krásná procházka, z Pece
pod Sněžkou po mírně stoupající cestě do Obřího dolu. Po celou dobu vás provází pohled na
majestátní úbočí Studniční hory a Sněžky, míjíte několik poetických roubenek, u jedné z nich
idylickou atmosféru doplňuje stádečko ovcí, trochu potenciálního horského adrenalinu můžete
vydobýt z ohledání lavinových polí, jež se jasně rýsují nad Obřím dolem.
Mnoho nechybělo, aby ta cesta vypadala úplně jinak. Na jejím
začátku by nebyl hlídač parkoviště, stála by tu pravděpodobně vojenská hlídka, která by za masívní
závoru pouštěla pouze řádně prověřené zaměstnance strategicky důležitého pracoviště. Stezka by
byla rozšířená a zpevněná, aby vydržela pravidelný provoz nákladních aut, její okraje by navíc
prostupovaly haldy jedovaté hlušiny, která by se postupně rozlézala do okolí a vytvářela z Obřího
dolu průmyslovou zónu.
V padesátých letech zasáhla i Krkonoše mánie tehdejšího
režimu, jenž chtěl být soběstačný v těžbě surovin. Po celé zemi se rozběhly geologické průzkumy,
prioritou bylo hledání uranu. V Obřím dole šlo však o jinou strategickou surovinu - wolfram. Ten
se používal na výrobu protipancéřových střel a v průběhu druhé světové války patřily wolframovým
jádrem vybavené střely k nejúčinnějším.
V letech 1952-1959 vyrazili horníci v Obřím dole systém
téměř sedmi kilometrů chodeb, komínů a šachet, který zčásti navazoval na středověké doly,
částečně se zahryzl do dosud neprozkoumaného úbočí. Přes strategický význam průzkumu provázely
ražbu typické projevy socialistického šlendriánu. Ve své publikaci Podzemí Obřího dolu se o
nich zmiňuje Radko Tásler z České speleologické společnosti v Albeřicích, která důl Kovárna
nyní zpřístupnila. Z výročních zpráv podniku, jenž vedl průzkum v padesátých letech, například
vyplývá, že rozvoz pohonných hmot zajišťoval soukromý povozník s koněm nebo že výborným nástrojem
pro vyhledávání jistého typu rudy je křemíková lampa, kterou si ovšem museli průzkumníci půjčovat
z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, neboť v rozpočtu gigantické akce na ni zřejmě
peníze nezbyly.
Tragikomický přídech má jiná citace z výroční zprávy: "V
listopadu nebyl plán splněn úmyslně, aby byl vyrovnán předstih plnění plánu z počátku roku, neboť
úsek HSPG byl zařazen mezi úseky s nežádoucím překračováním plánu." Nevím sice, co znamená HSPG,
ale mám pocit, že dlouhodobě by tento přístup Sněžka nemusela vůbec přežít.
Naštěstí nebylo wolframu v nalezištích v Obřím dole tolik,
aby se vyplatilo zahájit těžbu. Průzkum skončil, vstupy do šachet a štol byly zakryty, připomínkou
horečné činnosti jsou místa po haldách s obsahem síry či arzénu, která zarostou vegetací jen
částečně či vubec ne. V roce 1963 byl vyhlášen Krkonošský národní park. Včetně Sněžky a Obřího dolu.
ZIMA, TMA, JED
Vstup do podzemí Obřího dolu má přídech romantického
ponoru do neznámých světů - vyfasujete hornickou přilbu se světlem, ochranný plášť, průvodkyně
vás předem upozorní na vodu stékající po bocích šachet a uklidní vás, že na absolutní tmu a
stoprocentní vlhkost si brzy zvyknete.
Prohlídkový okruh zpřístupňuje část původních středověkých
dolů. Vchod do šachty Barbora je v nadmořské výšce přibližně 1000 metrů, úzké chodby se střídají
s velkými podzemními sály, nezpřístupněné šachty končí až sto metrů pod vámi. Jsou to kilometry
průchodů, jež v hoře od středověku vydobyli horníci těmi nejprimitivnějšími nástroji. Ve tmě,
chladu, vlhku, dýchající arzénové a sirné výpary, se ohlušeni bušením vlastních kladiv plazili
v úzkých prostorách a podávali nejenom fyzicky obdivuhodné výkony. Před tím, než začali pro
ražení chodeb užívat střelný prach, měli horníci k dispozici jako nejsilnější nástroj oheň.
K čelu chodby položili dřevěné špalky, omazali je jílem a zapálili. Pomalu hořící dřevo
rozpalovalo horninu a ta začala praskat, pukat, trhat se. To pak usnadnilo její další otloukání.
Dva dělníci byli schopni prodloužit štolu vysokou metr sedmdesát a širokou půl metru za den
zhruba o pět centimetrů! Fascinující byl způsob, jakým si poradili s vodou, jež stékala podél
vyhloubených chodeb: v pravidelném odstupu vytesávali podél šachty do stěly hory malé jímky,
jezirka, která vodu zachytávala. Když byly kaskády naplněny a nebylo možno přidat další jezírko,
nezbylo jim než se spustit k tomu nejnižšímu, nabírat vodu do kožených vaků a vynášet ji na
povrch. Podobným způsobem vynášeli i odloupnuté kusy hornin - v dřevěných necičkách po jednoduchých
úzkých žebřících opřených mezi patry dolu.
I při primitivním vydlabávání chodeb či jezírek, i později
při používání střelného prachu vykazovali horníci neuvěřitelný cit pro skálu. Mezi oblouky
chodeb leckde zůstávají jen úzké, ale dostatečně nosné pilíře, jinde podpírá oblouk výdřeva,
jež tu přežila i několik stovek let. Při moderních, brutálnějších metodách ražby by se nepochybně
některé šachty do sebe provalily.
Obdiv zaslouží mohutná hora, která bez úhony přežila
stovky let otřesů a drancování, i tiší, osamělí muži, jež odděleni hlubokými lesy od
civilizace trávili velký díl svého krátkého života v chladných kobkách, které si sami vytesali.
PEC A PERMONÍK
Do Obřího dolu dorazili vlašští prospektoři už v
patnáctém století, zanechali po sobě tajemné a dosud nerozluštěné značky a neméně
tajemné zprávy o příšerách i nálezech zlata, ametystů nebo smaragdů. Moderní geologický
průzkum ovšem nic z toho nepotvrdil.
Spolehlivé doklady jsou především o těžbě železa a
také o tom, že na začátku sedmnáctého století postavil v dnešní Peci pod Sněžkou Jacob de
Waggi pec na zpracování arzenikové rudy. Poptávka po arzénu nastartovala vrcholné období
těžby v Obřím dole - arzén se přidával do nátěrů dřevěných trupů velkých zámořských lodí.
Z Krkonoš se tedy vyvážel například do Hamburku. Arzeniková pec a celá huť byly rozšířeny
v devatenáctém století. Dnes jsou na jejich místě tenisové kurty.
Původ uložení vzácných surovin v hlubinách Sněžky se
snaží vyložit i krakonošská legenda. Nevím, snad jsem zkažen příslušným večerníčkem,
převažujícím tónem českých pohádek či nepříliš oslnivou nadmořskou výškou Krkonoš, ale
nesedí mi heroické pojetí Krakonoše jako titána, který se v Středomoří pohádal se svými
kolegy a odešel hledat klidné místo, narazil na Sněžku a uložil do ní batoh se svými
narychlo posbíranými poklady. Lpění na legendě bylo také jediným rušivým bodem exkurze v
dolech. Jinak velmi sympatická energická průvodkyně opakovaně hovořila o Krakonošovi i
dvojici permoníků, z nichž jeden je masožravý. Buď si v té absolutní tmě nevšimla, že ve
skupince není ani jedno malé dítě, nebo mají prostě v horách představu o "Pražácích" jako
o hlupácích, kterým je třeba prodávat Krkonoše prostřednictvím nepříliš propracované pohádky.
CHRÁNĚNÁ RELATIVNOST
Cestou zpátky jsme se zastavili na česnečku v jedné z
roubenek nad Pecí. Panoval tu čilý turistický ruch, v restaurační zahrádce se pod slunečníky
snažili komunikovat němečtí cyklisté s českým chodcem, který neuměl německy, ale byl vstřícný.
Vyprávěl jim, co dělá na horách: "Špacýrn, kouká, esn." Pak si pohladil vystouplé břicho a k
poslednímu slovu ještě dodal poslání: "To ale nedobrý." Byl typickým příkladem člověka, jenž
si myslí, že stačí vyslovovat velmi pomalu a zřetelně a česká slova se nějak magicky zvolna
proměňují ve slova cizojazyčná. Do toho svítilo příjemné slunce pozdního léta, Sněžka se tyčila
opodál, docela nedotčená malichernými pokusy lidí vyhloubit v ní co největší počet nor. Pohoda.
Je zvláštní, čím jsme si tuhle pohodu zasloužili. Oč ji
opíráme? O životní příběhy středověkých prospektorů, kteří jako první odhalovali význam
Obřího dolu? O požadavky hamburských loďařů, jež umožnily rozmach hutě vypouštějící do
okolí jedovaté arzenikové zplodiny? O rozmach obce, která tu huť obrostla a dnes je jedním
z nejpopulárnějších horských středisek? Nebo dokonce snad o tu geologickou shodu okolností,
založenou před milióny let - že totiž wolframu není ve Sněžce zase až tak moc?
Považujeme dnes za samozřejmá svá práva jen tak si
v té pohodě "špacýrn, koukat a esn", chráníme si je dokonce zákonem. A nejsme příliš
nakloněni úvahám o tom, nakolik je to záležitost relativní. Možná je to přitom jen
krátkodobý, nepevný, přeludný stav, zastávka na cestě mezi arzénovou hutí a třeba
zatopením Obřího dolu v důsledku globálního oteplování nebo nalezením nové strategické
suroviny, která bude nezbytná pro nějaký nový druh zbraní. Nemusí to přijít. Ale také
může přijít cokoliv. Je dobré mít na paměti, že toho wolframu tam pro mohlo být o něco víc.
Brána do útrob Sněžky
Cesta z Pece k dolu Kovárna; exkurze po mohutnosti Krkonoš
Zájem o středověké doly prochází napříč generacemi
Sněžku protínají kilometry podobných chodeb
Ve své době vrcholný způsob vytahování horniny z dolu
Účastníci exkurze zkoušejí, jak to šlo. Pomalu.
Cesta do hlubin Obřího dolu se otevře zase za rok
Štola Barbora (foto: R. Tásler)
Průzkumné práce jeskyňáři ZO 5-02 Albeřice
(foto: R. Tásler)
