POČÁTKY HORNICKÉ ČINNOSTI
První zmínky v literatuře o založení hamru na
zpracování železa v katastru obce Ransko pocházejí z roku 1393 a od roku 1470 je
uváděn majitel hamru - mistr Jakub. Dále jsou vedeni ostatní majitelé hamru až do
konce 16. století. Železnou rudu nejspíše využívali z místních zdrojů.
V roce 1623 zakoupil polenské panství, ke kterému
náležela i obec Ransko, rod Dietrichštejnů. Na základě zjištěných výskytů železné rudy
u Ranska nechal Ferdinand, kníže z Dietrichštejna, roku 1669 postavit první vysokou pec
na železnou rudu. Stála pod hrází Ranského rybníka, dříve zvaného Dlouhý.
Železná ruda se těžila z několika šachet u tzv.
Ranské hory. Horníci těžili rudu do zásoby, když pracovali sezónně, převážně v jarních
a podzimních měsících. Výše těžby není udávána, vysoká pec produkovala denně jednu
"housku" železa o hmotnosti 250-300 kg.
V období let 1756-1760 byl provoz této pece zastaven,
zřejmě v důsledku nedostatku dřeva, z něhož se pálilo pro pec a výhně dřevěné uhlí.
Následovalo zastavení hornické činnosti u obce Ransko na více jak 40 let.
Obnovení hornické činnosti si začátkem 19. století
vynutil rozmach průmyslu, vyžadující železo k výrobě strojů. Dietrichštejnové se rozhodli
znovu otevřít opuštěné doly na železnou rudu a provést jejich průzkum z hlediska výskytu
ložisek železných rud v širší oblasti Ranska.
Výsledky výzkumu byly nad očekávání dobré. Byla
zjištěna nová velká ložiska železných rud především v centrální části staroranského
bazického masívu.
Tím byl dán v roce 1811 podnět ke stavbě vysoké pece
a v roce 1813 k vybudování výhně, kovárny a kuplovny. S rozmachem těžby železných rud byly
v letech 1837 a 1847 postaveny další dvě vysoké pece, v roce 1820 další výheň, kuplovna a
v roce 1822 soustružnické dílny.
Železná ruda, limonit a hematit, s obsahy Fe 20-30 %, se
těžila ze tří dolů a jedenácti povrchových nalezišť. Mezi nejznámější patřily doly Ranský
(1810), Gabriel (1822) a lomy Staro a Novoborovské (1814-1884), Josef (1822-1872), Prokop
(1824-1860) a Mikuláš (1838-1883). V druhé polovině 19. století nad rybníkem Řeka byl otevřen
důl Alfréd. Ruda se do hutí dovážela také z nedalekého Krucemburka (dnes Křížové), z dolu
Václav (1820-1849).
Lomy a doly byly odvodňovány štolami. K ražení štol,
pokud postupovaly nezvětralým horninovým masívem, se používalo starého způsobu "sázení
ohně". Nejdelší štola byla vyražena v délce 1008 m a odvodňovala Staro a Novoborovské lomy
až do údolí Doubravy.
Výše těžby kolísala v průběhu let. Na počátku těžby v roce
1810 jsou údaje o 200-250 t vytěžené rudy. Postupně těžba rudy narůstala a to až do roku 1848,
kdy bylo dosaženo maxima. V souhrnu bylo ze všech ložisek vytěženo v tomto roce přibližně 9.500
t rudy. Za dobu rozkvětu těžby lze považovat období mezi roky 1842-1853, kdy se ročně těžilo
více než 5.000 t rudy. Od roku 1854 nastal v oblasti Starého Ranska postupný pokles těžby.
Těžba byla ukončena v druhé polovině roku 1885. K 9.9.1886 je uváděn konec prací ve staroranských
železárnách.
V polovině 19. století zaměstnávaly železárny 1150 pracovníků,
z toho 120 horníků, 200 dělníků na dobývání rašeliny, 400 vozků a nakladačů, 240 dělníků u vysokých
pecí, v kuplovnách a dílnách, dalších 170 zaměstnanců pracovalo v pomocných profesích - tesaři
truhláři, zedníci, sedláři atd., v administrativě pracovalo 20 lidí.
Podle množství výroby v době rozkvětu těžby se železárny
ve Starém Ransku spolu se svým pobočným závodem v Polničce řadily na třetí místo mezi
železárnami v Čechách a na Moravě.
V roce 1885 nastalo v hornické činnosti v širší oblasti
Starého Ranska delší období klidu. Teprve v období 2. světové války se soustředila pozornost
na možné nové výskyty ložisek železných rud v ranském bazickém masivu. Výsledky průzkumu se
nedochovaly.
NOVODOBÝ GEOLOGICKO-LOŽISKOVÝ PRŮZKUM
Vybudování těžkého průmyslu po 2. světové válce si
vyžadovalo ověření dalších domácích surovinových zdrojů. Průzkum se orientoval do míst a
oblastí, které z historie byly známy dolováním rud, nebo na blízké okolí těžených ložisek.
V oblasti staroranského masivu došlo v roce 1957 k
zahájení průzkumných prací na zjištění nových ložisek železných rud. Průzkum prováděla
organizace Českomoravský rudný průzkum. Vyhloubila několik šachtic v sousedství Borovských
dolů a asi 20 mělkých vrtů, ověřujících ložiskové výskyty Fe rud pod křídovými sedimenty
západně od rybníka Doubravník. Výsledky průzkumu, který byl ukončen v roce 1959, ukázaly
na možnost výskytu rozměrové nevelkých pánviček železných rud. Jejich těžba by byla z
ekonomického hlediska značně ztrátová.
O ložiscích barevných kovů ve Starém Ransku nebylo
do roku 1958 nic známo. První zmínky v literatuře o výskytu sulfidických minerálů v
bazikách ranského masivu jsou uváděny J. Krejčím a R. Holmbackerem v roce 1891. Podrobněji
se o těchto výskytech sulfidů zmiňuje J. Weiss, který provedl v letech 1957-1958
podrobnější geologické mapování ranského bazického masivu. Podnět k zahájení průzkumných
prací na Ni-Cu-Co rudy vyšel od J. Janečky, když v místě ložiska Jezírka objevil bohatěji
zrudněné bazické horniny.
V roce 1958 bylo na ložisku Jezírka odvrtáno prvních
5 povrchových vrtů, z nich 3 s pozitivním výsledkem. V roce 1959 byly na průzkum tohoto
ložiska nasazeny 3 vrtné soupravy a začátkem roku přikročeno k hloubení šachtice, ze
které byl ještě v tomto roce z části vyražen průzkumný horizont v hloubce 30 m pod povrchem.
Nad očekávání dobré výsledky prováděných průzkumných prací i geologickým mapováním vymezená
perspektivní ložisková oblast na ploše 8 km2 daly základ k vybudování stabilního
geologicko-průzkumného úseku, jako odnože závodu Geologický průzkum Velké Meziříčí.
Geologické mapování masivu v roce 1959 a 1960 bylo
zaměřeno na bohatší výskyty sulfidických minerálů v sutích a byla objevena další dvě
ložiska Řeka a Doubravka. Pak následovalo zvýšení objemu technických prací. Na úsek byly
převedeny 3 vrtné soupravy s možností vrtání do hloubky 650 m. Rovněž bylo v roce 1960
započato s hloubením šachtic na uvedených nových rudních výskytech. Velmi dobré výsledky
vyhledávacího průzkumu umožnily realizovat též těžký báňský průzkum. V prosinci roku 1960
bylo přistoupeno k zahloubení jámy Tereza na ložisku Jezírka.
V roce 1961 byly již k dispozici výsledky použitých
geofyzikálních a geochemických metod. Byly vyhodnoceny anomální rudní zóny v masivu a
konfrontovány s výsledky geologicko-ložiskového mapování. Následovalo ověřování ložiskově
nadějných míst povrchovými vrty. Bylo zjištěno 7 nových ložiskových výskytů: Řeka jih, Obrázek
sever, Tůně, Jezírka jih, Synkův kopec, Okrouhlice a Hluboká. Na lokalitě Obrázek koncem
roku 1961 zachytil vrt V 91 třímetrovou polohu masivního Zn zrudnění.
Rok 1962 je charakteristický soustředěním vrtných
souprav na průzkum ložiska Obrázek. Ze 16 vrtů délky 200-250 m bylo 15 ložiskově pozitivních.
Z výsledku vrtání bylo možné v hrubých rysech si učinit představu o tvaru a vnitřní
stavbě ložiska Cu-Zn rud Obrázek. Menší počet vrtných souprav v roce 1962 byl nasazen na
dokončení vyhledávacího průzkumu ložisek Ni-Cu-Co rud Jezírek, Řeky a Doubravky. Z báňských
prací bylo v tomto roce dokončeno hloubení jámy Tereza a v hloubce 150 m pod povrchem bylo
vylámáno náraží. Byly dokončeny chodby průzkumného horizontu v hloubce 30-40 m na šachticích
ložisek Řeka a Doubravka.
Roky 1963 a 1964 se vyznačovaly nejvyšším počtem vrtných
souprav na úseku. Bylo to 11-12 vrtných souprav nasazených na vyhledávací průzkum obou známých
typů rud po celé ploše ranského bazického masivu směru SV-JZ, ve které byla objevena další 3
ložiska Ni-Cu-Co rud (Řeka východ, Tůně jih, Jezírka nadloží) se však další pozitivní výsledky
nedostavily. Z báňských prací bylo propojeno s jámou mezipatro na ložisku Jezírka, ražené v
hloubce 30 m. Rovněž zde byl ražen průzkumný horizont v hloubce 150 m pod povrchem. Překopem
vedeným od jámy směrem k ložisku Obrázek se narazilo na zrudněnou zónu Ni-Cu-Co rud a to v místě
kontaktu bazických a ultrabazických hornin a odtud nové ložisko dostalo název Příkontaktní. Z
dalších významnějších báňských prací lze uvést ražení štol kilometrové délky u Hluboké nad rybníkem
Řekou a u Doubravky v centrální části masivu. Měly prospekční charakter, ale rudní zóny nezachytily,
stejně jako mezipatro šachtice ražené v hloubce 40 m pod povrchem nad ložiskem Obrázek.
V roce 1964 byly průzkumné práce s převahou orientovány
na typ Cu-Zn zrudnění. Výsledky vrtného průzkumu v širším okolí ložiska Obrázek byly
zanedbatelné, když došlo pouze k ověření indicií Zn zrudnění, jako zón kvarcitizace s
přítomností pyritové a pyrhotinové impregnace, nebo zjištění nízkého obsahu Zn v ojedinělých
vzorcích. Rovněž 13 povrchových vrtů, odvrtávající nejbližší okolí ložiska Obrázek, postrádalo
zajímavé výsledky z hlediska bilančního zrudnění. V tomto roce v úrovni 1. patra jámy bylo
provedeno směrné rozfárání ložiska Obrázek v délce 250 m a ve vzdálenosti 50 m od sebe vyraženy
překopy. Získaná ruda z těchto prací byla jako poloprovozní vzorek zpracována v úpravně v Kutné
Hoře a to s příznivými výsledky výtěžnosti obou kovů.
Pokles zájmu o Ni-Cu-Co rudy ze strany nadřazeného
hospodářského orgánu a další negativní výsledky v průzkumu ložisek Cu-Zn rud ve staroranském
masivu si vynutily od roku 1965 značné omezení povrchových vrtných prací.
Proto se v roce 1965 průzkumné práce soustředily na
hospodářsky využitelné ložisko Cu-Zn rud Obrázek. Zde byl ukončen předběžný průzkum, když
směrné rozfárání v úrovni 1. patra dosáhlo SV okraje ložiska. Byl vyhodnocen maloprofilový
vrtný průzkum, zahušťující vrtné linie na vzdálenost 25 m. V 2. polovině roku bylo započato
s etapou podrobného průzkumu, a to v místě maximální mocnosti ložiska nad 1. patrem.
Koncem roku 1965, na základě předběžného jednání mezi
organizacemi Geologický průzkum, n.p., Praha a Rudnými doly, n.p., Příbram, byly stanoveny
podmínky předání ložiska do těžby v roce 1966 a podmínky spolupráce na realizaci etapy
těžebního průzkumu v severovýchodní části ložiska.
V roce 1966 byly vrtné práce z povrchu na lokalitě
omezeny jen na některé nedořešené ložiskové problémy a koncem roku byly prakticky zastaveny.
Rovněž byl ukončen a vyhodnocen podrobný průzkum v centrální části ložiska.
K 1.12.1966 bylo ložisko Obrázek protokolárně předáno
těžební organizaci n.p. Rudné doly Příbram, závod Kutná Hora. Závod převzal 1265 kt zásob
rudy o kovnatosti 3,17 % Zn a 0,7 % Cu.
GEOLOGIE RUDNÍHO REVÍRU
Staroranský bazický masiv vznikl v místech, kde se
kříží hlubinný zlom přibyslavský SSV-JJZ se zlomy směru SZ-JV. Jako kónické těleso sahá
do hloubky nejméně 4-5 km. Rozkládá se na ploše cca 9 km2. Jeho stáří je určeno do období
mezi 450-600 mil. let. Jde o intruzi hlubinnou, která byla v průběhu mladších geologických
útvarů obnažena denudací.
Ve směru SV-JZ lze masiv rozdělit do 5 horninových celků:
severní ultrabazický pruh
severní gabrový komplex
centrální ultrabazický komplex
jižní gabrový komplex
jižní ultrabazická tělesa
Ultrabazické celky jsou budovány peridority, troktolity,
silně olivínickými gabry. Bazické celky tvoří troktolity, silně olivínická gabra, podstatně
převažují slabě olivínicka gabra, pyroxenická a amfibolická, méně jsou zastoupeny křemenné
diority.
Žilné horniny masivu tvoří 3 výrazné skupiny:
bazické pegmatity
kyselé pegmatity
žulové porfyry a syenitové porfyrity
Uvnitř masivu se rovněž vyskytují horniny xenolitových
ker - ruly, amfibolity, porfyroidy a rohovce. Kry se různí velikostí od jednoho do několika
desítek metrů a jejich nahloučení v prostoru masivu je nepravidelné. Byly pohlceny mobilní
bazickou intruzí z nejbližšího okolí masivu.
Sekundární minerály tvoří prosté či krystalizované
výplně otevřených puklin. V ultrabazických horninách se nejčastěji nachází serpentin,
azbest, Mg silikát, v bazických horninách chlorit, mastek, Mg silikát, ziosit. Ostatní
méně zastoupené sekundární minerály jsou kalcit, křemen, saponit, natrolit, prehnit,
pektolit, harmotom, plazolit, laumontit, apofylit.
Tektonika masivu je značně komplikovaná. Významnější
tektonické linie délek několika km mají směr SV-JZ nebo S-J. Úklony 70-85° k JV, respektive
k V. Méně četné a sledované na menší vzdálenost jsou tektonické zóny směru SZ-JV. Uvedené
směry tektonických linií a zón kopírují pukliny a trhliny rozměrů od 1 dm do několika m. U
nich převažují úklony 0-30° a 60-90°.
LOŽISKA RUDNÍHO REVÍRU
Ložiska v ranském masivu, která byla dosud ověřena, jsou vázána pouze na jeho centrální
pruh směřující od SZ k JV. Vyskytují se 3 druhy rud:
zvětralinové Fe rudy
Ni-Cu-Co sulfidické rudy
Zn-Cu sulfidické rudy
Zvěralinové Fe rudy jsou produktem dlouhodobého zvětrávání
bazických a ultrabazických hornin. Při křídové transgresi mělkého moře byly rozrušovány a
splavovány do mělkých pánviček původního předkřídového reliéfu, kde se zachovaly do minulého
století, kdy byly částečně odtěženy. Rudu tvoří limonit a hematit s obsahem Fe 20-30 %.
Představa o vzniku sulfidických Ni-Cu-Co rud je
spojena s hluboce zasazeným magmatickým krbem v zemské kůře, ve kterém tavenina dosahovala
teploty 1300-1400° C. V tomto magmatickém krbu postupně došlo k oddělení sulfidické taveniny
od silikátové a poté ve fázi nejmladší intruze byla sulfidická tavenina vynesena do dnešní
pozice.
Průzkumem bylo ověřeno 9 ložisek Ni-Cu-Co rud: Jezírka,
Doubravka, Řeka, Tůně, Josef, Obrázek sever, Příkontaktní, Jezírka jih, Řeka jih a východ.
Směrná délka uvedených ložisek se pohybuje mezi 200-350
m, do hloubky jsou sledována na vzdálenost 300-450 m, jejich největší mocnosti zjištěny v
přípovrchové části, a to až 40 m. U těchto ložisek převažuje pseudožilný tvar.
Užitkové minerály Ni-Cu-Co ložisek jsou chalkopyrit,
cubanit, pentlandit. Četné doprovodné minerály jsou zastoupeny pyrhotinem a pyritem.
Zřídka se vyskytují arzenopyrit, bornit, galenit, magnetit, millerit, kobaltin, mackinawit,
violarit, zlato.
Obsahy Ni-Cu-Co v rudách jsou nízké, hutní zpracování
těchto rud je nedořešeno, a proto se neuvažuje s jejich těžbou.
Vznik sulfidických Zn-Cu rud je spojen s průnikem
vysoce teplotních roztoků, působících kvarcitizaci gaber a křemenných dioritů.
Zn-Cu ložisko Obrázek vzniklo v příhodném strukturním,
litologickém a geochemickém prostředí hydrotermálně metasomatickou látkovou záměnou původních
převážně gabrových hornin křemenem a sulfidickými minerály.
Ložisko Obrázek se nacházelo v hloubce 85-225 m pod
povrchem. Jeho směrná délka, upřesněná těžebním průzkumem, je 250 m. Maximální šířka byla
zaměřena 140 m a mocnost 72 m.
Ložisko je členěno na polohy masivních sfaleritových
rud s chalkopyritem, baryt-sfaleritových rud, případně pyrit-pyrhotin-chalkopyritových rud
a na impregnační zrudnění, tvořené chalkopyritem, pyrhotinem, pyritem, místy sfaleritem.
Polohy masivních rud rozměrů od jednoho do několika desítek metrů se vyskytovaly rovnoměrně
v celém rozsahu ložiskového prostoru.
Mezi užitkové minerály patří sfalerit a chalkopyrit.
Baryt nebyl získáván. Četné doprovodné minerály na ložisku jsou pyrhotin a pyrit. Řídce
se vyskytují molybdenit, galenit a magnetit.
Svými obsahy kovů (Zn 3,17 %, Cu 0,7 %) se ložisko
Obrázek řadilo k hospodářsky nejvýznamnějším ložiskům barevných kovů v tehdejším Českoslovesku,
což se nedá říci o celkových zásobách, které upřesněny těžebním průzkumem byly spočteny na
1,15 mil. t.
OTVÍRKA LOŽISKA
Ložisko Obrázek bylo otevřeno těžní jámou Tereza.
Ražba této jámy byla zahájena pracovníky Geologického průzkumu, n.p., Brno v prosinci
roku 1960. Nadmořská výška ohlubně jámy 643,3 m. Byla ražena v kruhovém profilu o průměru
3,5 m, vyztužena betonovou výztuží do úrovně 1. patra, tj. do hloubky 143,3 m (500,0 m n.m.).
Úrovně 1. patra bylo dosaženo v prosinci roku 1962. Prohloubení jámy na 2. patro bylo
zahájeno v lednu roku 1965 a úrovně 2. patra v hloubce 188 m (455,3 m n.m.) bylo dosaženo
v březnu roku 1966. Mezi 1. a 2. patrem byla výztuž pouze svorníková, uchycení rámů bylo
provedeno na ocelových konzolách a zabetonovaných svornících. Profil jámy byl rozdělen
na dvě těžní oddělení, lezné a strojní. Ohlubeň jámy byla osazena ocelovou těžní věží
ČKD, H 11 m. Těžba byla zajišťována těžním strojem ČKD B 2009. Na těžním laně o průměru
20 mm byly zavěšeny jednoetážové těžní klece pro 1 vůz nebo 6 osob. Rychlost dopravy rudnin
4,5 m/sec a dopravy lidí 2,5 m/sec.
Z těžní jámy v úrovni 1. patra byly vyraženy překopy
P I a P II. K ložisku Obrázek je překop P II dlouhý 360 m. Na 2. patře byly vyraženy překopy
P III a P IV, když překop P IV k ložisku Obrázek byl přibližně stejně dlouhý jako P II.
Z překopu P I byly raženy rozrážky ve vzdálenosti cca 100 m a tyto byly využity zčásti jako
sklad výbušnin a zčásti jako jímka důlních vod pro výplach a důlní požární vodovod.
Dalším otvírkovým důlním dílem je větrací a útěková
cesta. Do roku 1978 takto sloužila šachtice č. 7 (hloubka 50 m) a komín K 50 (výška 92 m).
Celá tato útěková a větrací cesta byla vystrojena pouze lezním oddělením a oddělením pro
dopravu materiálu vrátkem. Po závalu v roce 1978 byla vyražena nová větrací a útěková cesta,
která byla vystrojena obdobně jako předcházející.
ZPŮSOB DOBÝVÁNÍ LOŽISKA
Z hlediska základního rozfárání ložiska a jeho tvarů v prostoru byla zvolena jako základní
dobývací metoda "otevřená komora". Dobývání jednotlivých bloků tímto způsobem představovalo
přípravu těžených bloků sestávající z následujících báňských prací:
vyražení přístupového komína
vyražení vrtné chodby v jedné či dvou úrovních
vyražení odřezu
výlom výpustných nálevek
Vyražení přístupového komína bylo prováděno klasickým
způsobem, tj. vrtáním vzduchovými vrtačkami VK-21, VK-22 nebo teleskopickými vzduchovými
vrtačkami PT-29 a trhacími pracemi. Komín byl vyztužen dřevěnou výztuží.
Vrtné chodby se razily z přístupového komína taktéž
vzduchovými vrtačkami a trhacími pracemi. Odkliz nastřílené rubaniny se prováděl vzduchovým
nakladačem NL-12-V či jiným typem nakladače. Ražba byla prováděna pokud možno bez výztuže.
Pokud mocnost ložiska přesáhla 20 m, byly vyraženy dvě, případně tři vrtné chodby nad sebou.
Tyto chodby ústily do odřezů, kterými se vytvářel otevřený prostor pro rozpojování vrtných
vějířů.
Odřezy se budovaly jak při okrajích ložiska, tak také
uprostřed ložiska. Pro založení odřezů byla brána v úvahu morfologie horní části ložiskové
polohy a její mocnost. Pro maximální výrubnost byla snaha založit odřezy vždy v místě, ve
které ložisková poloha dosahovala nejvyšší nadmořské výšky.
Způsob ražení odřezů v průběhu těžby ložiska doznal
změny. Začínalo se s klasickým ražením odřezů skládkovým dobýváním, přičemž se hraniční
komíny vytvářely v předstihu 2-3 m před rozpojováním plástu odřezu. Šířka odřezů se
pohybovala v rozmezí 2-3 m. Vypouštění rubaniny bylo zajištěno přes výpustný systém
nálevek. Od roku 1975, poprvé na bloku 21, se přešlo na vrtání odřezu soupravou Simba-Junior.
Tento způsob si vyžadoval předrazit pouze jeden hraniční komín a vrtnou mezipatrovou chodbu,
ze které byly jednotlivé vějíře se záběrem cca 1,2-2 m rozpojovány na komín. Šířka odřezu
se pohybovala od 2-3 m.
Výpustný systém tvořily krátké bagrovací překůpky
ústící na dopravní chodby a v konci těchto překůpků byly vytvořeny nálevky.
Technologie výlomu nálevek prodělala svůj vývoj.
Nejdříve byly nálevky raženy klasickým způsobem, přibírkou z předraženého komína na výšku
nálevky. Komín byl buď svislý, nebo šikmý, kopírující jednu ze stran nálevky. Z komína
pak byla prováděna přibírka boků s postupným rozšiřováním od průměru 3 m ve spodní části
nálevky k průměru 6 m v její horní částí. Později se přešlo při budování nálevek na využití
vrtné techniky, v našem případě s použitím vrtných souprav PK-29 a Simba-Junior. Komín v
budoucí nálevce byl předražen a odstrojen. Sloužil jako dilatační prostor pro vznik nálevky,
která byla odvrtána vějíři vrtů z plochého dna na danou výšku a vrty rozpojeny jednorázově
trhací prací.
V blocích, ve kterých průběh ložiskové výplně nedovolil
vytvořit výpustný nálevkový systém v jejím podloží, bylo přistoupeno k vyražení několika
paralelních chodeb, ze kterých byla ložisková poloha navrtávána a odtěžována v pruzích
6-8 m šířky.
Vlastní dobývání bylo prováděno rozpojováním vějířů
vrtů, které byly odvrtány na výšku plástu nebo mocnost ložiska a na šířku bloku z vrtných
chodeb profilu 3x3 m. Vějíře byly vrtány ve vertikální rovině rovnoběžně s odřezem bloku.
Jednotlivé vývrty se se nejčastěji vrtaly od horizontu dovrchně, buď do obou boků vrtné
chodby nebo jen jednostranně. Maximální délka vývrtů dosáhla až 30 m. V koncové části byla
jejich rozteč cca 2 m. Při otevřených komorách se používal průměr vrtů 50-60 mm.
Vzdálenost mezi jednotlivými vějíři se pohybovala
od 1,2 do 2 m. Vějíř se skládal ze 30 vývrtů, s celkovou metráží až 650 m. Z jednoho
vějíře tedy bylo rozpojeno až 1000 m3.
Po závale v roce 1978 došlo ke změně dobývací metody,
respektive byla dobývací metoda upravena dle nové vzniklých báňsko-technických podmínek
na komorové dobývání se zavaleným prostorem. Základní změnou bylo to, že vydobyté prostory
se okamžitě zavalovaly hlušinou z nadloží.
Změna dobývací metody si vynutila změnu výpustného
systému. Přešlo se na systém štěrbin vznikajících v řadě za sebou vrtanými vějíři z
patrové chodby. Na rozdíl od nálevkového výpustného systému, který byl připraven vždy před
zahájením těžby bloku, se štěrbiny vytvářely následně po rozpojení komorových vějířů z
mezipatrové chodby.
Vějíře byly vrtány jako před závalem. Horninový masiv
doznal změn vlivem tlaku závalového materiálu, proto se používalo častěji vývrtů o průměru
80 mm. Bylo ale nutné vrtat a rozpojovat jednotlivé vějíře. Tok materiálu do vrtných chodeb,
které v mnoha případech byly též odtěžovacími chodbami, již nedovolil původní optimální záběr
z hlediska výrubnosti, ale nutil přejít na záběry vyjímečně až čtyřmetrové.
DOBÝVÁNÍ LOŽISKA OBRÁZEK DO ROKU 1977
V roce 1966 byly k těžbě nejlépe připraveny bloky 3
a 4 v severní části ložiska nad 1. patrem. U bloku 3 šlo pokusný způsob těžby rudnin
zvolenou dobývací metodou - otevřenou komorou. Na bloku 4 se těžilo z klasicky prováděného
odřezu v jeho SV části.
Rok 1967 byl ve znamení příprav k těžbě bloků 7 a 10
a menší objem přípravných prací byl proveden v odřezových částech bloků 6 a 8. Na těžbě
rudnin se nejvíce podílely bloky 4, 7 a 10. Zatímco u bloků 4 a 10 byla ruda odtěžována
přes výpustný systém nálevek, v bloku 7, kde rudní poloha byla vyvinuta až po úroveň patra,
byl zvolen způsob odtěžování z plochého dna komory buď nakladačem nebo škrabákem.
Přípravné práce v roce 1968 byly prováděny především
v blocích 9 a 11. Blok 9, podobně jako blok 7, byl připravován k těžbě v úrovni 1. patra.
Blok 11 pak v JV nadpatrové části, kde bylo započato s klasicky raženým odřezem. V tomto
roce bylo pokračováno k těžbě rudy z bloku 4, kde v průběhu těžby rudnin nastala komplikace
se závalem otevřené komory v severní okrajové části bloku. Vlivem složité tektoniky došlo
k uvolnění nadložních hornin a k ztrátě cca 3 kt kvalitní rudy, ke které byl i v místech
bagrování znemožněn přístup. Další vějíře pak byly rozpojovány na zával a byly odtěžovány
s vyšším znečištěním.
Hlavní těžební bloky v roce 1968 byly bloky 8 a 10.
Byly téměř odtěženy až k linii mezikomorového pilíře ponechaného na hranici těchto bloků
a bloků 7 a 9. V druhé polovině roku se zahájila těžba rud též v bloku 6, v jeho JV nadpatrové
části. Chodbicováním a rozšířením chodeb do komory nevelkého rozsahu byla zahájena těžba
rud v nadpatrové části bloku 1.
Podstatná část přípravných prací se v roce 1969 prováděla
v bloku 11, kde byl v jeho JV části vyražen výpustný nálevkový systém a v SV části vyraženy
dopravní chodby a z nich bagrovací překůpky. V tomto roce byly dokončeny přípravné práce v
blocích 4,6 a 9 a zahájeno základní rozfárání bloku 12.
Mimo ponechané mezikomorové pilíře byly dotěženy bloky 4,
6, 8 a 10. Rovněž byl dotěžen blok 1 v jeho nadpatrové části. Podstatná část těžby rudnin
byla vázána na bloky 9 a především na blok 11.
Rok 1970 je charakteristický přesunem metrážních prací
do JZ části ložiska, která se vyznačovala značnou mocností. Přípravné práce byly zahájeny
v patrové dopravní chodbě pod blokem 13. Z ní byly vyraženy 3 bagrovací překůpky do odřezu,
který byl v průběhu roku vyražen klasickým způsobem. Za ložiskem byl ražen komín a z něho v
úrovni 14 m nad patrem první vrtný horizont. Menší část metrážních prací, především výlom
nálevek, byl prováděn v JV části bloku 12.
V tomto roce byla vyražena na druhém patře čerpací
stanice. Těžba rudnin byla soustředěna především na bloky 11 a 12 a s poněkud menší
výrubností byla odtěžena větší část rudního mezikomorového pilíře, který byl ponechán mezi
bloky 8, 10 a 7, 9.
V roce 1971 byly soustředěny přípravné práce v blocích
13, 14 a 15 na prvním patře a vyražena podstatná část překopu se zarážkami sledných chodeb
před ložiskem na 2. patře. V blocích 13 a 14 byly dokončeny pro odtěžování nálevky kruhového
tvaru, vyraženy či prodlouženy komíny a z nich provedeny mezipatrové chodby pro vrtání
vějířů. V bloku 15 byly dokončeny patrové dopravní chodby a vyražena část komínů sloužících
k vytvoření nálevek výpustného systému. Těžba rud v průběhu roku 1971 byla zajišťována
především z bloků 2 a 13. Byla doplněna bloky 8, 9 a 11, ve kterých se odtěžovaly zásoby
ponechaných mezikomorových pilířů, případně zásoby v sousedství těchto pilířů.
V roce 1972 byl proveden výpustný systém v bloku
15 a to poprvé způsobem vyražení velkoprostorových nálevek, které ve své horní části
zaujímaly podstatnou část plochy podloží ložiskové polohy. Nad výpustným systémem byly
z komína za ložiskem vyraženy dvě mezipatrové vrtní chodby ve dvou úrovních vzdálených
od sebe 16 m. Rovněž dvě velkorozměrové nálevky byly provedeny v bloku 14.
V těžbě byly dva bloky, 5 a 13, část rudnin byla
evidována z přípravných prací v bloku 15, především z provedeného odřezu skládkovým
způsobem v JZ části bloku.
Na vyhodnocené průzkumné práce provedené v úrovni
2. patra v roce 1973 bez prodlení navázaly práce přípravné. Byly lokalizovány jednak v
bloku 20, kde bylo vyraženo 9 bagrovacích překůpků, jednak byla vyražena ochozová chodba
spojující paralelně vedené překopy ložiskem. V bloku 15 byly v malém objemu dokončeny
přípravné práce v jeho JV části.
Těžba rudnin v tomto roce byla vázána na blok 15,
kde se dotěžoval 12 m široký pruh při odřezu. Menší těžby rudnin byly v průběhu roku
zaznamenány z bloku 13 a z ponechaného mezikomorového pilíře na hranici bloků 4, 7 a
3, 9.
V roce 1974 se připravoval k těžbě blok 20, když
byly vyraženy velkoprostorové nálevky, jimiž byl ze dvou třetin blok připraven k
odtěžování. Dále byl v JZ části bloku vyražen klasickým způsobem odřez a z komína za
ložiskem nad horní úrovní nálevek vyražena středem bloku vrtná chodba.
Další přípravné práce se přeskupily do bloku 21,
kde bylo provedeno 8 bagrovacích překůpků a vyraženy první dva komíny pro ražbu nálevek.
V těžbě byly bloky 13 a 15 na 1. patře, z nichž byla
odtěžena ruda tak, že zůstal pouze mezikomorový pilíř mezi oběma uvedenými bloky. Tuto
těžbu rudnin doplňoval blok 20, kde byl v těžbě ražený odřez.
Od roku 1975 se prováděly přípravné práce v blocích
pouze na 2. patře. V bloku 20 se vyrazila druhá mezipatrová vrtná chodba z komína, který
byl ražen z mezipatra spodního horizontu. Rovněž v bloku 21 byla vyražena nad výpustným
systémem mezipatrová vrtná chodba a pro menší mocnost ložiska z ní byly odvrtány vějíře
v celém rozsahu délky bloku. Ústila do odřezu, který byl vytvořen podél JZ hranice bloku.
Hlavní těžební bloky v roce 1975 byly blok 14 a 20.
K nim přistoupily menší objemy těžeb z bloků 13 a 15, které se v tomto roce dotěžovaly.
V roce 1976 se přípravné práce postupně přenesly z
bloku 21 na 22. V bloku 21 došlo ke komplikacím při vrtání a rozpojování vějířů z vrtné
chodby. Poměrně dlouhé vývrty do stran od vrtné chodby se zavalovaly a stříhaly vlivem
komplikované tektoniky v této části ložiska. Proto muselo být přikročeno k vyražení nových
vrtných mezipatrových chodeb po celé délce bloku při SV hranici a k orientaci vějířů vrtaných
z těchto chodeb na šířku bloku.
V bloku 22 byla připravována jeho SZ část v úrovni
10 m nad 2. patrem. Těžba v tomto roce se soustředila především na blok 20, menší těžby
jsou zaznamenány z bloků 13, 15 a 21. U bloků 13 a 15 byla část těžby rudnin odebírána z
likvidovaného mezikomorového pilíře.
Přípravné práce se v roce 1977 přesunuly z bloku
22 do bloku 24, jehož SZ část byla koncem roku připravena k těžbě rudnin. To předpokládalo
vyražení odřezové mezipatrové chodby s krajními komíny a vrtanými vějíři odřezu. Dále byla
z komína za JV okrajem ložiska vedena mezipatrová vrtná chodba, připraven výpustný systém
vznikající z průběžně odvrtávaných štěrbin s postupující porubní frontou v jejich nadloží.
Rovněž se připravila k těžbě JZ okrajová část bloku 20.
Těžba rudnin pokračovala v úrovni 1. patra na
mezikomorovém pilíři. Na 2. patře se převážně těžily bloky 20, 21 a plánovaný objem těžby
byl doplňován rudninami z přípravných prací na bloku 24.
ZÁVAL A JEHO LIKVIDACE
Dne 17.1.1978 došlo na ložisku Obrázek k zavalení
vydobytých prostor s projevem na povrch. V těsné blízkosti útěkové a větrací cesty a
jejím vyústěním do původní větrací stanice se na povrchu vytvořila propadlina o velikosti
45x60 m a hloubce 30-35 m. Tím byla zničena větrací a útěková cesta a musela být
vybudována nová. Do vzniklé propadliny se zřítily stromy, které v okolí větrací stanice
tvořily souvislý les.
Zavalení vydobytých prostor s projevem na povrch
probíhalo postupně již od druhé poloviny prosince roku 1977. Počátkem závalu bylo
opadávání stropu nad komorou bloku 20, které pokračovalo v sousedním bloku 21, postupovalo
až k úrovni 1. patra, a tak došlo k propojení bloku 21 na 2. patře s blokem 12 na 1.
patře. Postupným opadáváním stropů bloků 20 a 21 s širokým propojením s vydobytými komorami
na 1. patře došlo k vytvoření nové klenby nad bloky 13, 14, 15 a druhé nad bloky 11 a 12.
Vrchol první klenby byl vzdálen od povrchu cca 80 m. Další opadávání stropů komor mělo za
následek propadnutí povrchu do nezaplněných prostor. V průběhu celého mechanismu závalu
nedošlo v dole k ohrožení pracovníků. Byl ale vyřazen celý důl z normální těžební činnosti.
Vybudování nové útěkové cesty představovalo vyražení
nového komína (K 78) o délce 122,8 m a jeho propojení se současně raženou šachticí (H 78)
hlubokou 22,5 m. Tato dvě důlní díla byla propojena spojovacím překůpkem dlouhým 9,0 m.
Při ražbě komína bylo využito stávajícího vrtu V 105, který přestože měl průměr pouze 160
mm, umožňoval účinné ovětrávání čelby komína. Ražba přístupového překopu k vrtu V 105 délky
11,0 m byla zahájena 6.2.1978 a k propojení vyražených děl došlo 21.6.1978. Tím byla otevřena
nová cesta z 1. patra, to je z hloubky 150 m, na povrch. Na vyústění šachtice H 78 byla okamžitě
po propojení větrací cesty budována ventilátorová stanice. Druhou nezbytnou podmínkou pro
uvedení dolu do normálního těžebního provozu bylo vyražení ochozové chodby Ch 171 na úrovni
1. patra celkové délky 309,6 m. Ražba byla započata 7.2.1978 a ukončena dnem 28.7.1978.
Dne 1.8.1978 byla uvedena do provozu nová ventilátorová stanice a důl připraven k těžbě.
DOBÝVÁNÍ LOŽISKA PO HAVÁRII
Po ukončení likvidace havárie v roce 1978 bylo
pokračováno s přípravou bloku 24 SV. Na tomto bloku bylo poprvé použito výpustné štěrbiny
místo velkoobjemových nálevek. Zde se tento způsob osvědčil. Blok byl dobýván otevřenou
komorou. Odřez byl proveden výlomem vrtaným soupravou Simba-Junior. Blok byl dobýván v
letech 1978-1988.
Nově otevíraný a připravovaný blok byl blok 25,
který byl uložen pod 1. patrem a měl mocnost 8 m. Jeho otvírka byla poměrně náročná a
sestávala z ražby dvou komínů délky 35 m a z ražby mezipatrových chodeb. Uvedené dva
komíny byly propojeny s 2. patrem. Napojení mezipatrové chodby vyražené v délce 73 m
na 1. patro bylo zajištěno komínem o výšce 8 m. Při dobývání bloku 25 byly zároveň
odtěžovány zbytkové zásoby 1. patra z bloků 7, 8, 9, 11 o poměrně vysoké kovnatosti Zn.
Toto dodatečné vypouštění ztracených zásob se podařilo. Blok byl těžen komorovým dobýváním
se zaplněným prostorem v letech 1982-1989. Odřez byl proveden výlomem, výpustný systém
odtěžováním z vrtných chodeb.
Blok 22 byl zčásti vytěžen před likvidací havárie.
Zbylá část byla připravena a vytěžena ve třech etapách. V první etapě se jednalo o vyražení
komína délky 20 m a mezipatrových chodeb celkové délky 40 m. Zde bylo k přetěžování rubaniny
použito kombinace nakladače NL-12-V a elektrického škarákového vrátku ŠV-20-E. Druhá etapa
dobývání tohoto bloku sestávala z vyražení komína délky 25 m a 90 m chodeb ražených ve dvou
úrovních. Z těchto chodeb byly vrtány vějíře a rovněž prováděno odtěžování do vyraženého
komína. Třetí etapa sestávala z vyražení dvou komínů o celkové délce 50 m a 50 m chodeb
ražených taktéž ve dvou úrovních. Dobývání bylo prováděno stejným způsobem jako v předcházejících
etapách, komorovým dobýváním se zaplněným prostorem. Výpustný systém byla kombinace nálevek
a štěrbiny podle podmínek dobývání části bloku. Odřez byl proveden výlomem. Celý blok 22
byl dobýván v letech 1978-1987.
Blok 24 JZ nebyl náročný na přípravu. Byl umístěn na
konci překopu P IV a navazoval na již vydobytý blok 24 SV. Dobývání bylo řešeno otevřenou
komorou, odřez byl proveden výlomem. Výpustný systém s plochým dnem s odtěžováním z vrtné
a přilehlých chodeb.
Současně s přípravou a těžbou z uvedených bloků byla
těžba zajišťována vypouštěním zásob z bloku 20. Zde bylo největším problémem udržet
bagrovací překůpky v bezpečném provozuschopném stavu. Byla zde vyzkoušena dřevěná i ocelová
výztuž a nakonec železobetonová, opancéřovaná výztuž. Poslední z uvedených výztuží, ač
velmi nákladná, zajišťovala bezpečnost pracovníků při bagrování rudnin v bagrovacích
překůpcích. Součástí bloku 20 byl ponechaný ochranný pilíř nad hlavním překopem P IV,
mezi dvěma řadami nálevek výpustného systému bloků 20 a 21. Tento byl v závěru těžby na
ložisku dobýván. Blok 20 jako celek byl dobýván v letech 1972-1988. Protože se jednalo o
blok velký, těžený jak před závalem, tak po něm, byly zde použity oba způsoby dobývání, a
to jak otevřená komora, tak komorové dobývání se zaplněným prostorem. Odřez byl ražen klasickým
způsobem. Výpustný systém, zprvu nálevky, po závale ploché dno s odtěžením z vrtné chodby.
Otvírka bloku 26 představovala vyražení přístupové a
větrací chodby délky 140 m. Z této chodby byla zaražena úpadní chodba Ú VI, v délce 65 m
pod úklonem 20°. Ražba byla prováděna klasickým způsobem, vrtačkami VK 22 na pneumatických
podpěrách a odtěžení bylo prováděno škrabákem. Po dosažení vzdálenosti 30 m byla vybudována
přesýpací stanice, která byla naplňována odtěžovanou rubaninou škrabákem. Zde se rubanina
sypala do důlních vozíků a odtud byly vozíky odtěžovány jednočinně elektrickým vrátkem H-800.
Po dosažení délky a hloubky pokračovala ražba překopu P VI ve vodorovném směru v hloubce 22
m pod úrovní 2. patra, o délce 50 m. Zde bylo nutné vybudovat čerpací stanici. Tato byla
vyražena úpadní chodbou pod úroveň právě vyraženého překopu P VI. Otvírka bloku 26 pokračovala
ražbou chodeb vpravo a vlevo od překopu P VI o celkové délce 330 m a ražbou dvou komínů,
které zajišťovaly ovětrávání bloku a taktéž možnost ústupu pracovníků v případě havárie v
úpadní Ú VI. Příprava těžby sestávala z vyražení dvou odřezových komínů o celkové délce 40
m a odvrtání odřezu. Výpustný systém tvořilo ploché dno s odtěžováním z vrtných chodeb.
Dobývalo se komorou se zaplněným prostorem.
Jednou z posledních těžebních činností na ložisku
Obrázek byla likvidace ponechaného ochranného mezikomorového pilíře mezi bloky 21 a 24.
Příprava tohoto pilíře k těžbě sestávala z ražby vrtných chodeb na úrovni 2.patra, o
celkové délce 60 m, dále z ražby komína za ložiskem, o délce 20 m, a ražby mezikomorové
vrtné chodby z tohoto komína, dlouhé 50 m. Výpustný systém obnášel vyražení komína 8 m
dlouhého a 160 m chodeb napojených na úpadnici Ú VI. Touto úpadnicí byla rudnina z větší
části odtěžena. Mezikomorový pilíř bloků 21 a 24 byl těžen v letech 1981-1989 s několikaletou
přestávkou. Dobývání bylo komorové se zaplněným prostorem, odřez byl proveden vrtací soupravou
Simba-Junior, výpustný systém štěrbina postupně ražená.
Úplně posledním blokem těženým na ložisku Obrázek
byl okrajový blok 23. Jeho příprava k těžbě znamenala vyražení 20 m chodeb. Výpustný
systém ploché dno s odtěžováním z vrtných chodeb. Jako odřezu bylo použito vydobytého
zavaleného prostoru bloku 20. Odtěžením bloku 23 byl zlikvidován hlavní kříž před
ložiskem a tím byl uzavřen přístup do ložiska.
VĚTRÁNÍ, ODVODŇOVÁNÍ A STROJNÍ VYBAVENÍ DOLU
Větrání bylo první důležitou podmínkou umožňující
jakoukoli činnost v dole. Větrání dolu Tereza bylo zajišťováno nuceným průchozím větrním
proudem. Větrní proud byl veden jámou Tereza jako vtažnou a útěkovým komínem jako
výdušným. Větrací a útěková cesta byla před závalem šachtice č.7, propojená komínem K
50 s 1. patrem. Protože závalem v roce 1978 byla tato cesta ohrožena, byla vyražena
větrací a útěková cesta nová. Tato cesta sestává z ochozové chodby Ch 171 a komína K
78 napojeného na hloubení H 78. Na vyústění H 78 na povrch byla vybudována ventilátorová
stanice osazená dvěma ventilátory, sacím, o průměru 900 mm a výkonu 16 m3/sec a foukacím,
o průměru 1000 mm. Osazení ventilátorové stanice dvěma ventilátory umožňovalo téměř
okamžité otočení větrního proudu opačným směrem. Tímto opatřením byla zajištěna zvýšená
bezpečnost pracovníků v podzemí v případě požáru v dole.
Všechna obsazovaná pracoviště v dole byla napojena
na hlavní větrní proud. Větrání neprůchodných důlních děl bylo zajištěno separátním
lutnovým větráním. V převážné většině bylo v dole používáno luten o průměru 400 mm,
v několika málo případech o průměru 500 mm. Používány byly elektrické ventilátory. V
zimním období byl za účelem zajistit nenamrzání ledu v těžní jámě instalován na překopu
P IV dvoustupňový ventilátor o průměru 630 mm. Nasával teplý vzduch z vydobytých prostor
přes závaly a bývalou větrní cestu a vháněl jej do těžní jámy, která byla tímto větrním
proudem zahřívána. Tohoto způsobu ohřívání jámy bylo možno ale používat jen tehdy,
nebyl-li důl v provozu.
Druhou důležitou podmínkou bylo odvodňování. Vody
byly sváděny do jímek a odtud odčerpávány. Jímky byly vybudovány u náraziště 1. a 2.
patra. Jímka u náraziště 2. patra byla propojena s jámovou tůní. Všechna voda ze 2.
patra byla svedena do této jímky a odtud odčerpávána stacionárním čerpadlem o výkonu
1000 l/min na povrch.
V roce 1982, kdy byla na důl dodána nová čerpadla
Sgur, byla v úrovni 2. patra vybudována nová jímka na vodu o objemu 380 m3 a nová čerpací
stanice osazena těmito čerpadly. Do této jímky byly svedeny všechny vody ze 2. patra
čerpadlem Nautila o výkonu 400 l/min a výtlaku 50 m z jámové tůně. Voda z jímky pod
úrovní úpadnice U VI byla čerpána čerpadlem Nautila o výkonu 200 l/min a výtlaku 50 m
rovněž do jímky na 2. patře. Čerpadly Sgur, o výkonu 63 m3/hod a výtlaku 260 m, byla
důlní voda čerpána potrubím o průměru 100 mm až na povrch. Ovládání čerpadel v hlavní
čerpací stanici a v jámové tůni bylo automatizováno. Na 1. patře byla z opuštěných
chodeb vybudována jímka na vodu a používána pro výplach při vrtání a zkrápění rubaniny.
Čerpadlo na výplach mělo výtlak 55 m a výkon 500 l/min. Dále byla tato jímka osazena
stacionárním čerpadlem o výkonu 1000 l/min pro důlní požární vodovod.
Ražby chodeb byly prováděny vrtáním vrtacími kladivy
VK 21, VK 22 s vodním výplachem na pneumatických podpěrách. K vrtání komínů byly používány
sovětské teleskopické vrtačky PT 29 s vodním výplachem. K vrtání dlouhých vrtů byly používány
pneumatické vrtací soupravy PK 29, které umožňovaly vrtání vývrtů o průměru až 45 mm do
maximální délky 20 m. V roce 1971 byla na úsek Staré Ransko dodána švédská vrtací souprava
Simba-Junior firmy Atlas Corpo. Tato vrtačka umožňovala vrtání vývrtů do 50 m o průměru
až 80 mm.
K nakládání rubaniny byly používány nakladače NL-12-V.
Byly zde krátkodobě zkoušeny rumunské přepravníkové nakladače MIS-1-P, polské nakladače
LZK-6 a české NLP-12. K dopravě důlních vozů JDV 0.63-1 sloužily naftové důlní lokomotivy
BND 30.
Rubanina z úpadnice Ú VI byla odtěžována elektrickým
těžním vrátkem H-800. K odtěžování rubaniny v mezipatrech byly mimo nakladače NL-12-V
používány elektrické škrabákové vrátky ŠV-20-E a vzduchové škrabákové vrátky VVS-206,
které ale měly menší výkony. K dopravě materiálu do mezipater a důlních vozů na krátké
vzdálenosti bylo používáno vzduchových vlečných vrátků VVS-103 a VVS-103 B. Celý důl byl
osvětlen elektrickými lampami. Jako osobní svítidla byly používány karbidové lampy a od
roku 1969 akumulátorová svítidla typu 16623 G.
DRCENÍ RUDNINY A TECHNICKÉ VYBAVENÍ NA POVRCHU
V průběhu těžby rudnin na dole Staré Ransko došlo
v přípravě rudnin k odvozu na úpravnu v Kutné Hoře k několika změnám. Zpočátku se vozíky
s obsahem rudniny vytěžené z dolu vyklápěly čelním výklopníkem na haldu. Odtud se rudnina
nakládala autobagrem na nákladní vozidla a odvážela do Kutné Hory.
Na přelomu let 1967-1968 byla za účelem zajištění
prvního stupně drcení uvedena do provozu drtící linka. Vyklápění důlních vozíků bylo
prováděno bočním výklopníkem 200x160 cm na pancéřový podavač typu 2844. Ten dávkoval
rudninu do čelisťového drtiče V-72-N. Nadrcená rubanina byla pásovým dopravníkem
dopravována do zásobníků. Pokud tyto nebyly včas vyváženy, byla rubanina vynášena na
rudní haldu. Těžené hlušiny byly nákladním autem P-V3S vyváženy ze zásobníku na haldu.
V roce 1978 byla uvedena do provozu nová drtící
linka. Od těžní jámy byly důlní vozíky s rubaninou spádem kolejiště dopravovány k
bočnímu výklopníku 200x160 cm. Ten vyklápěl důlní vozíky přímo do drtiče V-82-N. Pod
drtičem byl malý zásobník na rubaninu a odtud byla rubanina dávkována vibračním podavačem
na vynášecí pás. Vynášecími pásy byla rudnina dopravována do dvou zásobníků o objemu 150 t.
Nakládání rudniny z těchto zásobníků na nákladní auta bylo prováděno vibračními podavači
menšího typu.
Výroba stlačeného vzduchu byla zajištěna jedním
kompresorem 3 DSK 350 a třemi kompresory Atmos 170.
Údržbářské dílny byly vybaveny dvěma soustruhy,
stojanovými vrtačkami, kovářskou výhní, bucharem a dalším zařízením. Brusírna vrtacích
korunek, umístěná na 2. patře dolu, byla vybavena na broušení korunek jak jednobřitých,
tak i křížových.
Dále měl důl k dispozici traktory Super 50 a později
Z 4718 a Z 8245, nákladní auto P-V3S, buldozer S 100 a nakladač UN 053.1.
SOCIÁLNÍ A HYGIENICKÉ VYBAVENÍ
Budova sociálního vybavení pro důl byla umístěna
v těsné blízkosti jámy Tereza. Šatna měla tři místnosti, řetízkovou pro pracovní oděv
pracovníků v podzemí, a dvě skříňové pro pracovníky na povrchu a jako čistá šatna pro
pracovníky z podzemí. Dále pak převlékárnu pro ženy, pro revírníky a pro hosty. Šatny
a umývárny se sprchami byly vytápěny parní kotelnou.
Z budov horního komplexu byly vytápěny z menší
kotelny od roku 1980 pouze administrativní budova a budova kantýny. Tyto objekty byly
původně vytápěny naftovými kamny. Ostatní budovy byly vytápěny kamny na pevná paliva.
Postupně přešly na vytápění akumulačními ekektrickými kamny.
LIKVIDACE PROVOZU
Ložisko Obrázek bylo dotěženo 1.7.1989. Likvidační
práce se realizovaly do 1.7.1990. V dole bylo demontováno veškeré strojní zařízení a
elektroinstalace. Častečně bylo demontováno potrubí, lutny a kolejiště. Výstroj mezipater
byla zanechána v dole. Jáma Tereza byla zabetonována v hloubce 12 m a srovnána zásypem,
ostatní šachtice byly zasypány. Většina budov byla stržena.
Dobovou obrazovou dokumentaci najdete na webu
http://www.hornictvi.info
_____________________________
Pramen:
http://www.enviweb.cz
Archiv Geofondu
Dokumentační fond CMC
