PRVNÍ POČÁTKY
Kolem roku 1265, kdy Přemysl Otakar II. založil na soutoku
Malše a Vltavy nové královské město České Budějovice, byla východní polovina budějovické kotliny
osídlena jen velmi řídce. Převážně zalesněnou krajinou procházely staré cesty z Moravy a Rakous,
směřující k brodu přes řeku a později k novému městu. V průběhu času vznikly při silnici od východu
městské poddanské vsi Vráto a Veska, opodál cesty Hlinsko a Dubičné a již na předělu pohoří Nícova
Hora, patřící českobudějovické faře sv. Mikuláše. Na sever od silnice se rozprostíraly pozemky
panství hradu Hluboká, na nichž byly založeny vsi Úsilné, Hůry, Jelmo, Jivno a manské statky
Újezdec a Lhotka. Jak dosvědčují jejich názvy, bylo obyvatelstvo těchto osad českého původu. Jména
Dubičné, Jelmo a Jivno prozrazují, že v těch místech převažoval listnatý les nad jehličnatým.
V druhé polovině 14. století byla v rulovém pohoří nedaleko
Vesky zjištěna stříbrná ruda. Není známo, za jakých okolností k tomu došlo, zda jako výsledek
cílevědomého pátrání po drahém kovu nebo jen náhodou. Tehdejší českobudějovický rychtář Václav
Klaric otevřel s několika společníky u Vesky důl zvaný Monstrance. Roku 1385 jim král Václav IV.
udělil právo dolovat v něm a po dobu dvou let prodávat vytěženou rudu a stříbro domácím kupcům.
Žádná další zpráva o tomto těžařstvu se nedochovala, ale lze předpokládat, že jeho činnost brzy
skončila a důl byl opět opuštěn. Buď nebyla rudná žíla dostatečně bohatá, anebo, což je
pravděpodobnější, nebylo ve finančních silách těžařů v důlní činnosti pokračovat.
Snad se ještě podaří prokázat, že skutečné počátky dolování
stříbra v této oblasti sahají o celé století nazpět. Prosazuje se totiž názor, že v Českých
Budějovicích byla brzy po jejich založení zřízena mincovna, v níž se razily jednostranné stříbrné
mince zvané brakteáty. Domněnku podporují dva hromadné nálezy mincí toho druhu ve městě a jeho
nejbližším okolí a ještě více skutečnost, že v Českých Budějovicích působil královský urburéř a
mincmistr Klaric, který si roku 1296 vyprosil od krále Václava II. dědičné rychtářství. Tento
úřad, zajišťující držiteli nejvlivnější postavení mezi měšťany a nemalé příjmy ze dvou mlýnů, mýt
a pokut, byl jistě odměnou za služby poskytnuté králi - třeba zařízením a vedením českobudějovické
mincovny. Ta nemohla být v činnosti příliš dlouho, neboť vzhledem k připravované reformě českého
mincovnictví byly ještě před koncem 13. století všechny mincovny v českých městech soustředěny do
Kutné Hory. V souvislosti s tím se tam vrátil i Klaric, ale nárok na českobudějovickou rychtu
uplatňoval i nadále. Jeho potomci se opět přestěhovali do Českých Budějovic a rychtářský úřad
opravdu zastávali. Pokus spojit působení mincmistra Klarice v Českých Budějovicích s mincovní
činností ve městě je přijímán jako pravděpodobný. Uvažovalo se také o tom, odkud pocházelo stříbro,
z něhož se v tom případě mincovalo. Jistě se nedováželo z daleka; v tehdejší době se mincovny
zřizovaly co nejblíže výskytu drahého kovu. Pokud tato nejstarší mincovna v Českých Budějovicích
skutečně byla, zpracovávalo se v ní stříbro z oblasti dnešního Rudolfova. Pak by bylo pravděpodobné,
že důl Monstrance vznikl poblíž starého dolu z konce 13. století nebo dokonce jeho obnovou.
Prozatím jde jen o domněnku a než bude možno ji podpořit dalšími doklady, bude zůstávat v platnosti
počátek těžby stříbra u Rudolfova v roce 1385.
HORY U ČESKÝCH BUDĚJOVIC (1547-1585)
K dalším pokusům o dolování došlo až po více než sto letech,
na samém počátku 16. století. Nejspíše lákavý příklad vysokých výnosů, které vydávaly stříbrné doly
v Kutné Hoře a Jáchymově, se stal popudem k hledání stříbrné rudy i u Českých Budějovic, kde bylo
povědomí o Klaricově pokusu ještě živé. V knihách městských počtů se v letech 1500-1517 objevují
záznamy o menších výdajích na konkrétně neoznačené stříbrné doly v okolí města. Roku 1522 získali
vladykové Václav Metelský z Feldorfu a Petr Doudlebský z Doudleb od krále Ludvíka Jagellonského
právo dolovat na pozemcích vsi Nedabyle a svobodně prodávat vytěženou rudu. K nálezům stříbra docházelo
i na jiných místech pohoří na východ od Českých Budějovic a u vsi Hlinska byla objevena i železná ruda,
s jejíž těžbou se začalo již v roce 1539. Zprávy o nových nadějných nalezištích stříbrné rudy se rychle
šířily a lákaly nejen zkušené horníky a hutníky, ale i pomocné dělníky. Většina jich přicházela z
báňských míst v Sasku a Krušnohoří, kde již začínala prosperita dolů klesat, jiní sem sbíhali z venkova,
aby získali osobní svobodu horníků. Všichni se usazovali v blízkosti šachet na pozemcích, které patřily
k českobudějovickým poddanským vsím Vesce, Vrátu a Nícově Hoře. V prvním období se pracovalo na hloubení
šachet a teprve rok 1544 znamenal počátek intenzivnější důlní činnosti. V průběhu dalších tří let se
počet propůjčených cechů zvýšil na více než dvacet. Roku 1547 bylo na dole Boží vůle, jinak zvaném též
Stará Veska, vytěženo první stříbro a převezeno do Kutné Hory, kde vydalo na 3.077 tolarů. Ryzí stříbro
nebo bohatší ruda se objevovaly až ve větší hloubce mezi 60 a 80 metry. Čím hlouběji, tím byla výnosnost
vyšší. Žíla nabývala mocnosti až 170 cm a z jedné tuny se dalo vytěžit i 12,5 kg stříbra. V roce 1551
vydal již zmíněný cech Boží vůle v hloubce asi 165 metrů za pouhých dvacet dní 142 kg stříbra, přičemž
se nacházely kusy ryzího kovu až o hmotnosti 1,75 kg. Takto bohaté výnosy byly přirozeně ojedinělé,
průměrný výtěžek býval nižší a často se pracovalo se ztrátou, dokud horníci nenarazili na novou žílu.
Vcelku však byla většina cechů aktivní.
Otevírání nových dolů se řídilo ustálenými předpisy. Pátrat po
ložisku stříbrné rudy, čili kutat, mohl kdokoliv. Když byla objevena rudná žíla, nálezce sdělil písemně
její nález u hormistra. Dokázalo-li se, že ložisko je schopné těžby, mohl žádat o propůjčení důlního
pole. To bylo vyměřeno a propůjčka zapsána do zvláštní dolové knihy. Nový cech dostal také jméno, podle
saského způsobu zvolené buď z bible nebo po světci, jehož svátek připadl na den, kdy se začalo s důlní
činností. Jen výjimečně se cechům dostalo jména převzatého ze světského prostředí.
Současná podoba ústí dědičné štoly sv. Eliáše v Úsilném
Důlní podnikání bylo finančně náročné a obvykle nad síly jednotlivce.
Majitel propůjčky byl proto nucen vyhledat si společníky a vytvořit s nimi těžařské společenstvo. Důl
byl rozdělen na 128 podílů neboli kukusů. Šest z nich patřilo panovníkovi jako výhradnímu vlastníku
vzácných kovů. Ostatní si rozdělili hlavní těžaři a část nabídli dalším zájemcům. Byla-li naděje, že důl
bude výnosný, podařilo se všechny podíly rychle rozprodat. Každý jejich majitel se stal těžařem a mohl
se podílet na provozu dolů, rozhodovali však ti, kterým patřilo nejvíce kukusů. Mezi těžaři nebo kverky
byli především bohatí i méně zámožní českobudějovičtí měšťané, kteří si kupovali několik nebo i jen po
jednom podílu, často však na několika ceších, aby měli větší naději na zisk. Velký počet kukusů se
dostal do majetku těžařů z jiných měst v českých zemích i v cizině a z řad panstva a nižší šlechty.
Členové těžařstva byli účastníky na dolových nákladech i zisku podle počtu svých kukusů. Provoz na
ceších se vyúčtovával čtvrtletně. Když bylo podnikání úspěšné, vykázal se a rozdělil zisk neboli
auspejt, při ztrátě bylo třeba, aby těžaři umožnili další provoz zaplacením nového příspěvku čili
cupusu. Dědičné podíly panovníka byly od této povinnosti osvobozeny. Přesto král ve snaze podpořit
rozvoj důlního podnikání poskytoval těžařům různé výhody a pomoci. Také českobudějovické obci přenechal
roku 1547 čtyři podíly z každého cechu, za které měla zásobovat doly potřebným dřívím. K zajištění
řádného vedení dolů rozhodl panovník ustanovit nad nimi královského hormistra se sídlem v Českých
Budějovicích a souhlasil, aby se dolování řídilo jáchymovským horním řádem, jehož zásady byly
horníkům již známé.
Tehdejší doly byly ve srovnání s pozdějšími docela malé.
Nevelká dolovací pole a povinnost založit na každém nejméně tři šachty předpokládala otevírání
nových důlních děl v bezprostřední blízkosti vedle sebe, což mělo vést k co nejúplnějšímu vyčerpání
ložiska. Šachty byly zprvu raženy šikmo podle úklonu žíly a teprve později se začaly hloubit
svislým směrem. V podzemí tak vznikala spleť šachet, chodeb a slepých šachtic s vyrubanými a
nezasypanými prostorami. Nezřídka docházelo k proniknutí do sousedního cechu, což zavdávalo podnět
k vleklým sporům mezi těžaři.
První stovka metrů štoly sv. Eliáše je vyzděna kamenem na sucho
Také počet pracovníků v jednotlivých dolech byl nízký. V
podzemí pracovali havíři, na malých ceších třeba jen dva, na středně velkých průměrně pět, jen
na největších dolech jich bývalo více, na Boží vůli patnáct. Havíři sestupovali do šachet po
žebřících nebo se spouštěli po lanech a za svitu lojových kahanců pracovali často sami na předcích
jen nedostatečně vydřevených. Želízky, špičáky, mlátky a jinými nástroji pronikali za stříbrnou
žílou; příliš tvrdou horninu napřed rozrušili zakládáním ohňů. Bezpečnostní opatření před zasypáním
nebo udušením horníků byla primitivní a nedostatečná. Narubanou rudu plnili šturcíři do vaků z
dobytčích koží a hašplíři ji vytahovali vrátky na povrch. Později vykonávaly tuto těžkou práci
žentoury, které obsluhovali trejvíři, pohaněči koní. Stejným způsobem se z dolů odčerpávala voda,
ztěžující pronikání do větších hloubek. Pokrokem bylo zavedení čerpacích kol, k jejichž pohonu bylo
třeba povrchové vody. Na povrchu pracovali také třídiči a propírači rudy, hutní dělníci a řada
dalších pracovníků, jimž se povšechně říkalo doloví a hutní pacholci. Mezi nimi nesměli chybět
kovář, který ostřil rychle opotřebované nástroje, a tesaři, zajišťující výdřevu šachet a chodeb.
Směny na dole byly dvanáctihodinové, pouze havíři pracovali jen osm hodin. Jejich týdenní mzda
činila v průměru 36 grošů, u ostatních byla vyšší, ovšem za delší pracovní dobu. Již tehdy se podle
potřeby pracovalo i v úkolu. Vytěžená a vytříděná ruda se odvážela k dalšímu zpracování do tlukárny
a tavírny, které zřídilo město při ramenu Malše.
Na práci horníků a dělníků dohlíželi dozorci a mistři. Vedoucím
pracovníkem cechu byl šichtmistr, s nímž spolupracoval důlní písař, který měl na starosti hospodářské
zajištění provozu. Nad dodržováním horního řádu bděl královský hormistr, v jehož úřadě pracovali
ještě desátník, báňský písař a písař dolových podílů. Všichni měli dohlížet, aby při dolování
nedocházelo k přehmatům a neoprávněnému obohacování. Nezřídka se však na nich podíleli sami.
Větrací komín na štole sv. Eliáše na okraji obce Úsilné
Celá českobudějovická rudní oblast od Vidova až po Jelmo byla
rozdělena na menší pohoří, pojmenovaná podle nejbližších osad. Na dubičanském pohoří bylo v
průběhu 16. století propůjčeno 21 cechů, z nichž nejstarší byla Česká koruna (1547) a Všech
svatých, Prorok, Nathan, Král David a Sv. Štěpán, otevřené roku 1549. Vrátecké pohoří zahrnovalo
28 cechů, mezi nimi cech 12.000 rytířů z roku 1547. Nícohorské pohoří se omezovalo na svah od Nícovy
Hory ke dvoru Lustenecku a bylo na něm jen pět cechů, z nichž Nanebevzetí Panny Marie byl propůjčen
již roku 1543. Nejdůležitější a na stříbro nejbohatší bylo vesecké pohoří, rozprostírající se na
území dnešního Rudolfova a Adamova a mezi nimi; na něm rozvíjelo činnost 36 cechů, z nichž nejstarší
Pomoc Boží, Izák a Kateřina již od roku 1541. Nebespán, Orel, Abrahám a Sv. Tři králové byly propujčeny
o rok později. Největší a nejvýnosnější byl cech Boží vůle. Na pohůreckém pohoří byly cechy Divoký muž,
Jednota a Říšské jablko, otevřené v roce 1549. Ve 12 ceších na jelmském pohoří se začalo těžit až ve
druhé polovině 16. století. Celkem bylo v okolí Rudolfova do konce 16. století uvedeno na delší či
kratší dobu v činnosti více než sto cechů.
Kutací a důlní činnost znehodnocovala pozemky českobudějovických
poddaných, při dolech vyrůstaly nejen kolny na nářadí, důlní dřevo, cechovní stavení a haldy hlušiny,
ale i obytné domky havířů, kteří se neohlíželi na vlastnická práva původních majitelů půdy. Městští
radní žádali, aby havířům a těžařům bylo nařízeno bydlet v Českých Budějovicích. Nejvyšší mincmistr Jan
z Vitence však žádost odmítl s poukazem na to, že doly jsou daleko od města a že je v zájmu řádného
podnikání, aby havíři i dozorci bydleli v jejich blízkosti. Tak byl dán úřední souhlas ke vzniku a
rozvoji sídlišně, které se začalo běžně nazývat Hory u Budějovic. Jeho obyvatelé byli zprvu ve všem
závislí na královském městě, kde museli nakupovat veškeré své potřeby. Českobudějovičtí řemeslníci a
obchodníci měli zaručený odbyt železa, provazů, loje a jiných potřeb pro doly i potravin, nápojů a
ošacení pro horníky a jejich rodiny. Vyšší zisky přicházely měšťanům vhod a snažili se je co nejdéle
udržet. Stále se rozrůstající hornická obec se však začala domáhat práv, na která byli horníci zvyklí
ze svých předchozích působišť.
Pohled do větracího komínu, který byl upraven na revizní šachtu
počátkem 20. století
Horníci byli většinou německého původu a náboženským vyznáním
protestanté, především luteráni. Již v roce 1550 žádali, aby mohli mít svého vlastního kazatele, což
jim bylo dovoleno. Další žádost o souhlas s výstavbou vlastního kostela však narazila na odpor
Českobudějovických, kteří byli zapřísáhlými katolíky a obávali se vlivu luteránských horníků na
obyvatele města. Král Ferdinand I. se však rozhodl pro podporu rozvoje důlní činnosti a vyhověl
požadavkům horníků. Listinou z 1. května 1554 nařídil českobudějovické obci, aby z výnosu dvou důlních
podílů, které byly určeny k podpoře chudých a chorých horníků, zřídila na Horách hřbitov, vystavěla
kapli a opatřila ji nekatolickým kazatelem. Současně povolil hornímu bratrstvu používat vlastního
pečetidla a poskytl mu i další svobody. Horníci mohli pro své větší pohodlí nakupovat potraviny a
nápoje doma, ale musely být obstarány v královském městě, ze stejného důvodu mohli se mezi nimi
usazovat nejpotřebnější řemeslníci. Navíc král rozhodl, že horníci a ostatní obyvatelé Hor nejsou
poddanými Českých Budějovic a že ve shodě s horním řádem podléhají výlučně královskému hormistru.
Tak vznikla svobodná horní obec, která od roku 1556 měla vlastního rychtáře a přísedící.
Českobudějovičtí sice zajistili zřízení hřbitova, ale povinnosti postavit horníkům nekatolický
kostel se bránili zuby nehty. Hormistr o tom informoval krále a ten přes všechny starší mandáty
proti nekatolíkům dal nový příkaz, aby horníkům na Horách byl postaven kostel a zajištěn nekatolický
kazatel. Když se ani potom nic nedělo, rozhodli se horníci zahájit stavbu kostela vlastními silami.
Českobudějovičtí intervenovali v Praze a získali několik vlivných osobností, které zakročily v
jejich prospěch. Ne však na dlouho. Horníci dosáhli, že souhlas k dostavbě kostela byl obnoven a
získali vlastního duchovního, na venek utrakvistu, ve skutečnosti protestanta. Byl k dispozici
nejen horníkům, ale o nedělích za ním docházeli i nekatoličtí obyvatelé Českých Budějovic, jimž
kázal česky i německy.
Mezitím se důlní činnost na veseckém pohoří rozvíjela úspěšně
dále. V roce 1550 byl na náklad českobudějovické obce vybudován nový rybník nezi Nícovou Horou a
Jivnem, Mörderteich či Mrhal, sloužící jako vodní rezervoár pro čerpací stroje. Poněvadž město neplnilo
v plném rozsahu svou povinnost zásobovat doly dřevem, byla roku 1557 uzavřena dohoda s majiteli
hlubockého panství bratry Adamem a Davidem Ungnady ze Suneku, kteří se zavázali za tři dědičné podíly
z každého cechu dodávat ze svých lesů potřebné dřevo nejen pro výdřevu dolů, ale i pro úpravu rudy. V
roce 1562 byla smlouva obnovena s novým majitelem Hluboké Jáchymem z Hradce. V letech 1547-1561 se
vytěžilo na dole Boží vůle 5.580 kg, na Tři králové 3.200 kg, na Orlu 2.315 kg a na Abrahámu 754 kg
stříbra, což představovalo čistý zisk 128.318 zlatých. Majitelé podílů byli jistě spokojeni a stejně
i pokladna města Českých Budějovic, neboť v letech 1554-1556 činily výnosy z důlního podnikání téměř
třetinu všech příjmů města a dosahovaly ročně 2.000 kop grošů. Objevily se proto úvahy, že je
nehospodárné vozit vytavené stříbro k mincování až do Prahy a že by bylo výhodnější, kdyby se mohly
mince razit přímo v Českých Budějovicích. Jednání o zřízení nové mincovny se vleklo několik let, ale
nakonec se ji podařilo prosadit a v roce 1569 zahájila činnost v uprázdněných prostorách dominikánského
kláštera.
Dědičná štola sv. Eliáše 600 m od ústí
První období slávy stříbrných dolů na veseckém pohoří se však již
chýlilo ke konci. Ve snáze dosažitelných hloubkách byla ruda již vyrubána a kolem 250 m se začínaly žíly
ztrácet v jalovině. Při práci stále více překážela spodní voda, jejíž zmáhání pumpami a žentoury
zvyšovalo těžební náklady. K zavedení čerpacích kol a jiných vodotěžebných strojů chyběl dostatek
svrchní vody. V roce 1562 byl zatopen starý výnosný cech Boží vůle a stejný úděl čekal i na další
doly. Bylo třeba velkorysejších a nákladnějších opatření a na ta nebyla těžařstva s měšťanskými kverky
finančně dost silná. Ke katastrofě došlo v roce 1570, kdy v důsledku nízkých mezd a zvyšování životních
nákladů opustilo na 400 horníků českobudějovický revír. Nečerpaná spodní voda zatopila doly tří hlavních
těžařstev a alespoň načas přerušila jakoukoliv práci v nich. Králi Maxmiliánu II. záleželo na tom, aby
byla zjednána náprava. Ještě téhož roku dovolil horníkům, aby nakupovali obilí, kde se jim bude zdát
nejvýhodněji, a aby si postavili vlastní mlýn. Dne 13. dubna 1573 jim potvrdil starší svobody udělené
jeho otcem Ferdinandem I. a poskytl jim další výhodu. Pokud měli svá obydlí, pole a zahrady na pozemcích,
které patřily královskému městu, mohli jich při odvádění přiměřeného úroku užívat jako svého vlastnictví.
Zájem panovníka na obnově důlní činnosti se projevil v rychlejším tempu odvodňování zatopených dolů. V
roce 1571 bylo jen na veseckém pohoří zaměstnáno kolem 500 lidí odčerpáváním vody a měli k dispozici 94
koní. Roku 1575 povolil panovník finanční úlevy, aby se mohlo začít s ražením dědičné štoly sv. Eliáše,
která měla zajistit odvádění spodních vod ze šachet. Cech Boží vůle se však již nepodařilo zachránit a
v roce 1581 se na něm přestalo pracovat, i když stříbrná ruda v něm nebyla zcela vyrubána. Celkem se v
něm vytěžilo na 11 tun stříbra. Pozornost těžařů se začala přesunovat na pohoří hůrecké a jelmské, kde
byly otevírány nové doly. Jelikož vzrůstající technické potíže při těžbě vyžadovaly zvýšené provozní
náklady, začala dosavadní měšťanská těžařstva s omezenými finančními prostředky postupně odpadat.
V tu dobu byly Hory rozsáhlým sídlištěm, v němž podle soudobých
údajů žilo asi 5.000 obyvatel, převážně horníků a dělníků při dolech. Kolem 250 obytných stavení
bylo rozloženo po jižním a jihozápadním svahu kopce. Na jejich rozmístění a uspořádání byl patrný
počáteční chaos při volbě stavebních parcel, kdy nikdo nečekal na vytýčení uliční sítě a domovních
bloků. Převážně přízemní domky nevytvářely souvislou zástavbu městského charakteru, byly postaveny
tam, kde to dovoloval svažitý terén. Výstavností nad ně vynikaly příbytky zámožných těžařů a sídlo
královského hormistra. Úzké a křivolaké uličky s velkými výškovými rozdíly směřovaly ke kostelu,
který se po třiceti letech od zahájení stavby teprve dokončoval. Ještě v roce 1583 žádali horníci
o peněžitý příspěvek na dostavbu a o měď na ulití zvonu. V sousedství kostela se hřbitovem bylo
sídlo správy horního bratrstva a rychtáře a jistě i škola. Napříč svahem procházela silnice od
Českých Budějovic k Třeboni, Jindřichovu Hradci a dále na Moravu s čilým formanským ruchem v obou
směrech. Potřebám obyvatel sloužila základní řemesla a obchod včetně krčem; fungovaly i lázně a
špitál. K okraji obce přiléhal Královský rybník a pod jeho hrází stál mlýn. Na protějším svahu
směrem k Nícově Hoře, již na pozemcích českobudějovického děkanství, stálo rozlehlé stavení, které
si teprve před několika léty postavil bývalý solní hejtman Jiří Pirchinger a nazval je podle svého
predikátu Lusteneck. Při cestě do Hůr se rozkládalo menší hornické sídliště, ležící již na území
hlubockého panství. Na rozlišení od Velkých Hor se nazývalo Malé Hory.
Šachty a důlní zařízení bylo kolem obou osad i přímo v nich.
Důlní činností byla poznamenána celá okolní krajina. Rozložení šachet označovaly dřevěné přístřešky
pro žentoury a čerpací kola. K nim přiléhala stavení, v nichž pracovali šichtmistři a další důlní
úředníci, skladiště dřeva a stáje pro koně. V sousedství se zdvihaly haldy hlušiny a zásoby vytěžené
horniny. K šachtám směřovaly cesty a stoky pro přívod vody k čerpadlům. Mezi nimi ležely malé palouky
a pastviště a tu a tam obdělávané pole.
SVOBODNÉ HORNÍ MĚSTO CÍSAŘE RUDOLFA (1585-1620)
Dne 30. prosince 1585 vydal císař Rudolf II. privilegium, jímž
povýšil Velké Hory na svobodné horní město, pojmenované po něm: Kayser Rudolphstadt, česky Město
císaře Rudolfa. Tyto skutečnosti měl napříště vyjadřovat i městský znak. Současně panovník dal městu
do vínku řadu práv a hospodářských výsad, které příslušely horním městům. Měšťané si mohli sami volit
rychtáře a přísedící, které potvrzoval nejvyšší mincmistr s vědomím komory. Císař přislíbil podporovat
rozvoj důlní činnosti v okolí města. Náboženského vyznání horníků se nijak nedotkl.
Povýšení Rudolfova na horní město značně posílilo sebevědomí jeho
obyvatel, jimž se tak splnily jejich tužby a posílily naděje do budoucna. Zato v Českých Budějovicích
způsobilo císařovo rozhodnutí nesouhlas a odpor. Nyní znamenal Rudolfov vážné ohrožení dalšího rozvoje
královského města. Proto Českobudějovičtí okamžitě žádali, aby císař zrušil platnost těch výsad, které
jim byly ke škodě. Poukazovali i na to, že Rudolfovští nemají na práva horního města nárok, protože
důlní činnost v něm již zaniká. Ovšem marně. Císař věřil v budoucnost rudolfovských dolů a byl si vědom,
že budou prosperovat jen tehdy, umožní-li horníkům a důlním podnikatelům nezbytný rozvoj.
V roce 1595 dosáhli také obyvatelé hornického sídliště mezi Rudolfovem
a Hůrami, zaměstnaní převážně na nových dolech u Libníče, pevný právní statut. Císař na přímluvu tehdejšího
majitele hlubockého panství a jednoho z členů nového těžařstva Adama z Hradce povýšil Malé Hory na horní
městečko s názvem Adamov a udělil mu nový znak.
Mapa dolu a štoly Zlatý jelen z poloviny 19. století
Císařova přízeň vůči Horám u Budějovic přispěla k tomu, že se staly
přitažlivým cílem pro důlní odborníky, podnikatele a samozřejmě i pro spekulanty, které vábily možnosti
dalšího rozvoje a tím i zbohatnutí. Zkušený odborník Jan Hölzl, původem z Lanefeldtu v Horních Rakousích,
se objevil na Velkých Horách již koncem sedmdesátých let a brzy uplatnil jak své znalosti hornictví,
tak i organizační a podnikatelské schopnosti. Zasloužil se o to, že v roce 1581 bylo ustaveno nové
těžařstvo, tzv. adamovské, jemuž patřily nově otevřené doly u Libníče. Za členy těžařstva se mu podařilo
získat skupinu hospodářsky silných jednotlivců, mezi nimiž byli Vilém a Petr Vok z Rožmberka, Adam z
Hradce a další jihočeští feudálové, takže byla naděje, že další podnikání nebude hned od začátku narážet
na nedostatek finančních prostředků. Císař ocenil jeho zásluhy o rudolfovské doly a udělil mu roku 1583
predikát ze Sternsteinu, kterého mohli užívat i Hölzlovi bratři a potomci. Je pravděpodobné, že právě
Hölzl inspiroval urozené členy těžařstva, aby u panovníka prosadili vydání privilegia z roku 1585. Hölzl
také sjednal dohodu mezi těžaři o spojení starých cechů s novými v jednu společnost, jejímž se stal
odborným poradcem. Svých odborných znalostí využil k vypracování návrhu na obnovení starých a reorganizaci
nových cechů. Jeho plány předpokládaly velkorysá rozhodnutí a přiměřené náklady, k nimž však nebylo mezi
těžaři dostatek ochoty. Patřil k nim i technicky reálný návrh na přívod vody pro doly až do Byňova u
Nových Hradů téměř 30 km dlouhým umělým kanálem. Hölzl se podílel na dolování i jako těžař a získal tak
značný majetek, takže kolem roku 1590 si mohl v dolní části Rudolfova postavit renesanční zámeček zvaný
Hölzlovský dům. To byl na vrcholu své kariéry, později mu již štěstí nepřálo. V době, kdy rudolfovské
doly procházely další krizí, investoval do pokusů o oživení těžby většinu svého majetku a utrpěl těžké
ztráty. Nakonec musel prodat zámeček novému majiteli hlubockého panství Bohuslavu Malovcovi a odstěhoval
se do Gmündu. Jeho odchodem ztratil Rudolfov nejen nejlepšího znalce důlních problémů v okolí, ale i
iniciativního těžaře a jednoho z nejvýznamnějších obyvatel města. Také Hölzlův bratr Wolf se usadil v
Rudolfově na dvoře Lustenecku a působil zde až do roku 1606, kdy odešel do Jáchymova. Lusteneck pak
přešel do rukou třetího z bratří Hölzlových Kašpara, který zastával úřad císařského lesmistra a žil
v Rudolfově až do roku 1620.
Kromě Hölzlů se v Rudolfově usadili ještě další těžaři a
podnikatelé, kteří pro příslušnost k luteránství nemohli žít v Českých Budějovicích, mezi nimi
Daniel Matyáš ze Sudetu, Jáchym Röml a Kryštof Mattighofer. Většina jich držela pospolu a společně
ovládali veřejný a hospodářský život v horním městě.
Mapa hlavních důlních děl v okolí Rudolfova
(kliknutím se mapa zvětší)
Hlavním těžařem byl v té době Petr Vok z Rožmberka. Snažil se
obnovit důlní činnost na veseckém pohoří, ale náklady na těžbu vysoko převyšovaly výnos. Když v roce
1611 Petr Vok zemřel, činnost v rudolfovských dolech téměř úplně utichla. V témže roce snad již v
souvislosti s přepadem Českých Budějovic pasovským vojskem v lednu téhož roku, zanikla i
českobudějovická mincovna. Po celou dobu své činnosti zpracovávala výhradně stříbro z rudolfovských
dolů, z něhož razila především tolary a jejich části. Od té doby se vytěžené stříbro muselo vozit
k mincování opět až do Prahy.
Při výbuchu českého povstání proti Habsburkům v květnu 1618
využili Českobudějovičtí vhodné chvíle a vtrhli do nechráněného Rudolfova. Konečně se tak dočkali
chvíle, kdy mohli bez nebezpečí dát průchod svému nepřátelství vůči hornímu městu, které vyrostlo
a hospodářsky vzkvétalo na jejich úkor. Prahnouce po pomstě vylupovali a zapalovali stavení, chytali
horníky a vraždili je. Téměř celé město se změnilo v jedno velké zbořeniště. Císařské vojsko
zpustošilo také sousední Adamov a okolní vesnice, jejichž majitel byl stoupencem českých stavů.
Důlní činnost byla v celém revíru přerušena a opuštěné doly začala opět zaplavovat voda. Čeští
stavové ve snaze Rudolfovu pomoci, zařadili jej mezi města nejhůře postižená válečnými událostmi
a slíbili mu odškodnění. K tomu již nedošlo, znemožnila to porážka českých stavů v bitvě na Bílé
hoře. O měsíc později, dne 10. prosince 1620 věnoval císař Ferdinand II. město Rudolfov se vším
příslušenstvím Českým Budějovicím, které za povstání zůstaly na jeho straně. Na královské město
tak přešel charakter svobodného horního města.
V PODRUČÍ KRÁLOVSKÉHO MĚSTA (1620-1848)
Když se Rudolfova zmocnilo císařské vojsko a prapor městské
obrany z Českých Budějovic, byly čtyři pětiny horního města vypáleny, takže z 250 domů zůstalo stát
jen kolem 40 stavení. Život se však nezastavil. Českobudějovičtí se snažili, aby podrobení Rudolfova
bylo úplně a trvalé. Na jejich žádost nařídil Ferdinand II. v roce 1627 Rudolfovským, aby odevzdali
všechna privilegia, která kdy získali. Nezbývalo než poslechnout. Žalobami a stížnostmi na neposlušné
horníky dosáhli toho, že Ferdinand II. vydal 8. listopadu 1630, v den desátého výročí bělohorské bitvy,
dekret, který upravoval vzájemný poměr mezi bývalým a novým horním městem.
Když Ferdinand II. věnoval Rudolfov městu Českým Budějovicím a
přenesl na ně práva horního města, viděli v tom představitelé královského města především výhody, které
slibovaly z toho plynout. Avšak s titulem horního města převzaly České Budějovice i povinnost pokračovat
v důlní činnosti v celém revíru a přivést jej k nové prosperitě. Brzy se ukázalo, že v hospodářsky
obtížných dobách třicetileté války to bude úkol velmi nesnadný. Již v roce 1624 bylo sice ustaveno
těžařstvo sv. Šebestiána a pokoušelo se o obnovu starého díla na Dobré Vodě, ale brzy se jeho činnost
soustředila na údržbu Eliášovy dědičné štoly a na zpracování starých hald a hutní strusky. Omezenou
činnosti stačil řídit jen šichtmistr, teprve asi roku 1637 byl pro českobudějovický revír jmenován
nový hormistr. Ale i potom důlní činnost stagnovala z týchž důvodů jako dříve. Doly byly vysoko zatopeny,
jejich výdřeva zchátrala, systém přívodu hnací vody byl rozrušen, čerpací zařízení nevýkonná a proto
k uspokojivé obnově by bylo třeba velkého množství peněz. Tak jako ostatní horní města získaly i
České Budějovice k provozování důlní činnosti nemalé finanční úlevy. Nemusely odvádět daň z vaření
piva a z prodeje vína, což dohromady představovalo dostačující prostředky. Přitom město mělo právně
zajištěnu bezplatnou dodávku dolového dříví z hlubockých lesů. V letech 1628-1669 disponovaly České
Budějovice částkou 82.000 zlatých, ale výdaje na doly činily jen 66.512 zlatých. Ušetřené peníze
představitelé města použili na jiné účely. Není proto divu, že rozsah prací na dolech byl nepatrný.
Roku 1650 byly v celém revíru zaměstnány jen asi dvě desítky horníků i s pomocníky, což sotva stačilo
k údržbě důlního zařízení. Výraznější zlepšení nepřivodil ani příkaz královské komory, aby města
podporovala dolování nejen z přikázaných výnosů, ale i z vlastních příjmů. Stav osazenstva dolů zůstával
i nadále nedostatečný a nepatrným výkonům odpovídala i nepatrná těžba. Je pravděpodobné, že za celé
desetiletí nebylo vykázáno vůbec žádné vytěžené stříbro.
Mapa hlavních důlních děl v okolí Dobré Vody
(kliknutím se mapa zvětší)
Teprve v druhém desetiletí 18. století došlo k prvnímu radikálnímu
zásahu do důlního podnikání města Českých Budějovic. Na příkaz královské komory nařídil nejvyšší
mincmistr prohlídku dolů a zprávy odborníků vyústily v drtivou kritiku českobudějovického důlní
hospodářství. V revíru rozvíjelo činnost jediné těžařstvo, v němž měla českobudějovická obec 121
kukusů, rudolfovská pět a adamovská dva kukusy. Pracovalo se pouze na Eliášově štole, ale tak
neodborně, že za devadesát let v období 1628-1718 se prodloužila jen o 200 láter a zbytečně se
promrhalo plných 100.000 zlatých. Velkou vinu měl na tom šichtmistr Jiří Kohler, který svou funkci
zastával již třicet let, své povinnosti zanedbával, falšoval výkazy o výkonech a osobně se obohacoval.
Jeho podřízený důlní dozorce neměl odborné znalosti a havíři toho zneužívali. Na základě revize
dostal Kohler výpověď a jeho nástupcem se stal Josef Capeta z Kutné Hory ve funkci důlní přísažného.
S jeho nástupem došlo v důlní činnosti k pozvolné nápravě. Capeta měl zkušenosti a chtěl pracovat
podle dlouhodobého plánu na oživení starých dolů. Nejdříve věnoval pozornost Eliášově štole a v
roce 1723 se mu podařilo toto velké technické dílo v délce 2.500 metrů dokončit. Předpokládalo se,
že umožní odčerpávat vodu ze zatopených štol na veseckém pohoří a zpřístupnit ložiska ve větších
hloubkách, ale naděje se splnily jen zčásti. Capetovy požadavky na lidi a peníze se zdály
českobudějovické městské radě příliš vysoké a brzdila jeho činnost. Odvolávala se přitom na
stížnosti Rudolfovského faráře Acharta.
Jakub Václav Achart, rodák ze Čtyř Dvorů, přišel do Rudolfova
v roce 1713. Byl rozhodnut vystupovat rázně proti nejrůznějším nešvarům ve svém okolí a brzy začal
kritizovat kdeco, právem i neprávem. Ve své horlivosti překračoval kompetenci duchovního pastýře a
osoboval si pravomoc karatele a soudce. Jeho kritické pozornosti neušla ani důlní činnost v okolí
Rudolfova. Ještě za působení šichtmistra Kohlera upozorňoval na jeho zanedbávání péče o doly a na
lajdáckou práci horníků. V stálém kritizování pokračoval i po nástupu Capety. Jako samouk si osvojil
základní znalosti z hornictví a neváhal zasahovat i do odborných důlních záležitostí a zpochybňoval
většinu Capetových rozhodnutí a plánů. Aby prokázal, že má pravdu, pustil se do dolování podle
vlastních představ. Roku 1722 se mu podařilo přemluvit k spoluúčasti několik kněží a ustavil tři
těžařstva, v nich měl hlavní slovo. Činnost soukromých těžařstev brzy ztroskotala na nedostatku peněz
a zkušeností. Podnikavý farář se však nevzdal a v roce 1729 získal další zájemce pro činnost nového
těžařstva na jelmském pohoří, ale ani to nedosáhlo větších úspěchů. Achart vinil Capetu, že mu
nevychází dostatečně vstříc a žaloval na něho v Českých Budějovicích. Osočování jiných a podezření,
že k financování svého těžařského podnikání použil i kostelních peněz, nakonec vynesly Achartovo
vyšetřování. Když mu hrozilo potrestání, podrobil se. Zemřel 15. května 1734.
Mapa hlavních důlních děl v okolí Starých Hodějovic
(kliknutím se mapa zvětší)
Capeta pokračoval v uskutečňování svých plánů, ale při
nezájmu českobudějovické městské rady byl stále více omezován nedostatkem finančních prostředků
a tak se koncem roku 1751 svého místa vzdal. Po jeho odchodu se veškerá činnost v rudolfovském
revíru omezila jen na nejnutnější údržbu. Období důlního podnikání královského horního města
tak po dlouhé řadě neúspěchů končilo. Ačkoliv v letech 1624-1767 mělo město na důlní činnost více
než 350.000 zlatých, skutečné výdaje činily o 110.000 zlatých méně. I tak to byla velká částka,
kdyby se její převážná část nespotřebovala na pouhou údržbu šachet, štol a zařízení. Na vlastní
těžbu se vynaložilo jen málo a tomu odpovídaly i výsledky. Odhaduje se, že ve stejném období se
v rudolfovské oblasti vytěžilo jen 1.200-1.600 hřiven stříbra, což představovalo 300-400 kg čistého
kovu v ceně 16.000-22.000 zlatých. Těžba byla tedy naprosto ztrátová.
Přesto naděje na výnosnost rudolfovských dolů nezanikla úplně.
Bylo však zřejmé, že jako hlavní těžař musí nastoupit stát a zajistit podnikání s mnohem většími
prostředky než jaké mohlo vynaložit město nebo soukromá těžařstva. Stát se nové fáze podnikání ujal.
Koncem roku 1766 došlo k reorganizaci důlní činnosti v
rudolfovském revíru. Čtyři dědičné kukusy dostal majitel hlubockého panství Schwarzenberg,
dva Rudolfov a o ostatních 122 kukusů se podělily stát, který dostal 40 2/3, Schwarzenberg také
40 2/3, město České Budějovice 38 1/3, obec Rudolfov 1 2/3 a Adamov 2/3 kukusů. V důsledku
prohraného sporu o dodávání důlního dřeva vystoupil kníže z těžařstva a o jeho podíly se rozdělily
stát a České Budějovice. Stát tak nabyl volnou ruku v rozhodování o rozsahu a postupu prací při
obnově starých dolů. Roku 1767 byl v Rudolfově obnoven úřad královského hormistra a práce se mohly
rozjet. Nejdříve bylo třeba provést zanedbanou údržbu a uvést do pořádku pomocná zařízení, zvětšit
kapacitu rybníků v okolí a zajistit přívod vody k čerpacím zařízením. Pracovalo se především na
šachtě Třešně v Adamově, která měla umožnit proniknutí do ostatních starých dolů. Jako pomocné akce
byly hloubeny šachty císaře Josefa, Filipa a Jakuba. Práce vyžadovaly značné náklady, které zatěžovaly
pokladnu města Českých Budějovic natolik, že usilovalo zbavit se svých podílů. Roku 1777 se vzdalo
se souhlasem dvorské komory všech kukusů až na čtyři, takže celé důlní podnikání od té doby
financoval stát. Zato si České Budějovice nesměly již činit nárok na výnos z vinného tácu ani
bránit soukromým těžařům v dolování a mělo se vzdát své pravomoci nad Rudolfovem.
Mapa rozfárání dolu sv. Jan
(kliknutím se mapa zvětší)
Při důlních pracích se opět těžila stříbrná ruda a byly proto
rozšířeny a zdokonaleny stoupy, uvažovalo se i o postavení huti, v níž by se tavila též ruda těžená
v Ratibořských Horách. K tomu nedošlo a v březnu 1783 byly práce na obnově starých dolů předčasně
ukončeny. V dalších letech pokračovalo dolování jen v nepatrném rozsahu až do roku 1807. Ještě o
pět let později se pokusilo těžařstvo rudolfovské obce o kutání na překopu k šachtě Lazar, ale v
důsledku finančního krachu Rakouska roku 1811 trvala jeho činnost jen krátce.
Od konce 18. století byla u Hlinska obnovena těžba železné rudy
v několika ceších, které se roku 1810 spojily v jeden, pracující pro železárny v Chlumu u Třeboně.
Když se královské město v roce 1777 vzdalo účasti na důlním
podnikání, měl se Rudolfov po více než půldruhém století opět stát samostatným horním městem. Roku
1781 však vyšel dvorský dekret o zřizování magistrátů v horních městech a Rudolfovu chyběly prostředky
k jeho zřízení a vydržování. Proto musel zůstat v dosavadní závislosti na Českých Budějovicích a mít
i nadále jen vlastního rychtáře a přísedící.
Od roku 1790 byl rudolfovským rychtářem Vavřinec Klaudi, zeť a
nástupce dřívějšího rychtáře Václava Wimmra. Patřil k nejzámožnějším obyvatelům města, vlastnil dva
domy a velké hospodářství u Vesky. Měl zájem o historii a v roce 1820 shromáždil z českobudějovického
archívu zprávy o důlní činnosti a sestavil z nich německy psané dílo "Příspěvky k dějinám dolování a
horního města Rudolfova", jež zůstalo v rukopise, ale přesto posloužilo jako vítaný pramen badatelům
v dějinách města.
RUDOLFOV (1848-1918)
V průběhu první poloviny 19. století Rudolfov převážně ztratil
ráz hornického města. Těžní a čerpací zařízení byla z největší části již odstraněna a systém vodních
kanálů k nim bral pozvolna za své, většina šachet byla zazděna nebo zasypána, stavení při nich
zchátrala nebo sloužila jiným účelům, na bývalých haldách vznikaly zahrady a sady. Hornickou minulost
města však připomínal nový název, který se pro ně začal vžívat. V hovorové řeči byl Rudolfov běžně
označován jako Bergstadt nebo Bergstadtl, v češtině prostě Perštát. Dnešní oficiální název se prosadil
a začal být úředně užíván až koncem 19. století.
Osazenstvo rudolfovských dolů před I. světovou válkou
Povědomí, že ložiska stříbrné rudy v rudolfovském revíru nebyla
dosud vyčerpána a že při nalezení předpokládaných bohatých žil by bylo možno dosáhnout vysokých výnosů,
stále vzrušovalo lidi, chtějící zbohatnout. Roku 1843 se ustavila těžařská společnost a obnovila práce
na cechu sv. Eliáše na pohůreckém pohoří. Počáteční úspěchy se zdály nadějné, protože k čerpání vody
bylo poprvé použito parního stroje, ale nákladné povrchové stavby brzy vyčerpaly finanční zdroje
podnikatelů. Bylo zřejmé, že důlní dílo se již nepodaří zachránit. Většina těžařů postupně odpadla,
zbývající museli ohlásit úpadek a rozhodující vliv v těžařstvu převzalo několik českobudějovických
podnikatelů. Ale ani jim se nedařilo lépe. Koncem 19. století se dostala většina důlních podílů do
rukou báňského odborníka ing. W.E. Miksche. Aby mohl pokračovat v těžbě, spojil se s jedním vídeňským
továrníkem, který vložil do podnikání provozní kapitál. Když byly prostředky spotřebovány, aniž by
přinesly odpovídající výsledky, vzdal se společník další účasti. Ing. Miksch pak nabídl své důlní
míry několika říšskoněmeckým zájemcům a byla ustavena společnost Rudolfstädter Erzbergbaugewerkschaft.
Mezi zakládajícími členy převládali finanční spekulanti, kteří místo skutečného dolování dávali
přednost manipulaci s důlními podíly a snažili se podvést jeden druhého. Jejich obětí se stal i
ředitel Miksch, zbavený funkce, když nemohl vykázat slibované úspěchy. Po vypluknutí první světové
války se společnost rozpadla, protože válečná konjuktura nabízela bývalým těžařům výhodnější
příležitosti k spekulacím a snadným ziskům. Tak nedůstojně skončila historie těžby stříbra v okolí
Rudolfova.
PRVNÍ REPUBLIKA (1918-1945)
Po skončení první světové války se začaly ozývat návrhy na
obnovu důlní činnosti v okolí Rudolfova. Roku 1924 předložil starosta Matěj Šefl ministru veřejných
prací memorandum s požadavkem, aby se uvažovalo o znovuotevření starých stříbrných dolů. I když
nechyběla kladná dobrozdání, nabylo vrchu přesvědčení, že by těžba stříbra ani tentokrát nebyla
rentabilní. Poslední vlastník důlních podílů ing Rudolf Hausser pak rozparceloval pozemky příslušející
k cechu sv. Eliáše a v roce 1928 definitivně uzavřel těžní jámu. Důlní budovu a několik parcel
koupila obec Adamov, zbytek přešel do soukromého majetku.
Portál štoly sv. Šebestiána v obci Dobrá Voda
(zaražena 1610, později nazývána sv. Barbora)
Nedaleko od obce Lhotice byla již od 16. století
známa sloj kvalitního černého uhlí - antracitu. První těžební pokusy probíhaly v
19. století. V roce 1930 byl na ložisku založen důl Etna, ve své době velmi moderní.
Správa dolu byla umístěna přímo ve Lhoticích. Zpočátku pracovalo v dole kolem padesáti
horníků ve třech směnách. Tehdejší průměrná mzda byla kolem 30 Kč. Ložisko antracitu
bylo otevřeno v hloubce 50 m několika úpadními štolami, každá o délce 150 m. Z
úpadnic vybíhaly ve dvou patrech, jež byly dvacet metrů nad sebou, překopy směrem
ke Lhoticím a k Červenému Újezdu. Úpadnice byly vystrojeny těžní klecí, poruby byly
strojově zařízené a vozíky se vytahovaly na den těžním vrátkem. Důl neměl mnoho
spodních vod a uhlí neplynovalo.
Nejvyšší těžby bylo dosaženo roku 1943, kdy
zde bylo vytěženo přes 15.000 tun a pracovalo zde více jak 140 horníků. Denní produkce
se pohybovala kolem 6 vagónů. Dobyvatelná část ložiska však byla záhy vytěžena
až do hlouky 350 metrů a těžba byla jako ztrátová roku 1949 ukončena. Další, rozsahem
však menší, antracitové doly byly otevřeny mezi Hůrami a Úsilným.
RUDOLFOV A MINCOVNICTVÍ
Rudolfov se zapsal do historie nejen hornictvím, ale i
mincovnictvím. Nemůže se měřit s Kutnou Horou, Jáchymovem nebo Kremnicou, ale skutečnost, že
zdejší zásoby stříbra byly natolik bohaté, že umožnily vznik mincovny v Českých Budějovicích,
dokazuje, že se nejednalo o zanedbatelnou záležitost.
Není přesně známo, kdy se zde stříbro začalo těžit, sotva však
dříve než ve 13. století. V té době byly u nás už dávno raženy stříbrné mince - denáry. Původně byly
raženy z vysoce kvalitního stříbra, ale jejich jakost postupně klesala, až koncem 12. století byly
denáry téměř měděné. Ke znehodnocené minci nebyla důvěra, proto je krátce po roce 1200 vystřídaly
nové mince - brakteáty. Tyto jednostranné mince s tenkého stříbrného plechu měly sice vysokou ryzost,
na závadu byla jejich nepraktičnost v oběhu, neboť byly křehké a snadlo se lámaly. Nově objevené,
neobyčejně bohaté stříbrné doly u Kutné Hory umožnily Václavovi II. uskutečnit mincovní reformu a
ražbu nového typu kvalitních stříbrných mincí, a sice pražských grošů.
Z této doby pochází první písemná zpráva o těžbě stříbra v okolí
Rudolfova. V listině, vydané 17. února 1385, povoluje Václav IV. Václavu Klaricovi a jeho těžařům
prodávat v Čechách stříbro a rudy z dolu Monstrance u Vesky. Tato zpráva je však zcela ojedinělá a
je možné předpokládat, že celá záležitost byla pouze krátkodobá. Ostatně ani z 15. století nemáme
žádné písemné doklady o důlní činnosti v okolí Rudolfova.
Skutečný věhlas rudolfovského revíru začíná až v 16. století.
Roku 1522 uděluje král Ludvík Václavu Metelskému a Petru Doudlebskému z Doudleb právo založit šachtu
u Nedabyle. Tam pak vznikl důl sv. Anny a důl sv. Barbory. Pojmenování dostávaly doly většinou podle
dne, kdy se na nich začalo pracovat. O deset let později už máme doloženou důlní činnost u Hlincovy
Hory. Stříbro se nacházelo v hloubce přibližně 60-80 metrů, takže je třeba předpokládat, že trvalo
1-2 roky, než se horníci dostali na vlastní žílu. Dolování bylo finančně tak náročné, že pro
jednotlivce bylo neúnosné. Proto se měšťané sdružovali v bratrstva a výnos z těžby byl dělen na
podíly, tzv. kukusy. Bylo jich 128, z toho 6 pro krále, ostatní pro těžaře.
Široké okolí Rudolfova bylo brzy provrtáno velkým množstvím šachet.
Například u Nedabyle byly 4, u Srubce 9, na Vesce 36 atd. Většinou se jednalo o malé šachty, kde
pracovalo průměrně kolem pěti horníků. Existovaly však i velké a hluboké doly (až 350 m), například
Abraham, Orel, Tři králové a další. Výnosy byly značné, posledně jmenovaný důl Tří králů vydal za léta
1569-1572 téměř 1,5 tuny stříbra. Libníčské doly vynesly za stejné období celkem 3.156,8 kg stříbra.
Toto zde vytěžené stříbro bylo zasíláno ke zmincování do Kutné Hory, později do Prahy. Doprava drahého
kovu jistě nebyla snadnou záležitostí. Budějovičtí se proto stále znovu dožadovali o zřízení
samostatné mincovny ve městě. Nakonec jim pomohla morová epidemie v Praze. Císař Maxmilián II. dal
nakonec souhlas se zřízením mincovny v Českých Budějovicích, což se stalo v roce 1569.
V té době u nás už přes 20 let nebyly raženy pražské groše. Kolem
roku 1520 se začínají razit nové a podstatně větší mince - tolary, které se rovnaly 30 pražským grošům.
V době, kdy českobudějovická mincovna vznikla, však nebyly raženy ani tolary. Ferdinand I. se totiž na
sklonku své vlády pokusil o sjednocení měny v habsburských zemích zlatníkovou měnou. Základní stříbrnou
mincí byl zlatník o 60 krejcarech, dále byly raženy 30, 10, 2 a 1 krejcar. Všechny tyto nominály byly
raženy i ve zdejší mincovně, ne však dlouho. Zlatníková měna se u nás nevžila, navíc docházelo k záměnám
mezi zlatníky a starými tolary. A tak v roce 1573 došlo k návratu k tolarové měně. Kromě tolarů byly
raženy půl a čtvrttolary (výjimečně i dvoutolary), bílé groše a bílé peníze. Mincovna pokračovala ve své
činnosti až do roku 1611, kdy byla uzavřena. V jejím čele se vystřídali tři mincmistři: Tobiáš Gebhart
(1569-1578), Kryštof Schönfeldt (1578-1584) a Kryštof Mattighofer (1584-1611). Podle nejnovějších
výzkumů se ukazuje, že mince ražené ve zdejší mincovně tvořily zhruba šestinu veškerého tehdejšího
stříbrného oběživa v Čechách.
Po roce 1573 začaly klesat výnosy dolů, naštěstí byly objeveny
bohaté stříbrné žíly u Libníče. Stejně jako u starých šachet působila zde potíže spodní voda, vždy
znovu zaplavující doly. Tehdejší zařízení na její odčerpávání byla stavěna na vodní pohon. V Rudolfově
však řeka není, a proto byl založen rybník Mrhal, jehož odtok měl pohánět čerpací stroje. Jejich výkon
však stejně nestačil a přibývalo opuštěných zaplavených dolů. Po roce 1593 libníčské doly už jen živoří
a po roce 1600 se v okolí Rudolfova těžilo už jen velmi málo. Nějaký čas byly ještě zpracovávány haldy
u starých dolů. Určitý výnos přinesly, ale to už byly jen dozvuky staré slávy. Nepomohly ani intervence Petra
Voka z Rožmberka. V témže roce, co končí svoji činnost mincovna, umírá i Petr Vok. Důlní činnost v
rudolfovském revíru rychle pohasíná. Poslední ránu jí zasadilo přepadení Rudolfova v červnu 1619, tragický
závěr dlouholetých náboženských sporů mezi převážně luteránskými horníky a katolickými obyvateli Českých
Budějovic. Z této pohromy se už zdejší důlní činnost nikdy nevzpamatovala, i pozdější pokusy o její
oživení skončily neúspěchem. Zatím nejslavnější éra v historii Rudolfova skončila.
_____________________________
Pramen:
Rudolfov - historie a současnost (1985)
Naučná stezka Rudolfov
Dokumentační fond CMC
