O SKALICKÉM DOLOVÁNÍ

      Do okolí Stříbrné Skalice vyúsťují poslední výběžky stříbrných pásem Českomoravské vysočiny. Geologické složení je tu celkem shodné, jako v rudném okrsku německobrodském a kutnohorském. Místní kutací prostor leží tedy na samém okraji rozsáhlé rudné pánve, ohraničené městy Kolínem, Čáslaví, Kutnou Horou, Havlíčkovým Brodem, Ledčí nad Sázavou a Jihlavou.

      "Skalické hory" nebyly těžním prostorem jen na území nynější Stříbrné Skalice. Tímto návrhem bylo označováno rudné pásmo, táhnoucí se od městečka Sázavy až k nejkrajnějšímu jeho cípu Kostelním a Hradovým Střímelicím (kdysi Horním a Dolním Střímelicím). Hlavní ložiska rud byla asi v úseku Skalice a v území na západ od ní, a bývala po dlouhou dobu převážně majetkem sázavského kláštera. Z části patřila pánům Zajímačům z Kunštátu, přechodně Starému Městu pražskému a dalším, a na krátký čas právem zástavním několika věřitelům. Za tohoto stavu ovšem nelze bezpečně usuzovati, zda místní doly byly všechny či některé na nynějším skalickém území.

      Kdy se počalo na skalických horách dolovat, nepodařilo se vypátrat. Starší zápisy se o dolování nezmiňují. Teprve pozdější prameny poskytují možnost k částečnému poznání i k sledování průběhu místní důlní činnosti, i když nezobrazují v celém rozsahu hornickou minulost Skalice. Dohady o nejstarší kutací době ve spojitosti s postavením románského kostelíku sv. Jakuba Většího na území bývalé osady Rovná asi ve 12. století nejsou dosti přesvědčivé. Zakládají se pouze na úvaze, že kostel byl zasvěcen patronu, uctívanému horníky, takže snad podnět k jeho postavení vyšel od horníků, pracujících na Skalicku. Není ovšem vyloučeno, že první kutací pokusy zde byly provedeny v časové souvislosti s otvírkami kutnohorských ložisek ve 13. století.

      První písemný doklad o skalickém těžení je z hlášení nejvyššího mincmistra království českého Albrechta z Gutštejna ze dne 8. srpna 1536 císaři Ferdinandovi, kterým jej zpravuje "O pokladech dolu ve Skalici pod jménem svatého Prokopa"; po osobním ohledání zjistil, "že by bylo dosti nákladníků, chtějících v dolech těžiti, ale že tam panuje nepořádek". Vyžádal si současně pokyny pro další postup. Z téže doby je také císařův list, kterým odpovídal Starému Městu pražskému na jeho upozornění, že se objevila ve Stříbrné Skalici v hojné míře stříbrná ruda. Bylo to při jednání o zřízení další mincovny v Praze vedle dosavadní kutnohorské a jáchymovské. K jejímu zřízení pak došlo v následujícím roce 1538. Zdá se, že ze skalických dolů jí pak bylo dodáno menší množství stříbra. Dodávky však brzy ustaly. Nález stříbrného ložiska u Skalice byl jen použit jako argument pro založení pražské mincovny, jíž se čeští stavové bránili. Tu je možné vyslovit pochybnost, zda skutečně šlo o bohatší rudné pásmo. Další prameny totiž o slibovaném množství stříbrné rudy mlčí. Nelze však popřít skutečnost, že jako všude na stříbrných dolech v 16. století se i tu jevila chuť k obnovení činnosti. zdá se však, že jednou z více příčin nepříznivého podnikání byly i osobní neshody. Z nich hlavní byl nedobrý vztah mezi horním hejtmanem a pozemkovými vrchnostmi. Tak například 12. července 1537 domáhal se marně horní hejtman Václav Kyšperský z Vřesovic u majitele horních pozemků Ludvíka Zajímače z Kunštátu, pána na zboží sázavském, aby mohl svobodně propůjčovat díly k těžení, jmenovat perkmistra i horní úředníky. Výsledek tohoto sporu odkazovaného na soukromé dohody s důlními podnikateli není znám.

      Další stížnosti, podané na Václava Kyšperského z Vřesovic, dosvědčují, že majitel hor důvodně odpíral vyhovět jeho žádosti. První stížnost je skalických "kverků" (nákladníků), v níž se sneslo na hejtmanovu hlavu mnoho žalob. Stěžovatelé písemným podáním obracejí se na komisaře královské komory, dozírající z Kutné Hory ke všemu hornictví s řadou těžkých obvinění z nepořádků a zlořádů vládnoucích na horách skalických. Ve stížnosti navrhují, že by majitelé panství Zajímačové měli sesaditi hejtmana z úřadu. Hory jsou znamenité i zřetelně bohaté a mohly by všem přinésti užitek. Stížnost vypočítává překvapující druhy minerálů, vyskytující se na horách. Kverkové prý nevědí, kam se děje bohatá a dobrá ruda tetracit "vejsgulden", ruda s lazuritem, také ryzí stříbro, k tomu leštěnec olověný i stříbrný. Hutníci říkají, že se jim na oči pěkná ruda nedostala. Kverkové však vědí, kam přišly dva soudky rudy, ze kterých chtěl hejtman nadělati nejméně sedmdesát hřiven stříbra. Také nesplnil slib o vyhotovení sedmi set hřiven stříbra a těžaře ožebračil. Hejtman zakázal šichmistru a štejgířům pouštěti kverky do dolů a znemožňuje tím, aby byl z hor co největší užitek. Bez vědomí perkmistra a přísežných činí náklady na doly nemístné a vysoké, například na důl Limburský a svatého Michala. Přitom přijímá další nepotřebné cupusy (příspěvky na doly nevýnosné). Dává svémocně dobývati rudu, kterou libovolně platí. Přirazil si samovolně pro sebe míru na horách, přijímá bez vědomí cechmistra a vedoucích rudu bez ocenění a zápisu a dává si ji i voziti bez vědomí šichtmistra do svého domu. Účetnictví si vede sám, a to nepřehledně, za peníze kverků nakupuje železa, lůj a jiné důlní potřeby, tvrdě, že "on jest hejtman, perkmistr i řád sám a tak že jest to všechno pospolu".

      Horníkům laje "aby šel kdo nechce pavovati (rudu dobývati - z něm. Erzbauen), že nepotřebuje ševců, krajčů a zlatníků a opatří si pořádné horníky" (patrně předhůzka místním dolujícím - neodborníkům). "Lón" - mzdu - zaměstnancům neplatí, namítaje, že mu sami dluhují. "A tak ten lid obecný svévolně odehnal a proto pracující denně odcházejí". Stížnost uvádí, že hejtman před dvěma lety vyzval obyvatele ku stravování tovaryšů na jeho účet, ale nezaplatil jim a uvedl je do dluhu, takže zadlužení o dům a statek přišli; přitom ale stravované horníky vyhnal, aby odtud odešli. Dík zprostředkování pražských kverků přislíbil vyplatiti "lóny" a vrátiti peníze neprávem přijaté, ale nedal nic.

      Ani zákrok gruntovního pána Zajímače z Kunštátu, který zjistil tyto jeho závazky, nedocílil slíbeného zaplacení. "Nesjednají-li páni komisaři nápravu, musí všichni práce zanechati." Tolik stížnost kverků, která však nepřinesla nápravu. Šla tedy druhá stížnost "knappů" (pracujících horníků), tentokráte česká, adresovaná na nejvyššího mincmistra v království českém. Opakovala obvinění ze stížnosti prvé, dokládala je stejnou žalobou hutních zaměstnanců, písaře, šmelcířů, prubéřů i "prejstirzů" (odhadovačů rud), že žádnou řádnou rudu do hutí nedostávají. Zní: "Chudý tovaryši a vobecní hornictvo nedocházejí zaplacení lónův, když peníze jsou spotřebovány na jiné; hejtman svým jednáním přivede i kverky do zkázy. Slíbil zjištěné nedoplatky vyrovnati, ale nedal nic. Proto se obracejí tímto listem na samu jeho Milost, nejvyššího mincmistra krále českého jakožto nejvyššího poručníka hor J.M. krále." Obě stížnosti velmi přiléhavě uvádějí jednotlivá ustanovení horního řádu, kterým jednání hejtmanovo všestranně odporuje. Mincmistrem vyslaný příbramský perkmistr Tomáš Seydle vyšetřiv účetní stránku sporu zjistil, že hejtman dluhuje horníkům několik set zlatých. Zavázal jej proto, aby lóny běžné zaplatil ihned a dluh zapravil ve čtyřech týdenních splátkách, avšak hejtman, popíraje znovu závazek, nezaplatil nic. Vyslaná komise zjistila, že má mimo to za sebou ještě recessu (platební povinnosti) 209 zlatých. S jakým výsledkem pro stěžovatele skončil tento nechutný spor a zápas o podřízené nerovný, o tom historie mlčí. Není dalších záznamů. I když tento spor, spadá ještě do doby částečného rozkvětu, byl tu podrobněji popsán, neboť jest již dokladem o nepravostech a zlořádech, které zavládly na horách v době jejich upadání. V každém případě je obrázkem tehdejších velmi chmurných sociálních poměrů.

      Zdá se, že stav kutání na skalických horách nebyl v těchto létech uspokojivý, neboť císař Ferdinand I. dal listem ze 7. května 1543 šestiletý odklad k placení urbury a k odvádění desátků pánům Zajímačům z Kunštátu. Poruchy v těžení však asi zaviňovaly také spory sousedících majitelů panství, jimiž trpěli kverkové i horní čeleď, pracující v dolech. Panovník propůjčoval téměř současně několik práv k dolování a z toho povstaly spory, kdo je k dolování oprávněn. Tak císař povolil nejvyššímu komořímu Divišovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka, pánu na Kostelci nad Černými lesy, těžiti měď u Horních Střimelic a téměř současně udělil právo kutání v nově otevřených dolech na gruntech sázavského kláštera u sousedních Dolních Střímelic Jaroslavu ze Šellenberka. Podle císařského listu ze dne 10. července 1549 přistoupil k nim další oprávněný Konrád z Pokersdorfu, jemuž byl popuštěn starý důl svatého Martina v Horních Střímelicích. Podle zprávy nejvyššího mincmistra Jana z Vitence z 30. srpna 1551, byl důl svatého Martina znovu opuštěn, ale snad brzy tam byla obnovena těžba, neboť se zachovala zpráva z roku 1553, která zaznamenává přejímací cenu tamního stříbra i zlata. Později jsou odváděny podle zápisu z let 1565-1577 pražské mincovně ze Skalických hor jen malé položky páleného stříbra od 6-12 hřiven. Podle sdělení vrchního hormistra Lazara Erckera z roku 1581 jsou doly opuštěny pro chudobu kverků a proto, že pracovaly se škodou. Přesto se tu ujali dolování němečtí horníci, ale bez značnějšího úspěchu, neboť ruda nebyla vydatná. Stejně selhalo úsilí rodu Smiřických, kterým později patřilo kostelecké zboží, znovu obnovit těžbu. Snad právě pro tyto nezdary v těžení stříbra, svolil císař Rudolf vyvážet po 8 let ze země měděnou rudu k "ságrování", když se předem složí 20 centů pro krále a gruntovního pána. Bohatší rudu však musili odváděti po složení královského desátku do Kutné Hory. Přes všechny neutuchající snahy nákladniků o zvýšení těžby, hornictví dále upadalo. Podle zprávy zmíněného již vrchního hormistra Lazara Erckera z 5. června 1592 pracovalo na skalických horách před rokem 1552 na 300 horníků, v roce 1592 však jsou doly již opuštěny až na jedinou jámu, v níž se špatně pracuje.

      Nelze pochybovati, že se i Skalice snažila o zachování neztenčených horních výsad. Neví se bezpečně, zda se tak stalo k žádosti obce či z vlastního podnětu místodržícího v království Karla z Liechtenštejna, nového pána na Kostelci, který udělil 20. září 1623 obci horní artikule k znovuvyzdvižení ladem ležících dolů. Vzpomínají starého výskytu vyšší i nižší rudy na území panství, rudy zlaté, stříbrné, měděné i jiných, které tu byly dříve dobývány. Jsou tu i stopy po bývalé "šmelcovně" a jiných důlních budovách, zašlých při postižení Skalice morovou ranou.

      "Doly jsou většinou obráceny v bahna, byly však dílem zase otvírány a vydaly rudu stříbrnou i měděnou, takže lze doufat i v jejich výnosnost, kdyby mohovití havíři a kovotepci v těch místech do dobývání rudy se pustiti chtěli." Proto uděluje toto nadání horní a havířské. "Knížecí bergmistr má podle jáchymského práva a pravidel dolování tu říditi. Havířům nově sem přišlým, jich rodinám i čeledi se povoluje svobodný příchod i odchod se vším poctivě nabytým majetkem, jakož i dává právo k jeho odstupu komukoliv a kdekoliv posledním pořízením." Přistěhovalým havířům mají se pustiti z panského místa k postavení příbytků. Koupí-li si však se svolením vrchnosti havíř selský statek v místě, přecházejí na něho stará břemena a povinnosti, které na statku váznou, při tom však s rodinami nepodléhá poddanství. Dovoluje se jim zříditi "šmelcovny" i "hamr" na vykázaných místech, jakož i svobodné kácení dříví v panských lesích, potřebné pro vydřevění dolů. Musí zato však vystavěti čtyři nové šachty při všech štolách a podzemních průchodech. Prodej stříbra a různých kovů zůstává vyhražen vrchnosti, jak jest ustanoveno podle báňských pravidel císaře Maxmiliána z roku 1575. Mohou však prodávati nevyčištěnou měď v Kutné Hoře, pokud nebude v místě zařízení k jejímu čištění. Jsou přitom všem povinni odváděti desátek podle toho, "co jim stříbro vynáší".

      Sluší pochybovati o znatelném prospěchu, který vyplývá skalickým z tohoto privilegia. Nasvědčuje tomu i skutečnosti že po stu letech následovalo druhé, které rozmnožilo výsady. Vydala je k žádosti purkmistra, rady a celé obce městečka Skalice Marie Terezie Savojská, tehdejší vlastnice Kostelce nad Černými Lesy. Privilegium je z 24. listopadu 1726. Několik výňatků z něho: "Kdyby znovuobjevením rud došlo k opětnému dolováni, pak obyvatelé městečka mohou sobě nejméně dvě šachty hlavní vyzdvihnouti ovšem na útraty obecné. Pokud jde o patronátní kostel vrchnosti svatého Jakuba, školu nebo špitál, má se podle nařízení císaře Maxmiliána z roku 1575 havířským narovnáním pokračovati (řádem) avšak s tím, že budoucně, snad sem přišlými havíři žádná jiná než katolická římská víra držána a rozmnožena nebude." Článek druhý, privilegia obsahuje ustanovení o skalických robotách a současně připouští ku povznesení a pro obchod městečka usazování nových řemeslníku v obci. Při tom potvrzuje staré právo obce k užívání pečetí o zeleném vosku a konečně zavazuje všechny současné i budoucí správce panství, aby bezvadně zachovávali privilegia a nadání skalická.

      Městská rada, poučena trpkými zkušenostmi ze ztráty písemných dokladů a privilegií předchozích a o důsledcích, které z toho vyplynuly pro obec, neváhala si vyžádati nejvyšší panovnické potvrzení. Dostalo se jí ho majestátem císařovny Marie Terezie ze dne 3. března 1747 a císaře Josefa II. z 18. března 1786. Originály obou listin jsou ve velmi dobrém stavu zachovány ve skalickém archivu.

      Všechny výsady, udělované během dvou staletí Skalici, nepřispěly však již k rozvinutí důlní činnosti. Roku 1663 byla sice otevřena jedna nová šachta, ale bylo v ní těženo bez významnějšího výsledku. Dokládají to i pozdější zprávy z roku 1750. V té době jsou již doly opuštěny a zbývají jen haldy a zarostlá ústí stříbrných a olověných štol. Ani obnovené kutací pokusy roku 1803 nepřinesly mnoho výsledku. Z jednoho centu rudy vyšlo jen 60 až 63 liber olova a 3 a půl lotu stříbra. Roku 1854 pak velké množství vod znemožnilo pokračování v těžbě byť se i byly objevily nadějnější výskyty rudy měděné i stříbrné. A poslední záznam o čištění jedné šachty je z roku 1857.

      Zcela nepatrné udržovací práce, podniknuté v v druhé polovině 19. století, nemají významu pro popis hornické historie Skalice a lze soudit, že brána za činností ve skalických dolech se zavřela již navždy. Bývaly doby, kdy byla Skalice přece jen horní obcí významnou, i když byla pouhým odleskem slávou ozářeného přebohatého kutiště kutnohorského. V bývalém, kdysi rušném pracovišti zbyly jen zasypané vchody do šachet neznámých názvů a z neznámých dob. Hory přestaly vydávati drahocenný kov, leč dávají dnes na jeho místě větší hodnotu nezbytnou k zdravému životu - pitnou vodu. Ale jako tehdy včasné, pokrokovější způsoby těžení by byly bývaly přivodily větší výnos kutání, tak i nyní včasné, krajně potřebné vodovodní zařízení zaručuje obyvatelstvu dodávku zdravé pitné vody. Bude to trvalé dědictví po zaniklém těžařství drahé rudy, která Skalici dala jméno "Stříbrná".

      O pochybném působení likvidační firmy TIMEX Zdice v okolí Stříbrné Skalice se můžete dozvědět z převzatého článku SRNS:   Stříbrná Skalice

HLAVNÍ DŮLNÍ DÍLA (GEOFOND)  -   mapový výřez

04441 - šachta Jan
(F)
04442 - šachta Josef

04443 - štola Milan

04444 - komín štoly Milan

04447 - štola za parcelou 111
(F)
09927 - pinkové pole u Kostelní Střímelice

09926 - pinka ve Stříbrné Skalici

13333 - šachta Jíchov

13334 - Stará šachta

13335 - vodní štoly u Stříbrné Skalice
(F) (F)
13336 - dobývky Stříbrná Skalice

13337 - stará šachta u Hradových Střímelic

13338 - doly pod Chlumem

13339 - starý důl 1 u Kostelních Střímelic

13340 - starý důl 2 u Kostelních Střímelic

__________
Pramen:
Obec Penčice  -  http://www.pencice.estranky.cz/
Old PMS  -   http://superklub.chytrak.cz/
Geofond  -  http://mapmaker.geofond.cz/
Dokumentační fond CMC