ŠKODĚJOV - RYBNICE

      Škodějov, protáhlá ves patřící dnes k Příkrému, je nepravidelně rozložený v mělké kotlině podél Honkova (Škodějovského) potoka. Když se chceme dostat na místo, kde se v historii několikrát těžila měděná ruda, musíme od hlavní, vysocké silnice, projít vsí až na její konec k malé křižovatce. Od ní vlevo, asi 250 metrů vzdálená, je v plochém mělkém sedle mezi dvěma vrcholy zarostlá "Halda" s domečkem vodárny, kryjícím stopadesát metrů hlubokou šachtu, památku na poslední dolování v druhé polovině dvacátého století. Prašná cesta, kterou jsme přišli, se od vodárny sklání do údolí Roprachtického potoka. Poněkud níž vpravo od cesty do tohoto údolí býval mědirudný důl "V Havírnách", existující pravděpodobně již v 16. století.

      Přesto, že je toto místo blíže ke Škodějovu, územně patří k Rybnicím. V době lánového hospodářství tady bývaly "končiny" rybnických pozemků. Toto místo je na staré katastrální mapě v Semilském archivu označeno místním názvem "Na Příhatech". Stejný název se vyskytuje na této mapě ještě na druhé straně Honkova kopce. Prostor zhruba uprostřed mezi nimi se jmenuje "Hata". Snad se tady kdysi jednalo o "hatě", přechod přes nějaké mokřady. Značný kus před křižovatkou uvidíme vlevo nad silnicí malý domek č.p. 32, pro nás to bude v budoucnu důležitý orientační bod. Od něho zhruba v polovině vzdálenosti ke křižovatce je odbočka doprava dolů na lesní cestu, kterou se dostaneme kolem malého lesíka skoro až k potoku. Tady v pohledném domku č.p. 30, bývalém mlýně, žíje pan František Jebavý. V květnu roku 2004, kdy jsem jej navštívil, mu bylo téměř 81 let. Štíhlý, opálený, neustále se zabývající nějakou prací a s velmi dobrou pamětí. Vzhledem k tomu, že místní doly měl přímo za plotem, strávil v nich pod zemí několik let, přesněji řečeno několik zim. Přes léto pracoval v místním JZD, a protože, jak říkal: "Mnoho tam neplatili, tak jsem přes zimu, od listopadu do poloviny nebo do konce dubna chodil do dolů. Byla to tam taky bída, vedoucí mi tenkrát řekl: 'Běžte k sousedoj', ať vám půjčí krumpáč a lopatu."

      Vcelku se dá soudit, že se tu dolovalo již před třicetiletou válkou, pak dolování zaniklo a když bylo znovu obnoveno, vzalo za své válkou sedmiletou. Na Rybnicku jsou dvě naleziště: mezi Rybnicí a Příkrým je to důl Rosalie, jehož jméno se zachovalo jen v literatuře, a důl mezi Rybnicí a Roprachticemi z roku 1636, kde se dodnes říká "u Havíren". Uvádí tak rybnický řídící učitel Ladislav Lukáš v článku o dolování na Rybnicku, který vyšel v roce 1949. (Válka sedmiletá byla v letech 1756-63, pozn. L.Š.)

      Kde byla Rosálie, to pan Jebavý věděl jen z doslechu a prozradil mi to až při jedné z dalších návštěv. Mávl rukou k Rybnické Skalce a povídá: "Kus za vrcholem Skalky, na rybnické straně, jsou Boží muka a napravo od nich je ve svahu lesík a tam někde by to mělo být. Slyšel jsem o tom od lesníků. Bude ale problém to nalézt. Asi to nebylo velké dílo, zřejmě to jen zkoušeli a potom to zahrnuli." O křížku v tom místě jsem věděl, nebylo tedy těžké označené místo nalézt. Lesík je pruh porostu táhnoucí se v prudší části svahu nad Honkovým potokem, v mírnějších partiích jsou obhospodařované louky. Těsně pod vrcholem svahu je dnes nepoužívaná cesta. Další cesta je níž a prochází ze strany od Rybnic šikmo svahem a pod lesíkem se točí ke Škodějovu. Její horní strana je zaříznuta dosti hluboko do úbočí a tento břeh se neustále drolí a sesýpá. Smíšeným porostem pokračujeme až k poměrně velké prohlubni vpravo ve svahu. Pravděpodobně se jedná o starý lom, kde se dobýval materiál na stavbu nedaleké cesty. Pomalu se dostáváme až na škodějovskou stranu Rybnické Skalky. Tady, poměrně vysoko ve stráni, na jejím přelomu do vrcholové roviny, je malé místo kryté výsypkami s dvěmi prohlubněmi, připomínajícími zasypané vyústění šachet. Byla tady Rosálie, nebo je to opět malý lom?

Mapka lokality Škodějov-Rybnice

      Cestou zpět k Božim mukám se vracíme přes vrchol Skalky, kudy vede od škodějovské křižovatky cesta do Rybnic. Kousek za vrcholem, již na rybnické straně kopce, je vpravo od cesty, směrem k lesíku a svahu do údolí Honkova potoka malý včelín a za ním pole. V obdělávané půdě jsou vidět kousky šedomodrého nerostu. Na druhou stranu zhruba sto metrů od cesty vidíme ostrůvek bříz. Již v povrchu cesty, kterou k němu odbočíme, zahlédneme opět kousky šedavého nerostu. Vlevo mezi břízami nejprve vidíme hromadu nepříliš velkých kamenů, které mohou být zbytkem těžby, ale mohou být také snošené z pole. Z vnitřní strany je ostrůvek bříz olemovaný řadou velkých kamenů. Střední část je nepřirozeně rovná a čistá. Podobných ostrůvků s porostem je v okolí několik, ty jsou ale pokryty kameny bez ladu a skladu po celém prostoru. Snad by právě tento odlišný mohl být pozůstatkem dolu Rosálie. V odkazech článku Z dějin hutnictví datuje Jan Šťovíček založení dolu Rosalie do roku 1861 firmou Liebig and Co. V novější práci z roku 1990 ale tentýž autor uvádí, že Johann Liebig důl Rosálie u Rybnice počátkem šedesátých let koupil, ale brzy ho prodal, neboť seznal jeho nerentabilitu. Pravděpodobné je, že toto ložisko bylo otevřeno podnikatelem Emilem Porthem v roce 1855, kdy zde na místě starých prací podnikalo rokytnické těžařstvo. Teprve později Rosálii koupil J. Liebig.

      Asi se tady příliš dlouho nepracovalo a po skončení byl důl zahrnut. Podle důlního zákona z roku 1854 byl provozovatel dolu povinen po skončení prací dát pozemek do původního stavu. Liebigové si s tím ale někdy hlavu příliš nelámali. Emil Porth se narodil 16. května 1832. Na pražské univerzitě začal studovat lékařství, ale doktorát zřejmě nedosáhl, protože studia pro svoji zálibu v mineralogii opustil. Později se stal geologem říšského geologického ústavu ve Vídni. Zemřel při návratu z expedice do Řecka a Turecka 11. června 1858.

      V "Dobrozdání o kutném poli a udělených dolových mírách na železnou rudu v Jesenném a v obcích politického okresu Semilského a Jilemnického" se uvádí: "V Rybnicích, berní okres Semily, nejsou zde žádné míry dolové. Kutiště zde měl od roku 1881 do roku 1904, potom od roku 1907 do 1908 Jungfermann a Jungl, kutací práce však neprováděli, jejich kutiště byla smazaná. Nyní má ještě Eugen Abresch 6 kutišť z roku 1909 a 2 z roku 1911. V roce 1911 ohlásili zde nynější majitelé 16 kutišť." Autorem této práce z roku 1912 je Ant. Honl, vrchní inženýr, na Královských Vinohradech v Praze. Ladislav Lukáš o Eugenu Abreschovi píše: "Po pracích v padesátých letech 19. století počal roku 1909 na parc. č. 905, 906/2, 899, 1176, 1182 a 1184 kutati němec Eugen Abresch, majitel dolu v Novém městě n. Met." Parcely číslo 905,906/2 a 899 spolu sousedí. Nejsou ale ve Škodějově, ale v Příkrém přímo ve vsi. Podobně sousedí parcely číslo 1176, 1182 a 1184, které jsou kousek od Příkrého vlevo od silnice k Vysokému. Další dokument říká: "Na základě kutebního povolení č. 4359 bylo ke dni 19.10.1941 v Příkrém s osadou Škodějovem 23 a v Rybnici s osadou Loukovem 16 kutacích mist. Tato místa byla psaná na pana Martinů, s nímž participovali pánové Dítě a Zeliský." Tato společnost měla v tehdejších okresech Semily a Jilemnice několik desítek kutacích míst.

      Škoda jen, že v dokumentu nejsou uvedeny ani čísla parcel, případně zda šlo o rudu železnou či měděnou případně o něco jiného. Kutací místo byl kruh o poloměru 425 m a ploše 567.451 m2.

      Druhý, v článku Ladislava Lukáše zmiňovaný důl se jmenoval "U Havíren", ve Škodějově říkají "Havírny" nebo "V Havírnách", a byl na rybnickém katastru asi 200 metrů od domečku vpředu zmíněné vodárny ve svahu k Roprachtickému potoku. Šachta Havíren bývala asi 30 metrů pod místem, kde dnes vpravo od cesty do údolí Roprachtického potoka stojí v louce transformátor. V roce 1932 byla v tomto místě ještě jáma o průměru asi čtyř metrů. Přestože byla hluboká zhruba 15 metrů, nebylo kolem ní žádné zábradlí ani jiné zajištění. Za skoro 15 let po které se zde netěžilo, stěny zarostly křovím, a byly hodně sesuté. Někdejší osm až deset metrů vysoké haldy hlušiny kolem jámy jsou dnes srovnány se zemí, zakryty zeminou a pozemek slouží pro zemědělskou výrobu. Při stavbě "Pojizerské silnice" se v úseku od semilské nemocnice do Loukova tehdy "narovnávaly" zatáčky a vybagrovaný materiál se hodil na zavezení Havíren. Další dvě zasypané šachty, pravděpodobně z doby C.K. mocnářství, jsou dosud vidět poněkud výše v úbočí Honkova kopce ve směru k Havírnám. Asi tři metry nad horní z nich je napříč svahem polozasypaná rýha dlouhá asi pět metrů - kutací jáma. Mezi těmito šachtami a Havírnou bývala spojovací chodbička dlouhá několik set metrů. Pan Jebavý vzpomněl na dva kamarády, kteří se ještě v roce 1935 touto chodbičkou proplazili do druhého dolu.

      Svah od vodárny na bývalé šachtě stoupá k Honkovu kopci nejprve mírně, jsou to pole, když přijdeme do lesa, terén se prudce zlomí. Ve strmější části svahu je vidět nad sebou dvě terasy, které šikmo doleva stoupají k plochému vrcholu. Spodní je ze svahové strany na robustní, na sucho zděné kamenné podezdívce. Horní, asi o dva metry výš, je jenom zahloubena do terénu Půjdeme-li doleva, v mírnější části svahu, zhruba pod místem, kde podezděná terasa vychází na vrchol, nalezneme obě polozasypané šachty. Také na vrcholu Honkova kopce je vidět spousty stop po lidské činnosti. Někdy to jsou hromady kamenů vynesené na okraj obdělávaného pozemku, ale u dalších náhodně rozmístěných a různě velkých hromádek kamenů si můžeme jejich smysl jenom domýšlet. Říká se tu "v Selském lese".

      Opět budeme citovat z článku Ladislava Lukáše: "Největší slávy se dožily naše doly v padesátých letech 19. století, kdy podnikatel dr. Porth dal otevřít ložisko 2-3 sáhy mocné, v rozměrech 30x20 sáhů. Při hloubení výchozí šachty narazili horníci v sedmém sáhu na starou práci a v hloubce 16 sáhů objevili starou štolu, která nebyla proražena. Nové pokusy v tehdejších letech začaly právě proražením této štoly a otevřením nového ložiska. Který z uvedených dolů (Havírny nebo Rosalie) byl dr. Porthem v roce 1856 otevřen, není jasné. Podle místních vypravěčů se ruda vozila k zpracování do Německa, ale zdá se, že spíš jen do Rokytnice, kde se asi v týchž letech pracovalo v rozsáhlých dolech na měd a stříbro a kde byla i úpravna."

      V Havírnách se tehdy dolovalo primitivním způsobem. Horníci bydleli většinou v č.p. 18 u Bachtíků(?) - bývala tam hospoda, uspořádali v ní také hornický bál. Ruda se vozila do Horní Rokytnice, kde Emil Porth, pravděpodobně spolu s bankéřem Landauem, který se finančně podílel na jeho aktivitách již od roku 1854, zřídil úpravnu rudy. V březnu 1856 byl Emil Porth nucen Landauovi z finančních důvodů svůj důlní majetek, s výjimkou grafitových dolů, prodat. Z tohoto důvodu asi Porth otevírat doly v Rybnici nemohl v roce 1856. Zřejmě se u Havíren, stejně jako u Rosálie, jednalo o rok 1855. Po Landauově smrti v roce 1860 se o další dolování v Horní Rokytnici pokoušeli jeho dědicové. Byla postavena nová úpravna, ve které se ruda louhovala kyselinou sírovou. (V některých pramenech se uvádí kyselina solná.) Následujícího roku ale odmítla Rakouská národní banka poskytnout další úvěr, a tak tam od roku 1863 pokračovala v kutání firma Liebig, Klein a Lanna.

Pan Jebavý, pamětník starého dolování

      Malý kousek nad plotem u domu pana Jebavého se schází do "V" dva příkopy. Jsou to výchozy starých štol z Havíren. Dávní horníci šli po rudě, až se dostali na povrch. Otec pana Jebavého tvrdil, že začátkem 20. století ze štol vyčnívala ještě výdřeva. Asi 400 metrů od stavení Fr. Jebavého šikmo vlevo proti toku potoka, ale za potokem se koncem padesátých let kopal bazén pro místní vodovod. V hloubce asi dvou metrů dělníci objevili dřevěný zuhelnatělý věnec-zbytek roubení staré šachty snad z 16. století. Původní "Permoníci" před asi třemi, čtyřmi nebo pětisty lety hledali rudu podobně jako dnešní proutkaři. Proutky - "hefty" měli dřevěné nebo také z drátu, a také věděli, jaká rostlina nad jakou rudou a nad jakým kovem roste.

      "Na konci války se zúčastnil kutání i vojenský erár. Výsledky však nebyly tak příznivé, aby mohlo byti přistoupeno k těžbě" dále píše Ladislav Lukáš. Asi dva nebo tři roky před první světovou válkou v Havírnách skupina horníků dobývala měděnou rudu. Ti tehdy bydleli po barácích ve Škodějově a v této době mezi nimi pracoval také František Jebavý (starší), který sem narukoval jako voják. Při otevírce na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy byl důl v Havírnách již zaplaven vodou, a proto nepřístupný, byl pan František Jebavý (starší) již téměř jediným pamětníkem tohoto posledního dolování. Z tohoto důvodu jej tehdejší vedoucí ing. Bětík spolu s důlním geologem několikrát navštívil.

      Nová otevírka starých dolů započala v roce 1956 takzvaným "rýhováním". Rýhy byly 10-15 metrů dlouhé, většinou nahoře metr, dole devadesát centimetrů široké a do metrové hloubky. Nebylo to ale pravidlo, někdy se kopalo i tři metry hluboko. Ze stěn se braly vzorky a podle jejich složení se potom postupovalo dál. Tento průzkum prováděli dělníci, kteří později pracovali v dole. Současně se prováděly i vyměřovací a mapovací práce. Po několik let tady byly také dvě vrtné soupravy, které někdy vrtaly až do třísetmetrové hloubky a sledovaly rozsah ložiska.

      V té době se také započalo s prorážením štoly z údolí Roprachtického potoka. Jdeme-li dolů k potoku, uvidíme její zbytek asi dvacet metrů vpravo od cesty. Posledních asi dvacet metrů u potoka je příkop, zhruba stometrový úsek před ním je většinou propadlý. Tato štola vznikla dříve nežli šachta s těžní věží a byla nějaký čas využívána pro vyvážení hlušiny při otevírání dolu a pro odvádění vody. Pan Jebavý zavzpomínal: "Štolou se vyvážela hlušina a na lopatu (široká) byla vedle kolejnic struha na vodu. Proto ji začali kopat od potoka, tak, aby měla spád z dolu ven. Tahle štola cestou proťala staré chodby z Havíren, které byly asi o 100 až 120 centimetrů výš. Ta propadlá část, tam se dělal jen příkop, to bylo málo hluboko, a tak se tam udělalo pažení, které se zeshora zasypalo. Byly s tím tenkrát dost problémy".

      Na rybnickém katastru se pracovalo i přes zimu, ale na jaře roku 1957 se průzkum posunul na území Škodějova do blízkosti stavení č.p. 32 a stavení č.p. 30 (Fr. Jebavého). Na škodějovském katastru bylo v létě současně pracováno na dvou vrtech. Další vrt byl na druhé, západní straně potoka v louce náležející k č.p. 35. K podzimu průzkum opustil i škodějovský katastr a přesunul se, sledujíc stále rozhraní krkonošského krystalinika a permokarbonu nad Proseč a k dolní části obce Příkrý. Vrtům vždy předcházelo kopání příčných příkopů, čili "rýh", nebo i čtyřhranných rohových až osm metrů hlubokých šachet. Voda potřebná k vrtům se nejprve čerpala elektrickým čerpadlem z nádrže u č.p. 30, později naftovým motorem z Honkova (Škodějovského) potoka. Elektrický proud se zpočátku odebíral ze škodějovské sítě, později měl důl vlastní přípojku. Současně s vrty se pracovalo na prodlužování štoly z údolí Roprachtického potoka, která měla již několik set metrů. V okolí jejího počátku bylo postaveno několik bud, závodní kuchyně, skladiště, kancelář apod. V této době tady bylo zaměstnáno asi 40–50 lidí. Ti z blízkého okolí po práci chodili domů, ostatní se ubytovali ve dvou ubytovacích vozech a v prázdných staveních č.p. 25 a 26 ve Škodějově. Rok před tím někteří bydleli v nepoužívané škole. Výdělky pracujících se pohybovaly mezi 1-2 tisíci Kčs. Pokud nebyly naléhavé zemědělské práce, někteří ze zdejších občanů si přivydělávali kopáním příkopů, při vrtech, hlídáním nebo s potahy. Na samotný koňský potah se počítalo 12,20 Kčs na hodinu.

Nová šachta někdy v 80. letech

      V roce 1958 se hned po Novém roce započalo s hloubením šachty na rybnickém katastru pod Honkovým kopcem. Její hloubka činila koncem roku asi sto metrů. Šachta měla tři horizonty. První byl ve 42,5 metrech (někdy se uvádí 50 metrů), kde bylo zřízeno náraziště a byla sem dopravována hornina z hlubiny a ze štoly, která sem ústila. Odtud byl materiál vytahován na povrch. "V dole se pracovalo ze začátku ručně a svítilo se kahany. Když byla zřízena šachta, postavili nad ní vrátek a hornina se vytahovala ve velkých kbelících - okovech. Později zavedli elektrické osvětlení a v dole se začaly používat trhaviny. Nakonec byla postavena těžní věž s klecí, ke které se vozíky vozila hornina," doplnil pan Jebavý. Nad šachtou byla postavena z trámů patnáct metrů vysoká věž s výtahem. Její silná světla v noci zářila jako maják do kraje. Při jámě vyrostla skupina malých skládacích domků, ve kterých byly umístěny stroje, umývárny, závodní jídelna, kancelář a elektrický transformátor. Důl měl již samostatnou elektrickou linku, připojenou na provizorní síť z Rybnic. Veškerý materiál od Zimrova k dolům se dopravoval koňskými nákladními potahy a traktory přes Škodějov. Práce v jámě vyžádala si již za oběť jeden lidský život. Zahynul tu na podzim, sražen balvanem do hloubky, rybnický občan J. Zahradník.

      V roce 1958 byly také prováděny pokusy nalézt měděnou rudu i v tzv. Kozím rohu, což je postranní větev údolí, kudy vede cesta od Podbozkova k Příkrému. Z něho do Kozího rohu odbočují dvě cesty. Levá, jdeme-li nahoru, je hlavně přístupovou cestou k několika stavením, které tady na začátku údolíčka jsou. Druhá cesta je vpravo ve svahu nad potokem, a po necelém kilometru končí v lese v plochém, po většinu roku vyschlém korytě, za kterým pokračuje do svahu již jen úzká stezka. Vlevo, po proudu, spadá koryto prudce dolů a sem do tohoto místa byl z dolu vyvážen vykopaný materiál. Zabočíme-li korytem potoka doprava proti proudu, uvidíme asi po dvaceti metrech vpravo ve svahu, zhruba 3-4 metry nade dnem údolí zasypané vyústění štoly, které bylo údajně po skončení prací odstřelem uzavřeno. Štola, která odsud vedla, se údajně pod zemí rozdvojovala, Jedna větev dlouhá několik set metrů vedla pod zemí směrem k příkerskému polnímu letišti. Podle pamětníků se ve štolách na měděnou rudu nenarazilo, byl tam jen hrubý zelený písek. (Snad by se mohlo jednat o mylonit - pozn. L.Š.) Údajně měla být před silnicí u Příkerského letiště další šachta. Zřejmě se uvažovalo o tom, prokopat se až ke Škodějovu a propojit oba podzemní systémy. Připravovala se přípojka elektrické energie a také se snad plánovalo zavést Kozím rohem do dolu pitnou vodu z úpravny vody pod Bozkovem. Kopání v Kozím rohu bylo zastaveno v roce 1959. V srpnu roku 2004, kdy jsem toto místo navštívil, byla zřejmě nedávno kýmsi horní část vstupu do štoly odkryta otvorem asi 40x30 centimetrů. Terén kolem byl pošlapán a v ústí otvoru bylo nápadně položeno několik kousků šedomodrého nerostu. Uvnitř je vidět zemina, která štolu uzavírala. Do odkrytého otvoru jsem vsunul ruku s kamerou. Na "infrazáznamu" byl vidět kousek štoly a několik dosud stojících stojek. V polovině listopadu jsem toto místo navštívil ještě jednou. Zaujal mě porost v okolí štoly: oválná plocha před jejím vyústěním a povrch vyvážky hlušiny - červeného permokarbonského pískovce a červených slepenců - byl porostlý řídkými hubenými kopřivami, jaké se tady v takovém množství nikde jinde nevyskytují.

      V roce 1959 se opět "rýhovalo" pod Honkovým kopcem. Byly provedeny dva vrty na Rybnickém území a dva na pozemcích Škodějova na jižní straně obce. Po celý rok se též pracovalo na prohlubování šachty, která dosáhla přes 150 metrů. Druhé patro bylo v 80 (možná sto metrech, bohužel různé údaje se liší) a poslední asi v 148-150 metrech. Z nich byly různými směry raženy pokusné štoly Pod třetím patrem byla ještě asi pět metrů hluboká jáma, kam zajížděla spodní část těžní klece a kde se shromažďovala voda. V jámě umístěné čerpadlo Nautila muselo v některých obdobích běžet nepřetržitě, aby zvládlo prosakující vodu, která byla potom odváděna štolou do Roprachtického (Hrádeckého) potoka. Hlušina a ruda se na povrchu ukládala každá na jinou skládku. Halda vytěžené jaloviny, přestože se z ní odvážel materiál na opravu cest, narostla do značné velikosti. Asi 300 tun rudy, která měla kolem 2,5–3,5 % Cu, se odvezlo auty do Semil na nádraží a dále vlakem do Vernéřovic ke zkušebnímu zpracování. Dobývané ložisko se vytvořilo na tektonickém styku krkonošského krystalinika se sedimenty permokarbonu, který probíhá napříč škodějovským údolím. Přesmyková vrstva je ukloněna k severu pod úhlem 60 stupňů. Hlavní část rudného obsahu tvoří chalkosyn a doprovodné minerály, převážně šedozelené a světle šedé mylonity, což jsou tektonicky rozdrcené a znovu různě zpevněné horniny. K jejich vzniku dochází podél tektonických zlomů. Vlastní ložisko má v horizontálním řezu tvar dvou samostatných čoček. Na úrovni 90 metrů pod povrchem bylo postupně vysledováno do vzdálenosti 600 metrů, při průměrné mocnosti 5-10 metrů.

      V roce 1960 se hlavně pokračovalo v ražení dvou štol západním směrem od jámy. První z ní vyšla v druhém patře (náraziště č. 2) a podešla pod cestou k Rybnicům, pokračovala pod lesem na Podevsí, pod stavení č. 30 (stavení pana Jebavého), pod potokem prošla v hloubce 50 metrů a koncem roku dosáhla asi lesíka na protějším svahu. Druhá štola vyšla z třetího náraziště v hloubce 150 metrů a směřovala poněkud více k severu. Koncem roku dosáhla asi hořeního okraje lesa blíže stavení č. 32. Mnoho nebezpečné a obtížné práce si vyžádalo prokopání větrací a zabezpečovací šachty ze štoly nad lesem, z hloubky asi 60 metrů. Začalo se kopat zespoda, ale pro malou soudržnost horniny ji bylo nutné dokončit shora.

      Do Honkova potoka teče od Příkerské Skalky malý potůček, který pramení malý kousek nad silnicí do Vysokého. Místní název tohoto místa je Proseč. Vpravo od potůčku, směrem k Příkrému, máme příkerské polní letiště. Vlevo, asi 150-200 metrů pod silnicí, byla v roce 1961, na příkerských pozemcích patřících k č.p. 113, což je samota Na Špekulaci u Škodějova, otevřena nová průzkumná šachta. V tomto roce se dostali pracovníci do hloubky asi 30 metrů. Dnes se tady říká "Na Haldě", (Halda II) podle hromady permokarbonského pískovce, která tady dodnes zůstala. Její objem je možné odhadnout asi na 200-300 m3, šachta musela být tedy dosti hluboká. Půdorys vyvážky hlušiny je možné přirovnat k obrysu hrušky. Šachta byla v nejnižším místě, tedy tam, kde je na hrušce stopka, baňatá část je podstatně vyšší. V hloubení této šachty, ve které bylo postupně zhotoveno několik pokusných odboček, se pokračovalo i v roce 1962.

I takto se někdy "pracovalo"

      V témže roce bylo také provedeno několik vrtů u Honkova kopce a jeden, asi poslední, na jeho jižní straně. Těžařské práce na hlavní šachtě na Rybnicku se po celý rok omezovaly na údržbu zařízení štol. S těžbou rudy nebylo dosud započato, ačkoliv se na haldě náhodně vytěžená ruda dávala stranou. Také stavba přípojky silnice od Zimrova k šachtě po celý rok čekala na dokončení, ačkoliv bylo již na jaře přislíbeno. Na jaře v roce 1963 správa dolu zlikvidovala poslední průzkumný vrt při cestě k Proseči a také průzkumnou šachtu na příkerské půdě u Proseče. Těžařská sekce během léta upravovala nedokončenou silnici od Zimrova. Koncem léta bylo pak ohlášeno, že se zde provoz úplně zastaví a osazenstvo se propustí nebo se převede na jiné pracoviště. Kronikař Škodějova k tomu trochu smutně napsal: "Tak se chýlí ke konci jedna perioda dějin naší malé obce. Různé poruchy v půdě ji ještě budou nějaký čas připomínat, pokud je nevyhladí čas. Jako pracoviště neměly doly pro zdejší občany velkého významu. Trvale tu byli zaměstnáni jako hlídači dva důchodci. Doufá se, že se při likvidaci správa dolu postará, aby cesta přes obec byla přivedena do sjízdného stavu pro místní provoz."

      Důl byl uzavřen v létě v roce 1964. Důvod pro zastavení prací byl možná stejný, jako v době bankéře Landaua. Ladislav Lukáš o tom píše: "Horní odborník Johann Grimm zkoumal složení rudy a zjistil, že ve sto librách rudy bylo 2 a 3/4 libry měděné rudy a 2 a 3/4 lotu stříbrné rudy. (Správně má být 2 a 3/4 libry mědi a 2 a 3/4 lotu stříbra – pozn. L.Š) Po propočtech se mu proto provoz dolů jevil jako vysoce rentabilní. Proč tomu tak nebylo v minulosti, vysvětloval tím, že zdejší rudy jsou těžko tavitelné a nedají se bez obtíží zpracovati. Doporučil proto dr. Porthovi jejich vyluhování kyselinou sírovou nebo solnou, jako se s úspěchem v té době již činilo v Německu. Prodávala by se jednak modrá skalice, jednak by se z této skalice těžila měď pomocí železa nebo přetavením a po dokonalém vyloužení by se z mědi jinou cestou získávalo stříbro. Proč toho podnikatel nevyužil a raději doly postoupil bankéři Landauovi z Varšavy, to se asi nikdy nedovíme."

      Poslední dolování začalo v roce 1972. Provozovatelem byly zřejmě Rudné doly Příbram spolu s Horním úřadem z Kutné Hory. Zásyp, kterým byl důl při uzávěrce v roce 1964 do úrovně prvního patra uzavřen, byl odstraněn a šachta uvolněna. Ironií je, že důl otevírali i někteří pracovníci, kteří se zúčastnili likvidace předcházejícího dolování. Těžní věž ale již tady zřízena nebyla a horníci museli do stopadesátimetrové hlubiny slézat po žebřících. V prvním patře byla vybetonovaná deska s otvorem asi 3x4 metry. Teprve v pozdější době, když se začalo uvažovat s eventuelním použitím dolu jako úkrytu v případě války, byla šachta do této hloubky vybetonovaná.

      Důvodem této další otevírky bylo pravděpodobně ověření technologie chemického vyluhování mědi kyselinou sírovou nebo solnou, podobně jako to o sto let dřív radil Johann Grimm Emilu Porthovi. Johann Grimm poukazoval na německé zkušenosti, pracovníci o sto let později získávali praxi na dálném východě Sovětského svazu.

Vybagrované vany připravené pro chemickou těžbu

      V prostoru od křižovatky nad domkem pana Jebavého k šachtě byla na několika místech provedena nad rudní žílou skrývka zeminy. V zemi byly vytvořeny "vany" podobné silážním jámám, které byly 5-6 metrů široké, 20-30 metrů dlouhé a tři metry hluboké. V nich byla vytvořena síť vrtů navzájem od sebe vzdálených asi 5 metrů. Do vrtů byly zasunuty děrované novodurové trubky, kterými byl potom chemický roztok napouštěn do země. U bývalé šachty byla osmisetlitrová nádrž, ve které byl roztok míchán na potřebnou koncentraci. Voda k tomu se čerpala čerpadlem z mlýnského rybníčka u Jebavých a z Roprachtického potoka. Od nádrže byly nataženy trubky o průměru 7-8 cm, propojené hadicemi s novodurovými trubkami ve vrtech. Na louhování mědi se užívala kyselina sírová, solná a údajně i kyselina citronová smíchaná s ledkem(?). Další používanou chemikálií byl chlorid vápenatý, sloužící k omezení vlivu používaných kyselin. Ten se sem pod obchodním názvem Kalgosan vozil z výrobny v Jesenném tuhý v plechových sudech, které se tady "rozpáraly", a po rozsekání sekerou se chemikálie rozpustila ve vodě a potrubím se odváděla do vrtů.

Rozbíjení Kalgosanu na kusy

Zařízení vyrobené z korby huntu
na rozpouštění Kalgosanu

      Místo skrývky a vrtů bylo zvoleno v místech, kde byly v podzemí štoly, ve kterých pracovníci roztok s mědí zachytávali. Vzorky se braly každé dvě hodiny a o všem se pečlivě vedl deník. Kromě data a hodiny se zaznamenávaly i údaje o venkovní teplotě a počasí. Na malé lahvičky s odběrem z dolu se psal datum a hodina. Mimo to se braly každý den ráno v devět hodin vzorky z obou sousedních potoků, Honkova potoka ve Škodějově a z potoka Roprachtického (Hrádeckého). Na tyto vzorky byly lahvičky větší a jednou měsíčně si je odvážel nějaký Výzkumný ústav z Prahy. Velký problém byl v tom, že štoly od provozu v letech 1958–61 byly sesuté a měly spadlé stropy. Co šlo opravit, se opravilo. Udělala se nová výdřeva, ale vše se dělalo ručně, krumpáčem a lopatou. A když se několikrát stalo, že se pracně znovuotevřená štola přes noc opět zřítila, dělníci se již na takováto místa obávali jít. Přes tyto potíže se plánovalo velké rozšíření chemické těžby. U bývalé těžní jámy měla být postavena velká budova. Pan Jebavý měl být vystěhován, lesík nad jeho domem vykácen a v celém prostoru až k cestě měla být provedena skrývka zeminy. Pan Jebavý o tom vyprávěl: "V JZD Příkrý již byl určen pracovník s buldozerem, který měl skrývku začít dělat, jenže se mu moc nechtělo a v pátek že to začínat nebude. Pátek, že je špatný den a tak. Prostě nezačal. No a v pondělí to bylo všechno jinak. Někdo to přes neděli všechno zrušil a nestavělo se tady nic." Důl byl uzavřen v prosinci 1980.

      Tento článek si nedělá nárok na to, být vyčerpávajícím zdrojem informací o těžení na Rybnicku. Určitě by se našlo dosti údajů v SGÚ či jinde. Vzpomínky posledních žijících účastníků mohou ale na celou věc přinést docela jiný pohled, nežli oficiální dokumenty. Poděkování patří pánům Romanu Kurfiřtovi z Bozkova, Františku Jebavému ze Škodějova, Pavlu Holatovi a Richardu Lacinovi z Příkrého.

Použitá literatura:
1) Ladislav Lukáš: Beseda roč. VI/1949, číslo 5,6 str. 81-82.
2) Rozpravy Národního technického muzea Praha 1981
3) OA Liberec: Pozůstalost fy. Johann Liebig a Co. karton č. 20
4) Jan Šťovíček: Báňské podnikání Liebigů. Sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší č. 3, OA Bystrá n/Jizerou (Semily) 1990 str. 39
5) Jan Urban: Výskyty mědi v Podkrkonošském parmokarbonu, Miscelanea 1969 str. 99-106
6) J.F. Svoboda a kol.: Naučný geologický slovník díl II, 1961 str. 760
7) Uloženo v Ústředním archivu posudků Ústředního ústavu geologického pod č. P2740/1.Kopie jsou v Okresním archivu v Semilech a v Okr. muzeu Českého Ráje v Turnově

Další literatura k tomto tématu:
1) Pošepný Fr.: Něco o měděných horništích čes. permského útvaru. Živa roč. 1861 str. 32-49
2) Aut. Kolektiv: Legenda k mapě nerostných surovin ČSSR 1:200.000. 1962
3) Hynie Ota: Ložiska měděných rud v permu na jižním a východním úpatí Krkonoš. Hornický věstník č. 21,25/1925 Praha
4) Hrabák Jos.: Hornictví a hutnictví v král. Českém, Praha 1902 str. 231-237
5) Velebil Dalibor: Rudní ložisko Rokytnice nad Jizerou Bull. Mineral.-pterolog. Oddělení Nár. muzea Praha 9/2001. Str. 154-161
6) Josef Kratochvíl: Topografická mineralogie Čech. Nakl ČSAV Praha 1962