Od křížku počínaje chodilo se kdysi na "Úvalák" úzce vyšlapanou cestičkou,
vyhýbající se obezřetně různým prohlubním, které vznikaly sesouváním důlních štol.
Za kopcem vedla podél malé lesní mýtinky, kde byly opět mělké, okrouhlé
prohlubně s načervenalým dnem zaplněné průzračnou vodou. Byla to taková roztomilá miniaturní lesní jezírka,
lemovaná zeleným rákosím a kamením, ve kterých se proháněli - pod modrou oblohou a v žáru slunečním - pulci,
zelené rosničky, čolci, potápky, nádherně vybarvení salamandři, užovky i ještěrky. Neobyčejně zajímavé bylo
sledovati denně vývin a růst těchto živočichů,
usazených stále v jednom místě jako v akváriu. Pak přišel opět mladý hustý lesíček, kterým se přišlo na palouček,
kde byla široká trychtýřovitá prohlubeň opuštěného a sesutého dolu. Kdysi se tam dolovala železná ruda,
ze které se společně s okrem, kterého jsou
v Úvalech bohatá ložiska, vyráběly levné zemité barvy.
Též se zachovala pověst, že se v zatopené hluboké důlní štole utopil nějaký
dráteníček. Těsné okolí dolu působilo celkem chmurným dojmem a každý měl pocit, že se to může náhle propadnouti.
Proto se lidé místu raději vyhýbali. Nad zatopenou štolou byla skalní klenba a po stranách sesutá půda a sypké kamení,
které přístup do vnitra dolu znemožňovaly. Po pravé straně štoly, dobře zakryté křovím ostružinovým, nacházel se však malý,
nenápadný, jezevčímu doupěti podobný otvor, kterým se dalo, šikovně ovšem, přece jenom protáhnouti. A to byl právě
jediný možný přístup do vnitra dolu.
Když tento tajný vchod naše mládež objevila a zjistila, že část jedné povrchové
štoly je dosud zachovalá, nevěděla radostí co dělati. O takové skrývačce se jim ani nezdálo.
Zařídili se tam hned klidně a pohodlně - a to byla jejich tajemná a nedobytná
pevnost, ve které o prázdninách prožívali své dobrodružné sny, v hlavách mládeže se obvykle střádající.
Všechny jejich plány a vynálezy bylo ovšem těžko uskutečnit, protože neměli
ani krejcar. Dlouho a marně přemýšleli, jak získat nějaký poklad, až přišli na to, že dobrodružné výpravy do krajů
a lesů se mohou docela dobře zpeněžiti, poklad bude!
Nejdříve nachytali do čepice spoustu bělásků, neboť úplná mračna se jich vznášela
nad každým jetelištěm, prodali je jako škodnou tehdejšímu obecnímu úřadu, který za 20 bělásků platil jeden krejcar
- v hotovosti. Pak za houby, za jahody, za maliny, za raky atd., které se prodávali známým,
bylo najednou tolik peněz, že to jaktěživi neviděli. Společným úsilím se poklad utěšeně rozrůstal a bylo nutno jej
dobře uschovati a zabezpečiti. Plechovou pokladničku s penězi uvázali na provázek a velmi důmyslným způsobem vytáhli
na temnou skalní stěnu, takže k tomu nikdo nemohl.
Bylo to mnoho peněz, 2 zlaté a 24 krejcarů, a k tomu ještě v tehdejší zlaté měně,
a bylo s tím mnoho starostí.
Jednoho dne se však přihodila hrozná a nepředvídatelná katastrofa. Nešťastnou
náhodou při obvyklém spuštění pokladničky se provázek přetrhl, ve vodě žbluňklo, a poklad zmizel navždy v hlubinách.
Prostora, kde stával rudný důl, bude v krátkém čase zasypána. Doufejme však,
že vzpomínka a tato povídka bude snad zachována.
