POSLEDNÍ URAŇÁCI

      V dubnu 2005 přišel v rámci předpokládaného útlumu těžby v uranovém dole Rožínka o práci důlní elektrikář Leoš Čevela. Podařilo se mu uchytit jako řidič kamiónu. Po čase mu na italské silnici zazvonil mobil. Volali z Rožínky - jestli chcete, můžete se vrátit. A on tu možnost znovu se dostat pod zem přijal jako radostnou zprávu. Dost možná si pomyslíte, že se zbláznil. On ovšem tvrdí, že získal nejméně tři roky životní jistoty.

      Loňský rok byl pro zaměstnance posledního uranového hlubinného dolu odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka svým způsobem napínavý. Čekalo se na rozhodnutí vlády, zda se v těžbě bude, či nebude pokračovat. Podle platného usnesení z roku 2002 se totiž měla k 1. lednu 2006 zahájit likvidace. Když padlo rozhodnutí prodloužit těžbu o další tři roky, ne že by bouchaly špunty sampaňského, ale stovkám lidí, které důl Rožná živí, spadl kámen ze srdce.

      Dnes pracuje v podzemí i na povrchu 650 lidí a na místa těch, kterým končí tzv. expoziční doba, podnik přijímá nové či staronové pracovníky. Jedním z nich je i Leoš Čevela.

CO S TAKOVÝM CHLAPEM?

      I když byl tedy konec loňského roku pro rožínské uraňáky šťastným obdobím, důvod k radosti stejně neměli všichni. K 22. prosinci musel odejít Petr Navrátil (42). Na uran přišel v roce 1995. Nyní se mu naplnila expozice. Odpracoval totiž zákonem povolených 2.100 směn v podzemí. "Člověk si na tu nejistotu tady stačil zvyknout. Už když jsem nastupoval, žádná jistota to nebyla. Celých deset let se to zavíralo, pak zase prodlužovalo a nakonec si člověk řekl - každý den dobrý. Stejskat se mi nebude. Dávalo mi to obživu a to je všechno. Co bude dál, to se ukáže."

      Podle jeho kolegů, kteří prožili obdobnou situaci už před ním, ale není lehké začínat znovu jinde. O svých zkušenostech vypráví Josef Vondruška (45), otec tří dětí, který také končil na sklonku loňského roku.

      "Jdete se poptat na pracák a nic. A když by se i něco našlo, jak řeknete, že jste dělal na šachtě, sbohem. Tady se dobře ví, že bývalí uraňáci marodí, že se na nich ta práce podepsala, co s takovým chlapem?"

      Jeho manželka pracuje za pár šupů v marketu, takže peněz moc není. Ale i když je ochoten za prací dojíždět, když prý řekne, kde předtím pracoval, nevezmou ho.

      "Už jsem řekl mámě, že si hodím smyčku. A ona - děti dělat umíš, ale teď je musíš živit."

      Na místa lidí propuštěných po naplnění expozic okamžitě nastupují noví. Na místo na šachtě je skoro nával, přestože to skutečně může být práce jen na tři roky. Co bude dál, se zatím neví. Vesměs ovšem panuje přesvědčení, že skončí-li v Rožné těžba, bude to mít pro region těžké sociální důsledky. Dnes je tam nezaměstnanost okolo deseti procent.

BÝVÁVALY ČASY

      Možná si teď někdo řekne, že přece podobnou situaci zažili po roce 1991 zaměstnanci v Uranových dolech Příbram. A je pravda, že tehdy k žádné sociální krizi na Příbramsku nedošlo. Jenže - to byla jiná doba.

      Každý čtvrtek se v hornické hospodě Na Marii v Příbrami schází spolek Prokop. Jeho členy jsou i uranoví veteráni. Jeden z nich, Jiří Ječmínek, který v podzemí odpracoval 4.200 směn (tehdejší limity pro práci v podzemí byly jiné než dnes), na to vzpomíná:

      "Tady bylo hodně brigádníků ze Slovenska, ti se prostě vrátili domů. Část horníků po dosažení 2.100 směn odešla na expozici. A propuštění uraňáci se sníženou pracovní schopností většinou odcházeli se slušnou rentou, která se valorizuje, takže chudoba hrozila málokomu a navíc, Praha je nedaleko a tam se pro práce v podzemí lidi bez problémů uplatnili. To se ukázalo, když se po dvou letech hledali horníci na ražbu tamního podzemního zásobníku plynu, a najednou to neměl kdo dělat. Nebyli lidi. Mnozí začali provozovat i svou původní profesi."

      K tomu další paradox. Výše renty, kterou horník získal, se řídila zdravotním stavem, který stanovili posudkoví lékaři. Intenzita práce byla mnohem vyšší, než je tomu dneska, k čemuž, mimo jiné, přispívala úkolová mzda za vytěžené metry a prémie za obsah rudy, tedy smolince v rubanině.

      Příbramáci dodnes vzpomínají na to, jak se jednotlivé party vzájemně okrádaly tím, že třeba podplatily mašinkáře, kteří "jejich" vozíky dokázali labyrinty chodeb "přemístit", nebo se na vozících vyměňovaly štítky označující, které partě patří. Často, když jedna směna narazila na rudu, musela si ji zamaskovat odstřelenou horninou, aby jim ji jiná parta nevybrala. Intenzitě práce odpovídaly mzdy, což se v případě trvalého poškození zdraví poté zúročilo na výši renty. Nejsou tak vzácné výjimky, kdy dnes bývalí uraňáci díky valorizaci pobírají až několik desítek tisíc renty a částky převyšující dnešní průměrnou mzdu horníků v Rožné jsou vcelku běžné.

NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ

      Uraňáci na Rožné už to mají složitější. I když vzhledem k průměrným příjmům v regionu pobírají nadprůměrný plat, neznamená to, že by se po dochodu z šachty mohli cítit zajištění, to ani náhodou. Obdrží dvanáct měsíčních platů a rentu, závislou na zdravotním stavu.

      Ale vzhledem k výši jejich příjmů a skutečnosti, že v podzemí odpracují maximálně deset až jedenáct let, přičemž bezpečnostní podmínky proti dobám příbramského dobývání prudce snižily úrazovost, odpovídá tomu i výše požitků po odchodu. Na úrazovost a zdravotní podmínky vůbec má vliv i to, že práce v úkolu je zakázána a zaměstnanci nemusejí honit výdělky za cenu výkonů ohrožujících zdraví.

      Jenže zase, proti Příbramákům, široko daleko nenajdou zaměstnavatele, který provádí podzemní práce. Horníci, namnoze tátové od rodin, tak buďto horko těžko hledají práci v okolí, většinou za nevelkou mzdu, protože jejich kvalifikace je mimo doly nepoužitelná, nebo dojíždějí do značné vzdálenosti. Někteří přijímají práci v zahraničí - pracují v tunelářských firmách, na šachtách, třeba až ve Španělsku. Některé rodiny tento způsob života neustojí a rozpadnou se.

      I proto jsou doslova vděčni za každý rok, o který se těžba v posledním hlubinném uranovém dolu v Evropě prodlouží. A i proto vesměs doufají, že ani po dalších třech letech o práci nepřijdou. Naděje umírá poslední.

MUSEJÍ SE ROZHODNOUT RYCHLE

      Vládě se vyčítá, že s uranem hraje jakousi hru typu - odvolávám, co jsem odvolala a slibuji, co jsem neslíbila. Během posledních deseti roků, zpravidla v dvouletých intervalech, pravidelně ruší svá usnesení o likvidaci dolu a posouvá je o další dva roky... Důvod je ale prostý.

      "Po rozpadu východního bloku se ve světě omezila těžba uranu na padesát procent spotřeby," vysvětluje ing. Jiří Jež, ředitel státního podniku DIAMO, pod který GEAM spadá. Nikdo nevěděl, jaké jsou ve světě zásoby koncentrátu. Především RVHP to tajila."

      Takže řadu let ceny uranové rudy klesaly. Jenže od roku 2002 se ceny uranového koncentrátu trojnásobně zvýšily. Ještě nedávno skomírající obor se stal vysoce ziskovým.

      "Naši lidi to samozřejmě vědí a říkají mi: Zařídils to prodloužení těžby zatím vždycky, tak to zařiď i teď. Jenže, aby to šlo, museli bychom investovat. Ale to nejde, když záruka, že po třech letech neskončíme, zatím neexistuje," říká ing. Jež. "O další těžbě by se muselo rozhodnout rychle. Protože jakmile nezačneme s přípravou nového patra do několika měsíců, tak po roce už nebude co těžit."

      Ať jsem se v Rožínce zeptal kohokoliv, unisono všichni tvrdili, že zavírat šachtu je pitomost. A když jsem zkoušel poukázat na to, že je to zachrání třeba od rakoviny, koukali, jako bych spadl z višně.

NA ZDRAVÍ KAŠLALI

      To samé příbramští veteráni. Když to šlo, vrátili by se taky. Když začnu s rakovinou, která je v této profesi obecně považována za téměř jistou, ihned protestují.

      "Prosím vás," vysvětluje mi další uraňák a dnes vedoucí oddělení správy ložisek příbramského závodu DIAMO, o.z. SUL, ing. Karel Škvor, "kdo o tom něco ví, tak vám řekne, že dávky ozáření, hlavně z radonu, ovlivňovaly zdraví lidí jen jako jeden z faktorů. Já si myslím, že největší vliv na zdraví měla životospráva. Chlapi vyfárali a hned do hospody, cigarety, chlast... a často z hospody rovnou na šichtu. Samozřejmě ne všichni. Potom - dřív se vrtalo na sucho na Jáchymově, na Rudných dolech, takže havíři polykali spoustu prachu, protože pořádné odsávání nebylo pravidlem. Dalším faktorem je obsah arsenu v hornině. Na zdraví se určitě podepisuje těžká práce. A konečně - v důlním prostředí se daří houbám a plísním, které vylučují jedy. Ale to je stejné i v uhelném hornictví."

      Legendární příbramský předák Josef Holaza, který ještě v roce 1988 stihl obdržet řád Hrdiny socialistické práce, k tomu říká: "Byli lemplové, kteří na zdraví kašlali. Těm šlo jen o to, fedrovat a vydělávat peníze. Byli líní si i třeba prodloužit větrací potrubí. Třeba chlapi z mojí party zdravotní problémy nemají a přitom dřeli jako koně a v tom prostředí dělali i dvacet let."

Z ROŽÍNKY UŽ NENÍ KAM

      Doby, kdy se o uraňácích říkalo, že po šichtě si objednají dva taxíky na cestu do pražských barů, kde jeden veze chlapa a druhý jeho klobouk, jsou už dávno minulostí. Ty tam jsou bohatýrské časy uraňáckých rekordů a státních vyznamenání. Takže dnes uranové horníky vyjma výdělku, na šachtu nic netáhne. Jenže, jak mi řekl čerstvý osmdesátník a nestor českých uranových dolů Karel Zahrádka, uran je jako past. On sám začínal v Jáchymově jako politický vězeň s osmiletou délkou trestu. Nakonec v uranových dolech zůstal a odpracoval 36 let. Proč?

      "Co jsem měl jiného dělat? Uran byl jediné, co jsem uměl, kde si vážili mých zkušeností, kvalifikace. Co tady má člověk dělat, když skončí na šachtě? Vždyť většinou nic jiného neumí. Jenže teď to budou mít těžké. Z Rožínky už není kam jít."