Plných 37 let zaměstnán jsem byl jako strojvůdce těžného stroje na
jednom z největších dolů Pražské železářské společnosti na Kladensku. Maje na zřeteli velkou odpovědnost,
kterou ukládá toto zaměstnání, připomínám, že službu konal jsem 31 rok úplně sám. Sám proto, že tehdejší
předválečné poměry kladly na bedra každého zaměstnance tolik, co mohl unésti. Býti sám u takového stroje,
kde sjíždělo a vyjíždělo z jámy 520 metrů hluboké 500 horníků a tolik též proti onomu při střídání vyjíždělo,
kdy po vystřídání mužstva jsem vytěžil za směnu až 700 vozíků uhlí, byl výkon nadprůměrný. Co jest býti
sám u takového stroje, nejlépe vysvítá z oné katastrofy, která se stala na dole Mayrau 10. dubna 1922 při
střídání osazenstva. Nebude jistě bez zajímavosti, uvedu-li stručný výpočet o činnosti za výše uvedenou dobu.
Na jmenovaný důl chodil jsem 44 roků ze vzdálenosti 4 km. Počítaje
průměrně 300 směn do roka, násobeno 8 km (cesta do zaměstnání a zpět), obnáší trať za 1 rok 2.560 km;
za 44 roků pak 112.640 km. Obnáší-li objem zeměkoule 40.000 km, obešel jsem ji skorem 3krát. Za jednu
směnu sjíždělo a vyjíždělo z jámy 500 horníků; za 300 směn průměrně do roka 150.000 mužů, za 31 rok,
pokud jsem byl u těžného stroje sám, 4.650.000 mužů, za dalších 6 let, pokud jsme byli v jedné směně 2,
činil by můj výkon polovinu, tj. 450.000. Měl jsem ve svých rukou osud celkem 5.100.000 horníků. Kdyby
tento počet horníků postavil se do řady počítaje 3 muže na 1 m, obnášela by délka trati 1.700 km, což
se rovná trati z Prahy na Kavkaz v Rusku. V době předválečné těžilo se mnohem více uhlí; počítám-li
těžbu průměrně 500 vozů za 1 směnu, za 300 směn v jednom roce, činí těžba 150.000 vozů, čili 30.600.000
q, aneb 306.000 vagonů po 10 tunách. Obnáší-li délka 1 vagonu 6 m, obnášela by trať celkem 1.800 km,
což rovná se opět ca. trati z Prahy na Kavkaz. Dalo by se též vypočítat, jakou dráhu vykonaly těžné
klece za dobu mé činnosti, při hloubce jámy výše uvedené. Je-li Země vzdálena od Měsíce 380.000 km,
pak učinily klece cestu několikráte tam i zpět.
Když se tak člověk zamyslí nad životní činností, aspoň si s uspokojením
řekne: "Nežil jsem nadarmo!" Vše již prchlo jako sen. Rád bych dožil ještě těch pár chvil, jež jsou mi při
mém věku 68 let vyměřeny, jen kdyby ta pense byla poněkud úměrná té činnosti. Těm mladším kolegům po nás
bude lépe. Kdyby bývalo bylo tehdy toho organisačního soutředění jako dnes, byli jsme na tom lépe. Měli
jsme se narodit později!
Zdař Bůh!
