Vznik a rozvoj poválečné sovětské těžby uranové
rudy na saské straně Krušných hor mezi Marienbergem, Anabertem přes Hohanngeorgenstadt,
Sneeberg, Schlemu až úplně tam ke Schreckensteinu a vesničce Zobes nemělo s vývojem
moderního, podmínkám poloviny 20. století odpovídajícího hornického podniku nic, ale
vůbec nic společného. O něm je třeba jasně říci: V letech 1946-47 by mohl Agricola
napsat své zásadní hornické dílo "De re metallica" bez jakýchkoli škrtů také při těžbě
uranu. S paličkou a železem se hornina vytloukala, s krackou a necičkami nakládala do
pytlíků, které horníci na konci šichty s sebou museli vláčet na povrch. Nebyl ani
pracovní oděv, sotva ochranná přilba, natož pak podmínky dobývání radioaktivního
nerostu, potřebná hygiena práce nebo větrání v dole.
Díky hladu Sovětů po uranu začala těžba v roce
1945-46 skutečně na úrovni hornictví Agricolovy doby a jen velmi těžkopádně nacházela
napojení na střední technickou úroveň vedoucích hornických zemí světa. V prvních letech
po druhé světové válce se k tomu ještě přidalo to, že v obou zemích, vítězů i poražených,
se technické zdroje rovnaly nule, všechno chybělo, dokonce i lopata a špičák. O
pneumatických nástrojích, kompresorech, elektrických strojích všeho druhu, tak nutných
k provozování hornictví, ani nemluvě. A nyní již k vlastním zápiskům z deníku horníka
Erwina Raasche.
---xxx---
Podle statistiky bych neměl vlastně vůbec žít.
Nebo jsem měl zvláštní štěstí?
Zmáhali jsme staré stříbrorudné žíly.
Vdechovali jsme přitom uvolněný radon.
Těžili jsme uranovou rudu, smolinec a vrtali jsme nasucho.
Bylo nás mnoho, kteří jsme přišli z válečného
zajetí rovnou k hornictví a nikdo z nás nebyl havíř. V listopadu 1947 jsem byl
služebně zavázán k Wismutu. Přijel jsem na šachtu 29 do Malwine ve Frohnau přímo ze
zajateckého lágru. Moje první směna v podzemí proběhla neobyčejně. Štajgr, bývalý
havíř z Horního Slezska mě vzal s sebou k malé Malwine. Šachta je soudkovitého tvaru.
Štajgr sfáral se mnou. Lezli jsme po mokrých žebříkách a přišli do velkého prostoru
s mnoha rourami. Po cestě jsem měl strach z prostoru. Byla to ale jen obrazotvornost.
Přišli jsme na 1. patro. Velký prostor byl ale jen "poval". Mnoho rour byl jen pár
luten. Vodovodní roura ještě vůbec žádná v šachtě nebyla.
Štajgr řekl, pojď, dovedu tě k tvému pracovišti.
Šli jsme podél hlavní chodby. Na prvním nájezdu jsme cestou vystoupali nahoru, slezli
komínem a šli po začaté nulové linii. Štajgr mi řekl: "Tvůj parťák tu není, čekej tady,
přijdu hned!" a odešel. Se štajgrem zmizelo také světlo. Nevšiml si, že ještě nemám
žádnou karbidku. Teď jsem seděl potmě. Cítil jsem něco ztrouchnivělého. Nemohl jsem se
hýbat. Pod nohama mi klouzala masa kamene. Dole z chodby jsem uslyšel hluk. Najednou
volal hlučný hlas: "Hoří!". Po krátké době výbuch. Na předku se střílelo. Teď sem
najednou přišla nasládlá vůně. Byly to střelné plyny. Začal jsem hrozně kašlat a kameny
se sesouvaly stále víc směrem do komína.
Brzy muselo štajgra napadnout, že s sebou dolů
vzal jednoho nového muže. A on nemá ještě žádnou lampu. Nejdřív nadával, Pirňák,
nepotřebujeme žádného lenocha. Nemohl jsem pro samé vzrušení vydat ani slovo. Jedno
jsem se na první šichtě naučil: "Havíř bez světla je ztracený."
Můj čas jako vozač. Činnost vozače byla hrozná
rasovina. Měli jsme ještě čelní hunty. Koleje byly špatně položené. Často vykolejily
plné hunty. Silou svalů jsme je musili zase vytlačit na koleje. U odboček nebyly žádné
výhybky. Plech sloužil jako otočný bod pro hunty. Zase byla zapotřebí síla svalů. Před
čelbou ležela hromada vysoká jako hora. S naší technikou, ručním nářadím lopatou jsme
museli do hromady rýpat a důlní vozík plně naložit. Dobu k odpočinku jsme neměli žádnou.
Havíři chtěli vrtat a hmota ležela v cestě. Během čištění předku od foroty se uvolňovaly
střelné plyny. Vozači plyn vdechovali. Následkem bylo prudké bolení hlavy a nucení na
zvracení. Havíři na tom byli o něco lépe. Drželi nosy nad vrtačkou a měli trochu čerstvého
vzduchu. To se vymstilo v následujících letech. Havíři a vozači onemocněli na silikózu.
Jednoho dne přišel náš směnový Rus Ivan k nám
na předek. Říkal: "Ty chavíř, přivézt mašinka!" Okamžitě jsme byli havíři a už žádní
vozači. Ukázal nám techniku vrtačky a opět zmizel. My jsme tu teď stáli s našimi
znalostmi. Měli jsme odkoukané jen některé triky. Věděli jsme už ale, že stroje dělají
příšerný randál. Věděli jsme také, že se musí použít nutná dávka síly, aby se vyrovnala
zpětná síla. Naše první vrtačka byl Flottmann z těžby uhlí. Později šestihranná vzduchová
mašina. Nyní nastalo budování havířské čety, ale nebyl tu nikdo, kdo by nám mohl říci
něco o systému vrtání.
Učili jsme se z našich vlastních chyb a neznalostí.
Po odpalu jsme si na pískání vrtačky a zachované hornině mohli odečíst náš úspěch. V
průběhu měsíce jsme si na sebe zvykli. Věděli jsme o systému vrtání již něco víc než
na začátku. Věděli jsme, že se nejprve vrtá zálom, potom boční, hřebenové díly. Podle
druhu hornily se muselo vrtat více nebo méně otvorů. Profil chodby hrál také ještě
roli. Právě tak průběh žíly. To všechno jsme se za pochodu naučili. Jedno však ještě
ne, a sice budování havířské brigády podle systému sněhové koule.
V novém měsíci dostal každý z nás jednoho nového
horníka k zaučení. Tak se staly z jedné party dvě. Tak to šlo dál měsíc po měsíci.
Proto disponoval v nejkratším čase Wismut potřebnými havířskými brigádami. Brigadýr
musel být vždycky rád, když dostal aspoň trochu dobrého a svolného horníka jako druhého
muže. Častá byla zlost a rozepře. Brigadýr je odpovědný za plnění měsíčního operativního
plánu.
Rudař v dobývacím bloku. Na malé Malwine byly
některé havířské brigády nasazeny jako rudaři. Byli jsme převážně mladí lidé. Náš
nový štajgr byl Arnold Helmut. Byl také našeho stáří. Byla to dobrá spolupráce. My
jsme v rubání převážně pátrali po rudě a dobývali. Byl to úplně jiný porub jako na
chodbě. Když byla po ruce ruda, nesměla se vrtat. Pracovali jsme potom jen se sbíječkou.
Nejprve jsme měli pneumatická kladiva s pružinou na hlavě z uhlí. Byla ale příliš slabá
na naši horninu. Obsluha byla lehká, člověk potřeboval jen tlačit na pružinu. Později
jsme dostali ruská kladiva. Ta byla těžká a člověk musel váhou těla tlačit hlavu kladiva
dopředu. Šlo o sílu. Dobývaný blok musel být zásadně podložen plachtou na rudu, aby se
žádná drť rudy nemohla dostat do zakládky. Ruský vedoucí šachty a naši směnoví Rusové
uměli být potom velmi zlí. Ačkoliv my, rudné brigády, jsme u nich byli vždy "specialisté".
Nevšední zážitek. Museli jsme dobývat větší množství
rudy. Svého druhého muže jsem poslal pryč kvůli bednám na rudu. Tu něco klepalo pod
vzduchovým potrubím. Znamení, že někdo přichází. Seděl jsem na hromadě rudy a kouřil
cigaretu. Náš Rus Ivan přišel do dobývacího bloku. "Glück auf a davaj vstaváť!" byla
jeho slova na pozdrav. Myslel jsem, že nebyl s naším výkonem spokojen. Nabídl mi papirosu.
Potom se pokoušel ke mně držet přednášku. Něco rusky jsem uměl ještě ze zajetí. Říkal mi:
"Kamarád, ty rozumíš, ty někdy mít ženu, ale žádné děti." Přitom ukázal na mé kalhoty.
"Ty kaput!" To bylo prakticky první poučení o radioaktivním záření rudy.
Vyprávěl mi, že býval geolog a přišel z Leningradu.
Směnoví Rusové byli všichni důstojníci. Později jsme měli spolu mimořádnou směnu v
neděli. Měsíční plán rudy byl v nebezpečí. Odborníci museli jít. Byl to předek hrozící
zřícením, ale silná rudná žíla. Nemohli jsme přiložit víc sbíječek. Vyškrabávali jsme
rudu stavebními kramlemi. Dokonce se už objevovaly i kořeny stromů. K půlce jsme hledali
tiché místečko. Ivan řekl "teď všichni posadit", dal každému papirosu. Potom se pokoušel
o naše první politické školení. Snad hledal také přátelství se svými německými druhy.
Vyprávěl nám o přednostech komunismu. Pochopte, dobře pracovat, rovná se dobře žít. Jít
do krámu, přivezou boty a oděvy. Jak dlouho dobře pracovat na pár bot, to však nevěděl.
Nechali jsme ho mluvit. Dostali jsme přece cigaretu. Ve srovnání s jinými směnovými Rusy
byl náš Ivan pašák. Ale také jen když jsme byli sami.
V zimním pololetí 1947-48 jsme pracovali na 182.
Malá šachta ležela vně prkenného plotu. Tak jsme byli také dvojnásobně kontrolováni.
Šachta sama byla jedna z nejhorších jam z doby u Wismutu. Ležela u strmého svahu
Schreckenbergu. Nepříliš hluboká, zato ale v celém důlním poli žádné suché místečko.
Fárali jsme po žebříkách. Nejprve jsme rozšiřovali staré rudné žíly a dobývali. Doprava
horniny, kýblem. Zde jsme dodatečně postupně dostali gumové holínky a nějaké pryžové
obleky. Mnozí až dosud ještě fárali ve svých soukromých hadrech. Nutnost přilby se
prosazovala stále víc. Já jsem našel někde nějakou rumunskou ocelovou helmu. Náhodou
pasovala na mou hlavu. Jako ochrana hlavy byla dobrá, ale při práci mi vždycky klouzala
do tváře. Později jsem ji měl nasazenou jen když bylo nebezpečí nebo přišla návštěva.
Normu na cigarety jsme nechtěli proto ztratit. Těžba rudy tu byla zvlášť obtížná a nebezpečná.
Po technice ani potuchy. Připadali jsme si jako krtci. Dnes by mě už nikdo víc do téhle
díry nedostal.
Při vyfárání na konci směny jsme byli vždycky mokří
až na kůži. Museli jsme ale nejprve ještě odevzdat hornické nářadí v zámečnickém skladu
a karbidku v lampárně. Potom jsme se hlásili a dostali své kontrolní číslo a jídelní
známky. Nyní se šlo z kopce dolů k frohnauerskému hostinci na jídlo. Pro únavu usnul
člověk brzy u stolu. Nyní přišla ještě nejtěžší cesta domů do bytu. Museli, jak jsme
vyfárali, běžet domů. Nebyla ještě žádná správní budova se šatnou a sprchou. Moje cesta
vedla přes Waldschloschenstrasse a Karlsbaderstrasse až k Felsenkelleru. Cestou zmrzl můj
mokrý pryžový oblek. Začalo sněžit. Přišel jsem si jako rytíř ve svém brnění. U
Waldschloschenbergu jsem klouzal s hladkými gumovými holínkami pořád zpátky. S poslední
silou jsem vylezl schody vysoko do mého bytu. Můj nocleh byl na začátku podkrovní pokojík.
Věci do příští směny neuschly.
Ranní směna v 182. Mende naložil lopatou na nárazišti
plný okov. Náš směnový Rus sfáral dolů. Jeho první otázka byla "kdě aparát"? Nechal svůj
zkušební přístroj v okovu. Mende se nepodíval, proč také? Ivan vyhrabal rukama masu zase
z okovu. Když vytáhl svůj zkušební přístroj ven, pravil k Mendemu, když aparát kaput,
ty Buchholz, vězení. Naštěstí přístroj fungoval.
O několik dnů později, noční směna. Dnes v noci
jsem třikrát vyfáral. Potřebovali jsme nějakého elektrikáře, proud byl v našich myších
dírách podivný. Potom jsem potřeboval ze skladu novou lopatu. V 5:30, před koncem směny
přišlo z třetího šibíku volání o pomoc. Dole pracovali Betterlich a Mende. Při vrtání
se od stroje táhla hadice. Mende chtěl hadici posunout, při tom dodělala karbidová
lampa. Kámen padl Mendemu na hlavu. Honem běžet ke zdravotníkovi. Sanitní stanice byla
v jedné vile ve strání. Zdravotník ležel na pryčně a spal. Sjížděli jsme oba rychle,
byla to dřina vytáhnout zraněného z úzké úpadnice. Potom jsme ho opatrně vytáhnuli nahoru
a vystrčili. Sanitář přiložil Mendemu na hlavu obvaz. Měl velké potíže s ošetřením zranění.
Na sobě měl svůj soukromý oděv a boty. Ránu musel ošetřovat špínou zamazanýma rukama.
Neměl ještě žádné gumové rukavice.
U příjmu jídelních známek jsme slyšeli, že Mende
má otřes mozku a dvojitou zlomeninu lebky. Otec rodiny z Hermannsy. Dneska mě udivuje,
že ve špinavých dírách se už nic víc nepřihodilo. My havíři jsme sami nabíjeli a
ucpávali předek a stříleli. Museli jsme tehdy pokaždé žebříky rychle vytahovat vysoko
na povrch, dřív než přišly první rány. Lampy byly u konce při první ráně.
Velká Malwine. V březnu 1948 byl náš štajgr s
pěti havíři přeložen na velkou Malwine. Byl jsem také při tom. Tady bylo všechno
doopravdy veliké. S těžní klecí se svištělo 160 metrů až k 1. patru. Šachta patřila
k objektu 13. Máme začít chodbu a 2 komíny. Kamarádi Heinz Streiber, Andrea Distel,
Kurt Erdlinger, Günter Dankert a já jsme byli štajgrem přiděleni na předky. S Günterem
Dankertem jsem měl vrtat na jednom komínu. Konečně jsou hotové sprchy. Teď se můžeme
po šichtě umýt nebo osprchovat. Mnozí havíři chodí ale raději ještě umazaní hned na
jídlo. Když potom my čistě umytí přijdeme na jídlo, oni už stojí ve frontě na nášup.
Pracovní podmínky byly značně lepší než v malé
Malwine a 182. Vrtali jsme ale dále nasucho. Často s dvěma vrtačkami na předku. O
poločasu odstřeleno, odtroubeno a podruhé vrtat. Větrání nám dělalo velké potíže.
Střelné plyny nemohly odcházet. Otravy plynem byly na denním pořádku. Na dovrchních
důlních dílech to bylo obzvlášť špatné. Kupříkladu museli jsme razit zkušební vrt pro
nalezení rudní žíly. Pro nedostatek kyslíku jsme byli unavení. Při vrtání nás trápilo
nenáviděné bolení hlavy. Z posledních sil jsme se dovlekli až na hlavní chodbu patra.
Zvládli jsme to až na povrch. Na čerstvém vzduchu se zase zotavíme.
V květnu 1948 se mi daly do obou kolen revmatické
potíže. Nohy byly ráno vždy tuhé a oteklé. K tomu přišel malý úraz. Kámen velký jako
dlaň mi padl při pikování na pravé koleno. Kvůli krevnímu výronu byla pravá noha
nepohyblivá. Byl jsem převezen do městské nemocnice. Odtud mne převezli tentýž den v
pátek 21. května do nemocnice Wismut dům C. Sedm týdnů trvalo ošetřování. Jako vyléčený
jsem byl propuštěn, dostal jsem dva dny snížené pracovní schopnosti. Jako havíř jsem
ale už nemohl pracovat a byl jsem fyzicky dost na dně. Podal jsem si žádost o roční
dovolenou. Nakonec jsem směl svou dovolenou nastoupit od 5. srpna až do 1. září. Klid
a svěží mořský vzduch na ostrově Rujana mi udělaly dobře.
Po dovolené jsem musel opět na 182 k výstroji
jámy. Instalovalo se dopravní zařízení. Pozdějí jsem dostal nový pryžový oblek a směl
se hlásit na kutací jámě 144. Fárali jsme do 90 metrů. Dole bylo opět strašně mokro.
Pracovní četa má prohlubovat dál kutací jámu, my razili chodbu. Stále ještě se vrtalo
nasucho. Mokro a prach z vrtů nás nutily strašně se škrábat.
Touto vzpomínkou končí můj deník. Dnes už nevím,
proč jsem tehdy přestal. Buď se mi hornická práce již stala tak zvykem, že se už víc
nevyplatilo všechno napsat. Dnes toho lituji, neboť jen co člověk napíše, trvá, všechno
ostatní upadne do zapomnění.
Glück Auf! - Zdař Bůh!
-----------------------------
Pramen:
Sověty ovládaná těžba uranu v sasko-českém Krušnohoří po druhé světové válce
Příspěvek z česko-německého semináře "Zářící minulost"
konaném v Oblastním muzeu v Chomutově 31. 3. 2005
Dokumentační fond CMC
