JIHOMORAVSKÝ LIGNIT

      Dobývání hnědého uhlí, tzv. "lignitu", v pánvi jihomoravské bylo provozováno již roku 1840, na tehdejší dobu ve větším měřítku. Později však byl tento čilý ruch brzděn vznikem a stálým zvyšováním těžby uhlí kamenného, kterému jihomoravský lignit z různých důvodů konkurovati nemohl. Jedním z hlavních důvodů je, že uhlí toto není na větší distanci transportu schopné a proto jeho hlavními konsumenty jsou různé továrny, cukrovary, cihelny a skelné hutě na jižní Moravě. V domácnostech se ho používá na jihovýchodní Moravě ovšem výhradně. Jen velmi nepatrná část se vyváží za hranice Moravy, kdežto za hranice státu vůbec se nevyváží. Myšlenka zhodnocení tohoto uhlí na místě k výrobě elektrické energie vedla již před válkou k projektu výstavby větší přespolní centrály. Projekt tento se však neuskutečnil a jen v menším měřítku byla postavena elektrická centrála na dole "Pomoc Boží" v Dubňanech, která zásobuje proudem obce nejbližšího okolí, a v poslední době domácí elektrárna na dole "Tomáš" v Ratíškovicích.

      Revír jihomoravský leží v nejsevernější části vnitroaplínské pánve vídeňské, jest obklopen ze tří stran předhořím Karpat a podléhá téměř již vlivům karpatské tektoniky. Uhelné sloje v tomto revíru se vyskytující patří k mladým třetihorním vrstvám kongerickým. Nadloží těchto vrstev tvoří již jen nejmladší usazeniny aluviální a diluviální. Podloží pak většinou vrstvy sarmatu. Bylo zjištěno, že uhlonosné vrstvy začínají u Břeclavě a končí patrně až kolem Bzence. Nejznámější částí revíru po stránce geologické jest střední partie kolem Dubňan, Ratíškovic, Kyjova a Kelčan. Jednak se zde již dlouho uhlí dobývá, dále byl proveden značný počet vrteb a též pozorování na povrchu jest na písku prostých polích umožněno podle hojně se nalézajících průvodních fosilií vrstev (zkamenělin). Jihozápadní část revíru od Mutěnic k Bojanovicím a Bílovicím, jakož i severovýchodní část mezi Ratíškovicemi, Rohatcem a Bzencem jest méně známa. V těchto oblastech zakrývá povrch neogénu mocná vrstva písku, takže pozorování na povrchu jest velmi obtížné. V poslední jmenované oblasti provádějí se však nyní vrtací práce jako např. vrtba fy "Apollo" za Ratíškovicemi, vrtby fy "Baťa a.s." v Petrově a Sudoměřicích, které mají sice hlubší cíl vrstvy sarmatu a mediteránu, avšak nicméně jejich pozorování (profily) při provrtávání nadložních vrstev mohou býti velmi cenná pro doplnění geologických poznatků o způsobu uložení vrstev uhlonosných v této krajině.

      Vrstvy kongerické sestávají z jemných písků a šedých jílů, které jsou střídavě na sobě uloženy. Podloží vrstev kongerických tvoří vrstvy sarmatu. Písek, který obsahují tyto vrstvy, jest hrubší než písek vrstev kongerických a jíly poněkud více nazelenalé. Jak se později krátce zmíním, bylo zjištěno, že v píscích sarmatu se místy nachází olej na sekunderních ložiscích. Jinak žádných podstatných rozdílů mezi vrstvami obou stupňů není a rozeznáváme je podle provázejících je fosilií. Vrstvy sarmatu provázejí malé podlouhlé, bílé mušle, zvané Cerithium pictum, Cerithium rubiginosum aj., kdežto ve vrstvách kongerických najdeme poněkud větší mušle Congeria triangularis a spoustu menších melanopsid. Mocnost obou stupňů vrstevních není stálá, nýbrž velmi proměnlivá.

      Velmi zajímavá jest mušlová vrstva, 30-50 cm silná, která jest místy asi 2 metry nad hlavní slojí ve středu pánve. Je to vrstva zelenošedého mastného jílu, úplně prostoupená mušlemi neb rozdrobenými částkami Congerie triangularis a Melanopsis bouei. Podobnou, asi 15 cm silnou mušlovou vrstvu lze najíti asi 1 m pod slojí na dole Alberti v Dubňanech. Na povrch vystupují vrstvy sarmatu u Holiče, Skalice, jakož i u obce Hyšli mezi Kyjovem a Kelčany. Tam si můžeme rovněž povšimnouti výstupu vodních pramenů, jejichž vznik si vysvětlíme tím, že spodní partie vrstev kongerických tvoří většinou písky, kdežto nejvrchnější partie sarmatu jsou nepropustné jíly. Vystupuje tedy voda přesně z hranice obou stupňů vrstevních.

      Dobyvatelná sloj o mocnosti 2,5-4 m jest zpravidla v celém revíru jen jediná. Mluví se však o dvou slojových skupinách: o skupině vrchní a spodní. Starší skupina spodní, tzv. kyjovsko-kelčanská, leží 50-100 m nad sarmatem. Vzdálenost jest různá, protože vrstvy kongerické o krajnímu pásmu slábnou, tedy ke středu pánve mohutní. Slabší sloje uhlí se zde vyskytují méně. Mladší, vrchní dubňanská, skupina leží o 100-170 m výše. Nad nejspodnější slojí, která jest zároveň hlavní slojí této skupiny, nachází se několik slabších, nedobyvatelných slojí, ze kterých dvě leží skoro konstatně od ní vzdáleny. Jakost uhlí v obou slojových skupinách není podstatně rozdílná a jeho výhřevnost se udává od 2.200 do 3.000 kalorií. Uhlí jest barvy světležluté až tmavohnědé a sestává většinou z lignitu, na kterém lze bezpečně pozorovati ještě úplně zachovalou strukturu dřevní. Zbytek jest uhlí barvy úplně tmavé, méně kvalitní a ponechávající větší množství popela. Poněvadž toto uhlí obsahuje jistou vlhkost, byly v poslední době zřízeny na závodech sušárny, ve kterých se uhlí zbavuje vlhkosti a nabývá tak lepší kvality. Jinak, nechá-li se čerstvě dovezené uhlí před upotřebením aspoň krátkou dobu vysušiti, stává se výborným a levným topivem.

      O výskytu zemních olejů ve zdejším revíru zmiňují se jen docela krátce. Od roku 1919 dobývá společnost "Apollo" (dř. První moravská důlní společnost) jihozápadně od Hodonína olej, který se ve vlastních rafineriích (Bratislava) čistí. Oleje zde dobývané jsou většinou těžšího druhu. Obyčejnou rafinadou bylo možno docíliti z těchto olejů jen asi 5 % benzinu, takže jich bylo používáno hlavně jako olejů mazacích. Teprve v poslední době podařilo se novým způsobem (krakováním) získati až 50 % benzinu z těchto olejů. O tom, jak dalekosáhlý význam by měla takto zvýšená produkce benzinu, nemusím se zde rozšiřovati. První čisticí stanice za tím účelem se staví několikamilionovým nákladem na Slovensku. O něco starší a rozlohou poněkud větší jsou vrtby u Gbel na sousedním Slovensku. Podle kvality olejů v obou nalezištích lze souditi, že jde o oleje stejného stáří a vzniku. Ložiska olejů byla navrtána v píscích vrstev sarmatu a nediteranu a bezpečně zjištěno, že jde o ložiska sekundérní (druhotná). Jen v několika ojedinělých případech navrtal se jistý druh lehkého oleje, jehož původ a ložiska nutno hledati v podložních vrstvách karpatského oligocénu (vrtba u Ratiškovic). Produkce obou nalezišť je dosti slušná, avšak ke krytí domácího konsumu nedostatečná.

      Celé předchozí pojednání není úplným obrazem, nýbrž jen krátkým nástinem geologických poměrů v revíru. Zejména mocnost různých vrstev není stejná, vytrácí se obyčejně k okrajům pánve a následkem tektonických vlivů vyskytují se též některé diskordance v uložení.

      Celkem byl jihomoravský revír dosud málo známý, ačkoliv jeho zásoby nejsou tak nepatrné. Zjištěné a pravděpodobné zásoby uhlí činí kolem 200 milionů tun. Těžba na všech dolech jest v poměru k zásobám dosti malá. V roce 1920, kdy stav osazenstva byl nejvyšší (1080), činila produkce na všech dolech 250.000 tun. V roce 1934 bylo v provozu 9 dolů s celkovým počtem osazenstva 660. Produkce činila 216.000 tun. Byly to: důl Alberti v Dubňanech, důl Pomoc Boží v Dubňanech, důl Panna Maria v Dubňanech, důl Všemoc Boží v Hovoranech, důl Františka de Paula v Miloticích, důl Hugo v Kyjově, důl Svatá Barbora v Kelčanech, důl Vlasta v Ratiškovicích a důl Tomáš v Ratiškovicích, který však tehdy v plném provozu ještě nebyl. Až do roku 1934 se dobýval jihomoravský lignit většinou ručně. Strojová výroba participovala jen asi 8 % na celkové těžbě.

Důl "Alberti" v Dubňanech u Hodonína (1936)

      Rok 1934-1935 přináší však novou éru v dějinách jihomoravského hornictví. Firma Baťa a.s. dává do provozu moderní důl v Ratiškovicích ve značné rozloze, na katastru obcí Ratiškovic a Dubňan. Je to právem nejmodernější důl na dobývání lignitu v Evropě. Hloubení jámy těžné, větrací, jakož i další důlní stavby a stavbu povrchových zařízení prováděla firma Baťa a.s. sama, pod vedením závodního ing. Vlad. Skály, jemuž byli přiděleni stavitel J. Polášek a důlní Karel Urba. Pouze po dobu hloubení jámy byl přítomen dozorce firmy Thiele z Oseku. Přípravné práce jako chodby rozdělovací, těžné apod., se razí pomocí tzv. bagrů. O bagrech v hornictví používaných jsme slyšeli dosud jen na skrývkách a vůbec jen při dobývání uhlí na povrchu. Bagry, používané k ražení chodeb pod zemí, jsou z ciziny zakoupené a dosud jen na dole Tomáš používané. Jsou nejdokonalejší vymožeností, pravým "chef d'oeuvre" hornické techniky. Jest to vlastně rýpací stroj, pohybující se na plazích, který jako tank nezná žádné překážky. Narýpanou zásobu sám pomocí elevátoru zvedá a pásem do připravených vozů za sebou dopravuje. Výkon tohoto stroje činí 8-12 metrů hotové chodby při profilu 2,20x2,50 m za 8 hodin. Přesný popis tohoto stroje by byl velmi zdlouhavý. Snad se nám podaří uveřejniti někdy jeho snímek. Jak ohromný význam mělo zavedení těchto bagrů, lze usouditi z toho, že od ledna 1934, tj. od začátku dolování, dodnes činí úhrnná délka ražených chodeb 26 km. Dobývací metodou bylo dosud na všech zdejších dolech pilířování na zával. Důl "Tomáš" zavedl zde poprvé stěnování, kterým lze rubati najednou mnohem větší pilíře než dosud, což prý se úplně osvědčuje. Pochopitelně musí býti při takovém způsobu dobývání značná spotřeba důlního dřeva, protože vrch jest měkký a málo odolný jíl. Kromě bagrů používá se strojů šramacích, uhlopil, vrtače, elektřinou poháněných apod., kterých dosud na žádném ze zdejších dolů nebylo používáno.

Důl "Tomáš" fy Baťa a.s. v Ratíškovicích u Hodonína (1936)

      Místo obvyklé dopravy po kolejnicích jest zavedeno v dole těžení pásové. Narubaná zásoba dopravuje se z pracovních předků na vozech jen na hlavní těžnou chodbu, kde se vyklopí na dopravní pásy. Z několika předků se narubané uhlí vůbec do vozíků nedostane, poněvadž bývá dopraveno třesacími žlaby (systém Eickhoff) až k dopravním pásům na těžnou chodbu. Po těchto pásech běží uhlí až k těžné jámě, kde se automaticky váží, a ústí pak do velkého zásobníku. Ze zásobníku naplňují se samočinně tuny skipového výtahu, které dopravují uhlí na povrch až do nejvyššího místa 30 metrů vysoké třídírny. Tříděné uhlí padá pak do níže umístěných bunkrů, ze kterých se přímo naplňují povozy nebo vagony. Ve vzdálenosti asi 60 metrů od těžné jámy jest založena jáma větrací, která má jednočinný elektrický výtah a slouží též k dopravě osazenstva a materiálu. Zavedením strojního dobývání, byl výkon oproti jiným zdejším dolům značně zvýšen. Průměrná denní těžba činí 60-75 vagonů při počtu 200 lidí důlního osazenstva. Na dole jest zaměstnáno též 8 důlních dozorců, většinou to absolventů státní horní školy duchcovské a příbramské, kteří jsou za své výkony slušně honorováni. Značná část těžby dopravuje se vlastní vlečkou k hlavní trati do Rohatce, odkud pak je dále dopravována do vlastních závodů ve Zlíně a na Bahňáku. Produkce jihomoravského lignitu se tedy v poslední době takto značně zvyšuje a bylo by nutno okruh konsumentů rozšířiti, aby všecky doly mohly dále v dosavadním rozsahu pracovati k blahu všech horníků v revíru zaměstnaných.

      Popis výstavby dolu Tomáš s dobovými fotografiemi najdete v článku Důl Tomáš v Ratíškovicích.