V dubnu loňského roku jsme na našem
webu publikovali příspěvek
Jihomoravský lignit, v kterém byla popsána
stručná historie objevení a těžby ložiska lignitu v okolí Ratíškovic u
Hodonína. Dnes přínášíme popis největšího a nejmodernějšího dolu Tomáš
firmy Baťa na zdejším ložisku.
------
Pokud přijedete do obce Ratíškovice, určitě si
nenecháte ujít návštěvu místních slováckých vinných sklepů. Po levé straně této
lokality, zvané Slavín, se nachází jedna z dominant obce – místní část zvaná Baťovka.
V roce 2004 uplynulo již 70 let od zprovoznění dolu, který byl ve své době nejmodernějším
v Evropě a nesl jméno po svém zakladateli a majiteli firmy Baťa – důl Tomáš.
Počátky uhelného hornictví v Českých zemí můžeme
přiřadit asi do druhé poloviny 17. století, výraznější rozvoj nastal ve druhé polovině
19. století, kdy nastal velký rozvoj průmyslu. Firma Baťa a.s. Zlín potřebovala v té době
pokrýt potřebu paliv ve svých podnicích a v naší oblasti Dolnomoravského úvalu, v místech
zvaných Náklo, objevila důlní pole hnědého uhlí o rozměrech asi 7 x 2 km. V hloubce 35 m
pod povrchem se nacházely 3 sloje, obsahující asi 10 milionů tun lignitu a jejich
životnost byla odhadnuta přibližně na 30 let.
Lokalita zvaná Náklo
V roce 1932 proto zakoupila důlní a horní míry a začala
vyjednávat o prodeji pozemků. Podle slov místního kronikáře "v měsíci říjnu rozvířena byla
ratíškovská obec zprávou, že fa Baťa hodlá ve zdejší obci něco podniknout. Zpráva byla
přijata s velkým zájmem, neboť něco takového bylo by na prospěch obci i občanstvu". Na
polích bylo započato s pokusnými vrtbami, ale do konce roku firma Baťa nic jiného nepodnikla.
Proto byli ratíškovičtí velmi zklamáni. Přes zimu a na jaře pokračoval výkup pozemků v
lokalitě Hrubé pole. Výkup pokračoval pomalu, jednalo se totiž o nejlepší ratíškovické
pozemky a firma nabízela za m
2 jen 2,50 Kč, víc nechtěla dát a při neústupnosti
hrozila občanům vyvlastněním. Poté vydala slib, že ti, kteří postoupí místo firmě dobrovolně,
budou přijati přednostně do zaměstnání. Proto se podařilo většinu pozemků vykoupit nebo
získat záměnou. Někteří jedinci, kteří neustoupili, nakonec získali nejvyšší ceny – až 5
Kč za m
2. Výstavba však mohla započít až po žních – úroda totiž byla velmi pěkná
a lidé chtěli po dvou předchozích neúrodných letech sklidit. Firma na tento návrh přistoupila
a koncem léta byly vymezeny hranice příštího dolu.
Vrtný průzkum
Nejprve byly hloubeny těžní a větrací šachty, současně
začala firma stavět čtyři rodinné domky Baťova typu a správní budovu, která se stala
dominantou celé obce, viditelnou ze všech stran. Budoucí důl byl nazván na počest zesnulého
šéfa firmy Tomáše Bati důl "Tomáš".
Byla vyměřena železniční vlečka na Rohatec a nová
silnice z milotické cesty na důl; protože se pozemek nacházel na mírném kopci, byl celý
terén srovnán do roviny. V říjnu a listopadu byla postavena kotelna na spalování uhelného
prachu, třídičky, dílny a pro malou výhřevnost uhlí také sušírna. V prosinci byl dopraven
první sušící kotel fy Wiesner Chrudim – železnicí do Hodonína a koňským šestispřežím do
Ratíškovic. Výstavba pokračovala i za mrazivého počasí po celou zimu, pozemní práce byly
zastaveny, ale pokračovalo se na dole. Byli zaměstnání téměř všichni zedníci a tesaři z
obce, přibylo i cizích. Rovněž dělníků byl zaměstnán značný počet, byli to většinou majitelé
odstoupených pozemků nebo jejich děti.
Doprava sušícího kotle fy Wiesner Chrudim
V roce 1934 byla dokončena stavba železobetonové
těžní věže – při její montáži byla poprvé v Ratíškovicích použita elektrická svářečka,
byly smontovány stroje a začalo naplno s těžbou uhlí.
Výstavba železobetonové těžní věže
V dole bylo zaměstnáno 296 lidí, z toho 20 úředníků,
mezi nimi 1 horní inženýr, 1 chemik a 1 konstruktér. Výkon celého dolu byl 3 t na
hlavu a směnu. Havíři pracovali 6 dní v týdnu mimo svátky, vyrubalo se průměrně 30
vagonů za směnu, výkon jednotlivce byl 3 t za směnu. Pracovali v úkolu a jejich výdělek
na směnu byl okrouhle 32 Kč. Mimo to obdrželi 8 q uhlí měsíčně jako deputát (havířská
mzda na sousedním dole byla 17 Kč na směnu). Veškeří úředníci zde měli fixní plat 500
Kč týdně a podíl na výrobě.
Používaly se razící bagry, z nichž první byl dodán
z Německa za 300.000 Kč, kdežto ostatních 5 strojů téže konstrukce bylo vyrobeno podle
německého vzoru Škodovými závody za obnos 90.000 Kč za kus. Průměrný razící výkon byl
v roce 1936 osm metrů za směnu, maximální pak byl 16 m za směnu. Lignit se odstřeloval
a ručně překládal (někdy až na třikrát) do elektricky poháněných žlabů, pak přecházel
k pásu, jimž byl nesen až k těžní jámě. Délka zabudovaných pásů byla 1800 m a žlabů 1200
m. Pak samočinně přecházel do skipové nádoby o obsahu 9 q nahoru do třídírny. Za jednu
hodinu prošlo skipem až 50 t uhlí. Plnění i vyklápění bylo mechanizované, takže na
obsluhu stačil jeden muž.
15 % vytěženého lignitu spotřeboval závod jednak k
usušení lignitu a jednak k výrobě páry, která sloužila k pohonu důlní elektrárny. Dalších
15 % těžby se prodalo konzumentům za 3 až 5 Kč za 1 q podle velikosti a druhu, prach do
pneumatikárny v Otrokovicích a zbytek, tj. 70 % těžby odcházel jako drcený a sušený lignit
do zlínských továren.
Zpočátku bylo uhlí sypáno na haldu, ale došlo k
samovznícení asi 40 vagonů lignitu, proto pak bylo průběžně odváženo vlečkou do železniční
stanice v Rohatci a odtud po řece Moravě Baťovým kanálem dále. Na této železniční trati
byla v roce 1941 zřízena i motorová osobní doprava, která vozila obyvatele Ratíškovic 7x
denně do čokoládoven Maryša a ostatních továren v průmyslové zóně nedaleké obce Rohatec.
Nově zbudovaná vlečka do Rohatce
Protože práce horníků je velmi fyzicky náročná a
některé úseky v dole byly velmi rizikovými pracovišti, docházelo i přes důraz kladený
na pracovní bezpečnost k úmrtím. V obecní kronice je jich zaznamenáno několik, např.
"23. března 1934, při montáži sušících kotlů, spadl z výše 9 metrů na betonový kanál
Jan Kordula č. 400 a pádem utrpěl smrtelná zranění, zejména na hlavě. Převezen byl
ihned do nemocnice v Uh. Hradišti. Poněvadž naděje na uzdravení nebylo, převezen byl
31. března domů zpět, ale za převozu zemřel. Pohřeb konal se v pondělí velikonoční
za veliké účasti občanstva a všech vedoucích i zaměstnanců z dolu. Zanechal po sobě vdovu a
2 nezaopatřené dítky". Jako hlavní příčiny úrazů a úmrtí se jednalo hlavně o zavalení
těžkými kusy uhlí a o popáleniny při výbuchu plynů. Mezi oběťmi byli i muži z okolních
vesnic, kteří do Ratíškovic dojížděli za prací. Po určité době ratíškovický učitel a
kronikář Jan Mikl ve svých zápisech konstatuje: "Za tak krátkou dobu úrazů dosti, takže
se zdá, že bezpečnostní opatření na dole nejsou dostatečná a jsou-li, tedy se jich nedbá,
což u firmy jako je Baťa překvapuje." Na všech rizikových místech provozu byly podle
možností vyvěšeny tabulky s textem "Žádáme všechny naše spolupracovníky, aby dodržovali
bezpečnostní předpisy a chránili se před úrazy. Spolupracujte s námi na snížení úrazovosti
v našem závodě. Vedení firmy Baťa".
Dobová pohlednice
I když byl důl vrcholem technické revoluce tehdejší
doby, byl zde jeden úsek, který nebyl mechanizován. V jedné oddělené chodbě pracovali
koně a každý utáhl patnáctivozíkovou soupravu s materiálem. Protože se nevešli do výtahu,
byli ustájeni dole. Jeden z koníků oslepl a také druhému hrozilo ve stálé tmě stejné
nebezpečí. Zvířata nebylo možné dopravit do bezpečí. Podle vyprávění jednoho z posledních
havířů do obce v té době přijel cirkus a s ním muž, který koním dobře rozuměl. Ten byl
pozván, aby zkusil koně dopravit výtahovou klecí z dolu. Dokázal, že kůň stočil hlavu do
vhodné polohy, vešel se do výtahu a mohl být dopraven na světlo. Pak oba koně naučil
jezdit výtahem a bylo jim vráceno zdraví.
Výstavba dolu Tomáš přinesla velké změny v životě
obyvatel a byla prospěšná i pro obec. V tehdejší době byl velmi pokrokovým v péči o
zdraví a hygienu zaměstnanců. Byl prvním v jihomoravském revíru, který byl vybavený
koupelnou a převlékárnou. Od roku 1941 zde praktikoval závodní lékař a později přibyla
zubní ambulance. Obě ordinace mohli navštěvovat místní občané, i když nebyli v
nemocenském pojištění. Firma postavila 44 moderních dvojdomků, které obývali zaměstnanci
dolu. Tyto domy měly zavedenou teplou a studenou vodu a splachovací záchody - výdobytek
moderní doby. V počátcích těžby navštívil důl návrhář obuvnických dílen, který vypracoval
návrhy na vhodnou pracovní obuv podle pracovních podmínek zdejších havířů. Byla tu také
hornické učiliště - "Baťova škola práce", ve které se učili budoucí důlní odborníci; v
obci byla postavena nová prodejna Baťovy obuvi. Podle vyprávění pamětníků se každoročně
konaly oslavy 1. máje, při kterých bylo v areálu závodu přichystáno pohoštění pro všechny
zaměstnance dolu a jejich rodinné příslušníky. Každým rokem se havíři zúčastňovali i
májových oslav ve Zlíně – ve slavnostních uniformách, které byly navrženy a ušity
ratíškovickým krejčím.
Důl Tomáš v době plného provozu
27. dubna 1943 bylo psáno o naší obci v regionálních
novinách Náš kraj Zlín: "...Největší užitek mělo obyvatelstvo z hornické práce, která
zjednala pokrok v bydlení, oblékání, stravování a také v úpravě obce i v jejím vedení.
Havíři, zaměstnaní na dolech závodů Baťa a.s. v jihomoravském kraji, zlepšili způsob
života, neboť si mohli při slušných příjmech dovolit i to, co bývalo dříve nedostižným
luxusem. Je zajímavé, že právě obyvatelé jedné z nejchudších dědin Moravské Sahary museli
dlouhá léta chodit do světa za výdělkem, vtiskovat bosé šlépěje do písčitých přesypů
macešské půdy, která je nemohla uživit, zatím co nějakých třicet metrů pod povrchem
země jihomoravského kraje se nacházelo nerostné bohatství – mladé hnědé uhlí. V novém
sociálním řádu je a teprve bude havíř z nejlépe sociálně zajištěných pracovníků. Hornické
školství zde zapouští zdárně svoje kořeny. Mají tedy Ratiškovice s okolím všechny předpoklady
pro to, aby se v budoucnosti staly jedním z význačných středisek moderního havířského
života a jeho slavné tradice..."
V roce 1945 byla znárodňovacím dekretem č. 100
odňata firmě Baťa všechna báňská oprávnění a převedena na národní podnik. Těžba skončila
koncem roku 1952 a z povrchového zařízení byl pak vytvořen závod 07 - Pomocné provozy
Jihomoravských lignitových dolů, který se stal strojírenskou a opravárenskou základnou
jihomoravského revíru. V současnosti sídlí v budovách bývalého dolu Tomáš několik
firem - některé mají ve svém názvu symbolické "T" a největší z nich, T-Machinery a. s.,
se zabývá mimo jiné i výrobou důlních zařízení.
__________________
PRAMENY:
Obecní kronika obce Ratíškovice,
M. Frolcová – "Ratíškovice – minulost a přítomnost obce"
dokumenty ing. Jaromíra Školy
Dokumentační fond CMC
