SDH 12
REVÍR KRÁSNÁ HORA - MILEŠOV
Zrudnění krásnohorského rudního okrsku je vázáno většinou na lamprofyrové žíly a je čočkovité. Hlavním typem rudních žil jsou antimonitové, které přecházejí v žíly zlatonosného křemene. Primární minerály jsou křemen, antimonit, antimon, zlato, pyrit, arzenopyrit a vápenec. Zlato se vyskytuje buď volné, nebo v kyzech, anebo v antimonitu.
Revír se dělí na pět základních úseků:
1. Úsek Brtevník mezi Bražnou a Tisovnicí s pěti žilami o mocnosti 15 cm až do 1 metru.
2. Úsek Jamný od Zajícova vrchu k Proudkovicům na Vltavě s 6 žilami mocnosti maximálně 1,5 metru.
3. Jitřní žíla a Kobylská žíla dosahují mocnosti až 3 metry.
4. Úsek krásnohorský jde od Předního Chlumu u Vltavy přes Krásnou Horu k Puši. Je tu 8 jitřních žil se závalky zlatonosných křemenů a antimonity.
5. Úsek milešovský je mezi kótou Strážný a Klenovicemi. Z žil je vyznamnější Václavova mocnosti až 65 cm a žíla Emanuel, mocná až 75 cm.
Prvním zdrojem zlata na Krásnohorsku byly rýže na potocích Brzina a Mlýnský. Irmler odhaduje plochu u Bražné pokrytou haldami, a to převážně rýžovnickými, na 20 hektarů. Existenci Krásné Hory potvrzují teprve tři listiny královské z let 1341, 1344 a 1351. Na základě těchto dokladů možnou soudit, že k založení městečka došlo nejpozději na počátku 14. století. O staré báňské tradici svědčí i Maxmiliánova listina z roku 1567, která uvádí, že česká královská koruna byla zhotovena ze zdejšího zlata. Původní svobody Janovy a Karlovy potvrdil roku 1458 Jiří z Poděbrad, který přikázal Krásnohorské s výkupem do Knína. Další privilegia, a to Vladislavovo z roku 1479, a Ferdinandovo z roku 1538, se však o dolování již nezmiňují. Konkrétnější zprávy máme až po polovině 16. století. Těžaři měli v 50. a 60. letech spory s majitelem panství, který je chtěl zbavit horních svobod. Z této doby známe i několik zpráv o revíru. Podle zprávy z roku 1566 byly na tzv. Písečném pohoří opuštěny rozsáhlé rýže a staré doly, aniž byly vyčerpány. Staří pamětníci uváděli, že se odvádělo ročně za několik set tolarů zlata do Knína. Z roku 1567 je zpráva nejvyššího hormistra Neumanna, která uvádí stará báňská díla na Zlatém Kohoutu, na Puši a Brtevníku, o nichž se nevědělo, proč byla opuštěna. Proto obnovu báňských děl Neumann nedoporučoval, ale rýže z okolí městečka byly podle něj velmi nadějné. V další zprávě z roku 1573 se zmiňuje Neumann ještě o mnoha dolech a rýžích, z nichž mnohé byly již v jeho době aplanovány. Z těchto lokalit můžeme umístit mimo známý Puš a Brtevník snad Zlatého Kohouta, který bude totožný s Kohoutkem pod Svatošovým mlýnem. Zprávy o Krásné Hoře končí roku 1574. Ercker nalezl roku 1592 v revíru již jen stařiny.
K dalšímu pokusnému dolování došlo zásluhou Lobkoviců v letech 1705-1727. Do dolování bylo investováno na 40.000 zlatých a bylo vytěženo 35,587 hřiven zlata a 9,086 hřiven zlatnatého stříbra. Lobkovicové tedy dali jednak zmáhat některá stará díla, jednak založili několik mělkých šachtic u Krásné Hory v území se stařinami, čili v málo nadějných povrchových partiích.
V 18. století se vedle zlatonosných křemenů zpracovávaly i kyzové šlichy, tj. pyrit a arzenopyrit, antimonit pak jen výjimečně, neboť jeho hutnění bylo velmi obtížné. K údajům o odvodu zlata přidává Pošepný ještě dodávky zlata od Lobkoviců do vídeňské mincovny za léta 1705-1706 ve výši 12,377 hřiven. Po opuštění lobkovických dolů se patrně opakovaly rýžovací pokusy, neboť z let 1775-1777 máme doloženy odvody v celkové výši 0,861 hřivny.
Nová etapa dolování byla zahájena až koncem prvé poloviny 19. století, a to v Milešově, a omezila se na těžbu antimonových rud. S kutacími pokusy začal roku 1839 obchodník Stein z Kardašovy Řečice, ale brzy všeho zanechal. V padesátých letech nalézáme v Milešově havíře Kubala z Příbrami a Jana Jedličku, který začal hloubit šachtu Václavku, Annu a Emanuela. Po Jedličkově smrti získal Václavku roku 1860 J. Wang, který koupil mimo to později i důl Annu a Emanuela a soustředil tak milešovské doly do jednoho podniku. Nález zlatonosného kyzu na úseku Janiny štoly roku 1867 vedl M. Vorlíčka k založení štoly Kateřina, k níž přibyla později štola Viktorie, jáma Antonín a Jindřiška. Milešovské doly koupil roku 1871 za 150.000 zlatých E. Kittl (otec E. Destinnové) z Prahy, který investoval do podnikání 200.000 zlatých, takže podnik byl roku 1872 oceněn na 850.735 zlatých. O dolování v 50. a 60. letech se zmínil Jokély a Grimm a jeho stav k roku 1874 nám vylíčil R. Helmhacker.
V milešovském dolovém poli byly sledovány tři žíly, a to Václavská mocnosti až 3 metry, Emanuelova, mocná až 2,5 metru, a Mariina. Václavská žíla byla otevřena ve směru 260 metrů, po úklonu do 130 metrů, Emanuelova ve směru 140 metrů, po úklonu 90 metrů. Velká rudní čočka většinou celistvého antimonitu v délce 80 metrů o mocnosti 30-250 cm byla zastižena v hloubce 60-120 metrů. Emanuelova žíla byla zrudněna v délce asi 80 metrů, Mariina jen v délce 10 metrů. Do roku 1871 se těžilo průměrně ročně 1232 q čisté rudy, vyrábělo se 1008 q antimonitu a od roku 1868 asi 130 q kovu ročně. Roku 1872 došlo k rozšíření a zmodernizování úpraven na kapacitu 1000 q rubaniny denně a tím i ke zdvojnásobení výroby. Krize, začínající roku 1873, však vedla k poklesu výroby na 60 % a k trvalému úpadku, z něhož se již milešovské doly nevzpamatovaly. Nedostatek peněz byl takový, že vedl k zastavení výplat mezd a tím i ke stávkám. Od roku 1875 do roku 1880 došlo v Milešově k poklesu těžby na 554 q rudy a roku 1885 k zastavení dolů.
S úpadkem milešovských dolů se přenášelo těžiště k Proudkovicům na jámu Jindřišku, to je na Kobylskou žílu. Zdálo se, že podnikání bude úspěšné, neboť v druhé polovině 70. let dostoupila těžba na Jindřišce 5600 q antimonitu ročně. Těžká finanční situace vedla však i zde na počátku 80. let k prodeji Jindřišky bratřím Pollakům. Kobylská žíla byla otevřena v délce 1100 metrů štolou Emilinou, jamou Emilkou, Jindřiškou a Novou Jindřiškou.
V bezprostřední blízkosti jámy Jindřišky byla zjištěna mohutná rudní čočka, která do 160 metrů obsahovala hlavně antimonit, hlouběji zlatonosné křemeny. Tato čočka byla velmi intenzívně exploatována od konce 70. let do poloviny 80. let, což uvedlo jámu do velmi chatrného stavu. Tato bohatá čočka vedla na počátku 80. let k založení štoly Emily. Ta byla ražena s přestávkami do roku 1908, kdy se dostala do vzdálenosti 852 metrů. V práci na štole se pokračovalo od roku 1916. Celkem byly tedy na Kobylské žíle zjištěny a rubány tři čočky: první antimonitová, ve 100 metrech od ústí štoly v délce 20 metrů o úklonné výšce 30 metrů; druhá, také antimonitová, ve vzdálenosti 345-410 metrů v hloubce 25-85 metrů; a třetí na Jindřišce, jdoucí téměř do hloubky 280 metrů, obsahující vedle antimonitu i zlatonosný křemen.
Když se nepodařilo Kittlovi zachránit se konkurzním řízením, hledal kupce. Důl koupil roku 1890 A. Šrůt a obratem ruky jej prodal za 680.000 zlatých Milešovské důlní a hutní akciové společnosti s kapitálem 1 mil. zlatých. K majetku nového těžařstva patřily jámy Marie, Otto a štola Emilie a od roku 1892 Jindřiška. Následujícího roku byla založena u Krásné Hory ještě Nová jáma. Těžařstvo zmodernizovalo důlní a úpravárenské zařízení a provedlo otvírku tří nových čoček, jež se staly základem rozmachu. Podnik, který zaměstnával až 1000 lidí, těžil ročně 1500 t antimonitu a vyráběl kovový antimon, antimonium crudum, antimonové sklo, kysličník a antimonovou mouku. Od roku 1892 se získávalo zlato z kyzových a křemenných šlichů a amalgamací a od roku 1893 i z antimonu a antimonitu. Extrakce byla velmi nehospodárná, neboť z obsahu 31 g/t Au v antimonitu se získalo jen 15 g/t Au a zbytek šel do strusky. Doly byly dočasně největším výrobcem zlata v monarchii. Přes tyto úspěchy bylo podnikání pasivní a tak došlo roku 1899, kdy byly vyrabovány vyřízené rudní čočky, k zastavení práce.
Nejvýznamnější žilou krásnohorského úseku, známého v 16. století jako Zlatý Kohout, byla jitřní žíla Mariina či Krásnohorská, mocná 50-600 cm. Otevřena byla Novou jamou, Mariinou, Ottovou a jamou na Puši. V tomto úseku se pracovalo do roku 1901; k obnovení prací došlo v letech 1920-23.
Na úseku jámy Nové a Marie byly zastiženy celkem tři čočky, a to jedna se zlatonosným křemenem o obsahu 20-40 g/t Au v prostoru 150-250 metrů východně od Marie a v hloubce 80-110 metrů, druhá čočka, a to většinou antimonová, byla asi 200 metrů západně od Marie a třetí byla asi 380 metrů dále k západu. Z Ottovy jámy byla vyřízena jedna čočka asi 120 metrů západně od jámy s křemeny o obsahu 20-50 g/t Au. Poslední krásnohorská jáma na Puši byla založena roku 1900 na území mezi starými pracemi, ale roku 1919 byla zastavena.
Další úsek, kde pracoval Kittl, byl Jamný, známý již v 16. a 18. století. Byla tam zjištěna menší antimonová čočka. První etapa prací na Jamném skončila roku 1893, když se zjistilo, že antimonit se rychle vykliňuje. Práce byly obnoveny roku 1917.
Kolem roku 1890 se rozšířily práce i směrem k Sedlčanům. Bratří Pollakové získali dolové míry u Dublovic a Příčovů a roku 1891 se začalo kutat u Doubravice a Sestrouna. Kutací práce však byly brzy pro slabé obsahy zlata zastaveny.
Další území, které na sebe upoutalo pozornost, bylo JV od Kosovy Hory mezi Vyšatoly, Vojkovem, Vysokou a Lavičkami. Je to prastaré zlatonosné území, neboť Sedlčany uvádí již známá listina krále Jana Petrovi z Rožmberka z roku 1337. Toto území s 12 žilami převzala roku 1907 "Kutací a důlní společnost na zlato a arzenovou rudu u Vysoké" a kutala tam do konce první světové války. Roku 1910 nabídl její plnomocník dolový majetek báňskému ředitelství v Příbrami s velmi optimistickým doporučením: nejmenší obsah zlata měl být 10 g/t Au.
Zlatonosné území bylo i SZ od Sedlčan, a to u Křepenic a Nalžovic, a pak mezi Ústím, Nahoruby, Hrazany a Radíčem. Stařiny byly na pravém břehu Vltavy a Pošepný je pokládal za jeden "z nejvelkolepějších zbytků rýží", s nimiž se setkal.
Dalším územím bylo okolí Bražné, nazývané i Brtevník. Je to staré rýžovnické území. V brtevnickém úseku se uvádělo 5 žil, Selná, Brazeneská, Městské štoly, Pollakova a Brtevnická. Podle haldového materiálu obsahovala Pollakova žíla antimonit, Selná křemen a antimonit. Roku 1906 se těžilo v Bražné 300 kg rubaniny, která dávala vedle antimonu antimonový šlich a 25-31 g/t Au a kyzový šlich s obsahem 40-50 g/t Au.
Po zániku milešovské akciové společnosti se ujala roku 1900 podniku Rakouská antimonová společnost, která byla převedena do Londýna pod názvem Austrian Antimony Works Ltd. Těžařstvo paběrkovalo zbytky rudy na krásnohorských jamách a hloubilo jámu na Puši; koncem roku 1901 byla práce zastavena. Roku 1903 koupil doly pařížský bankéř Myrtyl Rose a Co., obnovil činnost na Puši a štole Emilii, ale i on zastavil roku 1909 práci. Teprve když koupil doly roku 1912 Z. Metzl, začaly se zpracovávat od roku 1914 staré haldy. Roku 1919 získaly dolový majetek České montánní podniky, za nimiž stála banka Union. Tato společnost pracovala na Marii a Kobylské žíle do roku 1923, kdy byl provoz zastaven. Pokusy o zainteresování státní báňské správy do dolování roku 1930 a později ztroskotaly.
Průzkum revíru byl obnoven po druhé světové válce. Po pokusech na Brtevníku se začalo se zmáháním jámy Marie a Nové, i Otto a Puš. Mezi těmito jamami byla založena roku 1955 jáma Milan. U Podmok byly zmáhány štoly Emil a Emilka. Těžba však byla málo rentabilní a v 80. letech byla těžba s konečnou platností ukončena.
Jak patrno z celkového vývoje dolování, bylo původně předmětem zájmu pouze zlato, a proto se dolování omezilo na rýžování, a hlubinné dolování na úsek krásnohorský a brtevnický. Staří se omezili na oxidační a cementační pásmo s ryzím zlatem, a na zlatonosné pyrity a arzenopyrity. Když se začalo v 19. století s obnovou dolování v milešovském úseku, soustředil se zájem na antimon a zlato bylo zanedbáváno, i když bylo známo již Jokélymu, že i milešovský antimonit je zlatonosný a že je přirozeně zlatonosný i pyrit a křemen. O zlato se nezajímal v 70. a 80. letech ani Kittl, ale začala mu být věnována pozornost s přesunem dolování na východ, do úseku krásnohorského a brtevnického, kde rostl obsah zlatonosných křemenů v žilovině. Roku 1892 byla vypracována Dürichem metoda extrakce zlata z antimonu a roku 1893 byla zavedena do provozu. Na základě obsahu zlata počítal Heveroch s průměrným obsahem 15 g/t Au a s mocností 80-100 cm, a těžbu pokládal za rentabilní při obsahu 5 g/t Au. To byly ovšem odhady nadsazené. V období 1893-1900 se vyrobilo 439,6 kg zlata, v období 1705-1727 13,4 kg, to je celkem 453 kg zlata.
