DŮL KRUŠNÁ HORA - HISTORIE A SOUČASNOST
ŽELEZNORUDNÝ DŮL KRUŠNÁ HORA
Ing. Jiří MENCL & kolektiv
Krušná Hora (po roce 1945 největší hlubinný železnorudný důl v českých zemích), leží ve Středočeském kraji, 12 km na severozápad od města Berouna. Dolové pole se rozkládá na katastrálních územích obcí Hudlice, Otročiněves a Nový Jáchymov a dobývací prostor byl stanoven bývalým ministerstvem hutí a rudných dolů dne 8. února 1960 jako DP č. 2 o celkové výměře 344,8 ha. V období svého největšího rozkvětu těžil ročně až 400 tisíc tun rudy. Patřil mezi nejvýznamnější doly těžící železnou rudu v barrandienské pánvi. Byl součástí pásma známých dolů, dobývajících chamosity a krevel, začínajících nučickými závody a pokračujících Chrustenicemi, Krušnou Horou, Zdicemi a končícím lomem v Ejpovicích.
Předmětem těžby bylo ložisko oolitického krevele (tzv. Velké a Malé ložisko), v předchozích dobách i pelosideritu, které leží v nadloží obou krevelových ložisek. Kovnatost rudy se pohybovala od 30 do 33 % Fe.
Důl se významně zapsal do technické historie báňského podnikání řadou unikátních zařízení počínaje v minulém století Gerstnerovým těžním strojem s kuželovými bubny a první důlní železnicí v Rakousko-Uhersku až po Karlíkův pudný chapadlový kotouč pro pohon nekonečným lanem v I. úklonné jámě. Nezanedbatelný je i přínos v technologiích dobývání, ražení dlouhých děl či v systému postupné otvírky ložiska úklonnými jámami.
Dobývání rudy na Krušné Hoře dalo základ pro vznik nebo rozšíření železářského podnikání v širokém okolí. Železárny v Novém Jáchymově byly od svého dobudování v roce 1819 až do roku 1865 výškou své produkce na druhém místě mezi hutními podniky v Čechách.
Historie dobývání rudy na Krušné Hoře se datuje od dob Keltů, kteří těžbu na výchozech ložiska zahájili, přes podnikání šlechtických rodů a později eráru, soukromých podnikatelů, dále akciových společností, končících Pražskou železárskou společností. Po znárodnění v roce 1946 byl důl začleněn do národního podniku Středočeské železnorudné a uhelné doly Kladno, od roku 1950 do n.p. Železnorudné doly Nučice, v roce 1958 do n.p. Železnorudné doly a hrudkovny Ejpovice. Posledním provozovatelem byl n.p. Rudné a nerudné doly Ejpovice. Do roku 1889 bylo vytěženo (odhadem) 1 mil. tun rudy a od roku 1909, od kdy jsou vedeny přesné záznamy o těžbě a výrobě, celkem 9.707 mil. tun.
Likvidace závodu byla zahájena zpracováním likvidačního projektu na základě usnesení vlády ČSSR ze dne 12. dubna 1965 a následných aktů. Historie těžby se uzavřela dnem 29. srpna 1967. V ložisku zůstalo nevytěženo 33,8 mil. tun krevelové rudy a 16,3 mil. tun pelosideritové rudy.
Historický vývoj využití železnorudného ložiska na Krušné Hoře zasahuje svými počátky pravděpodobně již do doby keltského osídlení našich zemí. Počáteční období jsou dokumentována pouze archeologickými nálezy, svědčícími o výrobě primitivních železných nástrojů v bezprostředním okolí Krušné Hory. Keltské hradiště u Stradonic, jedno z nejvýznamnějších oppid v českých zemích, lze považovat za důležité výrobní středisko pozdnělaténských Čech. Bohatá kolekce nástrojů, pocházejících z tohoto hradiště dokumentuje vysokou úroveň této výroby. Existence Stradonic je důkazem, že Keltové v 1. století př.n.l. již bezpečně znali a využívali zdroje železných rud v této oblasti Čech a tím pravděpodobně i krušnohorské ložisko jakožto největší objekt, vhodný pro primitivní povrchovou těžbu železných, lehce tavitelných rud. Doklady, dokumentující dobývání a zpracování železných rud v této době, byly sledovány a identifikovány i přímo na úbočích Krušné Hory.ZAČÁTKY DOLOVÁNÍ
Jak lze předpokládat, příchod Slovanů do středních Čech v 6. století znamená pokračování v této činnosti, především ve výrobě železných nástrojů pro zemědělství. Nedostatek pramenů nám nedovoluje sledovat báňskou činnost na Krušné Hoře a v jejím okolí i po celé období feudalismu do konce 18. století. Železné rudy a ostatní obecné kovy nebyly totiž vyhrazeny králi, čímž nebyly předmětem horního regálu, ale byly součástí pozemků a tedy náležely jejich majitelům. To znamená, že tam, kde dobývání rud drahých a neželezných kovů zanechává svůj odraz v královských archívech, nemáme téměř žádné písemné zmínky o dolování rud obecných kovů.
Rozsah a význam těžby zelezné rudy Krušné Hoře v období 14. až 18. století dokumentují pouze kusé zprávy, které se nám dochovaly o jednotlivých železárnách, v nichž byla krušnohorská ruda zpracovávána. Krušnohorské ložisko bylo jednou ze surovinových základen celé podbrdské železářské oblasti, která patřívala k nejvýznamnějším v celých Čechách.
V roce 1731 přešla oblast Krušné Hory do majetku Fürstenberků. Prvním majitelem byl kníže Karel Egon z Fürstenberku, nejvyšší purkrabí pražský. Pro Krušnou Horu to byl počátek velkého rozmachu těžby a zahájení dobývání hlubších poloh ložiska pod hranicí spodní vody. V roce 1772 byla na ložisku založena první dědičná štola (dnešní štola Josef v Novém Jáchymově).
Základním mezníkem novodobých dějin dolování na Krušné Hoře byla propůjčka horního soudu v Příbrami ze dne 22. září 1794, udělená komornímu panství zbirožskému na náleznou jámu, čtyřiadvacet dolových děl a dědičnou štolu. Další propůjčky potom rychle následovaly, dolové míry pokrývaly stále větší území na severních i jižních svazích Krušné Hory. Průzkumné, otvírkové a těžební práce nabývaly na rozsahu tak, jak to odpovídalo neustále rostoucím požadavkům hutních závodů. Fürstenberský důlní provoz se soustřeďoval ve východních částech ložiska, kdežto erární zaujímal spíše jeho střed. Hranice probíhala přibližně 300 metrů východně od osy později vyražené štoly Josef (dnešní Zdenko). Západní uzávěr ložiska patřil opět Fürstenberkům.
V letech 1842-46 bylo ložisko postupně otevřeno dvěma dědičnými štolami Josef a František, čtyřmi jámami Hlavní těžnou, Josef, Anna a Nová větrací, dvěma svážnými Anna a Prokop a průzkumnými šachticemi František I. a II.
Dědičná štola Josef (Zdenko) byla založena v roce 1794 a nafárala ve vzdálenosti kolem 500 metrů a ve svislé hloubce 70 metrů blok dnešního krušnohorského ložiska v prostoru bývalé XXXVI. svážné.
O 56,5 metrů hlouběji byla v roce 1830 založena na jižním břehu 1. novojáchymovského rybníka štola František, která měla přibližně ve vzdálenosti 1000 metrů dosáhnout ložiska. Práce na štole byly v roce 1852 zastaveny ve vzdálenosti čelby 416 metrů od ústí a štola nebyla již nikdy doražena.
Centrálním dílem erárního dolování na Krušné Hoře byla Hlavní těžní jáma. Byla situována cca 150 metrů jihozápadně od tzv. "Pyramidy" na křižovatce lesních cest z Hudlic, Nového Jáchymova a Zbiroha. Prorážky se štolou Josef dosáhla v hloubce 72 metrů. Byla opatřena těžním strojem "Göppel" s dvojitým lanovým bubnem poháněným koňmi.
Zvyšující se objemy těžeb a řešení obtížné dopravní situace, kdy největší část těžby byla soustředěna v oblasti dnešního krušnohorského ložiska v prostoru VIII. svážné a rubanina musela být dopravována dolů na hlavní směrnou chodbu na úrovni štoly Josef a po ní k Hlavní těžní jámě, si vynutily hloubení dalších jam a šikmých děl. Byla to jáma Josef, situovaná asi 100 metrů severovýchodně od Hlavní jámy, jáma Anna a dříve uvedené svážné Anna a Prokop.
Nejzápadnější část erárního dolového pole v místě dnešního I. Anenského hloubení, tzn. asi 750 metrů od Hlavní jámy, byla ověřována dvěma průzkumnými jámami František I. a II. O pracích na těchto jamách nejsou žádné podklady.
Jednotlivé části ložiska v celém směrném rozsahu erárního dolového pole - téměř 1,5 km dlouhém - byly bezpečně známy již v dřívějších obdobích a byly také v celé délce předmětem těžby. Dobývací práce byly vedeny z povrchu, šly do hloubek 20-30 metrů, na několika místech až do 70 metrů. V menších hloubkách zůstaly mohutné rudní pilíře, které byly hlavním předmětem těžby v prvním období erární těžby (zásoby VIII. svážné byly nad úrovní štoly Josef předmětem těžby i po znovuotevření 6. patra v 50. letech našeho století).
Z toho důvodu se konaly od počátku pokusy zavést vhodné způsoby systematického dobývání, zvláště v dosud nedotčených částech ložiska. Těmito otázkami se ve 40. letech podrobně zabýval i dvorní rada příbramského horního úřadu Jan Grimm, které nejdříve (v roce 1842) navrhl příčné dobývání, velmi podobné pozdějšímu dobývání v lávkách se zakládáním vyrubaných příčných chodeb, ražených od nadloží k podloží. Postup porubů byl přirozeně od úrovně štoly (patra) směrem k vyšším patrům.
Při inspekční cestě roku 1846 však Jan Grimm zjistil, že navržená metoda nemohla být zavedena pro naprostý nedostatek zakládkového materiálu, a proto vypracoval nový návrh dobývání. Tento návrh doplnil pro lepší představu mapou, v níž zachytil aplikaci nové metody na bloku za III. poruchou v prostoru pozdější nové větrací šachtice (dnešní ložisko Barborské v prostoru XXIV. svážné). O propracovanosti návrhu dobývací metody pro krušnohorské ložisko svědčí i zachovaný návrh, uveřejněný v roce 1845.
Údaje o těžbě se zachovaly pouze z let 1842-50. V této době zde pracovalo v dole v průměru 50 zaměstnanců, kteří těžili převážně z bloků mezi tzv. II.-IV. poruchou (dnešní ložisko krušnohorská).
Z doby erárního podnikání na Krušné Hoře se zachoval také zajímavý dokument o situaci a pracovních podmínkách horníků. Rozhodnutím Vrchního horního úřadu v Příbrami ze dne 24. prosince 1843 byly zavedeny ve všech zbirožských dolech dvanáctihodinové směny místo dosud platných osmihodinových. Díky odporu horníků byly v roce 1850 znovu zavedeny osmihodinové směny.
Jednotlivé bloky ložiska ve východní části byly postupně otevřeny dvěma dědičnými štolami a čtyřmi jámami na směrnou délku 1,5 km a do hloubky až 200 metrů. Základním otvírkovým dílem byla dědičná štola Josef, která byla založena v roce 1772 na severním úbočí hory uprostřed dnešní obce Nový Jáchymov. Byla ražena přibližně jedním směrem a nafárala ložisko (Vojtěšské) v hloubce cca 80 metrů pod povrchem ve vzdálenosti 550 metrů od ústí (dnešní "Cech"). Štola je v celé délce průchodná až do dnešní doby a byla v 50. a 60. letech našeho století využívána jako výdušné dílo pro hlavní sklad výbušnin.
Druhou dědičnou štolou je štola František, zaražená Antonínem Mayerem v roce 1829 o cca 60 metrů hlouběji v údolí potoka mezi Novým Jáchymovem a Otročiněvsí na tzv. "Courku". Byla ražena jihozápadním směrem do východního uzávěru ložiska na úrovni dnešního 25. patra. Zastihla ložisko po 750 metrech (dnešní Františko-Josefské ložisko) a byla dokončena až v roce 1860 již pod vedením Mayerova syna Otty. Dodnes slouží jako odvodňovací štola pro 24. patro.
Hlavní těžní jáma byla situována v prostoru tzv. "Kučerovny" na severním svahu západně od dnešního závodu a otvírala nejmocnější a také nejkvalitnější zásoby hlavního ložiska (dnešní ložisko Vojtěšské). Byla vybavena pouze pro těžbu. Pro fárání mužstva byla vyhloubena zvláštní lezná jáma do hloubky 30 metrů. Náraziště jámy bylo založeno 70 metrů od ohlubně a postupně byla otevřena 2 patra nad a 8 pater pod jeho úrovní, které byly vzájemně propojeny řadou hloubení. Údaje o úrovních jednotlivých pater pod ohlubní jámy se zachovaly přesně: (patro/hloubka) 1/51, 2/57, 3/70, 4/83, 5/104, 6/123, 7/140, 8/149, 9/168, 10/182, 11/197. Štola Josef byla spojena prorážkou s hloubením mezi 4. a 5. patrem a štola František by v tomto prostoru dosáhla úrovně 8. patra.
Směrný rozsah mezipater byl cca 245 metrů, což je plná směrná délka dnes známého Vojtěšského ložiska na úrovni 24. patra. Je zřejmé, že těžiště fürstenberských dobývacích prací bylo v tomto prostoru a ostatní otvírková díla z povrchu, hloubená do 15-30 metrů, sloužila zřejmě k průzkumným pracím a celkovou výši těžby nemohla podstatněji ovlivnit.
Pro hlavní těžní jámu zkonstruoval v roce 1793 František Josef Gerstner, tehdy již profesor vyšší matematiky na pražské univerzitě, důmyslné těžní zařízení pro náklad cca 850 kg rudy v okovu. Hlavní část zařízení byl spirálový buben ve tvaru dvou komolých kuželů, spojených mezi menšími základnami nízkým válcem. Žlábky v obou kuželových plochách sloužily k navíjení a odvíjení těžního řetězu. Na střední válcovou část se navíjely řetězy v případě těžby z různých hloubek. Vertikální hřídel žentourového bubnu se otáčel na obou koncích, opatřených čepy ze zvonoviny, v železných ložiskách. U tohoto stroje se používala i brzda, aby se dal stroj na každém místě jámy ihned zastavit. Těžní řetěz byl veden po válcích vodícího zařízení a přes dva lanové kotouče k jámě, kterou se vytahovaly a spouštěly dva těžní okovy. Jakmile vyjel okov na den, otevřely se padací dveře a po výstupu okovu se opět zavřely. Okov se po zaklesnutí speciální páky do řetězu otevřel a vysypal rudu do dřevěného žlabu a dále do vozu. Při uvedené hloubce jámy trvalo vytažení jednoho naloženého okovu 6 minut 18 sekund. Připočítají-li se ještě asi dvě minuty na zastavení žentouru, odpočinek koní a vyprázdnění okovu, kalkulovalo se s celkovou potřebnou dobou na jeden výtah 8 minut. V průměru se těžilo 58 výtahů na 8hodinovou směnu, a to beze změny po celých 29 let, po které byl stroj bez jediné nehody v neustálém provozu. Denně se tu pomocí dvou koní těžilo průměrně téměř 50 tun rudy.
Oblast Krušné Hory u pozdějšího Nového Jáchymova získala Gerstnerovou zásluhou vynikající prvenství, neboť kromě moderní koncepce těžního zařízení byla koncem roku 1817 postavena první železná kolejná dráha u nás jako závodní úzkokolejná železnice. Kromě toho již předtím (roku 1793) byla ve štole Josef zřízena a po řadu let používána dráha o dřevěných kolejnicích s důmyslně konstruovanými důlními vozíky.
V letech 1819-27 se v provozu dolu objevovala řada nedostatků, např. pozdní ověřování a příprava zásob rudy k těžbě, což vedlo k paběrkování ve stařinách nad úrovní štoly. V roce 1827 byl proto povolán Antonín Mayer, vynikající odborník se znalostmi geologie, mineralogie, těžby, ale i provozu hutnických závodů a řešení ekonomických otázek. Realizoval řadu opatření, která přispěla ke zvýšení rentability celého podniku. Rozšířil dolové pole na Krušné Hoře z 380 tisíc metrů na 720 tisíc metrů, pokračoval s otvírkou ložiska do hloubky, nechal razit novou Dědičnou štolu František, rozšířil dolové pole (Ignác u Hudlic, Václav u Svaté a Karel Trubské), dále koupil důl Filipa Jakuba pod Radčí, doly Všech Svatých, Karla Boromejského a Antonín v Příbrami a svěřil Františku Herdovi kutací práce v oblasti Nučic, které vedly po roce 1845 k objevení mohutných ložisek chamositu u Nučic, Krahulova a na dalších místech.
Historie dlouholetého fürstenberského dolování na Krušné Hoře skončila současně se zastavením celého železářského podnikání v letech světové hospodářské krize 1873-76. Fürstenberkové prodali celý důlní a hutní majetek vídeňské bance "Wiener Bankgesellschaft".
Tak skončila v osmdesátých letech 19. století historie erárního i fürstenberského podnikání na Krušné Hoře, rozmnoženého ještě v 60. letech Strousbergem. V souladu s tendencemi soustřeďování kapitálu, kdy v době krizí byli menší podnikatelé pohlcováni velkými bankami, získala akciová společnost "Česká montánní společnost" dřívější majetek zbirožský a strousberský od jeho pozdějšího neúspěšného držitele Hopfengertnera a dřívější majetek fürstenberský od uvedené vídeňské banky.
Tyto finanční transakce (šlo spíše o kapitálovou hodnotu než o vlastní podnikání) nepřinesly nic nového do naplňujícího se osudu dolování na Krušné Hoře. To se již nevzpamatovalo z důsledků hospodářské krize i přírodních katastrof, které v 80. letech 19. století obzvláště těžce postihly Zbirožsko a Křivoklátsko. Provoz byl neustále omezován a nakonec v roce 1889 úplně zastaven.
NOVODOBÁ HISTORIE
Po sloučení České montánní společnosti s Pražskou železářskou společností (PŽS) v roce 1909 byly obnoveny těžební práce na Krušné Hoře a od tohoto roku začíná novodobá historie závodu. PŽS vhodně začlenila závod do komplexu rudných a uhelných dolů, vápencových lomů a hutních podniků v Králově Dvoře a Kladně. Průzkumné, otvírkové a těžební práce byly postupně prováděny v ložisku po celé 3 km dlouhé směrné délce, a to v severním i jižním (Protilehlém) křídle a do hloubky až 266 metrů (Vojtěšské ložisko - 44. patro). Závod, označený číslem VIII, byl PŽS spravován až do převzetí v roce 1946; do té doby se ovšem stala řada důležitých událostí.1909-1939
V roce 1910 byly zahájeny báňské práce vyčištěním a úpravou Dědičné štoly František a položením koleje na nové pražce po celé její délce; zaměstnáni byli 4 dělníci pod dozorem Jana Cipry a práce trvaly 2 měsíce. Ještě v témže roce bylo dosaženo starých důlních děl ve Františském ložisku, vyraženy komíny v Malém i Velkém ložisku a zahájena těžba. Osádku v dole tvořilo 6 skupin lamačů a 6 odbíhačů, kteří odváželi rudu Dědičnou štolou na povrch, kde byla ručně tříděna a jalové proplástky byly vysekávány. Těžba štolou byla velmi obtížná a výkon na běhače nepřekročil 6 vozů za 10hodinovou směnu. Ruda byla dopravována povozy na stanici Nová Huť s určením do kladenských hutí.
V roce 1911 byla dopravena před ústí Dědičné štoly parní lokomobila k pohonu kompresoru "K 40" a od tohoto roku se veškeré vrtné práce prováděly vrtacími kladivy na stlačený vzduch. Těžba dosáhla výše 2907 tun rudy.
Rok 1912 je pozoruhodný několika událostmi; začalo se pracovat na úpravě terénu v místech dnešního závodu a bylo započato se stavbou betonových zásobníků na rudu. Prakticky současně byl upravován profil bývalé štoly Barbora a Zdenko (původní Dědičná štola Josef v erárním poli) a byla obnovena těžba Josefskou štolou z ložiska Vojtěch. Ruda byla ručně vyklepávána a po zvážení dopravována povozy do železáren v Králově Dvoře. Osazenstvo této části dolu se vrátilo tedy po více než 20 letech k zápisu před směnou do "cechu" před štolou; zápisna byla v právé místnosti cechu. Počet zaměstnanců dolu se zvýšil ke konci roku 1912 na 299 mužů a těžba dosáhla výše 18.447 tun.
V roce 1913 se na nádvoří pozdějšího závodu započalo s ražením hlavní jámy Vilém pod úklonem 13,5 stupně, a to současně z povrchu i z úrovně Dědičné štoly. Byla zaražena i štola August do Josefského ložiska na úrovni 10. patra a štola Elsa do Protilehlého ložiska. V témže roce byly dokončeny měřičské a vytyčovací práce pro stavbu visuté lanovky do Králova Dvora.
Práce na hlavní úklonné jámě pokračovaly velmi rychle, takže již v roce 1914 se přistoupilo k vyzdívání spodní části jámy betonovými tvárnicemi systému Neubauer. Od roku 1914 byl až na přerušení v roce 1916 ražen hlavní překop na 24. patře do ložisek Bezejmenného, Výstavního a Vojtěšského; práce byly ukončeny 20. listopadu 1917 a na konci byla provedena ještě zarážka pokračování hlavního krušnohorského těžebního patra ve směru na ložiska Barborská.
Po vypuknutí 1. světové války v roce 1914 byla k vojenské službě povolána většina dělníků i dosavadní závodní ing. Schistek. Správu závodu převzal ing. Oczko, závodní dolu VII ve Zdicích. V roce 1915 bylo na závodě zaměstnáno 234 dělníků, 1 naddůlní, 1 účetní, 1 mistr a 6 dozorců. Dne 23. prosince bylo v noci na závod dopraveno 30 ruských zajatců a 4 maďarští vojíni jako stráž, kteří byli ubytováni v ubikacích zřízených v nových, ještě ne zcela dokončených, zásobnících na rudu (tzv. bunkrech). Zajatci byli přiváděni na začátku směny k jámě a na konci směny si je strážní přejímali u jámy zpět. Přesto došlo již v roce 1914 k několika útěkům, ale zajatci byli vždy přivedeni zpět na závod.
Výroba stlačeného vzduchu byla v roce 1915 přenesena na závod, k pohonu kompresorů byly v dřevěných boudách vedle betonových zásobníků instalovány 2 lokomobily (Wolf a Lanz), ale většina stlačeného vzduchu se spotřebovala na pohon čerpadel, umístěných u ústí Dědičné štoly a na pohon těžních vrátků v I. jámě.
V roce 1915 byla založena I. svážná v Josefském ložisku, ale požadavek na maximální krytí válečného průmyslu zvýšenými dodávkami rudy vedl k urychlení prací na dalších svážných: II. svážná v podloží Vojtěšského ložiska (byla vystrojena betonovými tvárnicemi pro nepříznivé tlakové poměry), III. svážná ze 14. patra Josefského ložiska a IV. svážná z 24. patra mezi ložiskem Výstavním a Bezejmenným. V tomto roce byla zahájema doprava rudy dokončenou visutou lanovou dráhou do Králova Dvora.
V roce 1916 došlo i ke změně číslování pater. Původně byla za 1. patro označena Dědičná štola a patra se počítala směrem k povrchu, takže nynější 17. patro bylo patřem 7. Od 7. prosince 1916 se na základě nařízení báňského ředitelství v Nučicích patřa přečíslovala tak, jak je známe dnes s tím, že za základní 1. patro byla stanovena úroveň Barborské štoly, takže štola August byla na úrovni 10. patra a Dědičná štola se dostala na úroveň 24. až 25. patra.
5. ledna 1917 byl dodán na závod vzduchový vrátek firmy Breitfeld a Daněk určený pro těžbu v hlavní jámě, ale zároveň se urychleně pokračovalo ve stavbě strojovny pro definitivní těžní stroj, dodaný již v roce 1914 ze Škodových závodů v Plzni.
V rodinách horníků se začínal projevovat nedostatek základních potravin, klesal výkon lidí a rozšířily se nemoci, takže v průměru až 10 % osazenstva nenastupovalo do práce. Do dolu byli proto spuštěni koně, obstarávající dopravu na 24. patře, aby se tak alespoň částečně nahradili chybějící horníci; pro práce na třídění rudy bylo přijato 5 žen.
Rok ukončení války byl poznamenán zvýšenou stavební činností: 20. února se začalo se stavbou budovy pro kanceláře, která byla dokončena 18. listopadu v témže roce. V březnu byla dokončena výstavba venkovního elektrického vedení z Králova Dvora, strojovna s rozvodnou a trafostanicí 5000/500 V a 27. dubna byl závod připojen na síť. Tímto dnem byl zastaven provoz obou parních lokomobil. Předtím, na konci února, bylo ze závodu odesláno 34 ruských zajatců. Po dokončení stavby kanceláří se začalo s vyzdíváním I. jámy, která podcházela v poměrně malé hloubce tuto stavbu. Byla dokončena stavba nejstarší jihozápadní haly třídírny. 1. října 1918 se vrátil z války ing. Schistek a převzal závod od ing. Oczka, který odešel zpět do Zdic.
Tím skončilo první období obnovení těžby, období pro pracující mimořádně těžké nejen pro válečné události a jejich důsledky, ale i z pohledu uplatňování sociální politiky. Pracovní nářadí, výbušniny i svítivo (až do roku 1911 se používal ke svícení olej do tzv. "brabčíků") si musel horník platit ze své mzdy. Teprve v květnu 1913 bylo zákonem uloženo podnikateli vydávat horníkovi zdarma všechny pomůcky a materiál potřebný k práci. Až do 1. ledna 1915 nebyli horníci vůbec pojištěni pro případ úrazu; zákon o pojištění v případě úrazu z roku 1888 se nevztahoval na horníky. Pozůstalým se poskytoval v případě smrtelného zranění malý "milodar", který nemohl stačit k obživě zbylé rodiny.
Aby byl zajištěn dostatek železné rudy pro hutě, byli horníci po roce 1914 postaveni pod vojenské zákony a na doly byli dosazeni vojenštní komandanti, kteří trestali každý přestupek, každé vynechání směny vězením. Např. v Nučicích bylo takové vězení ve sklepích bývalé zdravotní stanice na dole č. III., odkud odcházel horník na směnu a zase se sem po ní vrátil.
Velká drahota a nízké mzdy donutily dělnictvo k tomu, že na valné hromadě II. skupiny báňského společenstva na Kladně, konané v březnu 1918, bylo usneseno podat na všech dolech PŽS požadavky na zvýšení hornických mezd. Spor byl doveden do vítězného konce a podnikatelé byli odsouzeni ke zvášení mzdy o 15 % a k výplatě jednorázové podpory 100 K na pracujícího a po 20 K na manželku a každé dítě. Tyto peníze se ovšem vyplácely až v listopadu 1918, tedy po skončení 1. světové války. Na závodech se pracovalo až do konce války v 11hodinových směnách, tj. od 6,30 ráno do 17,30 odpoledne a druhá směna od 18,30 do 5,30 hodin ráno.
Život na báňských závodech PŽS se v nově vzniklé Československé republice vrátil rychle do normálních podmínek. Z války se vrátili bývalí horníci, které bylo třeba zaměstnat. Také republika potřebovala obnovit průmysl a k tomu bylo zapotřebí zvýšených objemů těžby rudy. Bohužel poválečná konjunktura trvala necelé tři roky a již v roce 1921 došlo k prvnímu omezování těžby a propouštění horníků.
Teprve od 15. května 1919 se na závodech začalo úřadovat v českém jazyce, do té doby byla veškerá korespondence v rámci PŽS vedena pouze německy. V tomto roce byla pronajata od správy fürstenberského panství stará kovárna v Novém Jáchymově (dům č. 68) a zahájeny práce na její adaptaci na byty.
V roce 1920 byl 10. února proražen barborský komín, spojující 24. patro se štolou Zdenko, čímž se podstatně zlepšily větrné podmínky v celém východním poli. 28. května byla na závod dopravena parní lokomotiva o rozchodu 600 mm, určená pro těžbu od štoly Zdenko na nádvoří závodu. A konečně ve dnech 29.-31. října byly odstraněny z I. jámy dosavadní těžní vrátky a byl dán do zkušebního provozu nový těžní stroj typu "Karlík" (chapadlový kotouč). Ke schválení stroje do provozu došlo 26. dubna 1921 revírním báňským úřadem v Praze a jako znalec byl přizván konstruktér stroje ing. Karlík. Ve dnech 11.-17. prosince 1921 vstoupilo osazenstvo závodu do stávky na podporu dělnických požadavků na zvýšení mzdy, na úpravu pracovních a pojišťovacích podmínek a hlavně na znárodnění dolů.
Odbyt rudy v dalších 3 letech silně poklesl, takže došlo k postupnému propouštění dělníků. 30. května 1921 byla těžba z dolu zcela zastavena, důlní díla se však udržovala. Jako náhradní výroba a zaměstnání pro 30 dělníků byla zahájena těžba křemenců z lomu nad závodem a jejich drcení na zabudovaném drtiči na šachetním nádvoří, a to pro přestavbu říšské (císařské) silnice u Loděnic (dnes je v její trase vedena dálnice D5 v prostoru bývalého dolu v Chrustenicích). Denní výroba drceného kameniva byla 4 železniční vagóny.
Počínaje rokem 1923 došlo k nebývalému rozmachu těžby až do nejvyššího objemu v roce 1928 ve výši 205 tisíc tun. Požadavky hutí v Králově Dvoře a Kladně se natolik zvýšily, že bylo ještě v roce 1923 přikročit k nakládání rudy ze zásob, protože důl nebyl po více než dvouletém přerušení těžby ihned připraven ke zvládnutí takových úkolů. V roce 1925 se začalo i s tříděním a přebíráním krevele z odvalových hald. Od roku 1926 zaměstnával na této práci více než lidí stavitel Spousta. Denní těžba se pohybovala ve výši 700 vozů z dolu a 550 vozů z hald. Jako zajímavost je třeba se zmínit o vybírání pyritu z poruchových zón v ložisku pro železárny v Králově Dvoře. V roce 1924 byla zahájena výstavba nové (druhé) haly úpravny.
12. dubna 1925 byla dodána na důl benzínová lokomotiva Krupp, která obstarávala těžbu ze Zdenko štoly na závod. V době od 6. března do 1. října byla postavena zděná budova dílen a v prosinci byla uvedena do provozu lanovka na hlušinový odval. V roce 1927 byly zahájeny otvírnové práce v Protilehlém ložisku a v západním uzávěru; v březnu se započalo s Hudlickým hloubením, v červnu bylo komisionální řízení k povolení zřídit úzkorozchodnou dráhu na jižním svahu Krušné Hory až do prostoru jámy Gabriela, s jejímž hloubením se začalo v červenci. Ihned v lednu roku 1928 se založilo hloubení jámy č. XII a byla dokončena stavba lanovky z prostoru závodu k Hudlickému hloubení. Do května pokročilo hloubení úklonné jámy XII do 96 metrů a v červnu bylo započato ještě s hloubením jámy XIV. Stav zaměstnanců dosáhl postupně počtu 616 dělníků závodních a 228 dělníků stavitelů Spousty a Šebíka a bylo dosaženo průměrné denní těžby z dolu ve výši 1019 vozů a 80 vagónů (po 10 tunách) přebírané rudy. V září 1928 zahájila firma Breifeld a Daněk montáž nové třídírny v nové hale, sestávající z výklopníku, drcení a třídění rudy a ručního přebírání rudy na ocelových článkových přebíracích pasech. Zařízení bylo uvedeno do provozu 28. srpna 1931.
Od roku 1929 požadavky na vysoké dodávky rudy postupně klesaly, a proto se snižovaly počty dělníků provádějící přebírání rudy z hald; 14. prosince pracovali na závodě již pouze zaměstnanci PŽS. V dole bylo možno přikročit k provádění nutných otvírkových prací, takže byla zahájena ražba nové objížďky v podloží ze štoly Zdenko k Anenskému poli, bylo raženo I. a II. hloubení na Vojtěšském ložisku, překopy na 32. patře a další díla. Na závod byl koncem roku stav 5 báňských inženýrů, 33 dozorců a 678 dělníků.
Blížící se hospodářská krize 30. let se nevyhnula ani Krušné Hoře. Naopak, stagnace ve výrobě oceli měla za následek snížení těžby v roce 1930 na polovinu objemu z předcházejícího roku a její úplné zastavení již v roce 1932. V průběhu roku 1931 byl převeden do Kladna a do Nučic větší počet předních dělníků, ale současně došlo již k masovějšímu propouštění, takže stav osazenstva klesl ke konci roku na 193 dělníky, 17 dozorců, 2 úředníky a 2 inženýry. Propouštění pokračovalo i po celý rok 1932. V roce 1933 se již pouze udržoval nejnutnější rozsah důlních chodeb a na těchto pracích bylo zaměstnáno 5 dřevičských part. Ze stavu 62 dělníků pracovala vždy polovina 14 dní v měsíci a druhou část měsíce byla na neplacené dovolené.
Od roku 1936 nastalo oživení v hutích PŽS v důsledku výsokých požadavků zbrojního průmyslu, a proto byli zpět převáděni dělníci z Kladna a ostatních nučických dolů a přibírání noví pracovníci, protože se v dole obnovily těžební práce v plném rozsahu. Během 3 let byla již překročena rekordní těžba z roku 1928.
V roce 1935 byl dostavěn Hornický dům a do roku 1940 ještě obytné domy u silnice pod závodem, z nichž některé sloužily zpočátku jako ubytovny.
15. března 1939 vstoupila na území našeho již okleštěného státu německá vojska. Pro 550 zaměstnanců Krušné Hory to bylo velmi smutné zahájení ranní směny. Za husté sněhové vánice se shromáždila celá ranní směna v cáchovně, za jejímiž okny již oznamovaly červené plakáty v německo-českém znění zahájení okupace a varování, aby se nikdo nepokoušel klást německému vojsku odpor při jeho postupu do vnitrozemí. To měla být první výstraha. Bohužel, jak ukázaly následující měsíce a léta, zdaleka ne poslední.1939-1949
V roce 1939 se začalo s průzkumnými pracemi v okolí Krušné Hory; v dubnu se začalo vrtat na Petrovce u Kublova, v srpnu byla založena štola pod obcí Hudlice a v prosinci se zahájilo vrtání u Berouna a u Zahořan. Již v měsíci dubnu vzrostl počet osazenstva o dělníky, kteří byli nuceni opustit pohraniční oblasti; byli mezi nimi i 2 báňští inženýři, kteří pracovali na závodě po celou dobu války.
Na 24. patře byl ražen pod Josefským ložiskem tzv. "vodní překop", vyúsťující do Dědičné štoly 700 metrů od jejího portálu. V tomto překopu byla později (1942) umístěna lanovka, obsluhující 2 svážné, a to XXX. ve Celkém a XXVII. v Malém Josefském ložisku. Od listopadu 1940 bylo nařízeno vyřizovat veškerou korespondenci s báňským ředitelstvím v Nučicích a s ostatními úředními místy pouze v německém jazyce. Rovněž všechny tiskopisy byly od této doby pouze německé.
V roce 1941 se začalo pracovat na prodloužení II. jámy na 40. patro. Byla provedena předrážka jámy ze 40. patra do jámové tůně na 33. patře. Na povrchu pod závodem se začalo s výstavbou 2 obytných domů pro horníky po 8 bytech (č. 135 a 136) a 1 úřednického domu se 4 bytovými jednotkami v č. 132. Stavbu prováděli stavitelé Souček a Šebík ze Zdic. V listopadu 1941 byl přeložen z Krušné Hory do Zdic dlouholetý závodní báňský inspektor ing. Vladimír Soukup a na jeho místo přišel ze Zdic ing. Antoním Maul.
Z důležitých událostí roku 1942 je třeba si připomenout práce na 40. patře ve Vojtěšském ložisku, z něhož byl ražen překop směrem k Protilehlému ložisku a později vrty zjišťována poloha ložiska pod tímto patrem. Překop sám skončil na tzv. "Pražském zlomu" aniž by zastihl ložisko, ale podle zpráv bylo ložisko ve vrtech zjištěno, a to v hloubkách 41,55 metru (mocnost 11,98 metru) a v 63,5 metru (mocnost 10 metrů).
S ohledem na potřebu vydobytí ložiska V. svážné ve Františském bloku bylo třeba nahradit okresní silnici z Hudlic v prostoru nad správní budovou. Bylo proto využité stávající cesty z Otročiněvsi do Nového Jáchymova, cesta byla rozšířena a upravena a do konce roku 1942 byl 1. úsek z Otročiněvsi k Hornickému domu předán do provozu. Práce na 2. úseku do Nového Jáchymova byly sice zahájeny, ale pro nedostatek pracovních sil byly dokončeny až po válce. V dubnu 1942 se postavily zděné pilíře pro nový automatický oběh vozů na peróně a v červnu se začala montáž nové třídírny.
3. října nastoupili do speciálního hornického školení první 3 učni. Do roku 1943 se zvýšil počet učňů na 17 a teoretické i praktické školení vedli naddůlní Lucák a důlní Unger.
V roce 1943 byla postavena odbočka z visuté lanovky a založena skládka hrudkovenské strusky na jižním úpatí Krušné Hory, protože pro její skladování se v Králově Dvoře již nedostávalo místa. V září byly dokončeny úpravy vozíkového oběhu na povrchu včetně řetězovky a úprava vyjímání pod I. jámou tak, aby se usnadnil posun plných i odsud prázdných vozů.
Od počátku roku 1944 docházelo již k nepravidelnostem v těžbě, řada dělníků byla převedena do železáren v Králově Dvoře, do Kladna a do nučických dolů, ale byli zase předáváni zpět, takže stav osazenstva velmi kolísal. To se přirozeně projevilo i na poklesu těžby.
V poslední den okupace, 4. května 1945, byla v blízkosti závodu napadena část tzv. Vlasovovy armády, přesouvající se směrem k Berounu, hloubkovými letci. Byla zničena 4 nákladní auta s municí, na závodě ke škodám nedošlo. Druhý den po této události tj. 5. května v dopoledních hodinách, došla na závod telefonická zpráva z železáren v Králově Dvoře, že v Berouně byly již na budovách vyvěšeny čs. vlajky na znamení konce německé okupace a války. Po ověření zprávy bylo uvědoměno o této události osazenstvo na povrchu i v doce. Po vyfárání se celá směna sešla na nádvoří a závodní pronesl krátkou řeč o významu tohoto dne, který znamená návrat svobody pro všechen československý lid. Potom se všichni s nadšením rozešli do svých domovů. Na závodě se narychlo pořídíly státní vlajky, aby byly ještě téhož dne vyvěšeny na budovách. V poledne se z rozhlasu rozšířila zpráva o povstání v Praze.
Až do poloviny května se na závodě nepracovalo, prováděly se jen nejnutnější práce (čerpání vody, obsluha strojů, hlídky u telefonu). Teprve 14. května nastoupilo 26 dřevičů prohlédnout stav důlních chodeb a provést nutnou údržbu. Ještě v průběhu května byly zahájeny těžební práce; v té době se začali také vracet zaměstnanci, kteří v druhé polovině roku 1944 byli převedeni na práce v kladenském revíru, u lesní správy, ale také na zákopové práce na severní Moravě.
Normální pracovní život se pomalu vracel i na Krušnou Horu. V červenci se započalo s dodávkami kusové i drobné rudy do třineckých železáren a denní těžba stoupla na 250-300 vozů. Dne 24. října 1945 byl podepsán dekret o znárodnění dolů a těžkého průmyslu ČSR a osazenstvo se sešlo v cechu v odpoledních hodinách, aby vyslechlo přenos oslav, pořádaných na Václavském náměstí v Praze. Na počest této dějinné události byla dne 14. listopadu odpracována národní směna, před níž promluvil o významu tohoto zákonného opatření předseda závodní rady a závodní dolu.
Od října 1945 se jednalo o zavedení autobusové linky z Kublova na závod a dále do Berouna. Jednání bylo ukončeno povolením dopravy osob na uvedené lince, z počátku nákladním automobilem získaným z akce UNRRA a od 28. srpna krytým autobusem.
Dne 8. května 1946 bylo na závod přiděleno 7 německých zajatců, kteří dosud pracovali na uhelném dole "Lísek". V roce 1947 k nim přibylo ještě 11 horníků německé národnosti z dolů v Jáchymově. 6. července byl na závodě odhalen pomník horníkům, kteří zahynuli během okupace. 20. dubna byl otevřen přestavěný Hornický dům.
Roky 1947 a 1948 - první československá dvouletka, to bylo slavné období v historii závodu. S využitím havířského "fortelu" se pustili Krušnohorští do vytyčených úkolů s cílem co nejvíce pomoci republice v její snaze o zahlazení stop války a pro vybudování silného průmyslu.
V říjnu 1948 byla uspořádána tradiční hornická prokopská pouť na paměť hornických slavností z minulého století, konaných každoročně "Na Pažourku" u dolu č. XII. Pouť se konala na prostranství před "Cechem" (Josefská štola) v Novém Jáchymově a pokračovala taneční zábavou v nově upraveném Hornickém domě.
20. srpna 1948 byl vytěžen poslední vůz plánu dvouletky. Do konce roku dal závod národnímu hospodářství navíc 64.533 tun rudy.
Z ostatních událostí těchto dvou let je třeba připomenout alespoň ty hlavní: 14. června 1947 byl na závod dopraven první vzduchový nakladač typu Eimco z akce UNRRA, v červenci byl předán další stroj téhož typu a v září nakladač Sullivan; všechny nakladače byly vyzkoušeny a ještě před rokem 1950 nasazeny při nakládání rudy z hald na povrchu. V červenci 1947 byl uzavřen důl č. XII pro nedostatek horníků a těžba již nebyla obnovena. V dubnu 1948 byl přivezen z Mořiny hrablový nakladač Joy, který se velmi osvědčil při nakládání drobné rudy ze zásoby - pracoval téměř až do konce 50. let a naložil více než 300 tisíc tun rudy. Dekretem ministra průmyslu ze dne 24. července 1949 byl zřízen ke dni 1. ledna 1950 národní podnik Železnorudné doly, Nučice.
Rok 1950 znamenal v historii závodu začátek jednoho z nejvýznamnějších období rozvoje. 1. lednem skončilo prakticky období organizačního uspořádání báňské činnosti z doby bývalé Pražské železářské společnosti; z národního podniku Středočeské uhelné a železnorudné doly Kladno (SUŽD) se vyčlenil nový národní podnik Železnorudné doly se sídlem v Nučicích. Jednotlivým závodům bylo ponecháno očíslování z éry PŽS, takže Krušná Hora byla i nadále dolem č. VIII. 1. lednem byl dočasně k závodu přičleněn jako provoz i důl č. VII. "Hrouda" ve Zdicích na těžbu chamositu se samostatným důlním úsekem v Černíně (pelosiderity).PO ROCE 1950
Při těžbě rudných odvalů byly poprvé ve větším rozsahu použity nakladače Eimco 12B, dodané z akce UNRRA spolu s dalšími stroji, z nichž byl do roku 1950 dán do provozu ještě rotační kompresor Thompson (25 kubíků/min.) anglické výroby a hrablový nakladač Joy.
Technické vybavení závodu a to jak na povrchu, tak i pod zemí odpovídalo ovšem stále ještě stavu z doby Pražské železářské společnosti s tím rozdílem, že těžba byla omezena prakticky pouze na bloky od východního uzávěru po štolu Zdenko, která nesloužila k těžbě, nýbrž pouze jako útěková cesta a výdušné dílo k hlavnímu ventilátoru a jejího ústí. Povrchové objekty poskytovaly obraz více než skromný. Stará správní budova z 20. let, částečně poškozená vlivem zaboření August štoly, zahrnovala pouze čtyři kancelářské místnosti.
Mechanické dílny a kovárna zabezpečovaly pod vedením 2 mistrů údržbu strojního zařízení, z níž největší objem prací si vyžadovala třídírna rudy, vybavená převážně stroji z období 2. světové války (2 drtiče velikost č. 7, korečkový výtah, třídič Seltner a ocelové přebírací pasy). Tzv. malá kovárna byla vybavena pěchovacím strojem Flottmann pro výrobu plných čtyřhranných vrtných tyčí a později novým bucharem Ajax pro kování nástavců na 6hranné tyče při postupné výměně vrtacích kladiv EDK60 a EI60 na kladiva VK s vodním výplachem.
Slabým místem provozu se ihned po nasazení prvních nakladačů ukázala kompresorovna, a to i po doplnění 2 strojů (Flottmann, Thompson) sovětským kompresorem "Borec" v roce 1952, získaným z Chvaletic. Tento stav trval prakticky až do výstavby nové kompresorové stanice a zvýšení kapacity o 3 x 25 kubíků/min. novými kompresory 3DSK 350 v letech 1955-6 a značně podvazoval možnosti rychlejšího zavádění strojů na pracoviště pod zemí, zvláště po znovuotevření Anenského pole na 6. patře západně od štoly Zdenko v letech 1952-3.
Sociální zázemí závodu bylo na dnes nepředstavitelně nízké úrovni; pro přibližně 300 zaměstnanců byla jedna šatna společná čistá a špinavá, v bývalých stájích jen 8 sprch na umytí. Teplou vodu dodávala lokomobila vytápěná důlním dřívím, která však byla po většinu doby v havarijním stavu. Proto větší část zaměstnanců, bydlících v dosahu závodu, odcházela domů v pracovních šatech.
Pro povrchovou dopravu měl závod v té době k dispozici nákladní auto Praga RN z předválečné doby, 1 pár koní a 1 osobní auto Tatra 57A. Důlní dřevo dovážely na závod lesní závody vlastními potahy, ale dopravu ostatního materiálu včetně výbušnin si zajišťoval závod uvedenými dopravními prostředky. Zcela nevyhovující bylo zásobování závodu pitnou a užitkovou vodou z čerpací stanice "Na Courku" a nebyla vybudována ani čistící stanice splaškových vod.
Situace v dole byla vcelku konsolidovaná, pracovali zde pouze kmenoví zaměstnanci s řadou vynikajících pracovníků - havířů, dřevičů i důlních zámečníků. Těžilo se prakticky pouze po Vojtěšském překopu na 24. patře k I. vlečné jámě akumulátorovými lokomotivami Siemens z roku 1930 (výjimkou byla těžba lanovkou z XXVI. svážné ve Františsko-Josefském ložisku na 32. patře k II. jámě) a poslední činnou svážnou byla XXIX. v Barborském ložisku - dále nebylo 24. patro zpřístupněno, i když bylo vyraženo až po XL. svážnou.
Nakládání rudy a hlušin jak v dobývkách, tak i na chodbách a překopech bylo pouze ruční; používaly se lopaty nebo vidle, což byla určitá zvláštnost na všech nučických dolech. Ručně, bez pneumatický podpěr bylo prováděno i veškeré vrtání - a to bez výplachu. Pozoruhodné bylo používání 4-6 metrů dlouhých čtyřhranných kovaných vrtných tyčí při vrtacích pracích v komorách. Osvětlení dolu kromě náraziště I. jámy a hlavy II. jámy neexistovalo, havíři i technici používali zásadně acetylénové lampy. Výztuž důlních děl i větších profilů, např. svážných, se prováděla dřevem a jen zcela výjimečně vápenostruskovými cihlami.
Ale jedno je třeba při hodnocení stavu v tomto období zdůraznit; všude na povrchu i v dole byl vzorný pořádek, vysoká pracovní morálka a maximální snaha po úspoře nákladů všeho druhu. Závod si zabezpečoval většinu náhradních dílů ve vlastních dílnách nebo sesterských závodech bývalé PŽS a také dokázal vyrobit i strojní zařízení, např. podzemní lanovky, nová těžní zařízení do svážných apod. vlastními silami. Přirozeně i všechny návrhy na zlepšení technologie těžby, včetně důlní dopravy, byly vyřešeny bez pomoci zvenčí.
Od roku 1951 byla veškerá těžba zabezpečována již pouze z dolu; bylo proto třeba zajistit podmínky jak v rozšíření dolového pole, tak i v počtu pracovníků. V roce 1950 se zahájily intenzívnější práce na otvírce 32. patra a od roku 1952 se přistoupilo k postupné otvírce celého západního pole na 6. patře štolou Zdenko až za II. Anenské hloubení. Současně se vytvořily podmínky (1953-54) k obnovení dopravy po 24. patře až po rekonstruovanou XL. svážnou a později k otevření Protilehlého ložiska na 11. patře nově založenou štolou Božena v letech 1950-60.
Složitější se ukázalo doplňování stavu novými pracovníky. Již v roce 1950 nastoupili na závod první brigádníci z řad úředníků a soukromých řemeslníků a byli ubytováni v domě pod Hornickým domem, kde byla zřízena i první závodní kuchyně. Příliv nových pracovníků se znatelně zvýšil po roce 1952, kdy na závod byli v organizovaném náboru posíláni většinou mladí zemědělci z Kolínska. V roce 1953 a 1956 přišlo na závod 120 učňů 3. ročníku z hornických učilišť v Příbrami, Rudňanech, Rožňavě, Sirku a Banské Štiavnici. Jejich zařazení do pracovních kolektivů v dole, zabezpečování odpovídajícího obytování, stravování a dopravy bylo nesnadným úkolem, ale pro stabilizaci kádrů to byl značný přínos. Přes řadu opatření v sociální oblasti trpěl závod vysokou fluktuací, která se pohybovala až do 50 %; přispěly k tomu jistě i potíže s plněním plánu těžby a z toho vyplývající poměrně nižší výdělky.
V letech 1952-3 byly zahájeny práce na zpřesnění zásob rudy rozsáhlým geologickým průzkumem pod zemí i na povrchu, prováděným silami závodu i dodavatelskými organizacemi.
V posledním desetiletí provozu byl důl značně modernizován. Byla zřízena trolejová doprava na celém 24. patře, důl byl kompletně elektrifikován a osvětlen, vybudoval se centrální dispečink se systémem dálkového ovládání a hlasitě mluvících ligifonů. V prostoru štoly Zdenko byl zabudován nový výkonný ventilátor s dálkovým ovládáním. Hlavní těžní patra byla v úzkých profilech rekonstruována a provedl se nový rozvod stlačeného vzduchu. Jedním z největších objektů nově zřízených v podzemí byl sklad výbušnin na 24. patře na 10 tun amonoledkových trhavin a 30 tisíc rozbušek, větrně spojený komínem s Josefskou štolou a doplněný výdejnou s příručním skladem. V roce 1964 byla zahájena stavba nového pomocného skladu výbušnin západně od I. Anenského hloubení. Sklad byl prakticky dokončen včetně definitivní betonové výztuže kobek, ale dokončovací práce byly předčasně v roce 1965 zastaveny. Modernizace doznal i lokomotivní a vozový park a mimo rámec rozpočtu byla zabezpečena doprava mužstva ve speciálních vozech, vyrobených v letech 1954 a 1965 v n.p. Pohronské strojárne v Hliníku nad Hronom, a to jak na 6., tak později i na 24. patře. V roce 1958 byly nasazeny do provozu na 24. patře trolejové lokomotivy polské výroby typu LD-1 (2x 16 kW, rok výroby 1953), které nahradily do té doby sloužící akumulátorové lokomotivy Siemens z roku 1930 a Mettalist z let 1951-2. Park dieselových lokomotiv byl v letech 1952-3 doplněn o pět kusů lokomotiv typu BND 30, které se výborně osvědčily.
V letech 1955-8 byl postupně vyměněn celý vozový park za vozy typu RDV o obsahu 653 litrů - původní vozy s dřevěnými lafetami měly obsah 500 litrů. Postupující mechanizace namáhavých prací při nakládání rubaniny na chobách i porubech si vyžádala trvalé doplňování stavu důlních nakládacích mechanismů, především nakladačů. Po dobrých zkušenostech s nakladači Eimco B 12 z počátku 50. let byl stav lopatových nakladačů typu NL-12-V a Vn postupně doplněn až na 46 kusů na počátku 60. let. Současně se svýšil i počet škrabákových vrátků tylu LA-10, ŠV-30 a ŠV-20 na 12 kusů; ty se osvědčily zvláště při těžbě nadložního Malého ložiska.
Jak již bylo uvedeno, byl do provozu uveden v roce 1960 hlavní důlní ventilátor o průměru 1400 mm a výkonu 32,5 kubíku/s. Nově byla vybavena i čerpací stanice ve II. vlečné jámě ponornými čerpadly s automatikou kontrolovatelnou z dispečinku, umístěného ve správní budově.
Mezi investiční práce z této doby je možné zahrnout i hloubení svislé jámy v Protilehlém ložisku bloku 18, tj v ložisku bývalého Hudlického hloubení a dolu č. XII. Práce prováděl dodavatelský podnik Výstavba kladenských dolů, závod Plzeň v letech 1862-4. Svislá jáma byla vyhloubena na úroveň 5. patra a z ní byl vyražen překop do ložiska a započaty výzkumné sledné práce. Po vyražení cca 100 metrů chodeb byly další práce v roce 1964 zastaveny v souladu s rozhodnutím MHD o zastavení hornických prací v ložiscích s nízkou kovnatostí.
Dále byla na konci 50. let vyražena ve vzdálenosti 860 metrů od závodu z úzkodrážky do štoly Zdenko štola Vojtěch na úrovní 6. patra o celkové délce 255 metrů s odbočkou k západním částem bloku 3 a 4 mezi povrchem a 6. patrem. Štola byla vybudována pro těžbu zbytkových (podložních) částí Velkého ložiska nad úrovní 6. patra a pro zajištění větrání pro pokračování v této těžbě i pod 6. patrem.
Z dvojkolejného nádraží pod I. jámou na 24. patře byl vyražen jižním směrem do Protilehlého ložiska překop 470 metrů dlouhý, zpřístupňující zásoby bloků 16 V a M mezi 24. patrem a povrchem (práce prováděla VKD Kladno).
Po roce 1960 se přikročilo i k významné změně systému vertikální dopravy z těžebních mezipater na hlavní důlní dopravní patro. V prostoru XL. svážné a západně od I. Anenského hloubení byly vybudovány 2 centrální těžní sýpy opatřené ocelovou výztuží (ocelové roury o průměru 1,4 m), elektrickými stolovými podavači, čelními výklopníky a dostatečně dimenzovanými nádražími pro prázdné i plné vozy. Tímto opatřením se několikanásobně zvýšila kapacita dopravy rudy proti dosud převážně užívaným svážným, které navíc vyžadovaly trvalou údržbu a speciální skupiny dřevičů a její provádění. Sýp při pravidelném přísunu vozů byl schopen přepravit více než 300 tun za směnu z úrovně 15. na 24. patro.
V 50. a na počátku 60. let se používalo těchto trhavin: želatinovaného donaritu (Perunit 20), Dynamonu nahrazeného Permonexem 19. (Permonex 19 byl v 60. letech zcela nahrazen bratislavským Astralitem.), Infernitu 40 jako příložných náloží ve 20 dkg balení. Spotřeba trhaviny na běžný metr ručně ražené chodby o průměru profilu 5,1 metru čtverečního činila 6,7 kg plus 3 rozbušky.
Od roku 1950 se hledaly cesty, jak mechanizovat nejtěžší hornické práce, zejména vrtání a nakládání. Jestliže se u vrtání dospělo poměrně rychle k všeobecnému používání vzduchových teleskopických podpěr pro všechny typy kladiv, prorážela si mechanizace při nakládání cestu jen velice pomalu. I když byly již před rokem 1950 na závodě k dispozici nakladače Eimco a hrablový nakladač Joy, byly to nakonec škrabákové vrátky, které prorazily cestu mechanizovanému nakládání na porubech; nakladače se ihned od jejich nasazení plně uplatnily při ražení dlouhých děl.NOVÉ TECHNOLOGIE DOBÝVÁNÍ
Po ještě ne zcela průkazné výhodnosti použití prvního škrabákového vrátku s podkovovitou lžící maďarské výroby ve Velkém ložisku XXX. svážné v I. revíru v roce 1953-54 byly škrabákové vrátky naší (ŠV 30) a sovětské (LA-10) výroby postupně nasazeny k těžbě Malých ložisek Barborských a Tříšíňáckých bloků a zde se velmi osvědčily. To bohužel neplatilo při jejich použití v ložisku o velké mocnosti.
Změně dobývací metody ve velkých mocnostech byla věnována mimořádná pozornost vzhledem k tomu, že tzv. nučická metoda, dosud převážně užívaná, vyžadovala vysoký objem přípravných prací a byla uzpůsobená čistě pro ruční nakládání. Pro pomalý postup byžadovala dále nákladnou údržbu chodeb i svážných a výkony byly značně omezovány často dlouhou ruční dopravou na mezipatrech (na XXX. svážné byly některé mezipatrové chodby více než 200 metrů dlouhé).
V letech 1952-53 byla zkoušena na 19. patře XXX. svážné metoda příčného pilířování na zával s postupem od nadloží k podloží. Princip metody záležel v tom, že ložisko se rozdělilo řadou současně ražených překopů od podloží k nadloží na příčné pruhy a kolem těchto překopů se s odstupem asi 5 metrů rozstřelovaly stropy a boční pilíře směrem od nadloží k podloží. Při tomto postupu vznikla postupně pod nadložím velká otevřená komora a po určitém odstupu od nadloží bylo nakonec znemožněno pro značné nebezpečí pádu horniny vytěžení nastřílené zásoby. V praxi došlo většinou k předčasnému zavalení nevytěžené rudy stařinami z vrchního mezipatra.
V roce 1955 byla vyzkoušena metoda dobývání mezipatrovým zavalováním směrnými chodbami, a to ve východní části 19. patra Barborského ložiska XVIII. svážné; ložisko zde mělo pravou mocnost 9-12 metrů při úklonu v průměru 34 stupňů. Pro předpokládané zvýšení těžby z bloku byla převedena těžba ze svážné do nového, v podloží raženého komínu s příslušným oběhem vozů na hlavním 24. patře. Postup dobývání byl ve směrných pruzích o šířce cca 5 metrů, přičemž jako první byl vydobyt pruh u podloží. Pro odtěžování nastřílené rudy byl použit škrabákový vrátek ŠV 30, zpětná kladka byla umístěna na ocelovém výložníku.
Zatímco výkon při ražení chodeb pomocí škrabáku byl vyšší o 30 % oproti ražbě s ručním nakládáním, zvýšil se porubový výkon v průměru pouze o 9 % proti původní tzv. nučické metodě ve stejných podmínkách. A to bylo málo s ohledem na vícepráce při přípravě odtěžovacích komínů v podloží, dopravu a montáž strojního vybavení a zabezpečení elektrických rozvodů a osvětlení. Porub byl zastaven v únoru 1956.
Již před tím, v roce 1954 po otevření 6. patra štoly Zdenko, byl učiněn zdařilý pokus s dobýváním ložiska o malé mocnosti do 2,5 metru metodou směrného stěnování na zával v Anenském ložisku tzv. III. partie a ložisku XXV. svážné s mechanickým odtěžováním rudy pomocí nátřasných žlabů typu ZPE-20. S ohledem na geologické poměry, hlavně úklon a jakost rudy a nadloží, byla úklonná délka zvolena 15 metrů, což se ukázalo jako optimální pro řízení závalu poměrně nesoudržných stropů. Směrná délka porubu byla 80 metrů jako maximální délka pro použitou žlabovou soupravu.
Na tomto pracovišti bylo poprvé v historii závodu použito (kromě dopravy v nátřasných žlabech) i dalších nových zařízení a postupů. Vzhledem k malé tvrdosti rudy se vrtalo rotačně buď vzduchovými vrtačkami RV 72 nebo elektrickými vrtačkami E 428 s korunkami s tvrdokovem K 36. Dále se zkoušela různá schémata vývrtů a jejich délka a sklon. V průběhu prací zkoušel na porubu ing. Černík z Příbrami své dva prototypy zařízení pro milisekundový odpal náloží (milisekundové rozbušky nebyly dosud k dispozici). Pokus nebyl úspěšný, došlo dokonce k zavalení porubu u stěny, ale byl to začátek cesty, která se potom nastoupila při organizování trhacích prací většího rozsahu.
Vlastní postup porubní stěny, stavění stojkořadí a jejich postupné plenění a řízený zával vyrubaného prostoru byly časově laděny tak, že během těžby obou bloků nedošlo k žádné mimořádné události. Po vyhodnocení 9měsíčního průběhu prací bylo možno konstatovat: zvýšení porubového výkonu, snížení koeficientu příprav, snížení nákladů a zvýšení výrubnosti až na 96 %. Metoda to byla velmi úspěšná, ale použitelná pouze v některých blocích o malé mocnosti.
Nakonec se po řadě zkoušek našla i vhodná metoda pro dobývání velkých mocností. V roce 1958 byla navržena dobývací metoda, která využila jako nakládacího stroje NL-12-V. K tomu je možné přičíst i možnost dalšího zlepšení jednotlivých dílčích operací, např. vrtání s použitím ohebných vrtáků, nakládání nakladači bezkolejovými nebo se zásobníkem, dopravy rudy na těžní patro těžním komínem místo svážnou apod. Představa o postupném zavedení těchto vylepšení se ovšem již nemohla realizovat pro události, které následovaly v šedesátých letech a vyústily do návrhu na zastavení těžby.
Příznivý vývoj nákladů na těžbu rudy v celém uvedeném období řadil Krušnou Horu mezi nejlépe organizované důlní závody ministerstva hutí a rudných dolů.
Nezbytnou podmínkou pokroku v technologiích ražení a dobývání byl i vývoj úrovně vrtacích a trhacích prací, ve kterých se skrývaly značné rezervy výkonů. Se zaváděním nových typů kladiv se výrazně projevila nedostatečná kvalita dodávané oceli. Vedení závodu se snažilo s maximálním urychlením přejít v celém dole při vrtání na vodní výplach, který zajišťoval bezpečné dodržení hygienické normy, zatímco při vrtání kladivem EDK 60 na sucho byla tato norma překročena již po odvrtání 1-2 vývrtů.
PRŮZKUM A GEOLOGIE LOŽISKA
Hornickými pracemi a povrchovým vrtným průzkumem bylo zjištěno na ložisku Krušná Hora celkem 7 rudních obzorů. Starší práce do roku 1945 lze vyhodnotit pouze částečně na základě dochovaných archívních podkladů. Staré báňské práce měly převážně charakter prací otvírkových a přípravných a měly hlavní cíl zpřístupnit jednak ložisko, a dále jeho směrné a úklonné sledování. Velmi často nebyly řádně geologický interpretovány a zejména dokončovány. Zachované mapové podklady, obsahují pouze základní geologické údaje, rozhraní podloží a nadloží ložiska, ale bez stratigrafického určení, údajů o úklonu a směru vrstev a hlavních tektonických linií. Pro názornost lze uvést úroveň znalostí o pokračování ložiska po úklonu v severním křídle. Františko-Josefské ložisko (32. patro), Vojtěšské ložisko (40. patro), Barborské ložisko (24. patro), Krušnohorské ložisko (21.-24. patro), Anenské ložisko (I. Anenské hloubení 15.-19. patro), Anenské ložisko (II. Anenské hloubení 6.-11. patro), Anenské ložisko západ (XXIII. svážná 6. patro).PRŮZKUM LOŽISKA
V západní části bylo ložisko z větší části vytěženo do úrovně 6. patra, s výjimkou ochranných pilířů pro bývalou okresní silnici, a jelikož další zásoby nebyly známy, byla po 2. světové válce opuštěna štola Zdenko. Pro ilustraci je třeba doplnit, že překop na 12. patře II. Anenského hloubení byl zastaven cca 10 metrů v podloží pokračování ložiska XXIII. svážné a podzemní vrt na 19. patře I. Anenského hloubení zastihl pouze tektonický styk nadloží a podloží ložiska.
Ložisko jižního křídla bylo ve východní části pánve otevřeno důlními díly na třech místech, oddělených směrnými poruchami. Východní část byla otevřena v úrovni 5. patra Jáchymskou štolou a na 10. patře štolou Elsa, ze kterých bylo ložisko vysledováno na směrnou vzdálenost 200-300 metrů. V úrovni 17., 24. a 32. patra Františsko-Josefského ložiska byly vyraženy překopy do jižního křídla a bylo provedeno směrné rozfárání tohoto bloku. Střední část protilehlého ložiska byla otevřena z povrchu bývalým dolem XII. a tzv. Hudlickým hloubením do úrovně 12. patra při směrném rozfárání v délce cca 500 metrů. Překopy ze severního křídla Vojtěšského ložiska v úrovni 24. a 40. patra přešly však po směrné poruše z nadloží do podloží a nezastihly pokračování ložiska jižního křídla tohoto bloku. Západní část jižního křídla měla být otevřena bývalým dolem XIV. Kutací hloubení bylo založeno na výchozu ložiska, ale bylo raženo pod větším úklonem v podloží do úrovně 8. patra. Další práce byly pro negativní výsledky zastaveny.
V jihozápadní části pánve byl na domněle ověřeném výchozu ložiska založen důl Gabriela, práce byly po dosažení úrovně 11. patra rovněž pro negativní výsledky zastaveny.
V období 2. světové války se přistoupilo k ověřování ložiska na dně pánve pomocí podzemních a povrchových vrtů. Z překopu na 40. patře Vojtěšského ložiska byly provedeny 2 svislé vrty, které ověřily maximální dosah ložiska do úrovně 56. patra. Podzemní vrt z nadložního překopu na 19. patře I. Anenského hloubení byl však negativní, což se tehdy vykládalo stratigrafickým hiátem a další vrty na tomto překopu nebyly již bohužel provedeny.
V jihozápadní části ložiska bylo v letech 1942-45 provedeno celkem 11 povrchových jádrových vrtů, zachovalo se však pouze 6 vrtných profilů. Vrty byly lokalizovány bez znalosti povrchové geologické situace v blízkosti velké směrné dislokace, která způsobuje tektonický styk algonkia a šáreckého souvrství. Z těchto důvodů pouze 2 vrty zastihly krevelové ložisko a současně i ložisko pelosideritu, které však nebylo pokládáno za bilanční. Řízení starších kutacích prací v třicátých a čtyřicátých letech prováděl kutací odbor při báňském ředitelství PŽS v Nučicích. V roce 1944 byla sestavena dr. J. Svobodou první povrchová geologická mapa v měřítku 1:5760, avšak vystihovala pouze situaci severního křídla ložiska.
Období 1952-56. Až do roku 1951 byla úroveň geologických znalostí o ložisku naprosto nedostatečná. Od roku 1952 začal geologicko průzkumné práce n.p. Západočeský rudný průzkum, Praha.
Hlavním cílem průzkumných prací těžebního podniku bylo ověření hloubkového vývoje ložiska severního křídla po úklonu a ověření ložiska dna pánve v jeho východní a střední části. Před zahájením prací bylo vysvětlováno předpokládané tektonické vyklínění ložiska směrem k západu na ploché tektonické linii - XXXVII. svážná (Krušnohorské ložisko) na 23. patře, XL. svážná (Tříšíňácké ložisko) na 21. patře, I. Anenské hloubení na 19. patře a II. Anenské hloubení na 11. patře. Tento názor, z geologického hledista vcelku neodůvodněný, nebyl průzkumnými pracemi potvrzen, ale naopak se v západní části ložiska prokázalo pokračování ložiska pod výše uvedenou úroveň. Hlavní výsledky prací do roku 1956 znamenaly ověření ložiska dna pánve podzemními vrty z nadložního překopu na 32. patře Františsko-Josefského ložiska, dále vymezení průběhu dosud netěžených tektonických bloků východně a západně od Vojtěšského ložiska, otevření a zahájení těžby II. Vojtěšského ložiska mezi povrchem a 12. patrem, dále otevření Barborského ložiska v úrovni 39. patra Barborského hloubení, dále ověření průběhu západní část Anenského ložiska na 12. patře pod XXIII. svážnou, dále vymezení třech nových tektonických bloků nad 12. patrem mezi II. Anenským hloubením a XXIII. svážnou (Nevítaná ložiska), a nakonec přepracování nové povrchové mapy 1:5000 na základě tektoniky severního křídla ložiska.
Prací průzkumného podniku v jižním křídle v prostoru bývalého dolu XII byl rýhami vysledován výchoz ložiska a následně byly vyhloubeny šachtice KRŠ 2 a KRŠ 3, kterými se ložisko sledovalo až do hloubky 50 metrů. K překopu do nadloží byla zastižena mohutná směrná dislokace, která západně od dolu XIV způsobuje tektonický styk algonkia a šáreckého souvrství. V blízkosti staré okresní silnice Hudlice - Nový Jáchymov byl sledován výchoz ložiska a byla založena šachtice KRŠ 1. Báňskými pracemi byla prokázána příslušnost zrudnění k hudlickému rudnímu obzoru a od dalších prací se odstoupilo.
V letech 1952-53 bylo provedeno 6 povrchových jádrových vrtů (KR 1 až KR 5 a KR 7), které nepřinesly očekávané výsledky. V letech 1952-54 byla provedena rozsáhlá sondáž skalního podkladu pro sestavení povrchové geologické mapy 1:5000.
Pozornost průzkumného podniku ZRP Praha byla v tomto období věnována hlavně na ověřování dosud netěžených ložisek (Březina, Komárov, Skomelno-Rač, Velíz, Chrbina, Chlustina) s cílem ověřit zásoby pro výstavbu nových těžebních lokalit.
Hlavním cílem průzkumných prací v období let 1957-60 bylo ověření ložiska na dně brachysynklinály a zhodnocení jižního křídla pánve, a tím zjištění celkového stavu geologických zásob na ložisku a jejich postupný převod do vyšších kategorií.
Průzkumné práce těžebního podniku se soustředily na 24. a 39. patro. Na 24. patře bylo směrně vysledováno ložisko II. Vojtěšské a byl vyražen překop do nadloží pro ověření ložiska dna pánve podzemními vrty (překop č. 112). Na 24. patře XL. svážné byl rovněž vyražen překop do nadloží až na hlavní směrnou poruchu, po které bylo již zastiženo algonkické podloží. Na 39. patře Barborského hloubení bylo ukončeno směrné sledování a přikročilo se k ražbě překopů do nadloží k ověření tektoniky a průběhu ložiska podzemními vrty pod tímto patrem. Nadložní překop na 19. patře I. Anenského hloubení byl po vyzmáhámí doražen až na směrnou poruchu, která způsobuje tektonický styk šáreckého souvrství a algonkia, a rovněž se zahájily podzemní vrtné práce k ověření ložiska dna pánve. V západní části Anenského ložiska bylo vyraženo III. Anenské hloubení z 12. na 24. patro a byla zahájena ražba překopu do nadloží pro podzemní vrty. Západní tektonické ukončení krušnohorské pánve bylo ověřeno v úrovni 7. a 12. patra bloku XXIII. svážné. Ložisko východního brachysynklinálního uzávěru bylo otevřeno novou štolou z povrchu v úrovni 11. patra (štola Božena).
Průzkumný podnik provedl v západní části ložiska celkem 28 povrchových rotačních vrtů na jádro (KR 9 až KR 34 a KR 38), které byly situovány na 7 příčných linií vzdálených od sebe 250-300 metrů při vzdálenosti vrtů na liniích cca 150 metrů. Z provedených vrtů bylo 60 % pozitivních, tj. takových, které zastihly Velké nebo Malé ložisko klabavsko-oseckého rudního obzoru.
V povrchových vrtech situovaných v západní části ložiska bylo ve většině vrtů zastiženo na rozhraní šáreckého a dobrotivského souvrství ve facii skaleckých křemenců pelosiderité zrudnění. V roce 1959 byly zahájeny průzkumné práce a provedlo se 20 povrchových rotačních vrtů na jádro.
Po roce 1960 prováděl průzkumné práce pouze těžební závod. U klabavsko-oseckého rudního obzoru byly dokončeny podzemní vrty z nadložních překopů na 19. patře I. Anenského hloubení a 24. patře III. Anenského hloubení k ověření průběhu ložiska na dně pánve. V jižním křídle byla zahájena ražba hloubení z povrchu do úrovně 12. patra v prostoru bývalého dolu XII, kterou dodavatelsky prováděla výstavbová organizace VKD Kladno. Průzkumný program nebyl však již s ohledem na připravovanou likvidaci dolu dokončen. U krušnohorského rudního obzoru se přistoupilo k ověření ložiska báňskými pracemi jak z povrchu (šachtice KRŠ 6), tak z důlních prací závodu Krušná Hora pomocí komínů a překopů (6. patro Zdenko štola, 24. patro XL. svážná a 24. patro z III. Anenského hloubení). Cílem těchto prací bylo jednak prověřit výsledky povrchových vrtů a ověřit vliv dobývání krevelových rud na případnou těžbu připovrchových částí ložiska pelosideritu, která zejména ve východní části pánve leží v zálomovém úhlu krevelových dobývek.
Na základě nového topografického podkladu v měřítku 1:2000 byla sestavena podrobná povrchová geologická mapa celého ložiska s využitím výsledků geofyziky, umělých odkryvů a analýzy tektoniky z důlních prací.
Krušnohorské ložisko sedimentárních Fe rud leží v pásmu izolovaných "ordovických ostrovů" (Krušná Hora, Velíz, Dlouhá Skála a Petrovka), situovaných v algonkiu severozápadního křídla barrandienského synklinoria asi 2 km severozápadně od hranice s barrandienským ordovikem. "Ordovické ostrovy" představují tektonické denudační prvky převážně spodnoordovických souvrství, která leží v prodlouženém pokračování význačné směrné barrandienské tektonické linie, tzv. Pražského zlomu. Vrtným průzkumem v prostoru "ordovických ostrovů" bylo zjištěno, že ostrovy jsou pouze dva, Krušná Hora v délce cca 3,5 km a druhý v délce 7 km mezi Velízem a Petrovkou.GEOLOGIE LOŽISKA
Zatímco na Krušné Hoře je zastoupeno nejmladší ordovické souvrství (dobrotivské), je na druhém ostrově vyvinuto minimálně ještě souvrství vinické s rudním reprezentantem nučického obzoru. Východní pokračování tohoto pruhu je v tektociké kře severozápadně od Pražského zlomu. Začíná na pravém břehu Berounky u Hýskova a pokračuje přes Železnou, Libečov, Chrbinu a Svárov, kde se noří pod křídový útvar a končí až známými výskyty v Praze, např. v Tróji.
Ložiska Fe rud v tomto pruhu jsou vázána na souvrství klabavské a šárecké, náleží z větší části k rudnímu obzoru klabavsko-oseckému a jsou tvořena převážně oxidickým typem sedimentárních Fe rud s převládajícími oxidy a hydroxidy v ooidech.
Usnesením vlády z 12. dubna 1965 o zastavení neefektivních provozů v hornictví bylo rozhodnuto o tom, že těžba a výroba na dole Krušná Hora z důvodů dalšího neefektivního zpracování vytěžené rudy má být k 1. lednu 1968 zastavena. Bylo uloženo vedení závodu zpracovat alternativně návrh na likvidaci závodu a) suchou konzervací, tj. s nejnutnější údržbou a minimálními náklady, b) úplnou likvidací závodu.UKONČENÍ TĚŽBY A LIKVIDACE DOLU
Plán na suchou konzervaci byl předložen podnikovému ředitelství v Ejpovicích a GŘ Rudných dolů a magnezitových závodů v Praze 31. března 1966. Sloužil jako podklad pro rozhodnutí komise řešící problematiku neefektivních provozů. Ta variantu suché konzervace prakticky nepřijala, a přiklonila se k úplné likvidaci. Důvodem likvidace dolu Krušná Hora bylo neefektivní zpracování vytěžené rudy v hrudkovnách v Králově Dvoře, Mníšku a Ejpovicích, kam byla ruda dodávána.
V roce 1967 byl předložen vedením závodu "Likvidační plán dolu Krušná Hora", obsahující kromě stručných údajů o historii dobývání a charakteristiky ložiska, jeho otvírky a způsobu dobývání i podrobné kapitoly o geologických zásobách rudy, o strojním zařízení v dole i na povrchu a návrhy na rozsah likvidačních prací. Plán zahrnoval požadovanou demografickou studii, harmonogram likvidačních prací a jejich rozpočet, projekt rekultivace povrchu a jeho harmonogram, rozpočet a seznam objektů a zařízení vhodných pro uvažovanou náhradní výrobu, případně k odprodeji.
Plán byl schválen GŘ Rudných dolů a magnezitových závodů a OBÚ Kladno 5. září 1968. V průběhu likvidačních prací byla provedena demontáž základních dopravních a těžebních strojů, větracích a čerpacích zařízení, vybavení měníren, nabíjecích a usměrňovacích zařízení, rozvodů stlačeného vzduchu a vody, elektrorozvodů silno i slaboprodu, vybavení důlních skladů výbušnin a materiálu, důlních zámečnických a elektrikářských dílen, kolejí a části výztuže v důlních dílech. Veškerý materiál byl dopraven na povrch, roztříděn a předán následným uživatelům nebo Kovošrotu. Všechny přístupy do dolu byly zazděny kromě I. vlečné jámy, která byla uzavřena mřížovím, a Dědičné štoly František, která slouží s vodní chodbou k odtoku důlních vod. V podzemí byla zachována důlní díla pro trvalé odvodnění ložiska, a to: Dědičná štola František, vodní překop na 24. patře, I. vlečná jáma mezi povrchem a 24. patrem a nádraží pod I. vlečnou jámou na 24. patře.
V uvedených důlních dílech byla ponechána výztuž po celé délce. Zachovaná důlní díla jsou od ostatních důlních děl a prostor oddělena zděnými přepážkami a přepadovými rourami pro odtok důlní vody ze zazděných prostor. Západní část dolu je odvodňována po 17. patře do II. Anenského hloubení na 24. patro. Důlní vody této části se spojují s přítoky z I. Anenského hloubení, XL. svážné a dalších bloků ve středu celého ložiska a odtékají spolu s vodami z východní části dolu vodním překopem a Dědičnou štolou František do vodoteče Habrového potoka přirozeným spádem. Odtok důlních vod touto cestou lze v současné době vyjádřit hodnotou 800 litrů/min.
Likvidace byla zahájena 1. září 1967 a byla dokončena 4. dubna 1973.
V novodobé historii závodu je to poprvé, kdy se zcela upustilo od údržby alespoň hlavních dopravních cest a Dědičné štoly František, odvádějící všechny vody z úrovně pod 6. patrem.
Při likvidačních pracích byla nenávratně ztracena i některá technická zařízení, která pro své pozoruhodné parametry, případně dobu vzniku, si zasluhovala zachování v rámci některého hornického muzea nebo skanzenu. Především šlo o stroj I. jámy - Karlíkův pudný kotouč - vyrobený v roce 1914 ve Škodových závodech v Plzni a rekonstruovaný v roce 1940. Faktický výkon tohoto v českém hornictví ojedinělého těžního stroje, cca 600 tisíc tun rubaniny za rok při 3směnném provozu, při obsluze 2 pracovníků na nárazišti na 24. patře a 2 pracovníků na vyjímací plošině na povrchu, vynikne tím více, že pohonnou jednotkou byl asynchronní motor o výkonu pouze 50 kW. Maximálního směnového výkonu bylo docíleno v ranní směně v listopadu 1962 = 1222 tun.
Rovněž stroj II. vlečné jámy, vybavení čerpací stanice na 34. patře, ale i unikátní stroje v kompresorovně (Flottmann, Thompson), vybavení usměřňovacích stanic pro trolejovou dopravu na 24. patře, systém dispečinku pod zemí, dálkové ovládání hlavního ventilátoru, centrální ocelové sýpy v prostoru XL. svážné a I. Anenského hloubení s perfektně fungujícími mechanickými podavači a další zařízení v dole i na povrchu si zasluhovaly alespoň řádné fotografické a výkresové zdokumentování před jejich likvidací. V rozpočtu na likvidaci by se jistě potřebný prostor našel.
Od 1. ledna 1965 byl do závodu Krušná Hora začleněn provoz Chrustenice z bývalého závodu Nučice, který byl pro vydobytí ložiska likvidován. Zároveň s ním přešel pod správu závodu též provoz Vlastějovice. Na závod Krušná Hora přešla i povinnost likvidovat případné škody vzniklé v důsledku bývalé hornické činnosti v nučickém revíru. Pracovníci dolu Chrustenice a Nučice přešli částečně na Mořinu, dále na Kladno, část do Příbrami a část do zaměstnání v okrese Beroun.
V září 1966 převzal závod Krušná Hora od Geologického průzkumu Praha provádění asanace prosecké pláně, kde byla připravována rozsáhlá bytová výstavba.
V roce 1966 byly vyexpedovány poslední zbytky pražené rudy z provozu Chrustenice (Štětka), zároveň byly ukončeny poslední likvidační práce a povrchové objekty byly předány Drůbežářským závodům Chrustenice.
Náhradní výrobou bylo též budování lomu na kamenivo ve Vlastějovicích, kde rovněž skončila těžba rudy. Dále byla též přeorientována báňská činnost, a to ve spolupráci s dolem Kaňk Kutná Hora. Kolem 15 pracovníků pracovalo na její lokalitě Staré Ransko. V roce 1969 byl do závodu Krušná Hora začleněn důl na těžbu železné rudy v Měděnci, potýkající se s nedostatkem pracovních sil.
--xx--
Obrazová příloha
_________________________________
Pramen:
ŽELEZNORUDNÝ DŮL KRUŠNÁ HORA - HISTORIE A SOUČASNOST
Ing. Jiří MENCL & kolektiv
Rudné bane a magnezitové závody, Bratislava 1988
náklad: 1.200 kusů, stran 149, vyobrazení 85, mapové přílohy: 2xA3, 1xA2
Dokumentační fond CMC
